ECLI:CZ:US:2024:4.US.2750.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2750/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2023 č. j. 8 Tdo 628/2023-397, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. ledna 2023 č. j. 6 To 411/2022-367 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 31. srpna 2022 č. j. 5 T 18/2022-321, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a za tento přečin jej podle §147 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §84 a §85 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Podle §85 odst. 3 trestního zákoníku stěžovateli uložil poskytnout Miroslavu S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozený") součinnost při uplatnění nároku na náhradu škody u pojišťovny. Dále mu podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř let. O nároku Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na náhradu škody rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Uvedeného přečinu se stěžovatel dopustil tím, že (ve stručnosti vymezeno) dne 26. 11. 2021 kolem 21:55 hodin jako řidič vozidla Mercedes-Benz S500, při výjezdu od čerpací stanice OK Oil u obce Š. na silnici č. II/261, nerespektoval dopravní značku "Stůj, dej přednost v jízdě!" a v rozporu s §23 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nedal přednost v jízdě z levé strany po hlavní pozemní komunikaci přijíždějícímu vozidlu Fiat Multipla, řízeného poškozeným, čímž došlo ke střetu vozidel. V důsledku tohoto střetu poškozený utrpěl specifikovaná zranění, přičemž doba léčení a znesnadnění běžného způsobu života v podobě nutnosti operace, dlouhodobé hospitalizace a upoutání na lůžko trvá nejméně do dne vyhlášení předmětného rozsudku.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu rozsudek okresního soudu částečně zrušil ve výroku o podmíněném odkladu trestu odnětí svobody za současného vyslovení dohledu a za současného uložení povinnosti poskytnout poškozenému součinnost při uplatnění nároku na náhradu škody u pojišťovny a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovateli podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2021, uložil stěžovateli přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, které trestným činem způsobil poškozenému.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) tím, že svévolně hodnotily provedené důkazy a učinily skutkové závěry v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Okresnímu soudu a krajskému soudu vytýká, že nepřisvědčily jeho výpovědi a výpovědi jeho spolujezdce (svědka Z. L.) a nesprávně vycházely z výpovědi poškozeného a svědků P. C. a P. C., protokolu o dopravní nehodě a dalších listinných důkazů. V souvislosti s provedeným dokazováním soudům oponuje, že prostřednictvím policejního orgánu nezajistily kamerové záznamy z místa dopravní nehody či výslechy jím navržených svědků, neprovedly výslech zaměstnance čerpací stanice a odmítly provést důkaz znaleckým zkoumáním, za účelem zjištění příčiny dopravní nehody a zavinění řidičů na jejím vzniku.
6. Dále stěžovatel připomíná, že zpochybňoval závěry soudů o rychlosti jízdy poškozeného, poukazoval na brzdnou dráhu vozidla poškozeného a nefunkčnost jeho bezpečnostního systému ABS, jízdu a neadekvátní rychlost a reakci poškozeného a v té souvislosti odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu. Stěžovatel se též zabývá rozborem jízdních vlastností vozidel vybavených systémem ABS, přičemž zpochybňuje zejména závěry přijaté krajským soudem, který bez dokazování znaleckým posudkem dovodil, že tento systém slouží toliko pro zachování ovladatelnosti vozidla na kluzné vozovce, zatímco v místě nehody byla vozovka suchá.
7. Posléze se stěžovatel zaměřuje na výklad (již zrušené) vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, a ve vazbě na §20 odst. 1 uvedené vyhlášky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3316/2012. V projednávané věci šlo podle jeho tvrzení o srovnatelný nehodový děj, kdy stěžovatel svým vozidlem byl celou svou délkou ve svém jízdním pruhu a mohl pokračovat v jízdě, stejně tak jako mohl pokračovat v jízdě poškozený, držel-li by se v pruhu ve svém směru jízdy, v důsledku čehož by nemohlo dojít k dopravní nehodě. Ke střetu vozidel došlo čelně, v jízdním pruhu směru jízdy vozidla stěžovatele. Z této skutečnosti je proto naprosto evidentní, že manévr stěžovatele (vjezd na hlavní pozemní komunikaci) byl v době střetu dokončen. Z uvedeného rozsudku vyplývá, že bylo nezbytné ustanovit znalce z oboru dopravy, odvětví silniční dopravy, a to za účelem zjištění nehodového děje a zavinění řidičů na dopravní nehodě. Soudy však tyto otázky "vzaly zcela na sebe" a bez dalšího stanovily zavinění výlučně u stěžovatele, a to i přes všechny obhajobou uvedené skutkové okolnosti. Podle stěžovatele je tím dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, neboť učiněná skutková zjištěni nemají v provedených důkazech věcné ani logické zakotvení. Obecné soudy nerespektovaly ani zásadu presumpce neviny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
12. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.
13. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel námitky tohoto druhu neuplatnil.
14. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [srov. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.
15. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že obecné soudy nezajistily prostřednictvím policejního orgánu kamerové záznamy z místa dopravní nehody, nevyslechly navržené svědky a nenařídily vyhotovení znaleckého posudku. S těmito důkazními návrhy se vypořádal ústavněprávně souladným způsobem okresní soud, který v bodě 13. odůvodnění rozsudku konstatoval, že kamerové záznamy nebyly nalezeny, a tedy ani nemohly být zajištěny, přítomnost L. Š., K. P. ani blíže neustanoveného zaměstnance čerpací stanice v místě dopravní nehody nebyla prokázána a znalecký posudek z oboru dopravy, k jehož opatření mělo dojít za účelem stanovení rychlosti vozidla poškozeného, je nadbytečný. Podle obecných soudů by spoluvinu poškozeného na dopravní nehodě bylo možné dovodit až při překročení v místě nejvyšší povolené rychlosti o cca 70 %, což by představovalo rychlost nejméně 150 km/hod., nicméně poškozený stihl brzdit a současně uhýbat doleva, což by při této rychlosti již vzhledem k reakční době nebylo reálné, a pohyb, resp. poškození vozidel po dopravní nehodě, by rovněž vykazovaly odlišné znaky. Úvahy, které obecné soudy v tomto směru učinily, nepovažuje Ústavní soud - se zřetelem k dalším důkazním prostředkům, které měly k dispozici - za vyžadující speciální erudici, a tím i opatření znaleckého posudku.
16. Konečně třetí skupinu tzv. kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.
17. Obecné soudy vycházely zejména z výpovědí poškozeného a svědků C., rovněž se zabývaly hodnověrností výpovědi svědka Z. L. (jedoucího se stěžovatelem) a věrohodnost tohoto svědka ve vztahu nejen k tvrzení, že usedl do vozidla řízeného stěžovatelem a připoutal se, neboť tak činí vždy, soudy vyvrátily na základě spisu vedeného okresním soudem pod sp. zn. 5 T 12/2022, kdy bylo prokázáno, že nebyl (při tehdejší dopravní nehodě) ve vozidle připoután, stejně jako výpověďmi svědků C., kteří viděli, že z vozidla vypadl, což by se stěží stalo, kdyby byl připoután. Z protokolu o nehodě na podporu jejich výpovědi vyplynulo, že pás spolujezdce byl po nehodě navinutý a zaseknutý. Vyvrácením výpovědi tohoto svědka, jehož hodnověrnosti se stěžovatel dožaduje a soudům vytýká, že tak neučinily, je do značné míry znevěrohodněna i výpověď samotného stěžovatele o respektování dopravní značky "Stůj, dej přednost v jízdě". Obecné soudy též poukázaly, že stěžovatel se z neznámých důvodů několikrát pokusil kontaktovat svědkyni P. C., která uvedla, že z chování stěžovatele měla obavy, neboť se jí snažil opakovaně kontaktovat přes sociální sítě a několikrát se za ní dostavil i do zaměstnání. Obecné soudy nepřehlížely ani stěžovatelovu rozsáhlou trestní i přestupkovou minulost, včetně vztahující se k úseku dopravy.
18. Obecné soudy se nezpronevěřily zásadám pro ukládání trestu uvedeným v §39 až 42 trestního zákoníku, neboť nevybočily z mezí daných jim zákonem a nezatížily svá rozhodnutí libovůlí.
19. Stěžovatel napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Nejvyšší soud se při posuzování dovolání stěžovatele zabýval také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak s výjimkou vad adhezních výroků ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.
20. Na základě uvedeného Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
21. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu