ECLI:CZ:NSS:2016:1.AS.55.2016:27
sp. zn. 1 As 55/2016 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. H., proti žalovanému:
Vrchní soud v Praze, se sídlem Nám. Hrdinů 1300, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 9 To 87/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016, č. j. 5 A 17/2016 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se podáním, označeným jako „správní žaloba proti usnesení ČR – Vrchního soudu
v Praze č. j. 9 To 87/2015, ze dne 18. listopadu 2015“ domáhal zrušení označeného usnesení,
jímž Vrchní soud v Praze podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu,
zamítl stížnost žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2015,
sp. zn. 7 To 349/2015, kterým byla žalobci uložena pořádková pokuta.
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) v záhlaví specifikovaným usnesením
žalobu pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle §46 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), odmítl. Uvedl, že pravomoc
správního soudu je určena i okruhem orgánů, jejichž rozhodnutí podléhají přezkumu správní
soudem. V §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je uveden jejich výčet a současně přijata legislativní zkratka
„správní orgán“. Do pravomoci správních soudů nespadá přezkum rozhodnutí vydaných
obecnými soudy, neboť nejde o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.
[3] Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) dne
10. 3. 2016 kasační stížnost z důvodu, že usnesení „tajného soudu“ považuje za úmyslně
nesprávné, subjektivní a tedy nezákonné. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud usnesení
městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení a rozhodnutí. Dne 29. 3. 2016 zaslal
stěžovatel soudu návrh na osvobození od soudního poplatku a přidělení advokáta pro řízení
o kasační stížnosti. Současně v témže podání vznesl námitku podjatosti a podnět ke kárnému
řízení se soudcem JUDr. Josefem Baxou, neboť „ve všech stěžovatelových řízeních vedených u Nejvyššího
správního soudu dochází k zneužívání zákonů k jinému účelu, než jsou určeny, upírání práva a překrucování
práva na soudní ochranu práv žalobce a tedy k porušování Ústavy ČR a zákonů ČR“.
II. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Kasační stížnost je nepřípustná pro nedostatek podmínek řízení podle §46 odst. 1
písm. a) ve spojitosti s §120 zákona s. ř. s., a to z dále uvedených důvodů.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že nyní projednávaná kasační stížnost je další
z řady věcí, v nichž stěžovatel podává opakované žaloby a další podání, které směřuje proti aktům
rozhodovací činnosti soudů. Jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z jeho úřední činnosti,
stěžovatel obdobný postup volil i v mnoha jiných věcech (srov. např. řízení vedená u tohoto
soudu pod sp. zn. 1 As 61/2016, 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014, 3 As 179/2014,
2 As 163/2014, 2 As 162/2014, 7 As 134/2014 a desítky dalších řízení). Stěžovatel v těchto
věcech podává „správní žaloby“ proti rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve správním
soudnictví. Poté, co krajský soud takové žaloby usnesením odmítne, stěžovatel buď daná
usnesení napadne další žalobou, nebo proti nim podá kasační stížnost. Nejvyšší správní soud
kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech buď odmítne, anebo řízení o nich zastaví
pro nezaplacení soudního poplatku (poté, co žádosti stěžovatele o osvobození od soudních
poplatků zamítne s odůvodněním, že se v daných věcech jedná o „zjevně neúspěšné návrhy“
ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pak stěžovatel napadá
dalšími „správními žalobami“, čímž v konečném důsledku vytváří jakýsi „bludný kruh“,
v němž se již dávno ztratila podstata věci, ve které se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud
uvedl například v usnesení ze dne 29. 10. 2014, č. j. 2 As 162/2014 – 42, „z procesního postupu
stěžovatele, a to nejen v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních
rozhodnutí, o (…) bezobsažné souzení se pro souzení.“ Příhodně charakterizoval tento stav Nejvyšší
správní soud také v usnesení ze dne 18. 2. 2015, č. j. 1 As 5/2015 – 36: „z podání stěžovatele nelze
dovozovat, že by jeho snahou byla ochrana jeho veřejných subjektivních práv, ale pouze zpochybňování jednotlivých
rozhodnutí soudů v nekonečně se řetězícím procesu, jevícím znaky obstrukční hry bez smysluplného významu“.
[6] V nynější věci stěžovatel brojí kasační stížností opět proti usnesení, kterým městský soud
odmítl jeho „správní žalobu“ proti soudnímu rozhodnutí. Stěžovatel neuvedl žádné relevantní
námitky, které by byly způsobilé zpochybnit rozhodný závěr městského soudu, že daná věc
nespadá do pravomoci soudů rozhodujících ve správním soudnictví. Kasační námitky uplatněné
stěžovatelem prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
[7] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití
práva, které Nejvyšší správní soud vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005,
č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, publikovaným pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí
„situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto
chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. Dále lze odkázat na vymezení
konceptu zneužití práva obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, publikovaným pod č. 2099/2010 Sb. NSS
(srov. rovněž v tomto usnesení citovanou judikaturu).
[8] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících problémů. Podstatná
je pak skutečnost, že takové zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude
třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi případu
stejně jako v ostatních věcech.
[9] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších procesních úkonů, tj. nerozhodoval o stěžovatelově žádosti o osvobození
od soudních poplatků ani o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Ani případné
osvobození od soudního poplatku či ustanovení zástupce by totiž nemohlo zvrátit závěr soudu,
že kasační stížnost musí být z výše uvedených důvodů odmítnuta. Jednalo by se tak o bezúčelný
a zcela neefektivní postup (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele srov. např. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014, č. j. 3 As 109/2014 – 10; přiměřeně srov. rovněž
usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[10] Námitku podjatosti směřující proti soudci JUDr. Josefu Baxovi nebylo třeba řešit,
neboť byla stěžovatelem podána opožděně. V informaci o probíhajícím řízení ze dne 18. 3. 2016,
č. j. 1 As 55/2016 - 8, která byla stěžovateli doručena v pondělí 21. 3. 2016, byl stěžovatel
v souladu s §8 odst. 5 s. ř. s. vyzván, aby námitku podjatosti uplatnil v propadné lhůtě jednoho
týdne od doručení tohoto vyrozumění. Podle §40 odst. 1 s. ř. s. lhůta počíná běžet počátkem dne
následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. Podle §40 odst. 2 s. ř. s. lhůta
určená podle týdnů končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil
počátek lhůty. V projednávané věci lhůta počala běžet počátkem dne následujícího po doručení
informace o probíhajícím řízení, tj. v úterý 22. 3. 2016, a uplynula v pondělí 28. 3. 2016, neboť
ke skutečnosti určující počátek lhůty došlo v pondělí 21. 3. 2016. Jelikož stěžovatel vznesl
námitku podjatosti v úterý 29. 3. 2016, učinil tak po uplynutí propadné jednotýdenní lhůty.
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[12] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2016
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu