ECLI:CZ:US:2024:2.US.3426.23.1
sp. zn. II. ÚS 3426/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti MUDr. Petra Růžičky, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 75/48, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2023 č. j. 28 Cdo 3075/2023-141 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2023 č. j. 19 Co 122/2023-115, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Martina Elznice a Ing. Yvony Elznicové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že byl jimi poškozen na svém právu na svobodu a rovnost podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na vlastnickém právu podle čl. 11 odst. 1 Listiny a na právu na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny a že tato rozhodnutí porušují čl. 2 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Táboře usnesením ze dne 30. 7. 1990 sp. zn. Rt 2/90 podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."), zrušil svůj rozsudek ze dne 30. 1. 1965 sp. zn. T 08/65, kterým byli Josef a Libuše Růžičkovi odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a propadnutí majetku, a trestní stíhání jmenovaných zastavil.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 6. 1993 č. j. 7 C 403/91-33 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 3. 1994 č. j. 12 Co 51/94-46 byla zamítnuta žaloba Libuše Růžičkové, stěžovatelovy matky, o uzavření dohody o vydání věci - domu č. p. X1 se stavebním pozemkem č. p. X2 a zahrady č. p. X3 v katastrálním území K. Důvodem bylo, že žalovaní, jimiž byli vedlejší účastníci, nebyli povinnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb.").
4. Návrhem ze dne 30. 11. 2019 se stěžovatel domáhal projednání pozůstalosti po své matce, kterou měly tvořit výše uvedené nemovité věci, avšak obvodní soud usnesením ze dne 15. 9. 2020 č. j. 34 D 3092/2019-72 řízení pro nedostatek pravomoci (§74 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém) podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zastavil.
5. Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2023 č. j. 55 C 21/2022-75 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal určení, že jeho matka, občanka České republiky a Spojených státu amerických, posledně bytem ve Spojených státech amerických, byla k datu svého úmrtí dne 2. 1. 2015 vlastnicí nemovité věci - pozemku p. č. X2, jehož součástí je stavba domu č. p. X1, v katastrálním území K. (výrok I), a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) náhradu nákladů řízení ve výši 13 455,20 Kč (výrok II) a vedlejší účastnici (jako žalované) ve výši 22 046,20 Kč (výrok III). Uvedený soud dospěl k závěru, že na navrhovaném určení nemá stěžovatel naléhavý právní zájem (§80 o. s. ř.), přičemž poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001), jakož i Ústavního soudu [mj. na stanovisko pléna ze dne 11. 3. 1997 sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/97 (ST 4/7 SbNU 308), na nález ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. II. ÚS 623/2000 (N 55/26 SbNU 99) a na stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.)].
6. K odvolání stěžovatele městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II ho změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 12 729,20 Kč, a ve výroku III jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 20 775,70 Kč, jinak je potvrdil, a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi částku 3 182,30 a vedlejší účastnici rovněž částku 3 182,30 Kč.
7. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit rovným dílem vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení ve výši 6 728 Kč. Dospěl totiž mimo jiné k závěru, že městský soud respektoval judikaturní východiska přijatá plénem Ústavního soudu, jakož i aktuální judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, a že zde ani není důvod stěžovatelem nastolenou právní otázku řešit oproti rozhodovací praxi jinak.
II.
Stěžovatelova argumentace
8. Stěžovatel uvádí, že s ohledem na zrušení výše uvedeného trestního rozsudku je třeba na Libuši Růžičkovou pohlížet tak, že majetek, který byl dotčen trestem propadnutí, nikdy nepozbyla, a pokud ho socialistický stát převáděl, ač nebyl jeho vlastníkem, kupující se mohl stát jen poctivým či nepoctivým držitelem takového majetku. Vedlejší účastníci se tak nemohli stát jeho vlastníky, a v katastru nemovitostí byli zapsáni jako vlastníci neoprávněně. Podle stěžovatele je třeba §2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. ve spojení s §6 odst. 1 písm. c) a písm. j) zákona č. 87/1991 Sb. vykládat tak, že prvně uvedeným ustanovením bylo deklarováno vlastnictví jeho matky, zbývající ustanovení zakládají povinnost držitelů spornou nemovitou věc vydat, s čímž koresponduje právo oprávněné osoby podat návrh "na provedení záznamu vlastnictví osvědčenému zákonem". Jde-li o držbu vedlejších účastníků, tu pak stěžovatel označuje za nepoctivou.
9. Dále stěžovatel poukazuje na to, že v dovolání navrhl Nejvyššímu soudu, aby se odchýlil od své judikatury, resp. judikatury Ústavního soudu (vycházející ze stanovisek pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/97 a sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05) a aby přijal stanovisko, jež by korespondovalo s jím zastávaným názorem, který vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995 sp. zn. I. ÚS 117/93 (N 7/3 SbNU 25). Nejvyšší soud však uvedl, že právní názor, podle kterého zrušením výroku rozsudku o propadnutí majetku k obnovení vlastnického práva nedochází, ale oprávněná osoba se jeho vlastníkem stává až úspěšným uplatněním svých nároků podle speciálních restitučních předpisů, je dlouhodobě konzistentní.
10. S ohledem na to stěžovatel žádá, aby se plénum Ústavního soudu znovu touto otázkou zabývalo, ať již obecně, anebo v této věci, přičemž poukazuje na to, že v návaznosti na rozhodnutí o (ne)vydání věci byly vydány nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 117/93 či ze dne 3. 12. 1996 sp. zn. I. ÚS 130/96 (N 132/6 SbNU 469), podle nichž došlo-li ke zrušením rozsudku ve výroku o propadnutí majetku, stalo se tak s platností ex tunc, a rehabilitovaný své vlastnictví k tomuto majetku neztratil. K rozhodnutím o (ne)vydání věci dodává, že na osoby, které za bolševického režimu projevily zájem o nabytí majetku propadlého emigrantům, nutno pohlížet jako na osoby jednající male fide. Závěrem stěžovatel navrhl, aby se Ústavní soud odchýlil od své předchozí judikatury a vydal jím blíže specifikované stanovisko, které by odráželo jeho názory.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud postupoval v souladu se svými nálezy sp. zn. I. ÚS 117/93 a sp. zn. I. ÚS 130/96, ačkoliv je mu známo, že právní názor v nich vyslovený byl překonán stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 4/97, přičemž zjevně nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, podle kterého nemá na určení vlastnického práva své matky naléhavý právní zájem ve smyslu §80 o. s. ř., i když si musí být vědom toho, že plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 vyjádřilo názor, že žalobou o určení nelze obházet smysl a účel restitučního zákonodárství (v této souvislosti možno připomenout, že stěžovatelova matka nebyla se svou žalobou na vydání věci úspěšná, nikoliv však pro existenci výše uvedených nálezů, ale proto, že pro vydání věci nebyly splněny podmínky stanovené zákonem č. 87/1991 Sb.), resp. že i s ohledem na tato stanoviska se již vytvořila konstantní judikatura Ústavního soudu, jakož i soudů obecných. Z výše uvedeného je patrno, že stěžovatel nemá za to, že by závěry obecných soudů byly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, ale naopak jim vytýká, že jsou s ní v souladu, přičemž vyjadřuje přesvědčení, že tato judikatura je chybná, a proto je třeba ji podrobit revizi.
14. V této souvislosti je třeba zmínit, že změna judikatury představuje jednak zásah do principu rovnosti v právech, jednak do principu právní jistoty, podle něhož je třeba chránit důvěru jednotlivce v právo, a to i tím, že soudní rozhodování bude předvídatelné. Neznamená to však, že by Ústavní soud nemohl svou judikaturu změnit, naopak za určitých okolností je oprávněn (a povinen) tak učinit, přičemž musí postupovat v souladu s příslušnými procesními pravidly (srov. §23 zákona o Ústavním soudu) a změnu svého právního názoru musí racionálně zdůvodnit [k tomu blíže např. nález ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531)].
15. V posuzované věci však relevantní okolnosti pro tzv. judikaturní odklon zjištěny nebyly, neboť stěžovatel žádné nové skutečnosti či právní argumenty, které by Ústavnímu soudu nebyly při jeho předchozím rozhodování známy, nepředkládá, a nelze ani dospět k tomu, že by nastala taková změna společenských poměrů, která by požadovanou změnu stávajících právních názorů Ústavního soudu odůvodňovala. Vzhledem k tomu II. senát Ústavního soudu neshledal důvod k posouzení stěžovatelem předestřené otázky jinak, než jak to - v souladu s jeho právními názory plynoucími z aktuální, již ustálené judikatury - učinily obecné soudy, a tudíž zde není ani důvod k postupu podle §23 zákona o Ústavním soudu.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu