ECLI:CZ:US:2007:1.US.291.06.1
sp. zn. I. ÚS 291/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů a ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. M., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem Štěpánská 39, Praha 1, a 2) JUDr. M. K., zastoupeného JUDr. Miluší Formáčkovou, advokátkou, se sídlem Karmelitská 14, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 17 Co 403/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. srpna 2004, sp. zn. 10 C 14/2004, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a po zhojení vad řádně podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhují Ústavnímu soudu jejich zrušení pro rozpor s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
I.
Žalující Lesy České republiky, s.p., podaly u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě "žalobu o přezkoumání rozhodnutí Ministerstva zemědělství ČR-Pozemkového úřadu Havlíčkův Brod z 1.12.2003, čj. PÚ 10020/2000/2475/96-JI/10, podle části páté občanského soudního řádu".
Tímto správním rozhodnutím bylo rozhodnuto, že stěžovatel sub 1) je vlastníkem konkrétně označených nemovitostí. Podle názoru žalobce došlo tímto rozhodnutím k pochybení zejména v tom, že nebylo přihlíženo k tomu, že původnímu vlastníku R. M. byla za uváděné nemovitosti poskytnuta finanční náhrada ze strany kanadské vlády na základě mezivládní dohody z 18. 4. 1973 a tato náhrada byla také vyplacena i přijata. Za těchto okolností nemůže být stěžovatel sub 1) pokládán za oprávněnou osobu.
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 4. srpna 2004, sp. zn. 10 C 14/2004, (dále jen "rozsudek okresního soudu"), bylo určeno, že stěžovatel sub 1 není vlastníkem přesně specifikovaných nemovitostí v katastrálních územích Světlá nad Sázavou a dalších, zapsaných v katastru Katastrálního úřadu pro Vysočinu se sídlem v Jihlavě, katastrální pracoviště Havlíčkův Brod. Rozsudek obsahoval i další výrok, že se tímto rozsudkem "nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu v Havlíčkově Brodě z 1. 12. 2003, čj. PÚ 10020/2000/2475/96-Ji/10, a to v bodě 1". Bylo také rozhodnuto, že "soud odkládá právní moc" uvedeného rozhodnutí správního orgánu, "a to do právní moci tohoto soudního rozhodnutí". O nákladech řízení rozhodl okresní soud tak, že účastníci řízení nemají právo na jejich náhradu.
Okresní soud měl za to, že rozhodnutí pozemkového úřadu zpochybnilo právo žalobce hospodařit s majetkem státu i právo vlastníka nemovitostí-České republiky; dotýkalo se tedy práv žalujícího státního podniku, jak to má na zřeteli ustanovení §246 odst. 1 občanského soudního řádu, a žalující státní podnik tu byl k podání žaloby aktivně legitimován. Okresní soud poukazoval na to, že předmětem řízení v této právní věci byla část nemovitostí patřících k velkostatku Světlá nad Sázavou; tyto nemovitosti byly zapsány původně ve vložce č. 1379 zemských desek českých a jejich původním vlastníkem byl R. M., který zemřel 18.10.1965 v Kanadě.
Nárok na vydání těchto nemovitostí uplatnil syn původního vlastníka J. M. - stěžovatel sub 1). Ohledně těchto nemovitostí došlo za války dne 15. 5. 1942 ke konfiskaci na základě nařízení německé tajné státní policie (Gestapo), a to jako židovského majetku; k poválečné restituci majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. však nedošlo. Dědicům původního vlastníka nemovitostí bylo vyplaceno odškodnění podle dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady z 18. 4. 1973, týkající se vypořádání některých sporných finančních otázek; za nemovitosti obdrželi dědicové původního vlastníka 418.200 kanadských dolarů, a to k rukám vykonavatele závěti, jímž byl stěžovatel sub 1), který také učinil v této souvislosti prohlášení o vzdání se nároků ve vztahu k čs. vládě a k čs. občanům. Soud prvního stupně proto z uvedených důvodů nahradil svým rozsudkem rozhodnutí správního orgánu v tom rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu toto správní rozhodnutí dotčeno (§250j odst. 2 občanského soudního řádu).
O odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 31. 8. 2005, sp.zn. 17 Co 403/2004 (dále jen "rozsudek krajského soudu"). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek okresního soudu potvrzen "v části výroku, označeném I., jíž bylo určeno, že J. M. není vlastníkem nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Vysočinu v Jihlavě-katastrálním pracovištěm Havlíčkův Brod", s uvedením konkrátních parcelních čísel. Dalším výrokem rozsudku krajského soudu byl rozsudek okresního soudu potvrzen v té části výroku, označeném číslem II., jíž bylo rozhodnuto o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu v Havlíčkově Brodě z 1.12.2003, čj. PÚ 10020/2000/2475/96-Ji/10, v jeho bodě 1, v rozsahu určení, že stěžovatel sub 1) je vlastníkem označených nemovitostí.
Rovněž byl výrokem rozsudku krajského soudu potvrzen rozsudek okresního soudu "v té části výroku III., jíž bylo rozhodnuto o odkladu právní moci rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Pozemkového úřadu v Havlíčkově Brodě z 1.12.2003, čj. PÚ 10020/2000/2475/96-Ji/10, v jeho bodě 1, v rozsahu určení, že J. M. je vlastníkem označených nemovitostí". Rozsudek okresního soudu byl však změněn tak, že "žaloba byla zamítnuta ve zbývající části výroku soudu prvního stupně", dále "ve zbývající části výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeném II., tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu z 1.12.2003 se v tomto odpovídajícím rozsahu nenahrazuje", a posléze "ve zbývající části výroku rozsudku soudu prvního stupně, označeném III., tak, že právní moc tam označeného rozhodnutí pozemkového úřadu z 1. 12. 2003 se v tomu odpovídajícímu rozsahu neodkládá". Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem i krajským soudem.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že odvolání stěžovatele bylo shledáno jen zčásti opodstatněné. Krajský soud byl shodně s okresním soudem toho názoru, že žalující státní podnik byl dotčen na svých právech rozhodnutím správního orgánu. Krajský soud dále poukazoval na to, že v poválečném období nebylo podle ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. obnoveno vlastnictví původního vlastníka nemovitostí (otce stěžovatele), jež mu bylo odňato za války z důvodů rasové perzekuce, takže tu v rozhodné době (25. 2. 1948 - 1. 1. 1990) nemohlo dojít k přechodu nemovitostí na stát nebo na jiné právnické osoby; dále pak krajský soud poukázal na to, že na základě dohody mezi vládami Kanady a tehdejší Československou socialistickou republikou z 18. 4. 1973 se dědicům původního vlastníka nemovitostí R. M. dostalo odškodnění za odňaté nemovitosti, které jsou předmětem tohoto soudního řízení, čímž nárok na vydání nemovitostí zanikl. Krajský soud se posléze zabýval i tím, že tu žalující státní podnik mohl v tomto správním i soudním řízení jednat jen ohledně právních vztahů, týkajících se nemovitostí v rámci jeho práva hospodaření (ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 a 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku) a nemohl si osobovat práva, která tu náležela dalším účastníkům řízení, tj. Státnímu statku Smiřice, s.p., Pozemkovému fondu České republiky a České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových; nešlo tu také o předmět nějakých společných práv a povinností uvedených subjektů (ve smyslu ustanovení §250f písm. b) občanského soudního řádu). Žalující státní podnik se tedy nemohl v soudním řízení domáhat určení neexistence vlastnického práva stěžovatele v souvislosti s právy a povinnostmi těchto dalších uvedených subjektů. V tomto smyslu bylo nutno, podle názoru krajského soudu, rozsudek okresního soudu změnit tak, že v tomto rozsahu byla žaloba žalujícího státního podniku zamítnuta; jinak byl rozsudek okresního soudu krajským soudem potvrzen (zejména ve výrocích, že v tomto rozsahu nebylo správní rozhodnutí rozhodnutím soudu nahrazeno a ani právní moc správního rozhodnutí nebyla odložena).
Stěžovatelé podali ve lhůtě proti rozsudku krajského soudu dovolání označené jako "dovolání účastníků J. M. a JUDr. M. K". V tomto dovolání bylo navrženo, aby uvedený rozsudek krajského soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Stěžovatelé uváděli, že jejich dovolání směřuje proti rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam a řeší otázku, která je odvolacími soudy řešena rozdílně. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. února 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006 dovolání výrokem I. proti potvrzujícím výrokům rozsudku krajského soudu odmítl, výrokem II. proti měnícím výrokům rozsudku krajského soudu zamítl, a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich základní práva a svobody podle čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 1 (správně: čl. 36 odst. 1) a odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel sub 2) zdůrazňuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že ačkoliv byl původně v žalobě Lesů České republiky s.p. označen jako účastník, v řízení s ním takto nebylo jednáno, jako účastník je teprve označen až v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Řízení je proto podle něj stiženou "hrubou, neodstranitelnou vadou".
Stěžovatel sub 1) uvádí, že Lesy České republiky neprokázaly aktivní legitimaci k řízení, neboť nepředložily listinu, která osvědčuje jejich vlastnické právo. Rekapituluje, že za války byl předmětný majetek zabaven jeho otci R. M. Gestapem. Po válce v roce 1947 došlo k obnově vlastnického práva až do odnětí uvedených nemovitostí v roce 1948 na základě zákona č. 146/48 Sb. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 1960, sp. zn. 1 Cz 29/60, byla rozhodnutí z let 1947 a 1948 zrušena, z čehož stěžovatel dovozuje obnovení vlastnictví Velkoněmecké říše. V rozhodnutí Nejvyššího soudu spatřuje "fantastickou úvahu o samovolném" přechodu vlastnického práva. Ve druhém sledu stěžovatel sub 1) dále uvádí, že Nejvyšší soud dovozuje, že vyplacením náhrady dle kanadské náhradové dohody z roku 1973 právo zaniklo, neboť restituční nárok byl uspokojen jinak. Stěžovatel zdůrazňuje, že do roku 2000 převažovala interpretace "formálně právní", podle které bylo "nerozhodné, zda žadatel dostal plnění dle náhradové dohody (...) postačí, vztahuje-li se formálně na projednávaný případ náhradová dohoda. Tím nárok zaniká" (např. Vrchní soud v Praze 3 Cdo 274/93). Pojetí materiální se podle stěžovatele objevilo jako novum v "nálezu ÚS 506/01" (správně: sp. zn. I. ÚS 306/01), což lze formulovat jako tvrzení "je jedno, zda lze aplikovat na případ náhradovou dohodu, rozhodné je jen to, zda žadatel cokoli od kanadské strany obdržel". Tento rozpor žádá stěžovatel odstranit rozhodnutím "velkého senátu" (správně: pléna) Ústavního soudu. Stěžovatel se každopádně s tímto dříve uvedeným závěrem neztotožňuje, a požaduje dokazování k porovnání ceny nemovitosti a výše poskytnuté náhrady, neboť výši skutečně poskytnuté náhrady spočítal na 0,69% z ceny nemovitostí. Konečně stěžovatel zdůrazňuje, že se obecné soudy nevyrovnaly s námitkou, že kanadská strana vyplatila pouze 82% z náhrady, neboť 18% připadalo na H. M., který měl občanství Spojených států amerických. Podle stěžovatele "minimálně v této části proto nemohou rozsudky obecných soudů obstát".
Účastník řízení Nejvyšší soud se s námitkami stěžovatele neztotožnil a odkázal na obsah napadeného rozsudku, krajský soud jako účastník řízení rovněž odkázal na obsah svého napadeného rozsudku, okresní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Stěžovatel sub 2) dále k písemnému dotazu Ústavního soudu, jaký jeho právem chráněný zájem byl předmětem řízení před obecnými soudy, uvedl, že žalobce jej v žalobě označil za účastníka řízení. Obecné soudy však neučinily žádné úkony, kterými by s ním jako s účastníkem jednaly, či aby jeho postavení změnily. Dále stěžovatel sub 2) poukázal na to, že soudy nesprávně vyměřily soudní poplatek v odvolacím i dovolacím řízení. K dotazu, jaký jeho ústavně chráněný zájem má být předmětem řízení před Ústavním soudem, stěžovatel sub 2) uvedl, že postupem soudů byla porušena jeho práva "podle" čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 1 (správně patrně: čl. 36 odst. 1) a odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Na dotaz Ústavního soudu, jaký ústavněprávní význam by pro něho měla kasace napadených rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě, stěžovatel sub 2) pouze uvedl, že "stávající situace je taková, že k jejímu zhojení není jiné cesty než kasace napadených rozhodnutí. Dodal, že je na Ústavním soudu, aby obecné soudy vedl k důslednému zachovávání práv účastníků (s odkazem na §1 o.s.ř.).
III.
Ústavní soud po seznámení se s obsahem spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 10 C 14/2004 konstatuje, že ve vztahu ke stěžovateli sub 1) se jedná o návrh zjevně neopodstatněný, a ve vztahu ke stěžovateli sub 2) se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
III.a
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud již judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. díl, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů v posuzované věci nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatele sub 1).
Je třeba zdůraznit, že stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s řádně a přesvědčivě zdůvodněnými právními závěry obecných soudů a opakuje námitky uplatněné již v předchozím řízení, jimiž se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně podrobně zabýval. Tím stěžovatel staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Závěry obecných soudů vycházejí z platné právní úpravy a respektují ústavně garantovaná základní práva stěžovatele.
Ve vztahu k námitce nedostatečné aktivní legitimace žalobce je nutno odkázat na podrobná odůvodnění rozsudku okresního soudu (str. 5) i rozsudku krajského soudu (str. 7), které dovodily, že správním rozhodnutím jsou práva žalobce dotčena, s odkazem na §246 odst. 1 o.s.ř. a §5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. V tomto směru proto byl návrh na provedení důkazu listinou osvědčující žalobcovo vlastnické právo zjevně nadbytečný, neboť žalobce své vlastnické právo ani v řízení netvrdil. S další námitkou, která spočívala v právním závěru stěžovatele, že rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 29/60 přešlo vlastnictví nemovitostí na Velkoněmeckou říši, se zabýval krajský soud na str. 7 rozsudku, přičemž se s touto námitkou neztotožnil s podrobněji uvedenou argumentací.
Ústavní soud se problematikou tzv. náhradových dohod zabýval v několika rozhodnutích. Smlouvou, uzavřenou dne 18. 4. 1973, mezi bývalou Československou socialistickou republikou a Kanadou ve vztahu k současnému restitučnímu zákonodárství, se zabýval zejména v usnesení ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. III. ÚS 102/01 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, č. 17, str. 365]. Stěžovateli je názor Ústavního soudu znám přímo z usnesení ze dne 2. 3. 2004 vydaného pod sp. zn. I. ÚS 719/02, v němž vystupoval jako jeden z navrhovatelů.
Stěžovatel i v nyní souzené věci požaduje opětovné posouzení, zda plnění dle dohody mezi vládou ČSSR a vládou Kanady ze dne 18. 4. 1973 vylučuje úspěšnost stěžovatelem vznesených nároků před obecnými soudy, které vyšly ze zjištění, že v souladu s uvedenou dohodou tehdejší československá vláda vyplatila kanadské vládě částku, mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československému státu a jeho občanům. Rozdělení této částky bylo ve výlučné pravomoci kanadské vlády. Podle skutkových zjištění stěžovatel, coby dědic R. M. a zároveň vykonavatel jeho závěti, akceptoval částku na odškodnění určenou kanadskou náhradovou komisí, o čemž vydal dne 31. března 1979 kvitanci (str. 7 rozsudku okresního soudu). Okresní soud rovněž poukázal na prohlášení stěžovatele z 3. 3. 1979 označené jako Vzdání se nároků, v němž stěžovatel zprošťuje vládu Kanady, vládu ČSSR a československé občany jakýchkoliv dalších závazků, týkajících se nároku, z něhož náhradová částka vyplývá.
V nyní souzené věci došly obecné soudy k závěru, že pokud byl nahrazen majetek stěžovateli podle mezivládní dohody mezi Československou socialistickou republikou a Kanadou, došlo tím k naplnění účelu sledovaného restitučním právním předpisem, jímž bylo zmírnění některých majetkových křivd. Tento závěr hodnotí Ústavní soud jako ústavně konformní.
K dalším námitkám stěžovatele Ústavní soud již jen stručně dodává, že má-li stěžovatel při svém požadavku na sjednocení judikatury na mysli postup podle §23 zákona o Ústavním soudu, je nutno pouze znovu odkázat na text ustanovení, které se výslovně týká sjednocování rozdílných právních názorů jednotlivých senátů Ústavního soudu, nikoliv Ústavního soudu a soudů obecných (Vrchního soudu v Praze). Ani otázka dostatečnosti výše náhrady vyplacené stěžovateli kanadskou náhradovou komisí a jejího výpočtu v roce 1979 není námitkou ústavněprávní relevance, vzhledem k podstatě řízení vedeného před obecnými soudy. Konečně stěžovatel nepřipojuje žádnou argumentaci k námitce, že H. M., jako občanovi USA, nebyl kanadskou stranou vyplacen 18 % podíl z částky určené na náhrady, kromě obecného tvrzení, že "rozsudky nemohou obstát". Není vůbec zřejmé, jaký tato skutečnost mohla mít vliv na řízení před obecnými soudy, resp. na jejich rozhodnutí.
Výše uvedenými zjištěními byl Ústavní soud veden k odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného, neboť stěžovatel nepředložil ústavněprávní argumentaci svědčící o zásahu do jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (zkráceně jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně obsahu spisu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.b
Ve vztahu ke stěžovateli sub. 2) - JUDr. M. K. - Ústavní soud konstatuje, že se nejedná o osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť tento stěžovatel nebyl účastníkem řízení před obecnými soudy, ačkoliv se tohoto postavení v ústavní stížnosti dožaduje. Od počátku řízení, jak ze spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě sp. zn. 10 C 14/2004 vyplývá, vystupoval pouze jako zástupce stěžovatele sub. 1).
Je zřejmé, že své tvrzené postavení účastníka opírá toliko o skutečnost, že na 1. straně žaloby založené na č.l. 1 spisu je JUDr. M. K. uveden pod samostatnou číslovkou "2." v rubrice "za účasti". To je podle názoru Ústavního soudu naprosto nedostatečný důvod pro to, aby se právně vzdělaný advokát mohl racionálně a v dobré víře na tuto skutečnost odvolávat, když žádný z úkonů soudu prvého a druhého stupně se nedá interpretovat ve prospěch stěžovatelových tvrzení.
Hned ve vyjádření (č. l. 11 spisu) stěžovatele J. M. vypracovaném právě stěžovatelem sub. 2) - JUDr. M. K. - tento sám uvádí, že v řízení žádná samostatná práva neměl a že určitě není účastníkem řízení, pročež nepodal ani samostatné vyjádření k žalobě. Za účastníka se stěžovatel neoznačuje ani při dalších úkonech (např. č.l. 80) a naopak vystupuje jako zástupce stěžovatele sub. 1). Žalobce na výzvu soudu odkázal (č. l. 70) na jasné ustanovení §250a odst. 1 o.s.ř., podle kterého jsou účastníkem řízení před soudem žalobce, a ti kdo byli účastníky řízení před správním orgánem. Dále při jednání před okresním soudem dne 29. 6. 2004 z výslechu Mgr. J. J., referenta Zemědělské agentury a pozemkového úřadu v Havlíčkově Brodě vyplynulo, že ani po dobu správního řízení nebylo se stěžovatelem sub 2) nakládáno jako s účastníkem řízení, naopak byl pokládán za zástupce oprávněné osoby J. M. V záhlaví rozsudků soudů prvého a druhého stupně je stěžovatel shodně označen jako zástupce stěžovatele sub 1) a žádný z výroků těchto soudů se jej nijak netýká. Skutečnost, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu je stěžovatel v záhlaví kromě postavení zástupce stěžovatele sub 1) uveden jako dovolatel, lze označit vzhledem k výše uvedenému za výsledek snahy samotného stěžovatele být v tomto postavení uveden, nikoliv za přiznání práva být účastníkem konkrétního řízení před obecnými soudy. Skutečnost, že rozsudek Nejvyššího soudu podrobněji nediferencuje procesní postavení obou stěžovatelů nelze v žádném případě označit za porušení základního práva druhého ze stěžovatelů, neboť z výroků je naprosto zřejmé, že dovolání proti rozhodnutí v řízení, kde stěžovatel sub 2) nebyl účastníkem (viz záhlaví rozsudku), bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto, což je podstatou rozhodnutí. Zrušení tohoto rozsudku a vrácení věci Nejvyššímu soudu by stěžovateli nepřineslo jakoukoliv změnu právního postavení.
Přestože již jen z těchto skutečností od počátku řízení před obecnými soudy muselo být stěžovateli sub 2) zřejmé, že účastníkem řízení není, stupňoval uplatňování uvedené námitky v odvolání i dovolání, čímž se zjevně snažil nikoliv bránit svá subjektivní práva, nýbrž zvrátit rozhodnutí obecných soudů nepříznivá pro klienta, jehož v řízení zastupoval. Ústavní stížnost je určena k ochraně subjektivních základních práv vlastních, nikoliv k ochraně základních práv jiné osoby, neboť zákon o Ústavním soudu nezná veřejnou žalobu (actio popularis). Návrh stěžovatele sub 2) Ústavnímu soudu na zrušení napadených rozhodnutí lze navíc stěží označit za postup lege artis. Ve vztahu ke stěžovateli sub 2), byť si pro řízení před Ústavním soudem později zajistil kvalifikované právní zastoupení, tedy bylo nutno ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
IV.
Ve vztahu ke stěžovateli sub 1) Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu ke stěžovateli sub 2) byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu