ECLI:CZ:US:2024:2.US.3313.23.1
sp. zn. II. ÚS 3313/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 23 Cdo 2403/2023-275, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2023, č. j. 54 Co 413/2022-198, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 8. 2022, č. j. 31 C 311/2021-160, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") shora rubrikovaným rozsudkem určil, že V. Krčín (dále jen "žalobce") je výlučným vlastníkem bytové jednotky v katastrálním území R. (v rozsudku blíže specifikované), s jejímž vlastnictvím je neoddělitelně spjato spoluvlastnické právo ve výši 5500/645380 ke společným částem domu a k pozemku (v rozsudku taktéž specifikovanému), na kterém je dům s bytovou jednotkou postaven (dále jen "bytová jednotka"). Obvodní soud dále určil, že neexistuje zástavní právo založené smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitým věcem č. 47/2020, uzavřenou dne 27. 2. 2020 mezi žalobcem jako zástavním dlužníkem a žalovaným stěžovatelem jako zástavním věřitelem, pro pohledávky v (celkové) výši 990 000 Kč, jehož předmětem je bytová jednotka.
2. Okresní soud žalobě zcela vyhověl s poukazem na závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě byl stěžovatel zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník bytové jednotky, a absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, na jejímž základě byl v katastru nemovitostí proveden vklad zástavního práva k tíži bytové jednotky pro pohledávky stěžovatele do výše 990 000 Kč. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že obě smlouvy byly žalobcem uzavřeny v duševní poruše, která jej činila neschopným právně jednat (srov. §581 občanského zákoníku).
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako věcně správné podle §219 o. s. ř.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné (a zčásti též pro vady) podle §243c odst. 1 o. s. ř.
5. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv a ústavních principů zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
6. Stěžovatel přitom opakuje námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném odvolání i dovolání. Opětovně tudíž rozporuje závěr obecných soudů o absolutní neplatnosti shora uvedených smluv a poukazuje na nedostatky v důkazním řízení. Má za to, že "řízení vedené vedlejším účastníkem proti stěžovateli vykazovalo znaky řízení rozhodnutého co do důkazního stavu předem". Současně se ohrazuje proti odmítnutí jím předložených důkazních návrhů pro nadbytečnost.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Zpochybňuje-li stěžovatel postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, v níž lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407)]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - dle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal.
10. Ústavní soud dále upřesňuje, že k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obvykle dospívá v případech, v nichž je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu obecný soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu v těchto případech přitom nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování.
11. V nyní posuzované věci však výše popsané vady zdejší soud v postupu obecných soudů neshledal. Obvodní soud, na jehož závěry následně v rámci odvolacího přezkumu navázal městský soud, totiž v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal a vysvětlil, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěrům o skutkovém stavu věci, který považoval za prokázaný. Naopak je přesvědčen, že se tímto způsobem stěžovatel pouze snaží prostřednictvím ústavní stížnosti revidovat pro něj nepříznivý výsledek soudního řízení, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Ústavní soud proto toliko stručně odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá, že duševní stav žalobce byl opakovaně (celkem třikrát) předmětem znaleckých posouzení, a to v řízení trestním i řízení o omezení svéprávnosti (srov. rozsudek městského soudu, bod 4), z nichž vyplynulo, že intelektuální a volní schopnosti žalobce jsou zcela nedostatečné. Závěr obecných soudů, že žalobce byl pro duševní poruchu neschopný právně jednat, má tudíž podklad v provedeném dokazování a zdejší soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by měl tento závěr z hlediska své ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat. Odvolací soud nadto přistoupil rovněž k výslechu znalkyně (rozsudek městského soudu, bod 17), což vyvrací stěžovatelovu námitku, že obecné soudy rozhodovaly pouze na základě znaleckých posudků pocházejících z jiných řízení. Obecné soudy též dostatečně zdůvodnily, proč považovaly další stěžovatelem navrhované důkazy za nadbytečné (srov. rozsudek městského soudu, bod 15 a 17).
13. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.
15. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu