ECLI:CZ:US:2024:4.US.3027.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3027/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky A. Š., zastoupené Mgr. Jakubem Beránkem, advokátem, sídlem Děčínská 361/7, Česká Lípa, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2023 č. j. 6 Tdo 584/2023-317, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2022 č. j. 4 To 328/2022-277 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 26. května 2022 č. j. 29 T 77/2019-236, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Děčíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V petitu ústavní stížnosti sice stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku Okresního soudu v České Lípě, avšak z data vydání rozsudku, jeho čísla jednacího i celkového kontextu bez pochyb vyplývá, že tím má na mysli v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtrnácti měsíců. Skutek, za nějž byla stěžovatelka odsouzena, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že řádně nezabezpečila fenu německého ovčáka jménem D., kterou venčila, tato fena se jí vytrhla a napadla a pokousala poškozenou, která takto utrpěla těžkou újmu na zdraví.
3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, na základě kterého Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené O. H. a tuto poškozenou odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž v ostatních výrocích zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jejím pochybením (nedostatečným zabezpečením feny německého ovčáka jménem D.) a vznikem zranění poškozené. Obecné soudy podle ní nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo a tvrdí, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a právním posouzením existuje extrémní nesoulad. Porušení svých procesních práv spatřuje v tom, že některé jí navrhované důkazy nebyly provedeny z důvodu nadbytečnosti a že jiné její důkazní návrhy byly zcela opomenuty.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti prezentuje svou verzi skutkových událostí, která spočívá (stručně vyjádřeno) v tom, že se jí fena D. vytrhla a napadla fenu německého ovčáka patřící poškozené. Zranění poškozené pak mělo vzniknout tím, že se poškozená snažila oba psy od sebe odtrhnout a byla při tom pokousána, přičemž nelze zjistit, která z fen poškozenou pokousala. Uvádí, že verze, ke které dospěly obecné soudy, je podporována pouze výpovědí poškozené a svědků manželů Z., přičemž má za to, že obecné soudy neodůvodnily svůj závěr o věrohodnosti výpovědi uvedených svědků. Věrohodnost těchto svědků zpochybňuje poukazem na své spory a kritické vztahy s manžely Z., kteří mají mít naopak přátelské vztahy s poškozenou. Na podporu své verze rozhodných skutečností odkazuje na výpovědi manželů B. Tvrdí, že žádné zranění na těle poškozené neodpovídá údajnému útoku na ni (trháním a vláčením).
7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že poškozená se nemusela do souboje obou fen zapojit, takže její zranění nemůže být v příčinné souvislosti se stěžovatelčiným jednáním. Brojí proti závěru obecných soudů o tom, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví. Obecné soudy podle ní nesprávně akceptovaly zcela nepřiměřenou dobu pracovní neschopnosti poškozené a odkazuje na závěry znalce MUDr. Tomáše Adámka, který měl stanovit, že poškozená byla omezena v obvyklém způsobu života na dobu 2 až 3 týdnů.
8. Stěžovatelka se domnívá, že okresní soud pochybil, když zamítl její návrh na doplnění dokazování a zcela opomenul další důkazní návrh. Krajskému soudu vytýká, že marginalizoval vadný postup okresního soudu, který neoprávněně nepřipustil některé otázky na svědky J. Š. a V. F. Za nepřezkoumatelnou označuje úvahu krajského soudu o nelogičnosti verze, že by poškozená byla pokousána vlastním psem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Stěžovatelka ústavní stížností napadá rozsudek okresního soudu jako celek, avšak krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené O. H. a tuto poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. K rozhodování o ústavnosti zrušené části rozsudku okresního soudu není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
12. Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) či ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
13. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedené námitky stěžovatelka opakovaně uplatňovala v průběhu celého trestního řízení při své obhajobě, přičemž obecné soudy na ně odpovědně reagovaly a vypořádaly se s nimi. Tyto námitky představují polemiku se způsobem, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, resp. s rozhodnými skutkovými zjištěními, které obecné soudy z provedeného dokazování dovodily.
14. Ústavní soud odkazuje primárně na strany 7 až 10 rozsudku krajského soudu, neboť odvolací soud se velice podrobně vypořádal se stěžovatelčinými námitkami týkajícími se hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud nepovažuje za účelné tuto argumentaci v celé její podrobnosti opakovat, zvláště když na ni stěžovatelka v ústavní stížnosti nereaguje a omezuje se na prezentaci vlastní verze rozhodných skutkových událostí. Ústavní soud se proto omezí na stručnou rekapitulaci hlavních výsledků provedeného dokazování, z nichž obecné soudy dovodily rozhodující skutkové a právní závěry.
15. Krajský soud předně v bodě 7 napadeného rozsudku odůvodnil závěr o spolehlivém prokázání toho, že zranění poškozené bylo způsobeno pokousáním, jehož původcem byla fena D., kterou stěžovatelka venčila a neudržela. V bodě 8 pak krajský soud poukázal na skutečnosti, které významným způsobem zpochybňují výpověď stěžovatelky, a naopak na bezrozpornou výpověď poškozené, která je podporována jednak dalšími svědectvími a jednak charakterem zranění, která poškozená utrpěla. Na témže místě a dále v bodě 9 svého rozsudku krajský soud reagoval i na námitky stěžovatelky směřující proti věrohodnosti svědků B. a V. Z.; nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy svůj závěr o věrohodnosti uvedených svědků neodůvodnily.
16. Krajský soud v bodě 9 napadeného rozsudku podrobně analyzoval též výpovědi manželů B., na něž stěžovatelka odkazuje. Poukázal na to, že tito manželé ve svých výpovědích použili tvrzení, která neuvedla ani sama stěžovatelka, a jsou tedy s její vlastní výpovědí v zásadním rozporu, ať už jde o chování stěžovatelky v době incidentu, či o chování jí venčené feny D. Manželé B. mj. uvedli, že D. byla zcela v pohodě a první vyběhla fenka poškozené a na D. zaútočila. Krajský soud z toho logicky dovodil, že manželé B. evidentně podali lživé svědectví. K odůvodnění způsobu hodnocení důkazů srov. rovněž stranu 9 usnesení Nejvyššího soudu.
17. V souvislosti se zásadní námitkou stěžovatelky založené na tvrzení, že nebyla spolehlivě prokázána příčinná souvislost mezi jejím jednáním a zraněním poškozené, odkazuje Ústavní soud rovněž na stranu 10 usnesení Nejvyššího soudu. Ten zde vysvětlil, že poškozené v žádném případě nelze vyčítat, že se v situaci, kdy byla napadena fenou D., zachovala v souladu s pravidly odborného výcviku psa, tedy že svého psa přilehla a přidržela, že se neomezila jen na nečinné přihlížení a snažila se oba psy oddělit.
18. Ústavní soud k tomu dodává, že i kdyby byla přijata verze stěžovatelky, že zranění, která poškozená utrpěla, jí způsobila její vlastní fena, když se ji snažila odtrhnout od útočící D., nemohlo by to nic změnit na závěru o příčinné souvislosti mezi jednáním stěžovatelky a takto způsobeným zraněním poškozené. Existence příčinné souvislosti je totiž ovládána jednak tzv. teorií podmínky (conditio sine qua non) a jednak zásadou umělé izolace jevu. Z tohoto hlediska je pak podstatné to, že stěžovatelčino nedbalostní jednání (neudržení feny D.) bylo ústřední trestněprávně relevantní příčinou vzniku situace, v níž poškozená utrpěla zranění při snaze bránit sebe i svého psa. Znovu je třeba zopakovat, že je-li pes doprovázený svým majitelem napaden jiným psem, nelze po tomto člověku požadovat, aby nečinně přihlížel a pouze útrpně čekal na výsledek takového zápasu. Snaha ochránit vlastního psa před napadením tak nemůže vylučovat u osoby, která svou nedbalostí umožnila útok psa, ani její zavinění ani příčinnou souvislosti mezi takovým jednáním a následkem na zdraví, který nastal v důsledku takového napadení. Otázka, který z obou psů poškozenou pokousal, je tak ve světle těchto úvah vlastně nepodstatná.
19. Ústavní soud dále odkazuje na bod 11 rozsudku krajského soudu, kde byla přesvědčivě vyvrácena námitka stěžovatelky směřující proti posouzení zranění stěžovatelky coby těžké újmy na zdraví. Krajský soud v tomto ohledu akceptoval závěr nalézacího soudu, který vyplýval zejména ze znaleckého posudku MUDr. Jiřího Vrzaly. Připomněl, že druhý ze znaleckých posudků, zpracovaný MUDr. Tomášem Adámkem, na který stěžovatelka odkazuje, byl zpracován pouhé dva a půl měsíce po spáchání činu, dlouho před zahájením trestního stíhání stěžovatelky a před navazujícím rozsáhlým dokazováním. MUDr. Adámek sám při svém výslechu v hlavním líčení uvedl, že po vypracování svého posudku neviděl žádné další lékařské zprávy o zdravotním stavu poškozené, a potvrdil, že doba trvání její pracovní neschopnosti mohla být delší, než jak ji původně shledal. Naopak MUDr. Vrzala vycházel z většího počtu podkladů, včetně zpráv o průběhu léčení poškozené a rovněž z jejího osobního vyšetření. Ústavní soud tedy konstatuje, že obecné soudy logicky při posuzování zranění poškozené vycházely z posudku MUDr. Vrzaly, a nenachází důvod k tomu, aby zpochybňoval jejich závěr o tom, že poškozená v důsledku jednání stěžovatelky utrpěla těžkou újmu na zdraví.
20. Žádné podstatné vady Ústavní soud neshledal ani ve způsobu, jakým obecné soudy reagovaly na stěžovatelčiny důkazní návrhy. Okresní soud sice pochybil, když opomenul rozhodnout o části takových návrhů, avšak tento nedostatek odstranil krajský soud, který na straně 7 svého rozsudku odmítl i tyto zbývající důkazní návrhy a toto rozhodnutí odůvodnil. Ústavní soud připomíná, že posuzuje ústavnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či ze dne 4. 4. 2017 sp. zn. IV. ÚS 359/17). Obecné soudy odmítly stěžovatelčiny důkazní návrhy coby nadbytečné s tím, že dosavadní dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a umožňovalo spolehlivé rozhodnutí ve věci. Ústavní soud nenalezl žádný důvod k tomu, aby tento závěr zpochybňoval, a neidentifikoval žádný důkaz, který by bylo možno podřadit do kategorie tzv. opomenutých důkazů [viz např. nálezy ze dne 13. 3. 1999 sp. zn. I. ÚS 425/97 (N 42/13 SbNU 305), ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96 (N 60/8 SbNU 107), ze dne 21. 5. 1996 sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331) či ze dne 16. 7. 2002 sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU 51].
21. Krajský soud na straně 6 napadeného rozsudku připustil, že okresní soud nepostupoval správně, když nedovolil svědkům J. Š. a V. F. odpovídat na otázky týkající se toho, co sama stěžovatelka těmto svědkům sdělila. Takové zprostředkované důkazy skutečně nejsou v trestním řízení vyloučeny a okresní soud neměl důvod podobné otázky nepřipustit. Ústavní soud však souhlasí s hodnocením krajského soudu, který uvedené pochybení soudu prvního stupně označil za marginální. Ke skutečnostem, ke kterým měli být na základě požadavku obhajoby vyslechnuti uvedení svědci, byla podrobně a opakovaně vyslechnuta samotná stěžovatelka. Připuštění daných otázek na svědky tedy nemohlo mít vliv na důkazní situaci a na správnost relevantních skutkových zjištění (srov. stranu 6 rozsudku krajského soudu).
22. Z důvodů shora uvedených Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl. V rozsahu, ve kterém byl napaden výrok o náhradě škody ohledně poškozené O. H. obsažený v rozsudku okresního soudu, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu pro svou nepříslušnost a ve zbylém rozsahu pak ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu