ECLI:CZ:NSS:2011:1.AFS.24.2011:51
sp. zn. 1 Afs 24/2011 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce J. P., zastoupeného
JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 3. 9. 2008, č. j. 15334/08- 1700-703359, v řízení o kasační stížnosti žalova ného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2010, č. j. 30 Ca 228/2008 – 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný (dále i „stěžovatel“) se včasnou k asační stížností domáhá zrušení shora
označeného rozsudku krajského soudu, nesouhlasí především s jeho výrokem. Krajský soud totiž
zrušil stěžovatelovo rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně. Ten dospěl k závěru, že žalobce porušil ujednání daná
smlouvou o poskytnutí půjčky ze státního rozpočtu, uzavřené dne 29. 4. 1991 mezi ním a jeho
synem na jedné straně a Ministerstvem zemědělství ČR na straně druhé (dále jen „smlouva
o poskytnutí půjčky“). Jejím předmětem bylo poskytnutí návratné finanční výpomoci na výstavbu
rodinné farmy ve výši 1 200 000 Kč. Protože však syn žalobce farmu prodal kupní smlouvou
ze dne 2. 3. 2005 společnosti ALLCOMP, s. r. o., přistoupil správce daně k doměření finanční
částky ve výši 600 000 Kč žalobci a to pro porušení podmínky č. 8 smlouvy o půjčce a t éž
pro porušení prováděcích pokynů pro poskytování dotací v agrárně potravinářském komplexu
v České republice ze dne 31. 1. 1991, čj. Mze ČR 157/1991 -200-II a Ministerstva financí
čj. 193/3144/1991-II (dále jen „prováděcí pokyny“). Dle názoru správních orgánů tak došlo
k neoprávněnému použití finančních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu a tím
k porušení rozpočtové kázně podle §30 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření
s rozpočtovými prostředky ČR a obcí.
[2] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že předmětem sporu bylo
posouzení podmínek sjednaných shora uvedenou smlouvou o poskytnutí návratné finanční
výpomoci. Žalovaným vytýkané porušení čl. 8 smlouvy je navýsost nejasné. Zmíněný článek
smlouvy totiž požaduje po účastníku smlouvy, aby v případě, dojde-li ke změně právního subjektu
(např. rozdělení organizace, změna vlastnických forem, zánik organizace) tuto skutečnost oznámil
v dostatečném časovém předstihu (30 dnů) Regionálnímu odboru Mze ČR v Táboře. Soud
zdůraznil, že ve smlouvě (v jejím čl. 8) užitý pojem „změna právního subjektu“ český právní řád
neznal a ani nezná. Ve smlouvě je navíc příkladmo uvedeno, jaké situace jsou pod tento pojem
podřaditelné; smlouva jimi míní rozdělení organizace, změn u vlastnických forem nebo zánik
organizace. O žádný z těchto případů se v dané situaci nejednalo.
[3] Rovněž pojem „změna vlastnických forem“ bylo možno (za tehdejší účinnosti
hospodářského zákoníku) vnímat jako následující druhy společenského vlastnictví – vlastnictví
státní, družstevních organizací, dobrovolných společenských organizací a ostatní formy
tzv. společenského vlastnictví. Jedná se tedy navíc o pojem myslitelný pouze u právnických osob.
Protože příjemci finanční výpomoci byly fyzické osoby, jedná se u povinnosti plynoucí z čl. 8
smlouvy o plnění od počátku nemožné. Podmínky, řešící účel poskytnuté výpomoci, jsou
obsaženy v čl. 4 smlouvy a zavazují příjemce finančních prostředků podnikat na hospodářství
nejméně po dobu devíti let od jejich poskytnutí. Soud zdůraznil, že znění předmětné smlouvy
je poznamenáno nízkou profesionalitou, její nedostatky (nesrozumitelnost) nelze přičítat k tíži
příjemce a klást mu za vinu nedodržení nejasných podmínek s důsledkem vrácení finančních
prostředků. Z uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil.
II. Kasační stížnost
[4] Žalovaný (dále i „stěžovatel“) v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.; tvrdí, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť soud nesprávně
zodpověděl právní otázku týkající se podmínek vzniku povinnosti (čl. 8 smlouvy) oznamovat
poskytovateli finanční výpomoci informace o změně vlastníka farmy, na jejíž rozvoj byla finanční
výpomoc poskytnuta.
[5] Stěžovatel tvrdí, že z ustálených zásad dotační politiky plyne jednoznačně povinnost
příjemců finančních prostředků hlásit v předstihu jejich záměr převést předmět dotace na jinou
osobu, a to proto, aby poskytovatel mohl včas uzavřít nové smlouvy s novými právními subjekty.
Dotační politika se pro všechny dotační tituly řídila mj. principem vázanosti na určitý ob jekt,
jehož dotování je žádoucí. V daném případě byla poskytnuta finanční výpomoc na výstavbu
rodinné farmy, a sledovala podporu obnovovaných kapitalistických podnikatelských aktivit.
Podmínkou pro jejího příjemce bylo po určité období (9 let) podnikat na dotovaném objektu.
Splnění této podmínky nebylo stěžovatelem zpochybněno, byla splněna ještě před prodejem
farmy a to již v roce 2000. Během kontroly však správce daně zjistil, že farma byla prodána v roce
2005 jinému subjektu, aniž by příjemce dotace posk ytovatele o tom informoval. Tím byly
porušeny podmínky pro její poskytnutí a pro toto porušení uložena povinnost finanční
prostředky vrátit. Ve zmíněné souvislosti stěžovatel poukázal na znění Prováděcích pokynů
k usnesení vlády ze dne 22. 1. 1992, v nichž se rovněž uvádí mj., že v případě, kdy příjemce
převede na jiného vlastnictví k pozemkům, stavbám či věcem souvisejícím s předmětem dotace,
je povinen neprodleně tuto skutečnost oznámit druhé smluvní straně.
[6] Stěžovatel zdůraznil, že formulace užitá ve smlouvě není nesrozumitelná a při použití
jednoduchého jazykového výkladu z ní plyne, že pojem „změna právního subjektu“ lze snadno
nahradit pojmem „změna vlastníka“ či „změna subjektu vlastnického práva“. Stěžovatel tvrdí,
že jeho rozhodnutí je v souladu s právními předpisy a soud by neměl čistě formálním výkladem
umožňovat transakce (i v důsledku oddalování kolaudace) jejichž cílem je zapůjčené finanční
prostředky do státní pokladny nevrátit.
[7] Závěrem stěžovatel upozornil, že krajský soud nerozhodl o jeho n ávrhu na společné
projednání věci (týkající se vrácení finančních prostředků) s věcí související (penále z takto
zadržené finanční částky). Navrhl tedy, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalobce přes výzvu soudu vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně opírá kasační
stížnost o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Obsahově námitky
tomuto určení odpovídají. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
[11] Nastolená právní otázka (jasnosti formulace podmínky pro poskytnutí finanční výpomoci)
resp. její zodpovězení se rozpadá do dvou kroků. Předně je nutno objasnit, jaký stav lze označit
za takový, v jehož důsledku může být již jednou poskytnutá finanční částka ze státního rozpočtu
(byť návratná) příjemci odejmuta, jako důsledek porušení některých povinností, je ž mu plynou
buď přímo ze zákona a nebo z individuálního ujednání mezi ním a poskytovatelem této finanční
výpomoci. Druhou částí odpovědi pak musí být nutně i hledání míry, kterou se eventuálně
příjemce finanční částky dopustil porušení rozpočtové kázně, pr o něž je možno částku předčasně
odejmout a z jejího předchozího využití vypočítat penále (coby důsledek neoprávněně
zadržované finanční částky). Stranou ovšem nemůže v žádném případě zůstat ani obecný přístup
k interpretaci právních norem, jakož i zavazujících ujednání v individuálních aktech, na jejichž
jedné straně autoritativně vystupuje stát (resp. jeho orgán).
[12] Žalobce, byl v daném případě postižen za neoprávněné použití prostředků ze státního
rozpočtu; podstatnou pro věc je rovněž doba, kdy byla smlouva o jejich poskytnutí uzavírána -
jednalo se o rok 1991. V relevantní době tedy platil zákon č. 576/1990 Sb., o pravidlech
hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová
pravidla republiky). Ten v §30 odst. 1 n ormoval, že neoprávněně použité nebo zadržené prostředky
státního rozpočtu republiky nebo státních fondů republiky jsou subjekty, kterým byl y poskytnuty, povinny odvést
ve stejné výši státnímu rozpočtu republiky, popřípadě státnímu fondu republiky. Zároveň jsou tyto subjekty
povinny zaplatit penále ve výši 1 promile denně z neoprávněně použitých nebo zadržených prostředků, nejvýše však
do výše této částky.
[13] Ke zkoumání na tomto místě zůstává (neboť zákon sám tyto pojmy nevysvětlil
a podzákonné normy nejsou v tomto ohledu relevantní) co je nutno rozumět pojmem neoprávněně
použité nebo zadržené prostředky státního rozpočtu. Z kontextu uvedené normy lze, dle přesvědčení
kasačního soudu, za neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu považovat pouze situace,
byly-li by finanční prostředky užity tak, že by byl v podstatě zmařen zákonný smysl jejich
poskytování. To znamená, že by buď jejich skutečné užití bylo zcela (nebo i částečně) v rozporu
s jejich určením podle smlouvy či rozhodnutí, popřípadě by byly užity zcela zjevně nehospodárně,
nebo by jejich zužitkování odporovalo obecným principům pro využití prostředků ze státního
rozpočtu. Pokud byla smyslem poskytnutí finanční výpomoci (jak ostatně zdůrazňuje sám
žalovaný) podpora kapitalistického zemědělského podnikání, jehož rozvoj bylo (těsně
v porevolučních devadesátých létech) velmi žádoucí podpořit, pak v dané situaci byl tento smysl
jistě naplněn. Žalobce byl zavázán smlouvou o poskytnutí podpory k tomu, aby přidělené
finanční prostředky užil na výstavbu rodinné farmy a na hospodářství podnikal nejméně po dobu
9 let od doby, kdy mu byla finanční částka poskytnuta. Je zřejmé, že žalobce převedl vlastnictví
k předmětu finanční podpory až v roce 2005; podmínky za nichž se finanční podpora
poskytovala (bod 4. smlouvy) žalobce naplnil.
[14] Podstatné pro věc v tomto ohledu je, že právní význam pro posuzování dodržení
podmínek při užití prostředků ze státního rozpočtu mají jen ty podmínky, které jsou součástí
smlouvy (případně rozhodnutí) o poskytnutí půjčky ze státního rozpočtu a ty, které vyplývají
ze zákona.
[15] Jen pro úplnost je třeba zmínit, že dalším zákonným důvodem pro odejmutí finančních
prostředků je jejich zadržování. Pod tímto pojmem lze vnímat např. včasné neodvedení
finančních prostředků, jež nebyly ve stanovené lhůtě vyčerpány, zpět do státního rozpočt u.
Takový stav však žalovaný žalobci nevytýká, není tedy třeba se těmito podmínkami více zabývat .
[16] Ze správního spisu není zřejmé, že by k situaci předvídané v §30 rozpočtových pravidel
republiky došlo, ostatně to žalobci nevytýká ani žalovaný. Skutečnost, že žalobce plně respektoval
cíl rozvoje farmy a do roku 2005 na ní podnikal sám, poté ji převedl do vlastnictví právnické
osoby, v jejímž personálním obsazení se sám i jeho rodina navíc nadále nachází (což nyní
z tohoto pohledu není již podstatné), pouze dokumentuje závěr o tom, že smysl poskytnutí
finanční výpomoci byl naplněn. Pokud však žalovanému vadí, jak je zřejmé ze správního spisu
i z kasační stížnosti, že žalobce nedodržel jinou ze smluvních podmínek (kolaudaci stavby), pak
má stát jistě jiné procesní prostředky, jak „donutit“ majitele nekolaudované stavby k jejímu
ukončení. V žádném případě však tento důvod nebyl uveden správními orgány jako důvod
pro odvod neoprávněně čerpaných finančních prostředků, a proto nemůže mít nyní ani vliv
na úvahy Nejvyššího správního soudu jeho zmínění v kasační stížnosti.
[17] K otázce přístupu k interpretaci právních předpisů Nejvyšší správní soud nejprve
v obecné rovině poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 283/96,
publikovaný pod č. 111/1996 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud
dospěl k závěru, že „pokud neurčitost konkrétního procesního ustanovení právního předpisu implikuje různé
interpretace jeho obsahu, nelze přijmout tu, jež je k tíži dotčených účastníků říz ení. … Jestliže procesní právní
úkony účastníků řízení obsahují zjevnou nesprávnost, nutno účastníkům řízení dát příležitost ji odstranit.
Opakem tohoto postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné
nespravedlnosti, nebo nepřihlédnutí ke smyslu a účelu právní úpravy a tím dotčení smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práva a svobod.“. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2008, č. j.
11 Ca 371/2006 – 55, „právní předpisy upravující podmínky pro čerpání dotace musí být formulovány tak,
aby příjemcům finančních prostředků byly již v době jejich čerpání zřejmé podmínky, za nichž na poskytnuté
prostředky vzniká nárok. Je nepřípustné, aby teprve v řízení o povinnosti vrátit neoprávněně čerpané finanční
prostředky (§22 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů) bylo příjemci
těchto prostředků kladeno k tíži, že z daných předpisů nelze dovodit jednoznačný závěr, za jakých podmínek měly
být finanční prostředky poskytnuty.“
[18] V daném případě to znamená, že pokud zákon sám v relevantní době neupravoval
výstižným způsobem podmínky, za nichž lze požadovat po příjemci finančních částek
poskytnutých ze státního rozpočtu odvod těchto prostředků zpět (včetně penále), pak
o to výstižněji měl správní aparát tyto podmínky specifikov at v individuálním ujednání,
ve smlouvě o poskytnutí půjčky ze státního rozpočtu.
[19] Po materiální stránce se pak jeví být případným především odkaz na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 9 Afs 1/2008 – 45 (všechna rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), jenž se opírá o následující závěry: „V situaci,
kdy dochází ke sporu o výklad určitého ustanovení, a to zejména pokud d ůsledkem jednoho z výkladů má být
uložení sankce, se nelze spokojit pouze s jazykovým (gramatickým) výkladem právních předpisů a uplatňovat
výhradně formalistický přístup k posouzení řešené otázky… Sankční odvod je třeba vždy spojovat jen
s neoprávněným nakládáním s finančními prostředky státu a jeho uložení nemůže být postaveno na ryze
formalistickém přístupu, bez ohledu na skutečný stav věci. Klíčovou pro posouzení věci je tak skutečnost, zda
daňový subjekt poskytnuté prostředky použil na úhradu nákladů přímo souvisejících s financováním
podporovaného projektu, tedy zda sporná úhrada odpovídala již provedenému věcnému plnění či nikoliv. “
[20] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tvrzením krajského soudu, že pojem „změna právního
subjektu“ nebyl v relevantní době (a není dosud) v právních předpisech definován. Kasační soud
na tomto místě připouští, že by snad bylo myslitelné tento pojem vykládat jako „změna subjektu
vlastnického práva“, nebýt jednak skutečnosti, že nejasnost tohoto pojmu byla zdůrazněna navíc
vysvětlivkami v závorce, upozorňujícími na situace, které se ani vzdáleně nepodobají institutu
převodu vlastnického práva k předmětu finanční výpomoci, jehož neoznámení je žalobci
vytýkáno. Ve smlouvě jsou totiž uvedeny situace, které za takový stav označují rozdělení
organizace, změnu vlastnických forem nebo zánik organizace. Nadto, smlouvu tvořil odborný
aparát státu, který v žádném případě svými nejasnými formulacemi nemůže uvést příjemce
finanční částky („slabší stranu sporu“) do situace, že z důsledků své nejasné smluvní formulace
dovodí v podstatě sankční dopad na příjemce. Ostatně k obdobné situaci (zákaz sankčního
dopadu v důsledku nejasné smluvní formulace obsažené ve veřejnoprávní smlouvě v případě
poskytnuté dotace ze státního rozpočtu) se již Nejv yšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne
11. 11. 2010, čj. 1 Afs 77/2010 - 81.
[21] Podstatným pro danou věc je závěr, že h odlá-li stát (či jeho složka) zavázat příjemce
finanční výpomoci poskytnuté ze státního rozpočtu ke speciálním podmínkám, v důsledku jejichž
porušení by mohlo dojít pro porušení rozpočtové kázně ke zpětnému odvodu a úhradě penále
z neoprávněně užívané částky, musí tyto podmínky (jež nejsou jako samostatné formulovány
v zákoně) formulovat zcela přesně, výstižně a tak, aby ne mohlo dojít k jejich záměně. V opačném
případě nemůže takový nedostatek jít na úkor příjemce finančních prostředků s důsledkem
v podstatě sankčního charakteru.
[22] Ačkoliv bylo předmětné rozhodnutí vydáno v řízení daňovém (postupem podle zákona
č. 337/1992 Sb., o správě d aní a poplatků), Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom,
že obecné principy „dobré správy“ nalézají odraz i v tomto řízení. Správní řád obsahuje
v §4 odst. 1 a §8 principy, dle nichž je veřejná správa službou veřejnosti, správní orgány jsou
povinny koordinovat své postupy a spolupracovat v zájmu naplnění požadavků dobré správy.
Nejvyšší správní soud má za to, že uvedená ustanovení odrážejí principy dobré správy, které jsou
aplikovatelné jednak v horizontální rovině mezi vykonavateli veřejné správy, jednak
ve vertikálním vztahu mezi veřejnou správou a jejími adresáty. Jak k tomu shodně uvádí právní
doktrína, „[o]ptimální a efektivní koordinace správních činností mezi správními orgány navzájem může být
dobrou správou jen tehdy, pokud vede k posílení oc hrany adresátů veřejné správy, jejich práv a oprávněných zájmů.
Naopak dobrá správa ve vztahu k adresátům veřejné správy není myslitelná bez toho, že by správní orgány mezi
sebou navzájem účinně kooperovaly...“ (Langášek, T. Principy dobré správy po přijetí nového
správního řádu. Správní právo, č. 4 - 5, 2008, s. 245).
[23] Jak Nejvyšší správní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí (viz např. rozsudek
ze dne 11. 9. 2008, č. j. 1 As 30/2008 - 49), základním předpokladem efektivního správního řízení
je vzájemná součinnost a spolupráce správních orgánů a účastníků řízení. Právě ve smyslu tohoto
základního principu je nutno vidět a hodnotit konkrétní počínání účastníků řízení. Rovněž
v tomto směru je nutno spatřovat praktické naplnění smluvního pojetí státu, představujícího
konsensuální odraz přesvědčení občanů o nutnosti existence této instituce k ochraně základních
práv a svobod (srov. např. rozsudek NSS ze dne 12. 5. 2008, č. j. 5 As 44/2007 - 93). Ve svých
důsledcích by proto bylo porušením ústavního pořádku (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky),
pakliže by v praxi byl připuštěn postih právnických či fyzických osob za nedodržení určité
povinnosti, která byla zcela nedbale formulovaným a předně nesrozumitelným způsobem
uvedena orgány veřejné moci ve smlouvě o pos kytnutí finanční půjčky; jak uvedeno shora, takový
nedostatek nemůže jít na úkor příjemce finančních prostředků s důsledkem v podstatě sankčního
charakteru.
[24] V této souvislosti se lze sice ztotožnit s názorem stěžovatele, že změna vlastníka
předmětu finanční výpomoci a neoznámení této skutečnosti Regionálnímu odboru Mze ČR
v Táboře mohly způsobit problémy s případnou kontrolou nebo namátkovým místním šetřením.
Těmto stavům je však nutno předcházet (jak zmíněno výše) pečlivou formulací podmínek
vyjádřených v ujednání (ve smlouvách); vhodné je zvolit obecnou formulaci, jíž je pamatováno
na rozličnost a různorodost reality.
[25] I zde je nutné připomenout již citované závěry rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne
25. 6. 2008, č. j. 9 Afs 1/2008 – 45, dle něhož se v případě sporného výkladu určitého ustanovení
nelze spokojit pouze s jazykovým výkladem a uplatňovat výhradně formalistický přístup
k posouzení řešené otázky. Vedle jazykového výkladu je třeba i jinými interpretačními metodami
vyložit, zda konkrétní jednání či opomenutí ovlivnilo či neovlivnilo plnění sjednaného
závazkového vztahu.
[26] Kasační soud odmítá i argument, předestřený žalovaným v kasační stížnosti, totiž,
že v Prováděcích pokynech k usnesení vlády ze dne 22. 1. 1992, se rovněž uvádí mj., že v případě, kdy příjemce
převede na jiného vlastnictví k pozemkům, stavbám či věcem souvisejícím s předmětem dotace, je povinen neprodleně
tuto skutečnost oznámit druhé smluvní straně; předmětná smlouva byla s příjemci návratné finanční
výpomoci uzavřena v roce 1991, argumentace formulovanými pravidly, pocházejícími z roku
1992 je tak v daném případě zcela nerelevantní.
[27] Poslední námitce, že krajský soud nerozhodl o stěžovatelově návrhu na společné
projednání věci (týkající se vrácení finančních prostředků) s věcí související (penále z takto
zadržené finanční částky) Nejvyšší správní soud přitakal. Krajský soud měl v rozsudku zmínit,
proč nevyhověl tomuto požadavku, který stěžovatel uplatnil ve vyjádření k žalobě; neučinil-li tak,
nemá toto pouhé opomenutí však vliv na zákonnost napadeného rozsudku, pro níž by bylo
nutno rozsudek zrušit.
[28] Jestliže tedy krajský soud z uvedených důvodů zrušil žalobcem napadené rozhodnutí
stěžovatele dle ustanovení §78 odst. 1 a 3 s. ř. s., postupoval zcela v souladu se zákonem.
[29] Stěžovatel, který v řízení neměl úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Úspěšnému žalobci soud náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal, neboť ten žádné náklady řízen í neuplatnil a ani
ze soudního spisu není zřejmé, že by mu nějaké vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu