ECLI:CZ:US:2024:1.US.3592.22.3
sp. zn. I. ÚS 3592/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a Pavla Šámala o ústavních stížnostech stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 5, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, zastoupeného JUDr. Janou Grygerovou, advokátkou, sídlem Dlažánky 310/6, Holešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2022 č. j. 21 Co 356/2022-79, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2022 sp. zn. 23 Co 359/2022, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 53 Co 401/2022-89, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2022 č. j. 53 Co 377/2022-112, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2022 č. j. 19 Co 349/2022-83 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2022 č. j. 28 Co 427/2022-133, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky ? Obvodního soudu pro Prahu 5 a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 3, čl. 4, čl. 10 a čl. 90 Ústavy a čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnosti byly vedeny pod sp. zn. I. ÚS 3592/22, IV. ÚS 3593/22, I. ÚS 3595/22, II. ÚS 3596/22, I. ÚS 3597/22 a IV. ÚS 3598/22. Usnesením ze dne 14. 3. 2023 rozhodl Ústavní soud o spojení prvních pěti uvedených stížností ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 3592/22. Usnesením ze dne 18. 10. 2023 pak Ústavní soud spojil ke společnému řízení další ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3592/22 a IV. ÚS 3598/22, ústavní stížnosti jsou nadále vedeny pod sp. zn.
I. ÚS 3592/22.
2. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že stěžovatel, který je soudním exekutorem, byl Obvodním soudem pro Prahu 5 a Obvodním soudem pro Prahu 6 (dále jen ,,obvodní soudy") pověřen provedením exekucí (34 EXE 29/2014-28, 38 EXE 45/2014-88, 39 EXE 1198/2014-42, 39 EXE 1245/2014-32, 33 EXE 956/2014-74 a 57 EXE 1551/2015-24) k uspokojení pohledávek oprávněných proti povinným na základě několika vykonatelných rozhodnutí specifikovaných v jednotlivých pověřeních.
3. Stěžovatel následně exekuce podle bodů 18 - 24 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen ,,zákon č. 286/2021 Sb.") zastavil (usnesení 067 EX 41927/13-69, 067 EX 42130/13-131, 067 EX 5081/14-75, 067 EX 5092/14-101, 067 EX 3474/14-72 a 067 EX 23909/15-118), a to samostatně ve vztahu ke každému exekučnímu titulu. Na základě bodu 22 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. si stěžovatel přiznal paušální náhradu nákladů exekuce ve výši 1 270,50 Kč, a to podle počtu exekucí spojených ke společnému řízení, k proplacení prostřednictvím obvodních soudů. Dále rozhodl o náhradě nákladů oprávněného a nákladech řízení mezi účastníky navzájem.
4. Proti částem výroků usnesení stěžovatele, kterými mu byla přiznána paušální náhrada nákladů exekuce, podala Česká republika prostřednictvím obvodních soudů odvolání. Městský soud v Praze (dále jen ,,městský soud") napadené části usnesení změnil tak, že se stěžovateli paušální náhrada nákladů exekuce nepřiznává (nenáleží mu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Městský soud nejprve zkoumal aktivní legitimaci České republiky k podání odvolání. Poté, co dospěl k závěru, že Česká republika je v těchto případech oprávněná k podání odvolání, se zabýval otázkou možného zastavení exekucí a přiznání paušální náhrady nákladů exekucí podle bodů 18 - 24 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb.
6. V napadených rozhodnutích ze dne 24. října 2022 č. j. 21 Co 356/2022-79, ze dne 24. října 2022 sp. zn. 23 Co 359/2022, ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 53 Co 401/2022-89, ze dne 4. listopadu 2022 č. j. 53 Co 377/2022-112 a ze dne 28. listopadu 2022 č. j. 19 Co 349/2022-83 k tomu městský soud konstatoval, že předmětem jednotlivých exekucí sice byly pohledávky oprávněných přiznané několika exekučními tituly a oprávnění podali několik exekučních návrhů, ty však byly vedeny pod jednou spisovou značkou. Ke spojení exekucí ke společnému řízení v posuzovaných věcech nedošlo a nelze tedy aplikovat poslední větu bodu 18 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. Pověření k vedení exekuce exekuční soud vydal k vymáhání částek v celkové výši přesahující 1 500 Kč, a nebyl tedy splněn jeden ze zákonných předpokladů pro zastavení exekuce podle bodu 18 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. Naplněním zbylých předpokladů se již soud v těchto případech nezabýval. Protože stěžovatel neměl exekuce zastavit, nenáleží mu paušální náhrada nákladů exekuce podle bodu 22 čl. IV tohoto zákona.
7. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení městského soudu ze dne 20. října 2022 č. j. 28 Co 427/2022-133 vyplývá odlišný důvod pro změnu usnesení stěžovatele v části týkající se paušální náhrady nákladů exekuce. Podle městského soudu stěžovatel nedoložil, že by oprávněné zaslal výzvu ke složení zálohy na pokračování exekuce, resp. všech tří exekucí, a že by oprávněná na tuto výzvu nereagovala. Stěžovatel tak nepostupoval v souladu s body 18 a 22 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. O částečné nemožnosti aplikace těchto ustanovení také svědčí to, že u jedné z exekucí její předmět přesahoval zákonem předpokládanou hranici 1 500 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v ústavních stížnostech uvádí, že soudní praxe není v posuzování aktivní legitimace České republiky k podání odvolání v těchto případech ustálená, jiné krajské soudy (i samotný městský soud) zastávají v obdobných věcech odlišný názor.
9. K zastavení exekuce a přiznání paušální odměny stěžovatel namítá, že i v tomto ohledu jsou napadená rozhodnutí v rozporu se zákonem i s jinými rozhodnutími městského soudu a dalších krajských soudů v obdobných věcech. Ač byla v jednotlivých věcech vedena jedna exekuce, původně se jednalo o více samostatných exekucí vedených pro vymožení částek nižších 1 500 Kč. Ke spojení došlo ze zákona [podle §37 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. 12. 2021]. Podle bodu 18 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. se přitom ke spojení při zkoumání splnění předpokladů pro zastavení bagatelních exekucí nepřihlíží a hledí se na každou exekuci zvlášť, jako by ke spojení nedošlo.
10. Výklad soudu je v rozporu s legislativním záměrem zákona č. 286/2021 Sb. zastavit co největší množství tzv. marných bagatelních exekucí. Je tedy vhodné zaujmout výklad largo sensu (tzv. rozšiřující). Podstatou je zkoumání splnění podmínek předmětu řízení podle jednotlivých exekučních návrhů, byť byl exekutor pověřen vedením exekuce jediné, neboť před pověřením byly sloučeny do jediného řízení.
11. Napadenému rozhodnutí městského soudu ze dne 20. října 2022 č. j. 28 Co 427/2022-133 stěžovatel navíc vytýká, že soud nesprávně k pohledávkám připočítal i příslušenství, tedy náklady nalézacího řízení, které jsou podle něj vždy příslušenstvím pohledávky (jistiny), i když jsou vymáhány samostatně. Dále uvádí, že oprávněnou vyzval tzv. hromadnou výzvou ke složení zálohy a oprávněná zálohu nesložila. Tento postup je podle něj v souladu se zákonem i rozhodnutím městského soudu ze dne 13. 10. 2022 sp. zn. 72 Co 278/2022.
12. Stěžovatel shrnuje, že v dané věci byly splněny zákonné podmínky podle čl. 18 - 24 zákona č. 286/2021 Sb. pro zastavení exekucí a soudnímu exekutorovi tak přísluší paušální náhrada nákladů exekucí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní stížnosti mají náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejich projednání. Jsou přípustné (stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byly podány oprávněným navrhovatelem a včas. Stěžovatel je zastoupen advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
15. Stěžovatel v ústavních stížnostech namítá, že městský soud neměl přiznat České republice reprezentované obvodními soudy aktivní legitimaci k podání odvolání. Jak již poznamenal Ústavní soud ve vztahu k obdobné ústavní stížnosti stěžovatele (sepsané stejným advokátem), ,,je v zásadě na stěžovateli, aby tvrdil, v čem konkrétně spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, a Ústavnímu soudu předložil tomu odpovídající ústavněprávní argumentaci" (usnesení ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3599/22). Stěžovatel rozporuje postup soudu pouze v částech ústavních stížností rekapitulujících odůvodnění napadených usnesení. Judikatura není podle něj v této otázce ustálená, stěžovatel odkazuje na odlišná rozhodnutí a jejich odůvodnění. Žádnou ústavněprávní argumentaci nepředkládá. Městský soud svůj závěr v napadených rozhodnutích jasně a srozumitelně odůvodnil, a proto se Ústavní soud touto námitkou stěžovatele dále nezabýval.
16. Stěžovatel městskému soudu dále vytýká, že mu nepřiznal paušální náhradu nákladů exekuce, neboť došel k závěru, že nebyly naplněny předpoklady pro zastavení exekuce. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že judikatura k této otázce není jednotná. Odlišné názory připouští i odborná literatura (srov. MOLÁK, S., ŠTIKA, M. Zastavování tzv. marných bagatelních exekucí, výkladový komentář k článku IV zákona č. 286/2021 Sb. Přechodná ustanovení bod 18 až 24. Soudce, č. 2, 2022, str. 7 a násl.).
17. Ústavní soud závěr městského soudu, že ke spojení exekucí ke společnému řízení podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,e. ř."), a bodu 18 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. nedošlo, nesdílí. Exekuční řád vedle spojení exekucí na návrh povinného (§37 odst. 6 e. ř.) upravuje i spojení exekucí přímo ze zákona (§37 odst. 5 e. ř.), a to tehdy, je-li dána totožnost oprávněného, povinného a soudního exekutora. Tyto předpoklady byly v posuzovaných případech naplněny. Městský soud se však v odůvodněních napadených rozhodnutí s vyloučením aplikace tohoto ustanovení nijak nevypořádal.
18. Přitom, došlo-li ke spojení exekucí přímo ze zákona, nebyl důvod vyloučit pravidlo obsažené v poslední větě bodu 18 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb. Tedy, že pro účely ustanovení bodů 18 až 24 se na řízení spojená ke společnému řízení hledí, jako by ke spojení řízení ke společnému řízení nedošlo a podmínku bagatelnosti nároku posuzovat samostatně ve vztahu k jednotlivým exekucím vedeným se společném řízení.
19. Opačný výklad by byl ostatně i v rozporu s účelem spojení řízení. Ke spojení má dojít zejména z důvodu snížení nákladů exekuce pro povinného. Ve svém důsledku by však bylo spojení v neprospěch povinného, neboť by v případě spojení více bagatelních exekucí, které by ve svém souhrnu přesáhly zákonem stanovenou hranici bagatelnosti, vedlo k tomu, že by soudní exekutor nemohl takovou exekuci zastavit. Navíc v případě spojení ze zákona může exekutor v zájmu hospodárnosti řízení věc vyloučit k samostatnému řízení a tím by mohl ovlivnit, zda dojde následně k zastavení exekuce či nikoli.
20. Ústavní soud shrnuje, že v případě, že byly naplněny i ostatní předpoklady obsažené v bodu 18 čl. IV zákona č. 286/2021 Sb., byl postup stěžovatele správný a měl tedy i nárok na paušální náhradu nákladů exekuce. Naplnění ostatních podmínek pro zastavení exekuce však nebylo městským soudem přezkoumáváno (s výjimkou napadeného usnesení městského soudu ze dne 20. 10. 2022 č. j. 28 Co 472/2022-133), a proto se touto otázkou (až na uvedenou výjimku) nezabýval ani Ústavní soud.
21. Zároveň je však třeba připomenout, že se jedná o problematiku náhrady nákladů řízení. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá právě do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel.
22. Stěžovatel navíc podává ústavní stížnosti v tzv. bagatelních věcech [srov. §202 odst. 2, §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že v těchto věcech je úspěšnost ústavní stížnosti obvykle vyloučena, neboť zpravidla (často jen pro svou výši) nejsou způsobilé porušit základní práva a svobody. Výjimku opět představují pouze zcela extrémní pochybení soudů přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 a ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 193/14).
23. Existenci ústavněprávně relevantní újmy, musí tvrdit sám stěžovatel (srov. např. usnesení ze dne 21. 5.2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Stěžovatelem namítaná pochybení soudu se však pohybují na úrovni podústavního práva. I s ohledem na postavení stěžovatele coby soudního exekutora Ústavní soud neshledal žádné specifické okolnosti, které by přivodily to, že by tato otázka nabyla intenzity způsobilé porušit základní práva stěžovatele a ospravedlnit tak výjimečný zásah Ústavního soudu. Řízení o ústavní stížnosti slouží k ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů, nikoli obecně ke sjednocování judikatury.
24. Ve vztahu k námitkám stěžovatele směřujícím proti usnesení městského soudu ze dne 20. 10. 2022 č. j. 28 Co 472/2022-133 pak Ústavní soud doplňuje následující. Stěžovatelova argumentace plně nedopadá na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Není totiž pravda, že by soud v tomto případě provedl součet všech vymáhaných pohledávek (viz závěr soudu pouze o částečné nemožnosti aplikace zákona č. 286/2021 Sb., bod 16. odůvodnění). Městský soud došel k závěru, že podmínka bagatelnosti byla naplněna pouze v případě dvou exekucí, neboť v případě jedné exekuce oprávněná učinila předmětem řízení částku 1 701 Kč. Právo na náhradu nákladů řízení je podle soudu právem se samostatným skutkovým základem. Jako hlavní důvod pro nepřiznání paušální náhrady nákladů exekuce městský soud uvedl, že soudní exekutor nedoložil zaslání výzvy oprávněné ke složení zálohy na náklady exekuce a výzva není založena ve spise. V ústavní stížnosti však stěžovatel tyto závěry soudu nijak argumentačně nerozporuje. Obdobnými otázkami se Ústavní soud zabýval již v usneseních ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 3234/22, ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3594/22 a ze dne 21. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3599/22, kterými ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od závěrů v nich uvedených odchýlit.
25. Protože Ústavní soud nezjistil, že by se městský soud dopustil takových pochybení, která by i přes bagatelní povahu náhrady nákladů řízení představovala porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu