ECLI:CZ:US:2024:3.US.49.24.1
sp. zn. III. ÚS 49/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jitky Snítilové, advokátky, se sídlem Národní 60/28, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2023 č. j. 8 To 92/2023-1317, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, a M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odsouzenému M. K. se ustanovuje opatrovník Mgr. Miloslav Čejka, advokát, se sídlem Vránova 756/39, Brno.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva (svobody) zaručené čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejich příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým usnesením ze dne 15. 8. 2023 č. j. 56 T 1/2021-1289 stanovil stěžovatelce jako ustanovené obhájkyni podle §151 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "tr. řád") odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 152 656 Kč. Stěžovatelka přitom byla ustanovena obhájkyní obviněnému M. K., který byl Národní centrálou proti organizovanému zločinu, SKPV, Odborem politického terorismu a extremismu trestně stíhán jako uprchlý pro podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu teroristického útoku podle §311 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník") účinného od 1. 2. 2019 s přihlédnutím k ustanovení §313 tr. zákoníku účinného od 1. 2. 2019. Obviněný byl nakonec uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem teroristického útoku podle §311 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, za užití §313 tr. zákoníku, spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na teroristické skupině podle §312a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. 11 Tdo 121/2022; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz).
3. Ke stížnosti státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze podané podle §141 násl. tr. řádu pak ovšem Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu zrušil §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu a znovu rozhodl tak, že se podle §151 odst. 3 trestního řádu a §7, 10, 11, 12a, 13 a 14 advokátního tarifu stěžovatelce přiznává 37 585 Kč jako odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného obhájce.
4. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka uvádí, že celkem uplatňovala nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů za 16 úkonů právní služby navýšené na trojnásobek podle §12 odst. 1 advokátního tarifu, neboť musela vynaložit mimořádné úsilí a odborné znalosti k posouzení zákonnosti trestního stíhání, které bylo proti obviněnému vedeno na Ukrajině. Musela tedy mimo jiné posoudit, zda na východě Ukrajiny probíhá mezinárodní ozbrojený konflikt, a zda obviněný nebyl v postavení, které by z pohledu mezinárodní práva vylučovalo jeho trestní odpovědnost za účast na takovém ozbrojeném konfliktu. Stěžovatelka tak podle svého přesvědčení musela disponovat detailní znalostí mezinárodního humanitárního práva při použití několika cizích jazyků (zejména angličtiny a francouzštiny). Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že trestní řízení proti obviněnému bylo vedeno jako proti uprchlému, což kladlo o to větší nároky na stěžovatelku při koncepci obhajoby (stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1706/23 s tím, že účel hrazení nákladů obhajoby státem je nutno vnímat jako jednu z garancí práva na právní moc podle čl. 37 odst. 2 Listiny). Stěžovatelka se přitom podle svého přesvědčení při výkonu obhajoby obviněného nemohla spoléhat toliko na informace poskytnuté ukrajinskou stranou, naopak tyto informace musela hodnotit kriticky, včetně posouzení dodržení podmínek zásady ne bis in idem a při posouzení přípustnosti důkazů zajištěných ukrajinskou stranou. Takový její postup se pak podle stěžovatelky ukázal jako správný, když městský soud v rámci hlavního líčení některé dokumenty k důkazu neprovedl, neboť tyto byly nezákonně získány. Taková zjištění pak sama o sobě nemohla vyplynout ani za využití právní pomoci ukrajinských orgánů, když správnost jejich závěrů bylo potřeba konfrontovat znalostmi z oblasti ukrajinského trestního práva. Stěžovatelka dále setrvává i na svém přesvědčení, že zvýšená náročnost věci byla dána i mediálním zájmem o tento případ (v této souvislosti stěžovatelka nesouhlasí s interpretací, jakou vrchní soud nahlížel na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3211/08). Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s formalistickým hodnocením některých úkonů právní služby s tím, že je údajně nelze považovat pro účely stanovení odměny za samostatné úkony, neboť nešlo o návrhy ve věci samé ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Podstatná je naopak podle stěžovatelky pouze ta okolnost, zda uvedenými návrhy bylo realizováno právo obviněného navrhovat důkazy a zda takový postup byl ve prospěch obviněného.
5. Z výše uvedeného vyplývá že, že stěžovatelka se - zjednodušeně řečeno - domáhá přiznání vyšší odměny a náhrady hotových výdajů, když nesouhlasí s jejich krácením provedeným vrchním soudem. Tento její nárok se ale může přímo dotýkat poměrů M. K. jako obviněného (resp. nyní již odsouzeného), a to minimálně s ohledem na jeho povinnost uhradit státu - nejsou-li v konkrétním případě důvody pro neuložení takové povinnosti - odměnu a hotové výdaje ustanovenému obhájci podle §152 odst. 1 písm. b) trestního řádu.
6. Z toho důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že je odsouzenému třeba ustanovit opatrovníka pro řízení o ústavní stížnosti podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jenž se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně použije (§63 zákona o Ústavním soudu); podle prvně citovaného ustanovení přitom mj. platí, že předseda senátu může ustanovit opatrovníka také účastníku, jehož pobyt není znám. Takto soud opatrovníkem jmenuje zpravidla osobu blízkou, případně jinou vhodnou osobu, nebrání-li tomu zvláštní důvody. Advokáta lze jmenovat opatrovníkem, jen jestliže jím nemůže být jmenován někdo jiný. Ústavní soud přitom vyzval paní P. K. (tetu M. K.), paní M. K. (matku M. K.) a L. K. (sestru M. K.), aby Ústavnímu soudu sdělily, zda jsou ochotny vykonávat v řízení o ústavní stížnosti funkci opatrovníka pana M. K. Žádná z výše uvedených osob však na výzvu Ústavního soudu nereagovala, z čehož ústavní soud vzhledem k poučení těchto osob mohl uzavřít, že funkci opatrovníka vykonávat nechtějí.
7. S ohledem na uvedené a s ohledem na povahu sporu Ústavní soud podle výše citovaných zákonných ustanovení opatrovníkem ustanovil ve výroku tohoto usnesení jmenovaného advokáta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu