ECLI:CZ:US:2024:2.US.3095.23.1
sp. zn. II. ÚS 3095/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného Mgr. Romanem Václavíkem, advokátem se sídlem Kvítková 4703, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 5. září 2023, č. j. 71 To 24/2023-124, a usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 7. června 2023, č. j. 8 Nt 30001/2023-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces a soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel se návrhem podaným Okresnímu soudu v Uherském Hradišti domáhal obnovy trestního řízení, ve kterém jej okresní soud uznal vinným přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a přečinem nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Okresní soud jeho návrh napadeným usnesením ze dne 7. 6. 2023, č. j. 8 Nt 30001/2023-112, zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že ani jedna ze stěžovatelem namítaných okolností skutečně není způsobilá k tomu, aby mohla vést k obnově původního řízení. Stěžovatel podle okresního soudu pouze opakoval shodnou argumentaci, kterou již uváděl v předchozí fázi řízení a na kterou již soudy prvního i druhého stupně plnohodnotně reagovaly. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Tuto stížnost Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně napadeným usnesením ze dne 5. 9. 2023, č. j. 71 To 24/2023-124, zamítl. Krajský soud se ztotožnil se závěry okresního soudu. Zdůraznil, že skutečnosti, které stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy řízení uvádí, nejsou "nové", jak vyžaduje §278 odst. 1 trestního řádu. Uzavřel proto, shodně jako okresní soud, že stěžovatel nenavrhl k provedení žádný důkaz či skutečnost, která by vyhovovala zákonným podmínkám pro obnovu řízení.
3. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
5. Podstatou argumentace stěžovatele je tvrzení, že obecné soudy měly vyhovět jeho návrhu na povolení obnovy (trestního) řízení, jelikož uváděl nové skutečnosti, které jsou způsobilé přivodit jiné, příznivější rozhodnutí o jeho vině a trestu.
6. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí a samo o sobě není významné, je-li namítána věcná nesprávnost jimi vydaných rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
7. Podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu platí, že obnovu řízení povolí soud, pokud předchozí řízení skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu účelem řízení o povolení obnovy není přezkoumávání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí. Stejně tak není účelem tohoto řízení posuzovat vinu odsouzeného (srov. bod 41 nálezu ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08, obdobně také usnesení ze dne 8. 8. 2013). Podstatou řízení o povolení obnovy řízení je posouzení nezbytnosti odstranit možné nedostatky pravomocného rozhodnutí, dané zejména neznalostí určitých skutečností v původním řízení (obdobně např. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10). Tím toto řízení z důvodu, aby bylo dosaženo co největšího souladu obsahu trestních rozsudků s objektivní realitou, prolamuje "v souladu s aprobací provedenou ústavním pořádkem právní moc původního rozhodnutí, jakož i zákaz vedení opakovaného řízení pro týž skutek (čl. 40 odst. 5 Listiny, čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě)" (srov. nález ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 či usnesení ze dne 9. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 1364/10, obdobně také např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Nikitin proti Rusku ze dne 20. 7. 2004 č. 50178/99, §56, nebo rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Stanca proti Rumunsku ze dne 27. 4. 2004 č. 59028/00).
9. Ústavní soud se již opakovaně vyjádřil také k tomu, že i přes specifickou povahu řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení jsou obecné soudy povinny respektovat základní práva, jež se standardně pojí s řízením trestním (srov. např. nález ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11, bod 13, nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 nebo nález ze dne 25. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 95/99). Byť se v obnovovacím řízení nejedná o meritu trestního řízení (o vině a trestu), toto řízení je svým charakterem v řadě ohledů analogické fázi trestního řízení probíhající před soudy ve věci samé (srov. nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10).
10. Všechny výše uvedené zásady vztahující se k řízení o povolení obnovy řízení obecné soudy ve věci stěžovatele dodržely. Stěžovatel v řízení namítal v zásadě dva okruhy námitek, se kterými se však obecné soudy jasně a srozumitelně vypořádaly. Jednak uváděl skutečnosti, které se vztahují k souvisejícímu exekučnímu řízení a představují fakticky "obranu v exekučním řízení". Takové skutečnosti tedy nelze považovat za skutečnosti potřebné k povolení obnovy řízení ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. Jak správně uvedl krajský soud, účelem řízení o povolení obnovy není přezkoumávat stěžovatelem namítaná údajná pochybení exekutorského úřadu a údajná pochybení v rámci vedení exekučního řízení. Tyto námitky navíc obecné soudy již vypořádaly v původním trestním řízení. Dále stěžovatel namítal protiprávní jednání ze strany orgánů činných v trestním řízení. Jak správně upozornil již okresní soud, při namítání tohoto důvodu obnovy §278 odst. 4 trestního řádu vyžaduje, aby bylo pravomocným rozsudkem zjištěno, že orgány činné v trestním řízení porušily své povinnosti jednáním zakládajícím trestný čin. Takový pravomocný rozsudek však v projednávané věci neexistuje. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy neporušily ústavně zaručená práva stěžovatele, když jeho návrh na povolení obnovy řízení zamítly. Stěžovatel totiž nepředložil nové skutečnosti či důkazy, které by splňovaly podmínky požadované trestním řádem pro povolení obnovy řízení. Napadená rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna a je z nich zřejmé, z jakých důvodů obecné soudy stěžovateli nevyhověly.
11. Ústavní soud proto shrnuje, že v postupu, ani v rozhodnutích okresního a krajského soudu neshledal žádná kvalifikovaná pochybení, která by odůvodnila meritorní přezkoumání ústavní stížnosti, případně jeho kasační zásah. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu