ECLI:CZ:US:2024:3.US.1673.23.2
sp. zn. III. ÚS 1673/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Z., zastoupeného Mgr. Ludvíkem Matouškem, advokátem, sídlem Kovářská 549/12, Praha 9, proti I. a III. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023, č. j. 36 Co 400/2022-248, ve znění opravného usnesení ze dne 26. dubna 2023, č. j. 36 Co 400/2022-267, a I., II. a IV. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. června 2022, č. j. 64 Nc 2509/2021-183, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a L. K. a nezletilých J. a J. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byli nezletilí vedlejší účastníci svěřeni do péče první vedlejší účastnice (matky) [napadený I. výrok], stěžovateli (otci) byla uložena povinnost přispívat na výživu každého z nich částkou 7 000 Kč měsíčně (tj. celkem 14 000 Kč měsíčně), splatnou do každého 15. dne v měsíci, k rukám matky, s účinností od 1. 4. 2020 (napadený II. výrok), a bylo rozhodnuto o dlužném výživném (III. výrok). Styk otce s nezletilými byl upraven každý druhý víkend v měsíci od pátku od 8:30 hodin do neděle do 18:00 hodin, s převzetím a předáním nezletilých v místě matčina bydliště, a v každém týdnu v měsíci od středy od 8:30 hodin do pátku do 8:30 hodin, s místem převzetí v místě matčina bydliště a předání v předškolním zařízení nezletilých, případně opět v místě matčina bydliště. Styk o letních prázdninách byl upraven v každém roce 10 dní v červenci a 10 dní v srpnu (na sebe nenavazujících), s tím, že termín styků stěžovatel matce oznámí nejpozději do 30. 4. příslušného roku; speciální úprava styku byla stanovena i pro období velikonočních a vánočních prázdnin a místem předání a převzetí nezletilých bylo ve všech případech určeno místo matčina bydliště (napadený IV. výrok). Zbývajícími výroky bylo rozhodnuto o náhradě nákladů účastníků a státu (V. až VII. výrok).
2. K odvolání stěžovatele i matky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu v I., II. a VI. výroku o péči, běžném výživném a povinnosti stěžovatele nahradit polovinu nákladů řízení státu, potvrdil (napadený I. výrok) a ve III. výroku o dlužném výživném ho zrušil a věc v tomto rozsahu obvodnímu soudu vrátil k dalšímu řízení (II. výrok). Ve IV. výroku o styku rozsudek obvodního soudu změnil jen tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilými každý druhý víkend v měsíci od pátku od 8:30 hodin do neděle do 18:00 hodin, v ostatních týdnech v měsíci (tj. s výjimkou druhého týdne) od středy od 8:30 hodin do pátku do 8:30 hodin, o letních prázdninách v roce 2023 styk otce s nezletilými stanovil na 1 týden v červenci a 1 týden v srpnu (na sebe nenavazujících) a v následujících letech na 10 dní v každém z těchto měsíců, rovněž na sebe nenavazujících, a styk o vánočních svátcích upravil v každém lichém roce od prvního dne školních prázdnin od 9:00 hodin do 25. 12. do 11:00 hodin, a v každém sudém roce od 25. 12. od 11:00 hodin do 1. 1. následujícího roku do 18:00 hodin; jinak rozsudek obvodního soudu v tomto výroku potvrdil (napadený III. výrok). Odvolací řízení v V. a VII. výroku rozsudku obvodního soudu zastavil (IV. výrok) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (V. výrok).
3. Při rozhodování o péči i styku soudy vyšly především ze závěrů znaleckého posudku a vyjádření znalců, kteří s ohledem na nízký věk nezletilých (nezletilému bylo v době rozhodování soudů 5 let, nezletilé necelé 4 roky) doporučili zachovat i nadále matčinu výlučnou péči a široký styk se stěžovatelem, a to v rozsahu, v němž je v současnosti na základě rodiči uzavřené mediační dohody praktikován a na který si již nezletilí přivykli - každý druhý víkend v měsíci od pátku dopoledne do neděle odpoledne, ve zbývajících týdnech v měsíci od středy odpoledne do pátku dopoledne, o letních prázdninách týden v červenci a týden v srpnu. K této úpravě se přiklonil též kolizní opatrovník nezletilých. S rozhodnutím o péči v průběhu řízení souhlasil i stěžovatel, který s ohledem na zjištění znalců od požadavku na svěření nezletilých do střídavé péče upustil. V případě styku o letních prázdninách měl městský soud za to, že pro nejbližší období (tj. léto 2023) by měl ještě zůstat zachován model, na který jsou nezletilí zvyklí, přičemž od následujícího roku jej bude možno rozšířit na obvodním soudem stanovených 10 dní v každém měsíci, neboť bylo možno předpokládat, že děti budou již starší a delšímu pobytu se stěžovatelem se lépe přizpůsobí. Styk o Vánocích městský soud upravil oproti obvodnímu soudu pouze v detailech, s ohledem na umožnění lepšího využití společného času tráveného s každým z rodičů. Šlo-li o výživné, oba soudy shodně dospěly k závěru, že potřebám nezletilých i možnostem a schopnostem rodičů odpovídá výživné otce ve výši 7 000 Kč měsíčně pro každého z nezletilých. Příjmy stěžovatele soudy zjistily ve výši zhruba 100 000 Kč měsíčně čistého s tím, že nepovažovaly za rozhodující, že stěžovatel využívá jen část těchto příjmů a ostatní investuje do svého podnikání; přihlédly i k jeho nemovitému majetku. Soudy zohlednily i příjmy partnerky, která se spolupodílí na výdajích na bydlení, i skutečnost, že stěžovatel má dostatek finančních prostředků i na to, aby hradil náklady na bydlení své matky, která mu darovala rodinný dům. Nad rámec odůvodnění obvodního soudu městský soud k námitkám stěžovatele doplnil, že při stanovení výživného vycházel především z celkové majetkové situace stěžovatele. Ten navíc soudu i opatrovníkovi v průběhu řízení uváděl rozdílné údaje o výši příjmu, který má měsíčně k dispozici, přičemž jím uváděná výše neodpovídala ani jím tvrzeným elementárním výdajům ve výši zhruba 8 000 Kč měsíčně včetně výživného.
4. Usnesením ze dne 26. 4. 2023 městský soud opravil záhlaví svého rozsudku, neboť v něm byl v důsledku písařské chyby uveden dřívější právní zástupce stěžovatele, ačkoliv ho v odvolacím řízení zastupoval již jiný advokát (stávající právní zástupce stěžovatele).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými výroky soudních rozhodnutí došlo k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 2 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. V prvé řadě stěžovatel nesouhlasí s výší výživného a namítá, že soudy nedostatečně šetřily jeho majetkové poměry a nesprávně zjistily jeho příjem. V podrobnostech uvádí, že je soukromý zemědělec a že z jím předložených účetních závěrek vyplývá, že se jeho zisk za celý rok 2020 pohyboval okolo částky 67 000 Kč a v roce 2021 okolo částky 125 000 Kč. Příjem ve výši 100 000 Kč měsíčně, který dovodily soudy, těmto údajům neodpovídá a je v rozporu se skutečností.
7. Další námitky směřují proti úpravě styku, k níž přistoupil městský soud. Ten podle stěžovatele neodůvodněně zúžil styk s nezletilými oproti modelu stanovenému obvodním soudem, neboť stěžovateli neumožňuje styk v době od středy do pátku v každém druhém týdnu v měsíci. Městský soud rovněž změnil rozsah styku o letních prázdninách z původně stanovených 10 dní na 7 dní v každém z měsíců. I k tomuto zásahu přistoupil bez uvedení jakéhokoliv důvodu, a jeho rozhodnutí je tak v této části nepřezkoumatelné.
8. Závěrem stěžovatel dává senátu Ústavního soudu podnět ke zvážení, zda postupem podle §64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podá návrh na zrušení §30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, které zamezuje obrátit se v těchto otázkách s dovoláním na Nejvyšší soud. Uvedené ustanovení je podle stěžovatele zcela prázdnou a nepravdivou proklamací zákonodárce, že sjednocování judikatury v této oblasti není zapotřebí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Je-li ústavní stížností napadán IV. výrok rozsudku obvodního soudu, pak je nutno připomenout, že ho městský soud svým rozhodnutím částečně změnil. K rozhodování o ústavnosti této části rozsudku obvodního soudu přitom není Ústavní soud příslušný (není totiž povolán rušit, co již bylo změněno). V tomto rozsahu, směřujícím proti změněné části IV. výroku rozsudku obvodního soudu, je proto nutno ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. K posouzení ústavní stížnosti ve zbývajícím rozsahu je Ústavní soud příslušný.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud zastává zdrženlivý přístup k přezkumu rozhodování soudů v rodinně právních věcech. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které mají v řízení nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Do rozhodování těchto soudů Ústavní soud zasahuje pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
12. Obecné soudy měly v prvé řadě pochybit při zjišťování příjmu stěžovatele, rozhodného pro stanovení výživného. K prokázání svých příjmů stěžovatel předložil důkazy (zejména účetní závěrky), jež však soudy podle jeho názoru odmítly zohlednit a namísto toho dovodily jinou výši příjmu, kterého má stěžovatel dosahovat.
13. Ústavní soud úvodem připomíná, že vyživovací povinnost rodiče k dítěti je přednostním závazkem a nelze před ním upřednostnit jiné výdaje tohoto rodiče. Při určování výše výživného je proto nutno přihlížet nejen k faktickým výdělkům povinného rodiče, ale k celkové hodnotě jeho majetku, který (mimo jiné) určuje jeho celkovou životní úroveň (podobně např. nález ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 527/06). V této souvislosti lze rovněž poukázat na nález ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 3094/16, v němž Ústavní soud konstatoval, že přestože zjištění skutečného příjmu účastníka klade na soud zvýšené nároky, je nutno v zájmu řádného zjištění skutkového stavu vést dokazování takovým způsobem, aby byl prokázán skutečný příjem povinného, z něhož lze spravedlivě požadovat placení výživného. V případě rozdílu mezi tímto příjmem a příjmem vykázaným pro daňové účely má přednost skutečný příjem povinného.
14. V případě povinného rodiče, který má příjem z jiné než závislé činnosti, jak tomu bylo i v posuzované věci (stěžovatel je osobou samostatně výdělečně činnou - podniká v oblasti zemědělství), soudy nehodnotí pouze evidenční údaje o hospodaření, ale jeho celkovou životní úroveň, na které má jeho dítě právo se podílet (§915 o. z.). Pro určení výživného je podstatný skutečný příjem rodiče, který může být jiný než hospodářský výsledek vykázaný podnikatelem podle účetních a daňových předpisů (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, Cpjn 204/2012).
15. V posuzované věci soudy postupovaly v souladu s nastíněnými východisky a nijak nepochybily, vycházely-li při stanovení výživného z celkové majetkové situace stěžovatele, kterou blíže zjistily (viz zejména body 13, 14 a 16 odůvodnění rozsudku obvodního soudu), a nikoliv pouze z jím předložených důkazů.
16. Stěžovatel v řízení uváděl, že měsíčně disponuje pouze částkou 10 000 až 20 000 Kč, přičemž zbývající část výdělku investuje zpět do svého podnikání. Jak ho však správně upozornil již obvodní soud, pro určení výživného není bez dalšího rozhodné, zda povinný rodič využívá pro své potřeby svůj veškerý měsíční příjem nebo pouze určité částky s tím, že vše ostatní investuje do podnikatelské činnosti (viz bod 16 odůvodnění rozsudku obvodního soudu). K tomu Ústavní soud dodává, že v případě určování výživného rodiče, který je podnikatelem, je nutno přihlížet i k těmto investicím, přičemž je nutno dále rozlišovat, zda jde o výdaje, bez nichž by nebylo možno dosáhnout zajištění výkonu podnikatelské činnosti, nebo o výdaje, které svým druhem a rozsahem zajišťují rozšiřování podnikatelské činnosti za účelem dosažení vyššího zisku (rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 10 Co 326/04). Ne každý výdaj rodiče podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, je pro rodiče z hlediska jeho podnikání nezbytný do té míry, že by po něm nebylo možné důvodně požadovat, aby přednostně plnil vyživovací povinnost (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 26 Co 214/2011).
17. Jak zmíněno výše, soudy ve věci vyšly ze zjištění, že stěžovatel větší část svého měsíčního příjmu nespotřebovává, ale investuje ji zpět do svého podnikání za účelem jeho rozvoje - k tomu obvodní soud konkrétně uvedl, že stěžovatel podnikání dále rozšiřuje, v roce 2020 měl značné výdaje za nákup traktoru, jinak byl obrat jeho společnosti stále vyšší. V roce 2022 se počet jeho zakázek dále rozšiřoval, byl očekáván větší obrat, stěžovatel plánoval nákup dalšího dobytka pro své podnikání (blíže viz bod 14 odůvodnění rozsudku obvodního soudu). Za popsané situace má Ústavní soud za to, že po stěžovateli lze s ohledem na tato i další zjištění ve věci spravedlivě požadovat, aby upřednostnil plnění vyživovací povinnosti v soudy stanovené výši, byť případně i na úkor některých svých plánovaných investic, jež směřují k rozšiřování jeho podnikatelské činnosti, a nejsou, oproti výživnému, výdaji nezbytnými či nedoložitelnými. Tímto Ústavní soud nijak nezpochybňuje legitimní snahu otce dosahovat v podnikatelské činnosti vyššího zisku, ale pokud nemůže zároveň hradit výživné odpovídající potřebám nezletilých dětí a investiční podnikatelské náklady, je třeba upřednostnit úhradu potřeb nezletilých dětí.
18. K námitce týkající se běžného styku stanoveného městským soudem, který jeho rozsah podle stěžovatele neodůvodněně zúžil, je nutno konstatovat, že vychází z nepochopení příslušných částí přezkoumávaných rozhodnutí. Městský soud totiž ve skutečnosti styk stanovený obvodním soudem nezúžil ani do něho jinak nezasáhl, nýbrž pouze opravil formulační nepřesnost obsaženou ve IV. výroku rozsudku obvodního soudu, z jehož znění nebylo zcela zřejmé, zda se má styk stěžovatele s nezletilými stanovený od středy od 8:30 hodin do pátku do 8:30 hodin uskutečňovat s výjimkou druhého týdne v měsíci, či včetně. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu zcela jasně vyplývá záměr obvodního soudu upravit styk právě tak, jak učinil městský soud v měnícím III. výroku svého rozsudku, a nikoliv jej dále rozšířit. Obvodní soud pod bodem 18 odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, že upravil běžný styk stěžovatele s nezletilými v rozsahu, v jakém již v současnosti probíhá a je podporován znalci, tedy každý druhý týden v měsíci od pátku do neděle a v ostatních týdnech (tj. s výjimkou druhého týdne) od středy do pátku. K zúžení styku stěžovatele s nezletilými tedy v důsledku III. výroku rozsudku městského soudu nedošlo.
19. Ústavní soud též neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu o styku stěžovatele s nezletilými v období letních prázdnin. Odchýlil-li se totiž městský soud částečně od úpravy stanovené obvodním soudem, rozvedl zároveň důvody takového postupu. Ústavní soud považuje odůvodnění městského soudu obsažené v bodu 41 jeho rozsudku za přezkoumatelné a z ústavněprávního hlediska udržitelné. Styk v rozsahu jednoho týdne v červenci a jednoho týdne v srpnu, s nímž stěžovatel nesouhlasí, byl městským soudem stanoven pouze jednorázově pro období uplynulého léta 2023, s odkazem na útlý věk dětí. Pro období následující, tj. od léta 2024, byl již prázdninový styk rozšířen na 10 dní v každém z měsíců, v souladu s rozhodnutím obvodního soudu.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými výroky rozhodnutí obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbývající části ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
21. Dává-li stěžovatel podnět ke zvážení podání návrhu na zrušení §30 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, je nutno připomenout, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu a jako takový sdílí právní osud ústavní stížnosti. Je-li přitom ústavní stížnost odmítnuta, resp. není-li schopna věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona, příp. jeho konkrétního ustanovení. Byť sám stěžovatel, striktně vzato, zrušení výše uvedeného ustanovení nenavrhuje a pouze dává podnět rozhodujícímu senátu ke zvážení takového postupu, není důvod, aby se Ústavní soud od právě uvedených východisek jakkoliv odchyloval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu