ECLI:CZ:US:2024:4.US.3237.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3237/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Klárou Dvořákovou, advokátkou, sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2023 č. j. 33 Cdo 314/2023-342, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2022 č. j. 19 Co 42/2022-278 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. června 2021 č. j. 26 C 33/2020-203, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Lucky Money, a. s., sídlem K Výtopně 1224, Praha-Zbraslav, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 4 260 000 Kč s příslušenstvím, představující dosud nevyplacenou část výhry, kterou měl stěžovatel vyhrát v živé hře ruleta, když celková výhra měla činit 11 760 000 Kč. Vedlejší účastnice navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že výhra měla být podle §10 odst. 5 zákona 186/2016 Sb., o hazardních hrách, ve znění do 31. 12. 2023 (dále jen "zákon o hazardních hrách"), vyplacena do 60 dnů od data výhry, nicméně stěžovatel žádal předčasné vyplacení výhry, a proto spolu uzavřeli dohodu o uznání dluhu a podmínkách jeho splacení, podle níž měla vedlejší účastnice stěžovateli vyplatit pouze částku 7 500 000 Kč a částka 4 260 000 Kč byla vypořádána jako sleva za předčasné vyplacení výhry. Stěžovatel v návaznosti na vyjádření vedlejší účastnice uvedl, že předmětnou dohodu sice uzavřel, avšak podle jeho názoru nesplňuje náležitosti dohody o narovnání. Navíc, poslední splátka výhry byla uhrazena až po uplynutí šedesátidenní lhůty, proto celá dohoda přestala dávat smysl. Stěžovatel dále tvrdil, že dohodu uzavřel pod nátlakem zaměstnanců vedlejší účastnice. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění obvodní soud uvedl, že vyšel z nesporných tvrzení účastníků řízení, podle nichž to byl sám stěžovatel, kdo v provozovně vedlejší účastnice možnost snížení výhry při jejím předčasném vyplacení zmínil. Jednotlivé splátky výhry byly hrazeny ve stanovených termínech na účet stěžovatele. Dále obvodní soud konstatoval, že orgány celní správy uznaly vedlejší účastnici vinnou ze spáchání přestupku, a to za nedodržení povinnosti uvedené v §10 odst. 5 zákona o hazardních hrách, neboť stěžovateli nevyplatila část výhry ve výši 4 260 000 Kč. Za tento přestupek byla vedlejší účastnici uložena pokuta ve výši 90 000 Kč. Uzavřenou dohodu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí obvodní soud hodnotil jako dohodu o narovnání obsahující oboustranné ústupky. Na jedné straně prominutí dluhu, na druhé straně uznání dluhu. Dohoda nahrazovala původní závazek a zahrnovala uznání dluhu ve výši 7 500 000 Kč, který byl splněn ve třech splátkách, a slevu z výhry ve výši 4 260 000 Kč. Prominutí dluhu dovodil obvodní soud z jednání stěžovatele, který prominutí sám nabídl vedlejší účastnici výměnou za to, že k vyplacení výhry dojde v dřívějším termínu než v zákoně uvedené lhůtě. Pokud by předmětná dohoda nezahrnovala prominutí dluhu, postrádala by podle obvodního soudu smysl. Na účinky dohody neměla vliv ani skutečnost, že se vedlejší účastnice dopustila přestupku, za což jí byla uložena pokuta. Obvodní soud v této souvislosti odkázal na §1 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož soukromé právo je uplatňováno nezávisle na právu veřejnému, když posuzovaný vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je vztahem soukromoprávním. Stěžovatel podle obvodního soudu dohodu podepsal dobrovolně, nepřipomínkoval ji, nebylo ani prokázáno, že by dohodu uzavřel v tísni, když stěžovatel v tomto ohledu ani přes poučení obvodním soudem neunesl důkazní břemeno.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (II. výrok). Městský soud se ztotožnil s právními i skutkovými závěry učiněnými obvodním soudem, zejména zdůraznil, že správně vyčlenil aplikaci soukromého práva z vlivu práva veřejného. Sjednáním práv a povinností odchylně od §10 odst. 5 zákona o hazardních hrách, podle něhož je provozovatel povinen vyplatit výhru ve lhůtě stanovené herním plánem, nejpozději však do 60 dnů ode dne uplatnění nároku na výhru sázejícím, se účastníci řízení nedopustili žádného zakázaného jednání vyjmenovaného v §1 odst. 2 občanského zákoníku.
4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Stěžovatelovo dovolání shledal Nejvyšší soud přípustným, neboť rozsudek městského soudu závisel na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla řešena; formulovanou otázku však městský soud vyřešil správně, a proto Nejvyšší soud dovolání zamítl. Městský soud správně odkázal na §1 občanského zákoníku, který je vykládán v souladu s judikaturou i literaturou tak, že uplatňování soukromého práva lze vázat na právo veřejné, jen stanoví-li tak zákon výslovně. Skutečnost, že je určitý stav po právu nebo protiprávní podle předpisů veřejného práva, proto ještě nic nevypovídá o právnosti nebo protiprávnosti stavu nebo jednání v soukromoprávní sféře. V posuzované věci sice vedlejší účastnice spáchala přestupek a soud je v tomto rozsahu rozhodnutím orgánů celní správy vázán, nicméně předmětná dohoda - jako soubor práv a povinností věřitele a dlužníka - je institutem podléhajícím soukromému právu. Dovolání bylo zčásti vystavěno na stěžovatelem prosazovaných skutkových zjištěních, že vedlejší účastnice částečné splnění své povinnosti vyplatit výhru podmiňovala právě uzavřením dohody. Dovolání ale nemohlo být úspěšné, protože rozhodnutí městského soudu na takovém skutkovém závěru nespočívá. Oba soudy vycházely z toho, že to byl stěžovatel, kdo inicioval uzavření dohody. Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů. K doplnění dovolání stěžovatele podanému 14. 6. 2023 Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k podání dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele přistoupily obecné soudy k rozlišení veřejného a soukromého práva přepjatě formalisticky a svévolně a nadto Nejvyšší soud pominul doplnění dovolání, ve kterém jej upozorňoval na skutečnosti, které měl zohlednit z úřední povinnosti. Ustanovení §10 odst. 5 zákona o hazardních hrách má být vykládáno jako ochrana sázejícího, na čemž je podle stěžovatele veřejný zájem, a obecné soudy měly tento veřejný zájem i při oddělenosti veřejného a soukromého práva zohlednit. Pokud obecné soudy svá rozhodnutí vystavěly mimo jiné i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3005/2011, postupovaly nesprávně, neboť tento rozsudek je postaven na diametrálně odlišných okolnostech případu (Nejvyšší soud v něm stanovil, že rozhodnutí finančního úřadu o odvodu za porušení rozpočtové kázně není rozhodnutím o přestupku konkrétního zaměstnance, a proto není vůči konkrétnímu zaměstnanci účinné; porušení rozpočtové kázně tedy bez dalšího nevede ke vzniku povinnosti zaměstnance k náhradě škody). Soudy měly závazně vycházet ze skutkové podstaty přestupku, neboť jeho skutkové znaky vymezují zároveň okolnosti důležité pro rozhodnutí v civilním sporu. Dále stěžovatel odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 12/99 (N 98/18 SbNU 355; 232/2000 Sb.) a ze dne 4. 9. 2000 sp. zn. IV. ÚS 146/99 (N 127/19 SbNU 181), podle nichž správní soudy měly přihlížet k určitým okolnostem, které žalobce v době podání správní žaloby nemohl znát, i bez návrhu. Proto Nejvyšší soud pochybil, když s odkazem na §242 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nepřihlédl k doplnění dovolání, v němž uváděl, že ve vztahu s vedlejší účastnicí byl slabší stranou - spotřebitelem, že postup vedlejší účastnice lze označit za agresivní obchodní praktiku ve vztahu ke spotřebiteli a že se v daném případě vedlejší účastnice dopustila jednání vykazujícího znaky nekalé soutěže. K tomu stěžovatel doplnil, že postup vedlejší účastnice byl výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a soudy se dopustily svévole, přičemž v této souvislosti odkázal na několik rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Podle zjištění Ústavního soudu se obecné soudy svévole nedopustily, což platí zejména o argumentaci, jejímž prostřednictvím vysvětlily, proč soukromoprávní vztah založený mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí jejich vzájemnou dohodou nelze bez dalšího omezovat normami veřejného práva (tj. ustanoveními zákona o hazardních hrách). Neopodstatněná je také stěžovatelova námitka, že obecné soudy vyložily znění §10 odst. 5 zákona o hazardních hrách v jeho neprospěch jako sázejícího. Stěžovateli lze sice dát za pravdu v tom, že §10 zákona o hazardních hrách ve znění účinném do 31. 12. 2023 zakotvoval lhůty, které ať už přímo nebo nepřímo působily ve prospěch sázejícího. Nelze ale přehlížet, že toto ustanovení vyžadovalo aktivitu samotného sázejícího. Chtěl-li zákonné lhůty využít, musel svůj nárok na výhru aktivně uplatnit, a to dokonce za zjevně výrazněji přísnějších podmínek, než jak je stanovil obecný občanskoprávní předpis (srov. například prekluzivní lhůtu jednoho roku pro uplatnění práva na výhru, po jejímž uplynutí právo na výhru podle §10 odst. 6 zákona o hazardních hrách zanikalo). Jinak řečeno, soudům lze přisvědčit v tom, že sázejícímu z pohledu obecných občanskoprávních principů nebránilo nic v tom, aby si výplatu výhry dohodl s provozovatelem hazardní hry jinak.
9. Neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení, že napadená rozhodnutí vycházejí z nepřípadného odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3005/2011. Na tento rozsudek sice Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje, nicméně činí tak jen v tom smyslu, že omezení stanovená veřejným právem nelze bez dalšího přenášet do práva soukromého. Takový závěr z odkazovaného rozsudku skutečně vyplývá, byť stěžovatel má pravdu v tom, že tento rozsudek vychází z jiných skutkových okolností (což není podstatné). Případné nejsou ani odkazy stěžovatele na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 12/99 a sp. zn. IV. ÚS 146/99, neboť tyto nálezy se týkaly přezkumu správních soudů, pročež závěry v těchto rozhodnutích uvedené nelze na stěžovatelovu věc ani přiměřeně aplikovat.
10. Nejvyšší soud nepochybil, nezohlednil-li při posuzování dovolací argumentace doplnění dovolání uplatněné po lhůtě vymezené §242 odst. 4 o. s. ř. (viz např. usnesení ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2193/22). Pro úplnost Ústavní soud k této části argumentace stěžovatele poznamenává, že stěžovatel uplatnil jím tvrzenou ochranu spotřebitele již v řízení před obecnými soudy nižších stupňů (srov. bod 21. rozsudku městského soudu), které žádná porušení takové povahy neshledaly. Stěžovatel také před obvodním soudem tvrdil, že předmětnou dohodu s vedlejší účastnicí uzavřel v tísni, pod tlakem zaměstnanců vedlejší účastnice. K tomu je v napadených rozhodnutích uvedeno, že stěžovatel i přes výzvu obvodního soudu neunesl důkazní břemeno. Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává rovněž skutečnosti, že předmětná dohoda má podle jeho názoru vykazovat znaky nekalé soutěže, Ústavní soud dodává, že příslušná ustanovení zakazující chování, které lze kvalifikovat jako nekalosoutěžní, poskytují ochranu soutěžitelům. Stěžovatel ovšem soutěžitelem ve vztahu k vedlejší účastnici není, a proto se ho ustanovení o nekalé soutěži netýkají. Patřičnou relevanci nemá ani námitka stěžovatele o nemravném chování vedlejší účastnice, neboť přesvědčivé důvody o nemravnosti jejího chování neuvádí ani v ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu