ECLI:CZ:US:2024:3.US.1583.23.1
sp. zn. III. ÚS 1583/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti nezletilé E. M. V., zastoupené Mgr. Zuzanou Candigliotou, advokátkou, se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2023, č. j. 68 Co 1/2023-431, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. září 2022, č. j. 29 C 86/2016-393, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7 jako účastníků řízení a 1) České republiky - Ministerstva vnitra a 2) Městyse X jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se žalobou domáhala po prvním vedlejším účastníkovi (žalovaném) zaplacení částky 176 800 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout činností druhého vedlejšího účastníka Městyse X (vedlejší účastník před obecnými soudy) v rámci řízení o zápisu narození dítěte mimo zdravotnické zařízení, s čímž se pojilo i vydání jejího rodného listu. Svůj nárok rozčlenila na nesprávné shromažďování podkladů pro rozhodnutí Úřadu městyse X sestávající z šesti úkonů po 22 100 Kč, a dále na nesprávný úřední postup úřadu městyse spočívající v podání podnětu orgánu sociálně-právní ochrany dětí k obstarání podkladů a ve výhružce úředních osob nahlášením rodiny stěžovatelky orgánu sociálně-právní ochrany dětí, každý po 22 100 Kč.
2. Obvodní soud žalobu v celém rozsahu zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému a Městysi X náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se obvodní soud zabýval jednotlivě vznesenými nároky a u žádného z nich nesprávný úřední postup neshledal, jakož ani vznik újmy na straně stěžovatelky.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek obvodního soudu odvoláním v části týkající se částky 66 300 Kč obsahující jeden úkon při shromažďování podkladů úřadem městyse (podnět k soudu na zahájení řízení o určení mateřství) a výše uvedené dva úkony v rámci nesprávného úředního postupu (podnět orgánu sociálně-právní ochrany dětí a výhružka úředních osob).
4. Městský soud rozsudek obvodního soudu v napadené části potvrdil, změnil nákladové výroky v jejich výši a uložil stěžovatelce zaplatit žalovanému a Městysi X náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podnět soudu je nutné podřadit pod shromažďování podkladů pro vydání rozhodnutí o přerušení řízení, proto jej městský soud posuzoval v rámci nezákonnosti rozhodnutí. Toto rozhodnutí úřadu městyse však krajský úřad nezrušil ani nezměnil, nebyla proto splněna podmínka nezákonnosti rozhodnutí vyžadovaná zákonem pro přiznání nemajetkové újmy. K nároku stěžovatelky na zadostiučinění za nedůvodný podnět úřadu městyse k orgánu sociálně-právní ochrany dětí městský soud uvedl, že tento postup úřadu byl v souladu se zákonem a o nesprávný úřední postup se tudíž nejedná. Důvodným neshledal městský soud ani nárok stěžovatelky na zadostiučinění za údajnou výhružku úředních osob, neboť stěžovatelka tuto skutečnost neprokázala a existenci nároku nezakládá subjektivní pociťování postupu úředních osob jako výhružky matkou stěžovatelky. Přiznání náhrady nákladů řízení Městysi X odůvodnil městský soud tím, že tento postup byl pro stěžovatelku, resp. její rodiče předvídatelný, stejně tak měl tuto skutečnost zohlednit již opatrovnický soud schvalující podání žaloby rodiči za nezletilou stěžovatelku. Městys X mohl vystupovat jako vedlejší účastník řízení před obecnými soudy, o nepřipuštění jeho vstupu do řízení rozhodnuto nebylo a náleží mu tudíž náhrada nákladů řízení. Zastupování městyse advokátem bylo legitimní, neboť jde o malou obec s nedostatkem personálu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
6. Stěžovatelka žalobu podávala v reakci na závěry veřejné ochránkyně práv, podle které rozhodující správní orgány jednaly šikanózním způsobem. Samotný domácí porod a nedoložení potvrzení lékařským poporodním vyšetřením matky nesvědčí o ohrožení dítěte a nemohou vést k podání podnětu na rodinu k orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Orgán sociálně-právní ochrany dětí může správnímu orgánu poskytnout pouze informace získané svou předchozí činností, nikoliv na jeho žádost provádět šetření. Závěr soudů, že úřad městyse mohl dát podnět orgánu sociálně-právní ochrany dětí k provedení šetření za účelem získání informací je proto nesprávný. I pokud by formálně postup úřadu městyse souladný s právem byl, jednalo by se o obcházení právní úpravy. Nadto byl požadavek úřadu městyse nadbytečný a celou situaci prodlužoval.
7. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že byl oprávněný podnět soudu k zahájení řízení o určení mateřství, což podporuje obdobným názorem veřejné ochránkyně práv. Úřad městyse nejprve řízení přerušil a podnět k zahájení soudního řízení učinil až poté, což nedává smysl. Pokud by soud vyhodnotil podnět jako nedůvodný, nemusel se o tom úřad městyse vůbec dozvědět a správní řízení by bylo přerušeno na neurčitě dlouhou dobu. Soudy se nezabývaly tím, zda v řízení již obstarané podklady postačovaly k vydání rozhodnutí o zapsání stěžovatelky do knihy narození, a tedy zda byl podnět soudu nutný. Podřazení podání podnětu soudu pod odpovědnostní titul nezákonného rozhodnutí je formalistické a nesprávné, jelikož podnět soudu se nemohl projevit v rozhodnutí o přerušení řízení, pokud mu předcházelo. Proto měl být podnět soudu posuzovaný z hlediska nesprávného úředního postupu. I v případě, že by mělo jít o nezákonné rozhodnutí, není nutné, aby toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno, neboť krajský úřad kryl úřad městyse a stěžovatelka nezákonnost rozhodnutí nemohla prokázat. K argumentaci obvodního soudu, že stěžovatelka nemohla pro svůj nízký věk újmu pociťovat, stěžovatelka uvádí, že ji soud nepřípustně vyloučil z náhrady nemajetkové újmy, která však náleží i osobám plně si neuvědomujícím vznik nemajetkové újmy. Požadavek městského soudu, aby stěžovatelka námitku nezaznamenání podnětu úřadem do správního spisu uplatnila jako samostatný nárok, je formalistický. Napadenými rozhodnutími soudy porušily nejlepší zájem nezletilé stěžovatelky, kterým byl brzký zápis do knihy narození a vydání rodného listu, jakož i následné přiznání zadostiučinění za pochybení správních orgánů.
8. Nakonec stěžovatelka napadá přiznání náhrady nákladů řízení Městysi X, tedy vedlejšímu účastníkovi řízení před obecnými soudy. V obdobných řízeních není běžné, aby se obec zapojovala do soudního řízení vedeného proti ministerstvu. Před opatrovnickým soudem rodiče uváděli, že jsou ochotni hradit náklady řízení za stěžovatelku, ale toto vztahovali pouze k žalovanému ministerstvu. Ani opatrovnický soud se zapojením městyse do soudního řízení nepočítal a počítat ani nemusel. Účast městyse v řízení nebyla účelná, stačilo, kdyby městys poskytl ministerstvu součinnost. Městys si navíc neúčelně zvolil k zastupování advokáta, ačkoliv v soudním řízení pouze opakoval svou argumentaci ze správního řízení, s procesními otázkami mu mohlo pomoct ministerstvo. Soudy měly vzít v úvahu i skutečnost, že za stěžovatelku budou náklady hradit její rodiče, kteří musí hradit náklady městyse již za své prohrané spory. V zájmu nezletilé proto bylo náhradu nákladů městysi zcela či zčásti nepřiznat.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
10. První okruh námitek stěžovatelky se vztahuje k podnětu úřadu městyse orgánu sociálně-právní ochrany dětí k provedení šetření za účelem získání informací pro správní řízení. Stěžovatelka má prvně za to, že orgán sociálně-právní ochrany dětí může správnímu orgánu poskytnout pouze již získané informace, nikoliv na jeho žádost provést šetření, což podporuje obdobným tvrzením veřejné ochránkyně práv. S tím Ústavní soud nesouhlasí, neboť povinnost orgánu sociálně-právní ochrany dětí poskytnout správnímu orgánu potřebné údaje pro správní řízení plyne z §51 odst. 5 písm. a) bod 1 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí a ke splnění této povinnosti je orgán sociálně-právní ochrany dětí oprávněn činit šetření (§52 téhož zákona). K tomu je třeba dodat, že v dané věci orgán sociálně-právní ochrany dětí neprováděl šetření v domácnosti, které vzhledem k tomu, že stěžovatelka nebyla ohroženým dítětem, mohli rodiče odmítnout [§53 odst. 2 písm. c) téhož zákona] a matka této možnosti také využila (str. 8 nahoře rozsudku obvodního soudu). Běžné šetření z podnětu úřadu městyse orgán sociálně-právní ochrany dětí proto provést mohl. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že učiněný podnět byl nadbytečný a celou situaci prodlužoval, neboť jak plyne ze skutkových závěrů obecných soudů, podnět byl učiněn dne 15. 1. 2014, tedy v době, kdy rodiče stěžovatelky neposkytli a poté dlouhou dobu (minimálně do března 2014) neposkytovali součinnost a úřad byl nucen si podklady zajistit sám.
11. Druhý okruh námitek stěžovatelky se týká jejího nároku na zadostiučinění za podnět úřadu městyse k soudu na zahájení řízení o určení mateřství. Podle stěžovatelky byl postup úřadu rizikový, protože pokud by soud řízení nezahájil, úřad by se o tom nemusel dozvědět a řízení by bylo přerušené na neurčito. Ústavní soud v tomto porušení ústavních práv neshledává. Úřad městyse musí dodržovat zásady správního řízení, mezi které spadá i zásada rychlosti (§6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu), a tedy nezahájil-li by soud řízení, bylo by povinností správního orgánu si tuto skutečnost zjistit a procesně na ni reagovat tak, aby mohlo být řízení bez zbytečných průtahů skončeno. Nadto jde pouze o hypotetickou situaci, která do stěžovatelčiných práv nijak zasáhnout nemohla.
12. Lze souhlasit se stěžovatelkou, že právní hodnocení městského soudu, který podřadil jí vznesený nárok na zadostiučinění za podnět úřadu městyse soudu k zahájení řízení o určení mateřství pod titul nezákonnosti rozhodnutí ve vztahu k rozhodnutí o přerušení řízení, je problematické. Přesto napadené rozhodnutí obstojí, neboť městský soud z opatrnosti uvedl i důvody, proč by stěžovatelka nebyla úspěšná ani v případě, že by její nárok podřadil pod nesprávný úřední postup (bod 39 jeho rozsudku). Ústavní soud považuje toto odůvodnění za postačující a pouze jej doplňuje tím, že podáním podnětu soudu k zahájení řízení o určení mateřství úřad městyse neporušil žádné právní pravidlo ani zásadu správního řízení, proto jeho postup není možné vyhodnotit jako nesprávný [nález sp. zn. II. ÚS 99/07 (N 165/51 SbNU 43), bod 25].
13. K dalším námitkám stěžovatelky, lze již jen stručně uvést, že argument věku použily soudy pouze podpůrně, samostatně namítaná vada spočívající v chybějícím záznamu ve správním spise nemohla stěžovatelce způsobit nemajetkovou újmu, a konečně v jejím zájmu sice bylo brzké zapsání do knihy narození a vydání rodného listu, proti tomu však stál veřejný zájem na tom, aby bylo postaveno na jisto, kdo je její matkou.
14. Ani přiznání náhrady nákladů vedlejšímu účastníkovi do stěžovatelčiných ústavních práv nezasáhlo. Ústavní soud připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu nákladových výroků [nález sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Napadené nákladové výroky nevykazují znaky svévole, libovůle a ani nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K námitkám stěžovatelky lze uvést, že v rámci posuzování účelnosti nákladů vynaložených v řízení vedlejším účastníkem soud již otázku přípustnosti vedlejšího účastenství řešit nemůže (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4621/2016). Jako legitimní Ústavní soud shledává zastupování advokátem malé obce, která k hájení svých práv ve specializovaném soudním řízení nemá dostatek kvalifikovaného personálu [nález sp. zn. I. ÚS 1877/10 (N 200/58 SbNU 779)]. Sama skutečnost, že rodiče byli neúspěšní i v jiných soudní řízeních a budou muset platit náhradu nákladů i za ně, není důvodem k moderaci nákladů.
IV.
Závěr
15. S ohledem na uvedené Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích znaky svévole, extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ani jiné vady, jimiž by obecné soudy porušily ústavně zaručené základní právo či svobodu stěžovatelky. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu