ECLI:CZ:US:2024:4.US.311.24.1
sp. zn. IV. ÚS 311/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. Jaromíra Houžvičky a Jana Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 27 Cdo 2749/2023-360, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 30. června 2021 č. j. 3 Co 105/2020-277 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. května 2020 č. j. 25 Co 455/2012-253, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 1. 2. 2024 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatelů (doplněna podáním doručeným dne 7. 2. 2024) proti v záhlaví uvedeným usnesením s tvrzením, že jimi bylo "opět účelově a zákeřně porušeno" jejich právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, když bylo porušeno jejich právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelé současně odmítli všechny soudce Ústavního soudu s odůvodněním, že jsou tu důvody pochybovat o jejich nepodjatosti a o jejich řádném výkonu ochrany základních práv a svobod i spravedlivého procesu v tomto "údajně" právním státě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a zejména její přílohy se podává, že Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, zároveň byli stěžovatelé vyzváni k zaplacení soudního poplatku za žalobu na zmatečnost (usnesení ze dne 8. 4. 2020 č. j. 25 Co 455/2012-245). Proti tomuto usnesení se stěžovatelé odvolali, v napadeném rozhodnutí krajský soud toto odvolání odmítl pro opožděnost (usnesení ze dne 15. 5. 2020 č. j. 25 Co 455/2012-253). Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí následně toto odmítnutí soudem prvního stupně potvrdil (usnesení ze dne 30. 6. 2021 č. j. 3 Co 105/2020-277). Řízení o podaném dovolání stěžovatelů bylo následně pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno Nejvyšším soudem (usnesení ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 27 Cdo 2749/2023-360). V daném řízení podanou žádost o osvobození od soudních poplatků podle §138 o. s. ř. a ustanovení zástupce z řad advokátů považoval Nejvyšší soud za zjevně obstrukční bez snahy o účinné bránění svých práv. Podobně vznesenou nekonkrétní námitku podjatosti posoudil jako obstrukční postup, k němuž nepřihlédl. Nejvyšší soud však poukazoval rovněž na objektivní nepřípustnost dovolání v dané věci [§238 písm. i) a j) o. s. ř. ], tedy i zjevnou bezúspěšnost uplatňování práva.
3. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
4. Podání stěžovatelů nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou obsahových i formálních vad (viz §30 odst. 1, §34 zákona o Ústavním soudu), např. stěžovatelé nejsou zastoupeni advokátem.
5. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že se stěžovatelé na Ústavní soud opakovaně společně či samostatně obrací s ústavními stížnostmi trpícími vadami, a na tyto nedostatky byli mnohokrát upozorněni s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Stěžovatelé však i nadále a setrvale volí postup, kterým ignorují zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byli soudem dostatečně poučeni o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
6. Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci a soudkyně vyloučeni z rozhodovacího procesu o ústavní stížnosti stěžovatelů. Odmítají-li stěžovatelé všechny soudce a soudkyně Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, která by o takové námitce mohla rozhodnout.
7. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožným stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
8. Stejně jako ve věcech vedených např. pod spisovými značkami III. ÚS 3022/23, I. ÚS 2906/23, I. ÚS 2907/23, I. ÚS 2874/23, I. ÚS 2110/23, IV. ÚS 1569/23 (srov. rozhodnutí v těchto věcech, která jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jakož i v řadě dalších, se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2024
Milan Hulmák, v. r.
soudce zpravodaj