ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.303.2017:23
sp. zn. 1 Azs 303/2017 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: M. J., zastoupen
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, 160 00 Praha,
proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem
Masarykova 27, Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2017,
č. j. KRPU-134942-29/ČJ-2017-040022-RD-ZZ, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 8. 2017, č. j. 75 A 19/2017 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační
stížnosti ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 30. 6. 2017 byl žalobce kontrolován na území Spolkové republiky Německo hlídkou.
Při ověřování otisků prstů bylo zjištěno, že je po něm vyhlášeno pátrání za účelem zatčení
z důvodu dřívějšího vyhoštění pod jinými osobními údaji, a to A. R., s vysloveným zákazem
pobytu na území schengenského prostoru do dne 30. 7. 2019. Z výpisu evidence SIS II bylo
zjištěno, že žalobce je osobou, které se má odmítnout vstup na území, neboť je evidován jako
nežádoucí cizinec. Žalobce byl o zjištěných skutečnostech německou policií informován a
následně zadržen. Téhož dne byl žalobce předán hlídce Policie České republiky.
[2] V záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalované byl žalobce zajištěn za účelem správního
vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. e) ve spojení s §124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle
§124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců byla stanovena doba zajištění na 30 dnů ode dne nabytí
právní moci tohoto rozhodnutí.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění žalobou, kterou
krajský soud zamítl jako nedůvodnou. Soud zejména uvedl, že uložení zajištění nebylo ze strany
žalované nepřiměřené. K namítanému nedostatečnému posouzení možnosti aplikace zvláštních
opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců uvedl, že z obsahu správního spisu
i z odůvodnění rozhodnutí o zajištění je zřejmé, že se jimi žalovaná dostatečně zabývala. Žalobce
nerespektoval německé správní rozhodnutí o zákazu vstupu na území schengenského prostoru
a naopak si za účelem nelegálního pobytu obstaral falešné doklady. Pohyboval se tedy
po EU vědomě nelegálně. Tvrzení, že si pouze obstaral nové cestovní doklady a změnil jméno,
je nevěrohodné. V případě žalobce se jedná o osobu, která vědomě a úmyslně nerespektuje
povinnosti jí uložené a existuje důvodná obava, že by rozhodnutí o správním vyhoštění mařil.
Nad rámec soud konstatoval, že byl žalobce dne 14. 7. 2017 letecky vyhoštěn do Srbska.
II. Důvody kasační stížnosti a vyjádření žalované
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností. Ačkoliv přitom odkazuje na §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, z obsahu kasační stížnosti je patrné, že stěžovatel brojí proti právnímu posouzení
skutečností rozhodných pro přistoupení k zajištění.
[5] Žalovaná nezvážila důkladně situaci stěžovatele a svůj postoj založila pouze
na skutečnosti, že se stěžovatel nacházel nelegálně na území České republiky a nelegálně překročil
hranici s Německem. Žalovaná i soud uvedené zcela nadřadily skutečnosti, že v době zajištění
již u stěžovatele absentovala jakákoliv motivace pro eventuální další jednání v rozporu
s existujícím zákazem vstupu na území schengenského prostoru. Jeho zřejmým cílem
byl co nejrychlejší návrat do Srbska, a nebyl tedy dán důvod k intenzivnímu zásahu do jeho
osobní svobody. Na smysl institutu zvláštních opatření upozornil v minulosti kasační soud
i ve svých rozsudcích ze dne 7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, a ze dne 28. 3. 2012,
č. j. 3 As 30/2011 – 57.
[6] Z pouhé skutečnosti, že se stěžovatel nacházel v evidenci nežádoucích osob, nelze
vyvozovat, že je v jeho případě zcela nezbytné přistupovat k nejintenzivnějšímu možnému zásahu
do jeho práv a omezovat ho na osobní svobodě. Stěžovatel skutečně směřoval do Německa.
Došlo však ke klíčové změně okolností spočívající v „prozrazení“ jeho nové (ovšem zcela legální)
identity, čímž mu odpadla jakákoliv reálná možnost na dosažení jeho původního cíle, tj. pobytu
na území Německa.
[7] Zajištění podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je ze své povahy ultima ratio.
Stěžovatel zjistil, že nemůže počítat s legálním pobytem v Německu a ani využití jeho nového
jména mu nezajistí „imunitu“ vůči předchozímu zápisu do databáze nežádoucích osob. Dospěl
tedy ke zcela pochopitelnému závěru, že jeho jediným východiskem je návrat do Srbska. Neměl
již proto důvody pro maření výkonu správního vyhoštění. Zájmy žalované a stěžovatele jsou
naopak zcela shodné. Stěžovatel sice nerespektoval existující zákaz vstupu do schengenského
prostoru, to však nemůže převážit výše uvedené.
[8] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s právním posouzením krajského
soudu a setrvala na své dosavadní argumentaci.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Kasační stížnost je přípustná.
[10] Ke zjištění podmínek řízení Nejvyšší správní soud řešil, zda se zde projeví změna, kterou
přinesla novelizace zákona o pobytu cizinců provedená s účinností od 15. 8. 2017 zákonem
č. 222/2017 Sb. Podle nového, nyní účinného znění §172 odst. 6 zákona o pobytu
cizinců by fakt, že stěžovatel již není v průběhu řízení o kasační stížnosti nadále zajištěn, vedl
k zastavení řízení. Přechodná ustanovení k novele jsou však formulována z legislativně-
technického pohledu neobvykle a na první pohled neposkytují jednoznačnou odpověď na otázku,
zda se nové pravidlo prosadí i v situaci, kdy byla kasační stížnost podána ještě za účinnosti
předchozí právní úpravy.
[11] V procesním právu se uplatňuje obecné pravidlo, podle něhož soud postupuje podle
procesního předpisu ve znění účinném v době rozhodování. V tomto případě soud vážil,
zda je namístě aplikovat článek II bod 1 přechodných ustanovení k novele zákona o pobytu
cizinců, a dokončit řízení o kasační stížnosti podle původní právní úpravy, která nepočítá
s vyloučením meritorního rozhodnutí v případě, kdy cizinec již není nadále zajištěn. Dospěl
k závěru, že pro tento postup existují důvody, které převáží výše zmíněné obecné pravidlo
postupu podle procesní úpravy účinné v době rozhodování soudu.
[12] Těmito důvody jsou samotné principy právního státu, konkrétně princip dělby moci,
a dále právo na spravedlivý proces zahrnující předvídatelnost soudního rozhodování ve spojení
s očekáváním jistého postupu soudu vzniklým účastníku v okamžiku, kdy řízení svým úkonem
zahájil. Tyto principy vylučují jakýkoli zásah zákonodárce do výkonu spravedlnosti mající za cíl
ovlivnit soudní rozhodnutí v určitém (zahájeném) sporu, pokud k takovému zásahu neexistují
závažné důvody v obecném zájmu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne
28. 10. 1999, stížnosti č. 24846/94, 34165/96 a 34173/96, ve věci Zielinski, Pradal a Gonzalez
a ostatní proti Francii, nebo ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 13427/87, ve věci Stran Greek Rafineries
a Stratis Andreadis proti Řecku, dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/).
[13] Stěžovatel podal kasační stížnost v době, kdy zákon o pobytu cizinců nevylučoval jeho
věc z meritorního přezkumu Nejvyšším správním soudem z důvodu ukončení zajištění,
a tak mohl legitimně očekávat, že jeho kasační stížnost bude projednána. Nejvyšší správní soud
neshledal žádné závažné důvody, proč by měl v obecném zájmu rezignovat na přezkum
zákonnosti rozsudku krajského soudu ve věci zajištění stěžovatele, proto následoval článek
II bod 1 zákona č. 222/2017 Sb. a kasační námitky stěžovatele věcně posoudil s přesvědčením,
že jde o postup ústavně konformní. Ostatně, totožným způsobem postupoval soud i v typově
obdobné věci vedené pod sp. zn. 2 Azs 229/2017 a 1 Azs 275/2017.
[14] Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Zákon o pobytu cizinců, konkrétně §124 odst. 1 v rozhodném znění stanoví, že „[p]olicie
je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění
anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem
Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního
opatření za účelem vycestování, pokud
e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.
[17] Ustanovení §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců pak stanoví, že „[z]vláštním opatřením
za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je
a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující
pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly,
b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním
vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo;
peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým
anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo
c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené.
[18] Jak správně upozornil stěžovatel, zákon o pobytu cizinců v tomto rozsahu transponuje
čl. 15 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008 o společných
normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních
příslušníků třetích zemí (návratová směrnice), podle kterého nemohou-li být v konkrétním
případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou
členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení,
za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění. Rozsudek Soudního dvora Evropské unie
ze dne 28. 4. 2011, Hassen El Dridi, věc C-61/11 PPU, EU:C:2011:268, jehož se stěžovatel
v kasační stížnosti dovolává, pak k návratové směrnici zmiňuje požadavek, aby členské státy
uskutečňovaly vyhoštění prostřednictvím co nejmírnějších donucovacích opatření (odstavec 39).
[19] V obecné rovině představuje zajištění podle zákona o pobytu cizinců zcela mimořádný
institut, neboť pro cizince znamená omezení, nebo (v závislosti na povaze, délce, důsledcích
a způsobu zajištění) dokonce zbavení jeho osobní svobody. Jedná se o citelný zásah do jednoho
ze základních práv jednotlivce zaručeného čl. 8 Listiny základních práv a svobod (a v obecné
rovině i čl. 7 odst. 1 Listiny), a jako takový může být přípustný jen za podmínek přísně
vymezených nejen zákonem, ale především ústavním pořádkem [blíže viz např. usnesení rozšířeného
senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, rozsudek ze dne
22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 – 74, č. 2129/2010 Sb. NSS, či nález Ústavního soudu ze dne
12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08, č. 229/2009 Sb.].
[20] Z výše uvedených ustanovení zákona o pobytu cizinců a přijímací směrnice je však
zřejmé, že důvodem, který ospravedlňuje zajištění stěžovatele (jakožto krajní prostředek)
je v tomto případě obava, že by se výkonu rozhodnutí o vyhoštění záměrně vyhýbal. Zvláštní
opatření je možno považovat za účinná, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu
zajištění mírnějšími prostředky - bez fyzického zajištění žadatele. V této souvislosti lze přiměřeně
odkázat také na závěry rozšířeného senátu vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, č. 3559/2017 Sb. NSS, podle kterého „[m]ožnost aplikace zvláštního opatření
namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění “
(odst. 32 a 36).
[21] Při zvažovaní zvláštních opatření jako alternativy k důvodu zajištění podle §124 odst. 1
písm. e) zákona o pobytu cizinců je proto namístě zohlednit a zvážit osobní, majetkové a rodinné
poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho
dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy
EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince (srov. přiměřeně usnesení
rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, odst. 36 a 37). Skutečnost, že je cizinec veden
v evidenci SIS II jako osoba, které se má odmítnout vstup na území schengenského prostoru,
je rovněž podle Nejvyššího správního soudu významná.
[22] Žalovaná odůvodnila neúčinnost zvláštních opatření v nyní projednávaném případě tím,
že stěžovatel na území České republiky nikoho nemá a nemá ani dostatek finančních prostředků
k zajištění ubytování. To uvedl sám stěžovatel při výslechu, na což žalovaná v napadeném
rozhodnutí náležitě odkázala. Podle žalované by tudíž zvláštní opatření ve smyslu §123b odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců bylo neúčinné a nelze uvažovat ani o zvláštním opatření podle
písm. c) téhož ustanovení, neboť stěžovatel byl podle svých slov na území ČR poprvé a jeho
snahou bylo dostat se na území Německa, kde chtěl pobývat se svou rodinou. Výše finanční
záruky ve smyslu písm. b) citovaného ustanovení byla stěžovateli podle Závazného pokynu
policejního prezidenta č. 137 ze dne 30. 6. 2017 stanovena na 130.000 Kč, tak vysokou částkou
ovšem stěžovatel nedisponoval. (K tomu kasační soud konstatuje, že stěžovatel v průběhu řízení
nenavrhl ani žádného potenciálního složitele ve smyslu §123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců).
[23] Nejvyšší správní soud považuje výše popsané skutečnosti za nepochybně relevantní
pro úvahu, zda by byla zvláštní opatření dostatečně účinná. Současně stěžovatel žalované
nenavrhl věrohodnou, ani dostatečně určitou alternativu zajištění. Žalovaná k zajištění přistoupila
na základě objektivních okolností spočívajících v předchozím jednání cizince, přičemž tyto
individuální okolnosti v případě stěžovatele plně odpovídají judikatorním požadavkům
na výjimečnost institutu zajištění, namísto uložení mírnějších opatření (rozsudek ze dne
27. 7. 2017, č. j. 1 Azs 94/2017 - 29). Tvrzení stěžovatele, že mu „prozrazením“ nové identity
odpadla reálná možnost pobytu na území Německa a tudíž by se správnímu vyhoštění podrobil,
se kasačnímu soudu s ohledem na výše uvedené jeví jako krajně nevěrohodné. V nyní
projednávaném případě proto žalovaná nepochybila, když namísto užití zvláštních opatření
přistoupila k zajištění stěžovatele.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému (jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení příslušelo), soud náhradu nákladů nepřiznal, protože mu žádné náklady nad rámec jeho
běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
[26] Stěžovateli byl v řízení o žalobě krajským soudem ustanoven zástupce z řad advokátů
Mgr. Jindřich Lechovský. Zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát,
zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V případě, kdy je zástupce z řad advokátů
ustanoven soudem, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon
právní služby ve výši 3.100 Kč spočívající v sepisu kasační stížnosti a v další poradě s klientem
přesahující 1 hodinu dne 22. 6. 2017, o čemž předložil potvrzení [§7, §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Dále mu náleží paušální
náhrada hotových výdajů související s uvedeným úkonem právní služby ve výši 300 Kč
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). S ohledem na skutečnost, že zástupce stěžovatele doložil,
že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se dále jeho odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování v řízení o kasační stížnosti o 21 %. Za zastupování v řízení o kasační stížnosti
ustanovenému advokátovi celkem náleží 4.114 Kč, které mu budou vyplaceny z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu