ECLI:CZ:US:2024:3.US.476.24.1
sp. zn. III. ÚS 476/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jindřicha Rosendorfa, zastoupeného JUDr. Evženem Zörklerem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 139/57, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, č. j. 22 Cdo 930/2023-129, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, č. j. 28 Co 233/2022-108, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. 7. 2022, č. j. 7 C 176/2022-68, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Leoše Kočvary a Věry Kočvarové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel vystupoval jako žalovaný v řízení o určení vlastnického práva. Žalobci (vedlejší účastníci) se v tomto řízení domáhali určení, že jsou vlastníky pozemku o výměře 385 m2, který byl ve vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatele, nicméně tvořil oplocený celek s pozemky, jež žalobci nabyli na základě kupní smlouvy (dva pozemky o výměře 333 m2, resp. 155 m2). V říjnu roku 2021 obdrželi žalobci od stěžovatele dopis, kterým je informoval, že předmětný pozemek (který žalovaný nabyl dědictvím po své právní předchůdkyni) užívají bez právního důvodu. Žalobci namítli vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, přičemž následně se u okresního soudu domáhali určení spoluvlastnického práva, založeného vydržením předmětného pozemku do společného jmění manželů. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobci nabyli předmětný pozemek do společného jmění manželů, neboť jej mimořádně vydrželi, kdy po dobu 20 let drželi domnělé vlastnické právo k pozemku a nebyl jim prokázán nepoctivý úmysl. S tímto závěrem se ztotožnil též krajský soud a posléze Nejvyšší soud jakožto soud dovolací.
2. Stěžovatel uvádí, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
3. Konkrétně namítá, že žalobci se ujali držby v nepoctivém úmyslu, neboť výměra předmětného pozemku činí 385 m2, přičemž žalobci na základě kupní smlouvy nabývali pozemky o celkové rozloze 488 m2, a tedy nesoulad ve výši 79 % mezi výměrou pozemků dle kupní smlouvy a výměrou pozemků, jejichž držby se fakticky ujali, byl zcela zjevný. Za tohoto stavu je závěr obecných soudů, podle něhož nebyl vydržitelům prokázán nepoctivý úmysl, zcela neudržitelný a ve svém důsledku i protiústavní.
4. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že s ohledem na skutečnosti zapsané v katastru nemovitostí (tj. že až do roku 2020 byla v katastru jako vlastník zapsána osoba narozená v roce XXXX) zde byly objektivní pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným stavem. Bylo tedy na nabývající osobě, aby si tyto skutečnosti ověřila.
5. Konečně stěžovatel brojí proti rozhodnutí o nákladech řízení. S ohledem na to, že stěžovatel v souvislosti s nabytím dědictví vynaložil určité náklady a uhradil i daň z nemovitosti, je absurdní, aby nesl i náklady spojené se soudním řízením, v němž pouze hájil své vlastnické právo k majetku, jehož se v dobré víře ujal. Soudy tedy měly v řízení přinejmenším aplikovat ustanovení §150 občanského soudního řádu ("o. s. ř.") a nepřiznat žalobcům náhradu nákladů řízení.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
7. Poté, co Ústavní soud zjistil, že jsou splněny podmínky řízení, neboť ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, přistoupil k posouzení její opodstatněnosti ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud především konstatuje, že podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů v rovině podústavního práva, konkrétně k otázce, zda byl žalobcům prokázán nepoctivý úmysl ve smyslu §1095 občanského zákoníku. V tomto ohledu však Ústavní soud neshledal, že by rozhodování obecných soudů o této otázce trpělo některou z výše nastíněných vad.
11. Ústavní soud poukazuje v prvé řadě na to, že je rozdíl mezi pojmem "poctivé držby" ve smyslu §1089 občanského zákoníku a pojmem "nepoctivého úmyslu" podle §1095 občanského zákoníku. Z judikatury i literatury se přitom podává, že při mimořádném vydržení podle §1095 občanského zákoníku se požadavek poctivé držby nahrazuje požadavkem absence nepoctivého úmyslu. Patrně postačí "držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma"; jde zde o kritérium obdobné dobré víře "v nejméně přísném pojetí". Nepoctivý úmysl musí prokázat ten, kdo mimořádné vydržení popírá, a to důkazem okolností, z nichž by rozumná osoba v postavení jednajícího dospěla k závěru, že působí bezpráví (srov. Petrov J., Komentář k §1095, in: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání, 2. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2023; srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021). Tyto faktory jsou pak kompenzovány mj. dvojnásobnou délkou vydržecí doby.
12. Obecné soudy a nakonec i Nejvyšší soud se v tomto rámci námitkami stěžovatele dostatečně a řádně zabývaly. Konkrétně Nejvyšší soud s ohledem na shora vyložená východiska zdůraznil, že ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jsou-li však okolnosti případu tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu.
13. Ústavní soud přitom s ohledem na konkrétní okolnosti případu konstatuje, že závěr Nejvyššího soudu je z ústavněprávních hledisek udržitelný. Jinými slovy: závěrem, podle něhož žalobci v původním řízení nedrželi sporný pozemek "v nepoctivém úmyslu", obecné soudy neporušily tvrzená základní práva stěžovatele.
14. Pokud jde o argument, podle něhož došlo k porušení práv stěžovatele v důsledku neaplikace §150 o. s. ř., uvádí Ústavní soud následující. Při posuzování problematiky nákladů řízení Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a k meritornímu přezkumu a zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích totiž Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05 nebo sp. zn. IV. ÚS 131/08). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, k němuž by mohlo dojít v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 464/09 či sp. zn. II. ÚS 2608/09).
15. Obecné soudy se v nyní posuzované věci s argumenty stěžovatele k aplikaci §150 o. s. ř. velmi přesvědčivě vypořádaly a jejich rozhodnutí netrpí žádnou z naznačených ústavněprávních vad. Konkrétně Krajský soud v Praze v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že stěžovatel sice situaci nezavinil, avšak šlo ji řešit mimosoudně. O mimosoudní řešení se přitom žalobci snažili, a to i pomocí své právní zástupkyně a přes přesvědčení o vydržení nabízeli stěžovateli i finanční kompenzaci. Stěžovatel nezměnil svůj postoj ani v průběhu řízení, a to ani po vyslovení právního názoru soudu, že věc bude posuzovat dle ustanovení občanského zákoníku o mimořádném vydržení, kterého se žalobci domáhali jak v žalobě, tak při snaze o mimosoudní řešení věci. Vynaložení nákladů v dědickém řízení nemohli žalobci nijak ovlivnit. Navíc, pokud žalobce tvrdí, že se svou matkou (zemřelou v roce 2001) často mluvil o tom, co s předmětným pozemkem, mohl sám zabránit uplynutí vydržecí doby tím, že by zajistil včasné projednání tohoto pozemku v dědickém řízení. Postup obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení - zejména to, že neshledaly důvody k mimořádné aplikaci §150 o. s. ř. - byl tudíž rovněž ústavně konformní.
16. Ústavní soud za dané situace považuje závěry obecných soudů za odpovídající zákonné úpravě a ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné. Odůvodnění napadených rozhodnutí je racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
17. Za dané situace Ústavní soud neshledal důvod pro zpochybnění ústavnosti napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu