ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.169.2017:25
sp. zn. 1 Azs 169/2017 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: I. B.,
zastoupený Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Sekaninova 1204/36,
128 00 Praha 2 - Nusle, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Nad Štolou 936/3, 170 34
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2015, č. j. OAM-628/ZA-LE23-LE23-2015,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2017, č.
j. 2 Az 5/2016 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před městským soudem
[1] Rozhodnutím ze dne 17. 12. 2015, č. j. OAM-628/ZA-LE23-LE23-2015 (dále jen
„rozhodnutí žalovaného“), žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14,
§14a a §14b, zákona č. 325/1999 Sb., o azylu ve znění pozdějších předpisů. Žalobce proti
tomuto rozhodnutí podal žalobu u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Namítal,
že žalovaný ve svém rozhodnutí pochybil, pokud vycházel z nepřesných a neaktuálních zpráv
o západní části Ukrajiny, kde dle něho jednoznačně sílí separatistické tendence a střetávají se tam
geopolitické zájmy velmocí. Namítal, že vůči ukrajinské populaci by měl být uplatněn v rámci celé
Evropské unie institut dočasné mezinárodní ochrany. Azylovým důvodem podle žalobce může
být i nechuť jít do války a bojovat proti ukrajinským spoluobčanům nebo obyvatelům ruské státní
příslušnosti v Doněcku a Luhansku. Žalobce rovněž uvedl, že má obavy o svůj život s souvislosti
s bezpečností situací na Ukrajině a současně odmítá plnit brannou povinnost.
[2] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Podle soudu bylo v průběhu správního
řízení dostatečně objasněno, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany
žalobce je obava z nástupu do armády a usmrcení v bojích. Žalobce pochází ze západní části
Ukrajiny, přičemž žalovaný si zajistil dostatek aktuálních podkladů o bezpečnostní situaci
na celém jejím území. Institut mezinárodní ochrany je pouze specifickým důvodem legalizace
pobytu na území České republiky, z přesně vymezených důvodů, přičemž žalobce ve své žádosti
ani při pohovoru neuvedl skutečnosti, pro které by mu mohl žalovaný udělit azyl podle
§12 písm. a) či b) zákona o azylu. Rozhodnutí o udělení azylu z humanitárních důvodů
dle §14 azylového zákona je věcí správního uvážení, přičemž žalobce nikdy netvrdil skutečnosti,
pro které by mu mohl být humanitární azyl udělen. Rovněž možnost udělení doplňkové ochrany
dle §14a zákona o azylu žalovaný přesvědčivě zdůvodnil i s ohledem na aktuální bezpečnostní
situaci v zemi původu. Udělení azylu podle §14b zákona o azylu není možné, neboť žádnému
z rodinných příslušníků žalobce ve smyslu odstavce 2 nebyl udělen azyl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[3] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadá rozsudek městského soudu kasační stížností
z důvodů, které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel rozporuje závěry městského soudu k charakteru
konfliktu na Ukrajině, k postavení armády v konfliktu, k hodnocení bezpečnostní situace
na území Ukrajiny a rozporuje rovněž právní názor, že je rozhodování o mezinárodní ochraně
v diskreční pravomoci žalovaného.
[4] Podle stěžovatele je používání pojmu totální válka příhodné spíše pro války vedené
totalitními režimy 20. století, které nutily obyvatelstvo k totálnímu nasazení bez jakéhokoliv
kompromisu či diskuze. To s sebou ovšem přinášelo i vysoké náklady pro samotný stát. V této
souvislosti poukazuje stěžovatel na odlišný charakter válečných konfliktů dnešní doby, totiž
že nyní již mocnosti prosazují levnější způsob agrese (např. prostřednictvím nasazení bojových
jednotek v lokálních konfliktech, přičemž státní armáda se přidá k jedné straně konfliktu – jako
je tomu např. v Sýrii). Stěžovatel proto setrvává na své argumentaci, že se na území Ukrajiny
jedná o tzv. hybridní válku, v rámci které Ruská federace prosazuje své geopolitické zájmy.
Analýza konfliktu na Ukrajině obsažená ve zprávách, z nichž žalovaný vycházel, je proto
nepřesná a neodpovídá realitě. Jedná se o hlubší civilizační konflikt mezi Evropskou unií a USA
o podobě demokracie a způsobu organizace výroby a zemědělství.
[5] Stěžovatel nechce bojovat proti ruskému obyvatelstvu na východě země, neboť jej vnímá
jako své bratry. Ačkoliv je služba v armádě povinností každého občana, v případě Ukrajiny jde
de facto o občanskou válku, přičemž každá ze stran konfliktu je podporována jinými mocnostmi.
Podle stěžovatele účast občana státu v občanské válce není jeho občanskou povinností. Aktivní
účasti v konfliktu by se podle názoru stěžovatele měla zhostit policie a armáda.
[6] Materiály, z nichž žalovaný opakovaně vychází a z nichž vycházel i v jeho případě,
se v drtivé většině zabývají situací na území ovládaném separatisty a naopak ignorují bezpečností
situaci na zbytku území Ukrajiny. Bezpečnostní situace se na Ukrajině od roku 2013 výrazně
zhoršila, objevují se zde nová militární a paramilitární uskupení, jakým je např. Pravý sektor. Také
došlo k masivnímu vyzbrojení domácností palnými zbraněmi.
[7] Opakovaný judikatorní názor, že rozhodování o mezinárodní ochraně je v diskreční
pravomoci žalovaného, neodpovídá pojetí společné azylové politiky Evropské unie. Stěžovatel
se v závěru pozastavil nad tím, že podle oficiálních statistik společného evropského azylového
systému je v zemích EU průměrně 45 % úspěšných žádostí, zatímco v České republice úspěšnost
žadatelů osciluje mezi 1-2 %.
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti setrval na své dosavadní argumentaci
v řízení před správními soudy a ztotožnil se s právními závěry městského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná. Jedná se však o věc mezinárodní ochrany, a proto
se podle §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost
odmítne jako nepřijatelnou.
[10] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] Stěžovatel se k důvodům přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. v kasační stížnosti výslovně
nevyjádřil. Z obsahu kasační argumentace ovšem vyplývá, že by se v případě stěžovatele mohlo
jednat o čtvrtý typový případ ve smyslu výše citované judikatury, tj. zásadní pochybení, které
mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí,
že se o zásadní právní pochybení může jednat mj. tehdy, pokud soud „v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud
není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti“ (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39).
[12] Lze přisvědčit stěžovateli, že se na území Ukrajiny jedná o lokální konflikt. Podle
Nejvyššího správního soudu situace na Ukrajině není tak závažná, že by byly ohroženy všechny
osoby na jejím území. Nejedná o tedy tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity,
že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Konflikt je izolovaný pouze ve východní části Ukrajiny, jeho intenzita
i v dotčených oblastech výrazně klesá (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 2. 2016, č. j. 6 Azs 267/2015 – 23, ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 – 28, ze dne
22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, ze dne 19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 220/2015 – 35, či ze dne
8. 6. 2016, č. j. 2 Azs 118/2016 – 36).
[13] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (za všechny např. rozsudek ze dne
13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, č. 1840/2009 Sb.), však s výjimkou tzv. totálního konfliktu, musí
žadatel přicházející z místa méně intenzivního ozbrojeného konfliktu prokázat dostatečnou míru
individualizace, a to zejména tím, že prokáže, že jsou u něj dány faktory (ať už osobní,
rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného násilí spojeného s ozbrojeným
konfliktem bude právě on (srov. také usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011,
č. j. 5 Azs 9/2011 – 85, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2016,
č. j. 2 Azs 127/2016 – 31). Stěžovatel těmto požadavkům nedostál, neboť jen v obecné rovině
namítal obavy ze situace a dalšího vývoje na Ukrajině ve srovnání s možnostmi života v České
republice. Městský soud tedy při posouzení těchto otázek (ani co se týče skutkových zjištění)
nijak nepochybil.
[14] K otázce azylové relevantnosti branné povinnosti se Nejvyšší správní soud
vyjádřil v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44, kde uvedl: „Samotné odmítání
[branné povinnosti] odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu
ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích
ve válečném konfliktu.“ Z týchž důvodů pak není dán ani důvod doplňkové ochrany
podle §14a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Branná povinnost je legitimní povinností občana
vůči domovskému státu, akceptovaná i v mezinárodním měřítku, a službu v armádě
při mobilizaci rozhodně nelze považovat za ohrožení svévolným násilím vyplývajícím
z ozbrojeného konfliktu. Se stejným výsledkem byla posouzena azylová irelevantnost branné
povinnosti například také v usneseních ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne
22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43, nebo ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34.
Na těchto judikaturních závěrech přitom nic nemění ani argumentace stěžovatele, že se na území
Ukrajiny jedná de facto o občanskou válku, v níž bezpochyby uplatňují své zájmy jednotlivé
mocnosti prostřednictvím přímé podpory obou stran konfliktu.
[15] K namítané aktuální bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud v obecné
rovině vyjadřoval již mnohokrát. Lze odkázat například na usnesení ze dne 18. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 237/2014 – 25, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či ze dne 14. 5. 2015, č. j. 9 Azs 36/2015 – 36. V usnesení ze dne
15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, pak uvedl: „(n)a Ukrajině (…) probíhající ozbrojený konflikt
nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven
reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části
Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“
[16] V souvislosti s namítanou bezpečností situací stěžovatel v obecné rovině poukázal rovněž
na působení paramilitární organizace Pravý sektor na území Ukrajiny, toto tvrzení však nijak
neindividualizoval ani dále nerozvedl. V rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 Azs 151/2015 – 36,
se Nejvyšší správní soud v rámci posouzení kasační stížnosti zabýval působením Pravého sektoru
na území Ukrajiny, zejména s ohledem na potírání nezákonné činnosti hnutí ze strany státního
aparátu. V daném případě došel k závěru, že Pravý sektor je soukromou osobou (nestátním
subjektem), v otázce obrany před ním lze vyhledat pomoc u policejních složek a u prokuratury,
případně u útvaru vnitřní kontroly konkrétního policejního okrsku. Dále uvedl, že ukrajinská
státní moc protiprávní jednání Pravého sektoru nepodporuje, ukrajinské státní orgány naopak
aktivně potírají nezákonnou činnost tohoto hnutí. V rozsudku ze dne 17. 12. 2015
č. j. 5 Azs 158/2015 – 24, pak Nejvyšší správní soud uvedl, že bombové útoky v Mukačevu
a Lvově z července 2015, za které je Pravý sektor odpovědný, byly ojedinělým incidentem
kriminální povahy mezi radikálními stoupenci organizace a vládními úřady. Státní orgány aktivně
potírají extremistické projevy tohoto ultrapravicového radikálního hnutí a nelze se proto
ztotožnit s tím, že by se proti výhrůžkám z jeho strany nedalo domoci ochrany u ukrajinských
státních orgánů. V nyní projednávaném případě proto kasační soud konstatuje, že z okolností
projednávaného případu ani ze stěžovatelových tvrzení nevyplývá, že by aktuální situace byla
odlišná.
[17] Městský soud zcela správně poukázal na to, že rozhodnutí o udělení azylu z humanitárních
důvodů podle §14 azylového zákona je věcí správního uvážení, přičemž soudy nemohou nahradit
správní uvážení žalovaného vlastní úvahou o tom, zda žalobcem (stěžovatelem) uplatněné
důvody žádosti o mezinárodní ochranu lze považovat za relevantní z hlediska tohoto ustanovení.
Úkolem správních soudů je tedy přezkoumat, zda žalovaný řádně zjistil a následně
přezkoumatelným způsobem posoudil komplexní situaci žadatele a přihlédl přitom
k individuálním okolnostem jeho případu. Městský soud rozhodnutí žalovaného v tomto smyslu
přezkoumal a neshledal přitom žádné jeho pochybení. Rovněž kasační soud se s těmito závěry
ztotožňuje.
[18] Každý případ žádosti o mezinárodní ochranu je v souladu se společným evropským
azylovým systémem posuzován individuálně. Argumentace stěžovatele nízkou procentuální
úspěšností žadatelů o mezinárodní ochranu v České republice ve srovnání s průměrem členských
států Evropské unie proto není relevantní.
[19] Rozhodnutí žalovaného vychází z aktuálních a relevantních podkladů o celém území
Ukrajiny, jimž se rovněž městský soud v napadeném rozsudku rozsáhle věnoval. Rozhodnutí
žalovaného neobsahuje ani jiné vady, k nimž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Stejně
tak rozsudek městského soudu odpovídá požadavkům judikatury Nejvyššího správního soudu
na jeho přezkoumatelnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 – 91).
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Všechny stěžovatelem namítané otázky již byly řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu, a to bezrozporně. Soud neshledal důvod pro judikaturní odklon ani žádné zásadní
pochybení městského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené soudní judikatury,
či ve formě hrubého pochybení při výkladu či aplikaci hmotného nebo procesního práva. Kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a není tedy důvod pro
její přijetí k věcnému projednání. Soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítl pro
nepřijatelnost.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá
o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s, podle nichž žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. června 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu