ECLI:CZ:US:2024:2.US.237.24.1
sp. zn. II. ÚS 237/24
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti IP w BTCb solutions, s. r. o., sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023 sp. zn. 6 Tz 102/2023, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. ledna 2023 sp. zn. 16 Nt 6351/2022 a usnesení Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie Praha - Ruzyně, ze dne 15. prosince 2022 č. j. CPR-33958-43/TČ-2022-930520, za účasti Nejvyššího soudu, Obvodního soudu pro Prahu 6 a Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie Praha - Ruzyně, sídlem Aviatická 1050/6, Praha 6 - Ruzyně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. ledna 2023 sp. zn. 16 Nt 6351/2022 a usnesením Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie Praha - Ruzyně, ze dne 15. prosince 2022 č. j. CPR-33958-43/TČ-2022-930520 byla porušena práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a na soudní a jinou právní ochranu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. ledna 2023 sp. zn. 16 Nt 6351/2022 a usnesení Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie Praha - Ruzyně, ze dne 15. prosince 2022 č. j. CPR-33958-43/TČ-2022-930520 se ruší.
III. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023 sp. zn. 6 Tz 102/2023 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a vyžádaného spisu se podává, že dne 11. 10. 2022 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření z přečinu podvodu podle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že dne 11. 10. 2022 v době okolo 14:00 hodin podvodným jednáním zajistil přístup do bankovního účtu poškozené obchodní společnosti A (dále jen "poškozená"), ze kterého nejprve přeposlal finanční částku ve výši 110 000 Kč na účet další poškozené G. P. a následně z účtu poškozené zaslal částku 49 000 Kč na účet č. XXX vedený u společnosti Equa bank a. s. Dne 11. 10. 2022 udělila státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 (dále jen "státní zástupkyně") souhlas se zajištěním finančních prostředků ve výši 49 000 Kč na účtu stěžovatelky č. XXX. Usnesením Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie Praha - Ruzyně (dále jen "policejní orgán"), ze dne 11. 10. 2022 č. j. CPR-33958-17/TČ-2022-930520 bylo rozhodnuto podle §79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, o zajištění finančních prostředků do výše 49 000 Kč nacházejících se na bankovním účtu stěžovatelky č. XXX vedeném u Equa bank a. s. Stížnost stěžovatelky proti uvedenému usnesení Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 26. 10. 2022 sp. zn. 16 Nt 6338/2022 zamítl.
3. V záhlaví specifikovaným usnesením policejního orgánu bylo podle §81a trestního řádu za použití §80 a §81 trestního řádu rozhodnuto, po předchozím souhlasu dozorové státní zástupkyně, o vydání zajištěných finančních prostředků ve výši 49 000 Kč poškozené. Stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení byla shora označeným usnesením obvodního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná. Z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu se toliko podává, že bylo zjištěno, že finanční prostředky byly na účet stěžovatelky zaslány z účtu poškozené a že podezření ze spáchání trestné činnosti je doloženo důkazy založenými ve spisu a nejsou žádné důkazy, které by svědčily o opaku.
4. Proti posledně zmíněnému usnesení obvodního soudu podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen "ministr spravedlnosti") podle §266 odst. 1 trestního řádu stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatelky, ve které namítl, že obvodní soud porušil zákon v neprospěch stěžovatelky v §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť státní zástupkyně měla podle citovaného ustanovení předložit stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu k rozhodnutí nadřízenému státnímu zastupitelství, nikoliv obvodnímu soudu podle §146a odst. 2 trestního řádu.
5. Nejvyšší soud v napadeném usnesení po přezkoumání věci přisvědčil ministru spravedlnosti v tom, že procesní postup, k němuž v posuzované věci došlo, odporuje zákonné úpravě, neboť státní zástupkyně nesprávně přistoupila k předložení stížnosti k rozhodnutí soudu, ačkoliv usnesení policejního orgánu, proti němuž stížnost právnické osoby směřovala, nespadá pod žádné v §146a odst. 2 trestního řádu taxativně vymezené rozhodnutí. Nejvyšší soud proto ve shodě s názorem ministra spravedlnosti uzavřel, že státní zástupkyně měla postupovat podle §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu, nikoli podle §146a odst. 2 trestního řádu. K tomu zdůraznil, že stejně tak formálně pochybil i obvodní soud, když o stížnosti rozhodoval s výslovným odkazem na §146a trestního řádu a nezohlednil, že mu stížnost byla státní zástupkyní předložena chybně a že není příslušný k rozhodnutí věci. Současně však Nejvyšší soud konstatoval, že uvedeným postupem nedošlo k porušení zákona v neprospěch stěžovatelky, neboť §146a trestního řádu je v poměru speciality k §146 trestního řádu a jeho účelem je poskytnutí kvalifikovaného přezkumu stížností v případech, kdy rozhodnutím, proti němuž stížnost směřuje, dochází k intenzivnějšímu zásahu do ústavně garantovaných základních práv. Předložila-li dozorová státní zástupkyně předmětnou stížnost proti usnesení policejního orgánu k rozhodnutí soudu a tento věc projednal a rozhodl, nešlo podle Nejvyššího soudu o pochybení učiněné v neprospěch stěžovatelky, ač ve formální rovině došlo k porušení zákona. Stížnost stěžovatelky byla totiž projednána soudem a předpokládá-li zákon, že lze dosáhnout náležité ochrany práv stěžovatele tím, že o jeho opravném prostředku rozhodne státní zástupce nadřízený tomu, který dal souhlas se stížností napadeným rozhodnutím, tím více je tato ochrana podle Nejvyššího soudu poskytována při projednání stížnosti soudem (po vzoru argumentu a minori ad maius). Stížnost pro porušení zákona proto jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a namítá, že Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí zabýval toliko procesní stránkou věci, nikoliv meritem její původní stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Tvrdí, že o této stížnosti nejen, že rozhodl nepříslušný orgán, ale jeho rozhodnutí bylo navíc věcně vadné. Uvádí, že peněžní prostředky vydané poškozené patří do jejího výlučného vlastnictví, neboť za původní peněžní prostředky byl nakoupen příslušný objem kryptoměny. Zdůrazňuje, že na jejím účtu se nenachází žádné prostředky, které by mohly být výnosem z trestné činnosti, a že zobchodovala vše ještě předtím, než měla jakoukoliv pochybnost o tom, že peníze zobchodovat nemá, a rovněž předtím, než došlo k zajištění peněžních prostředků na jejím účtu. Nelze podle ní souhlasit se závěrem policejního orgánu, že není pochyb o tom, že dané finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Má za to, že pochyby naopak jsou, o věci jako takové dosud meritorně rozhodnuto nebylo a k předmětným finančním prostředkům uplatňuje nárok více osob. Proto měl podle jejího mínění policejní orgán dané finanční prostředky uložit do úschovy podle §80 odst. 1 trestního řádu, a všechny osoby, které si na ně činí nárok, upozornit, aby jej uplatnily v řízení ve věcech občanskoprávních. Jinými slovy orgány činné v trestním řízení neměly rozhodnout o vydání věci, dokud nebylo postaveno najisto, kdo je jejím vlastníkem. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2813/18 (N 72/93 SbNU 357; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Dodává, že přistupovaly-li by orgány činné v trestním řízení takto ke všem finančním prostředkům, které jí byly zaslány, ve svém důsledku by to znamenalo minimálně vážné ohrožení její podnikatelské činnosti. Poukazuje rovněž na to, že v situacích, kdy policejní orgán zajišťuje peněžní prostředky na jejím bankovním účtu, aniž by si ověřil, zda již byly zobchodovány, podává stížnosti proti takovému postupu, přičemž někdy jim je vyhověno, většinou však nikoliv.
III.
Vyjádření účastníků řízení
7. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti míjí s argumentací obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona. Podotýká, že ve stížnosti pro porušení zákona byly uplatněny toliko námitky týkající se otázky, jaký orgán měl o stížnosti stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu rozhodovat. Poukazuje na §267 odst. 3 trestního řádu, podle kterého Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Ač ministr spravedlnosti ve svojí argumentaci zmínil zásah do vlastnického práva stěžovatelky, učinil tak podle Nejvyššího soudu pouze pro podpoření jeho názoru, že byť nejde o osobu formálně se nacházející v postavení obviněného, lze na ni kvůli tomuto zásahu pohlížet obdobným způsobem. Vzhledem k tomu, že výhrady ministra spravedlnosti nesměřovaly k samotnému obsahu rozhodnutí, resp. jeho věcné nesprávnosti, nelze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že pochybil, zabýval-li se výlučně otázkou věcné příslušnosti orgánu rozhodujícího o stěžovatelčině stížnosti, nikoliv samotným právním řešením. Dále Nejvyšší soud opětovně zdůvodňuje, proč stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou, a navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
9. Obvodní soud svým přípisem sdělil, že z důvodu dlouhodobé nepřítomnosti předsedkyně senátu 16 T se k ústavní stížnosti vyjadřovat nebude a odkázal na obsah písemného odůvodnění svého rozhodnutí.
10. Policejní orgán se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
11. Nejvyšší státní zástupce k námitkám týkajícím se rozhodnutí nepříslušného orgánu činného v trestním řízení uvedl, že v zásadě akceptuje úvahy Nejvyššího soudu k těmto otázkám (sub bod 5) s tím, že zrušení rozhodnutí obvodního soudu by se za dané situace jevilo jako formalistické. Jde-li o námitky, jejichž podstatou je řešení otázky, zda v posuzované věci bylo možno rozhodnout o vydání věci podle §80 trestního řádu, k těm nejvyšší státní zástupce shodně s názorem Nejvyššího soudu podotkl, že zmíněná otázka nebyla předmětem posuzování a rozhodování Nejvyššího soudu, který rozhodoval na podkladě stížnosti pro porušení zákona. Dodal, že nelze souhlasit s námitkou stěžovatelky, že skutečnost, že k věci uplatňuje právo i někdo další, sama o sobě zakládá důvodné pochybnosti o vlastnickém právu k zajištěné věci. V posuzované věci podle něj nevznikly důvodné pochybnosti o vlastnickém právu poškozené k zajištěným peněžním prostředkům, neboť v rámci prověřování bylo zjištěno, že poškozená pozbyla peněžní prostředky úmyslným trestným činem neznámého pachatele. Tato skutečnost podle jeho mínění sama o sobě vylučuje závěr o tom, že stěžovatelka mohla nabýt vlastnické právo k věci a policejnímu orgánu nic nebránilo vydat předmětné peněžní prostředky poškozené právnické osobě postupem podle §80 a §81 trestního řádu. Má za to, že lze akceptovat právní závěr obvodního soudu, podle kterého přijetím peněžních prostředků na bankovní účet dojde k jejich smísení, takže není nutné, aby v okamžiku zajištění výnosu z trestné činnosti byly na zájmovém účtu totožné peněžní prostředky protiprávně získané od poškozeného.
12. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž nastoupila domněnka, že se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal.
13. Stěžovatelka následně využila svého práva repliky, v níž odkazuje na obsah ústavní stížnosti a zdůrazňuje, že Nejvyšší soud má zkoumat i napadené části rozhodnutí předcházející a měl se tak zabývat celým řízením, a to i z toho důvodu, že na porušení jejího vlastnického práva odkázal i ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, byť ve zjednodušené formě. Dále zdůrazňuje, že v dané věci nejde o to, že by měla nabýt či nenabýt vlastnické právo k penězům poškozené, ale o to, že peníze na účet připsané okamžitě zobchodovala, a tedy tyto peníze (údajně patřící poškozené) se na bankovním účtu stěžovatelky již v době jejich zajištění nenacházely. Orgány činné v trestním řízení tak ve skutečnosti nezajistily peníze poškozené, ale její peníze, které posléze vydaly poškozené.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud ustáleně judikuje, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
16. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá jednak skutečnost, že v posuzované věci rozhodl nepříslušný orgán, a jednak že nebylo možno rozhodnout o vydání věci podle §80 trestního řádu, neboť peněžní prostředky vydané poškozené patří do jejího výlučného vlastnictví.
17. Jde-li o první okruh námitek stěžovatelky, které se týkají rozhodnutí nepříslušným orgánem činným v trestním řízení, Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, že byť státní zástupkyně nesprávně přistoupila k předložení stížnosti k rozhodnutí soudu namísto nadřízeného státního zastupitelství, tak rozhodnutí o opravném prostředku učiněné soudem garantuje vyšší ochranu práv osoby podávající stížnost. K tomu Ústavní soud považuje za vhodné odkázat na §146a trestního řádu, který stanoví, že o některých kvalifikovaných rozhodnutích, které podstatnějším způsobem zasahují do ústavně garantovaných práv, rozhoduje soud, a nikoli státní zástupce. Zrušení rozhodnutí obvodního soudu z důvodu ve stížnosti namítaného procesního pochybení by se tak v daném případě jevilo jako formalistické a navíc s ohledem na postavení stěžovatelky v trestním řízení a s přihlédnutím k §269 odst. 2 trestního řádu, který se týká jen obviněného, by ani nepřicházelo v úvahu, a proto v této části považoval Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky za zjevně neopodstatněnou (blíže viz body 29 až 31 níže).
18. Ohledně druhého okruhu námitek týkajících se tvrzení stěžovatelky, že ve věci nebylo možno rozhodnout o vydání věci podle §80 trestního řádu, Ústavní soud po posouzení věci shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky je v této části důvodná, neboť napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny.
a) Obecná východiska
19. Podle §80 odst. 1 trestního řádu není-li věci, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Byla-li věc v mezidobí prodána, s částkou za ni strženou se naloží obdobně podle věty první až třetí (tato věta vložena do §80 odst. 1 trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2023 - viz zákon č. 422/2022 Sb.). Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu; věc bezcenná se zničí. Toto ustanovení (stejně i §81 trestního řádu) se přiměřeně užije podle §81a trestního řádu mimo jiné také na postup při vrácení nemovitých věcí a nehmotných věcí, které byly zajištěny podle §79a trestního řádu a při dalším nakládání s nimi.
20. Vrácení nebo vydání zajištěné věci podle §80 odst. 1 trestního řádu osobě, která není jejím vlastníkem, ani k ní nemá jiné právo, znamená na straně jejího vlastníka či jiné oprávněné osoby, že stát svým postupem založil přinejmenším dočasnou překážku výkonu jejich práv. Tím, že věc nebyla uložena do úschovy, se navíc neuplatní související zákonná úprava omezující nakládání s ní. Místo toho bude mít věc v dispozici jiná osoba. Nelze přitom vyloučit, že v mezidobí dojde ze strany této osoby k zcizení věci nebo jinému jednání, které její vrácení nenávratně znemožní [srov. nález ze dne 22. 10. 1998 sp. zn. IV. ÚS 325/98 (N 130/12 SbNU 239)].
21. Za účelem zamezení zmíněnému neodčinitelnému následku stanoví §80 odst. 1 trestního řádu povinnost orgánů činných v trestním řízení zkoumat, zda v případě, kdy právo k věci uplatňuje i jiná osoba než ta, která věc vydala nebo které byla odňata, lze zjistit vlastníka věci či osoby mající k ní právo bez rozumných pochybností. Pokud by tyto pochybnosti existovaly, věc musí být předána do úschovy a osoby uplatňující k ní své právo by měly toto právo uplatnit v občanském soudním řízení. Relevantní pochybnosti jsou dány vždy, jestliže k věci uplatňuje právo i jiná osoba, případně osoby, než ta, která ji vydala nebo které byla odňata, a skutečnosti, od nichž jednotlivé osoby odvíjí své právo, nejsou zjevně nezpůsobilé takovéto právo založit. Vrácení nebo vydání věci navzdory takovéto pochybnosti má za následek nejen nezákonnost takovéhoto rozhodnutí, ale v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny také odepření právní ochrany vlastnického práva dotčené osoby, kterou předpokládá čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. již shora zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 395/02, dále i nález ze dne 29. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2813/18 (N 72/93 SbNU 357)].
22. Jednu z ústavních záruk spravedlivého procesu, vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny, představuje požadavek náležitého odůvodnění [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131) aj.]. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost úvah, jež byly relevantní pro přijetí určitého rozhodnutí, a tím také jeho přezkoumatelnost z hlediska zákonnosti a věcné správnosti. Nezbytný rozsah odůvodnění se vždy odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se příslušný orgán veřejné moci musí adekvátně vypořádat [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363), aj.]. Rozhodnutí, které řádné odůvodnění postrádá nebo jehož odůvodnění se nezabývá námitkami, které mohly mít význam pro rozhodnutí ve věci samé, je nepřezkoumatelné, což může mít a zpravidla má za následek porušení práva dotčeného účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153), ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09 (N 129/53 SbNU 623) či ze dne 18. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 1162/17 (N 8/88 SbNU 103)].
23. V právním státě je nepřípustné, aby se stát dopouštěl zásahů do práv jednotlivce bez toho, aby tento zásah odůvodnil, resp. bez toho, aby jednotlivce seznámil s jeho logickým a spravedlnosti odpovídajícím právním základem. Absence odůvodnění naopak výrazně limituje aplikaci principu právní jistoty a předvídatelnosti práva. Pouze kvalitně odůvodňovaná rozhodnutí totiž omezují prostor pro případnou svévoli a zajišťují i podobné posuzování podobných případů [srov. např. nálezy ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 1189/15 (N 240/83 SbNU 739) či ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18 (N 195/91 SbNU 411), bod 21].
24. Ústavní soud ustáleně judikuje, že vlastní skutková zjištění a na ně navazující právní závěry, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu by měl za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže by šlo o rozpor "extrémní" neboli zpochybňující výsledek řízení [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) aj.].
b) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ
25. Pro posouzení ústavní stížnosti byl určující závěr policejního orgánu a obvodního soudu o neexistenci relevantních pochybností ohledně vlastnického práva poškozené k předmětným peněžním prostředkům. Policejní orgán však v odůvodnění svého usnesení toliko uvedl, že jelikož není pochyb o tom, že dané "finanční prostředky ve výši 49 000 Kč jsou výnosem z trestné činnosti pocházející z bankovního účtu poškozené" a nejsou třeba k dalšímu řízení, nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání a není pochyb o právu poškozené na tuto věc, rozhodl o vydání těchto finančních prostředků poškozené. Obvodní soud se s tímto závěrem ztotožnil a pouze doplnil, že podezření ze spáchání trestné činnosti je doloženo důkazy založenými ve spise a nejsou žádné důkazy, které by svědčily o opaku. Nejvyšší soud se pak danou otázkou nezabýval vůbec.
26. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že policejní orgán ani obvodní soud nijak nehodnotily skutečnosti, z nichž stěžovatelka dovozovala své vlastnické právo k předmětným peněžním prostředkům. Za relevantní považovaly pouze to, že dané finanční prostředky pocházely z bankovního účtu poškozené. Nijak se však nezabývaly tvrzením stěžovatelky, že jde o zajištěné peněžní prostředky, které patří do jejího výlučného vlastnictví, neboť bezprostředně po přijetí původních peněžních prostředků na její účet tyto (před doručením usnesení podle §79a odst. 1 trestního řádu bance) směnila za Bitcoiny, resp. za ně byl nakoupen příslušný objem kryptoměny, což stěžovatelka doložila výpisem transakcí. Takovým postupem, v rámci něhož se příslušné orgány činné v trestním řízení vůbec nezabývaly tvrzeními stěžovatelky, neprovedly k nim žádné dokazování, resp. nedaly stěžovatelce ani možnost, aby takové důkazy navrhla, čímž rezignovaly na svou povinnost se věcí náležitě zabývat a vypořádat se s námitkami vznesenými stěžovatelkou, z nichž stěžovatelka dovozuje své vlastnické právo, a své rozhodnutí náležitě odůvodnit.
27. Již samotná skutečnost, že si na zajištěné peněžní prostředky činí nárok více osob, sama o sobě zavdává zpravidla důvodné pochybnosti o právu poškozených osob na vydání věci, resp. vydání zajištěných peněžních prostředků na bankovním účtu. Úlohou orgánů činných v trestním řízení nebylo postavit najisto, kdo ze subjektů má právo k věci, tj. k peněžním prostředkům ve výši 49 000 Kč. Závěr policejního orgánu a obvodního soudu, že o právu poškozené není pochyb, nicméně neobstojí, neboť rozhodly o vydání věci poškozené navzdory tomu, že k ní uplatňovala vlastnické právo také stěžovatelka. Takovým postupem se dopustily nejen porušení §80 odst. 1 trestního řádu, ale současně tím odepřely stěžovatelce právo, aby se podle čl. 36 odst. 1 Listiny zákonným způsobem domáhala soudní či jiné právní ochrany jí tvrzeného vlastnického práva, a rozhodly v rozporu s jejím právem vlastnit majetek zaručeným v čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. již zmíněné nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 395/02 a sp. zn. II. ÚS 2813/18).
28. Napadená usnesení policejního orgánu a obvodního soudu jsou tak nepřezkoumatelná a závěry v nich obsažené znamenají porušení principu zákazu libovůle při rozhodování podle čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatelce bylo odepřeno právo, aby se podle čl. 36 odst. 1 Listiny domáhala právní ochrany jí tvrzeného vlastnického práva. Tím není řečeno, že stěžovatelka je vlastníkem předmětných peněžních prostředků, neboť konečnou odpověď na otázku, kdo je jejich vlastníkem, mohou dát až soudy v probíhajícím občanském soudním řízení. Úlohou Ústavního soudu není dotvářet chybějící části odůvodnění.
29. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že v souladu s §267 odst. 3 trestního řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Konkrétně šlo o otázku, jaký orgán měl rozhodovat o stížnosti stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu. Žádné jiné námitky nebyly ve stížnosti pro porušení zákona vzneseny. Za takové jiné námitky nelze považovat ani bod 13 odůvodnění předmětné stížnosti pro porušení zákona, ve kterém ministr spravedlnosti uvedl: "Závěrem uvádím, že jsem si vědom, že podnět nesměřuje ve prospěch konkrétního obviněného s tím, že v této fázi řízení existoval pouze neznámý pachatel. Společnost B (pozn. stěžovatelka), nemá v tomto okamžiku v řízení postavení obviněného podle §160 odst. 1 trestního řádu. Lze však mít za bezpečně prokázané to, že uvedené společnosti byla v rámci trestního řízení autoritativně odebrána finanční hotovost, a bylo jí tudíž zásadním způsobem zásahem orgánů činných v trestním řízení odebráno ústavně zaručené vlastnické právo. Postavení společnosti při rozhodnutí policejního orgánu o vydání peněžních prostředků tak považuji za materiálně srovnatelné s postavením obviněného. Ponechávám na úvaze Nejvyššího soudu, zda za takových okolností lze napadené rozhodnutí zrušit, v tomto smyslu má tato stížnost i judikaturní přesah pro budoucí postup v obdobných věcech."
30. Stěžovatelce je třeba přisvědčit v tom, že ministr spravedlnosti v tomto bodě a v argumentaci směřující k "postavení stěžovatelky při rozhodnutí policejního orgánu o vydání peněžních prostředků" zmínil zásah do vlastnického práva stěžovatelky, resp. uvedl, že jí byla "autoritativně odebrána finanční hotovost". Učinil tak ovšem pouze pro podpoření svého názoru, že byť nejde o osobu formálně se nacházející v postavení obviněného (podle §160 odst. 1 trestního řádu), lze na ni kvůli tomuto zásahu pohlížet obdobným způsobem, a že je tudíž možné, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno postupem podle §269 odst. 2 trestního řádu, neboť kdyby na ni tak pohlíženo nebylo, musel by se Nejvyšší soud omezit pouze na vyslovení tzv. akademického výroku podle §268 odst. 2 trestního řádu. Podstatné je, že relevantní argumentace obsažená ve stížnosti pro porušení zákona byla zaměřena toliko na otázku věcné příslušnosti orgánu rozhodujícího o podané stížnosti. Výhrady ministra spravedlnosti nesměřovaly k samotnému obsahu rozhodnutí, resp. jeho věcné nesprávnosti. O tom svědčí i závěrečný návrh obsažený ve stížnosti pro porušení zákona, jímž se ministr spravedlnosti domáhal toho, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že pravomocným usnesením obvodního soudu ze dne 13. 1. 2023 sp. zn. 13 Nt 6351/2022 byl porušen zákon v §146 odst. 2 písm. a) trestního řádu, a dále, aby po zrušení tohoto pravomocného napadeného usnesení a všech rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazujících (§269 odst. 2 trestního řádu), v souladu s §270 odst. 1 trestního řádu přikázal státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
31. Na základě shora uvedeného nelze než uzavřít, že Nejvyšší soud postupoval při projednání stížnosti pro porušení zákona v souladu s §267 odst. 3 trestního řádu, přičemž nebyl povinen přezkoumávat usnesení obvodního soudu v částech, kterých se stížnost pro porušení zákona netýkala. V procesním postupu Nejvyššího soudu proto Ústavní soud neshledal žádné znaky neústavního pochybení, a proto je v tomto rozsahu ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
VI.
Závěr
32. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud části ústavní stížnosti stěžovatelky podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozhodl, že napadenými rozhodnutími policejního orgánu a obvodního soudu byla porušena práva stěžovatelky zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na to podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu v záhlaví specifikovaná rozhodnutí policejního orgánu a obvodního soudu zrušil.
33. Ohledně napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
34. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu