ECLI:CZ:US:2024:2.US.800.24.1
sp. zn. II. ÚS 800/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Františka Kocába, zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem, sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. února 2024 č. j. 4 Cmo 19/2024-99, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Salesi Mustafa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel též navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 8. 12. 2023 č. j. 20 Cm 183/2022-89 přiznal stěžovateli osvobození od soudního poplatku za žalobu ze dne 8. 11. 2022 v rozsahu převyšujícím 50 000 Kč, tj. v rozsahu 75 000 Kč.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením, že se usnesení krajského soudu mění tak, že stěžovatel se neosvobozuje od soudních poplatků. Vrchní soud shledal, že stěžovatel dostatečně neosvědčil svou nemajetnost, a to ani v rozsahu pro částečné osvobození od soudních poplatků, když v Prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro účely přiznání osvobození od soudních poplatků pouze konstatoval své příjmy, ale výši starobního důchodu nijak nedoložil a taktéž tvrzené příjmy z angažmá ve společnosti X se nepromítly v předloženém daňovém přiznání za rok 2022, které nadto není opatřeno razítkem podatelny příslušného daňového úřadu. Z tohoto vyplývá, že stěžovatel svá tvrzení stran svých příjmů nedostatečně osvědčil, a proto jsou tato tvrzení nevěrohodná. Taktéž ke svým měsíčním výdajům na základní životní potřeby, ošacení, stravu atd., stěžovatel ničeho neuvedl. Vrchní soud především zdůraznil, že stěžovatel byl až do 17. 2. 2023 jediným společníkem a jednatelem společnosti X, což je ostatně i jeho odvolací námitka, v níž tvrdí, že od této doby již nemá ze společnosti žádný příjem. Společnost je podle zveřejněné obchodní závěrky za rok 2022 ekonomicky aktivní. Pokud tedy stěžovatel svůj plně splacený podíl ve společnosti postoupil, lze důvodně předpokládat, že tento byl převeden za úplatu. Tuto skutečnost, s ohledem na krátký časový odstup jednoho roku od postoupení tohoto podílu, vrchní soud rovněž při posuzování odvolání stěžovatele zohlednil, neboť v daném případě by prostředky z takového prodeje společenského podílu byly dostatečné k zaplacení soudního poplatku. Tudíž bez další možnosti pro ověření pravdivosti tvrzení stěžovatele vrchní soud dospěl k závěru, že stěžovatel za dané situace může záměrně zkreslovat své příjmy za účelem získání výhody spočívající v osvobození od soudních poplatků. Za této situace, kdy již tak stručná sdělení stěžovatele nejsou navíc řádně doložena, nelze postupovat jinak, než stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznat.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel zejména namítá, že vrchní soud svévolně rozhodl o podaném odvolání nad rámec mezí, které stěžovatel jako odvolatel ve svém odvolání vymezil, tedy vrchní soud přezkoumával i část rozhodnutí, ve které byl stěžovatel od soudního poplatku osvobozen, což byla část usnesení, kterou stěžovatel podaným odvoláním nenapadl. Takový postup vrchního soudu vykazuje prvky libovůle a překročení přezkumné pravomoci odvolacího soudu, čímž porušil právo stěžovatele na soudní ochranu. Současně vrchní soud nevycházel ze skutečného příjmu stěžovatele, když evidentně jeho jediným příjmem je starobní důchod. Oproti tomu soud zatížil své rozhodnutí spekulacemi o tom, že stěžovatel mohl mít další příjmy, ačkoliv k tomu neměl dostatek podkladů, resp. tuto skutečnost neměl zjištěnu z provedeného dokazování. Zásadní změna učiněná vrchním soudem nebyla náležitě, přesvědčivě a ústavně konformním způsobem odůvodněna.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. K přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do kognice obecných soudů, jejichž závěry Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat [srov. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny.
9. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu v rozhodnutích o neosvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
10. V posuzované věci byla žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků posouzena obecnými soudy v řádně vedeném soudním řízení, v argumentaci vrchního soudu (shrnutou výše sub 3) neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, a jeho úvahy nepovažuje Ústavní soud za nikterak nepřiměřené či extrémní. Napadené rozhodnutí vrchního soudu je náležitě odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. Stěžejní námitkou stěžovatele je porušení zásady zákazu reformatio in peius tím, že vrchní soud jako soud odvolací rozhodl v otázce osvobození v neprospěch stěžovatele, když oproti krajskému soudu rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud konstatuje, že se k obecnému zákazu reformatio in peius v souvislosti s rozhodováním o nákladech řízení již opakovaně dříve vyjádřil tak, že tato zásada - obecně platná v trestním řízení - z občanského soudního řádu nikterak nevyplývá, a v jeho působnosti se neuplatní [srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 727/17, ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 230/04, ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 310/99, ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 380/04, ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 14/04, ze dne 25. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 603/06, ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 596/07, ze dne 12. 8. 2009 sp. zn. III. ÚS 1691/09, jakož i nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31)]. Konkrétně případem osvobození od soudních poplatků v souvislosti s námitkou zákazu změny k horšímu se Ústavní soud rovněž v minulosti zabýval, přičemž uzavřel, že takový postup není protiústavní (usnesení ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 310/99 a ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1969/21).
12. Rovněž v nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se odchýlit od závěru, že odvolací soud je oprávněn změnit rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem. Zjistil-li vrchní soud v nyní posuzované věci, že podmínky pro osvobození od soudního poplatku dány nejsou, změnil v souladu se zákonem rozhodnutí tak, že stěžovateli osvobození od soudního poplatku nepřiznal vůbec. K tomu Ústavní soud připomíná, že osvobození účastníků lze - dojde-li soud k závěru, že se poměry účastníka změnily - v průběhu řízení dokonce odejmout podle §138 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Tato námitka stěžovatele tak nemohla obstát. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, že vrchní soud své (odlišné) závěry od krajského soudu dostatečně a zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil, přičemž z ústavněprávního hlediska jim není co vytknout.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ihned, jak to bylo možné, nerozhodoval samostatně o akcesorickém návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Svatoň, v. r.
předseda senátu