ECLI:CZ:US:2012:1.US.3556.12.1
sp. zn. I. ÚS 3556/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky K. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem 120 00 Praha 2, Sokolská 60, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2012, č. j. 6 To 293/2012-138, a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 5. 2012, č. j. 40 Nt 638/2012-76, o vzetí do vazby, a o návrhu na zrušení §26 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejích základních práv (zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
V konkrétnostech stěžovatelka namítla zejména následující.
Základní schéma porušení práv stěžovatelky je dáno tím, že byla při rozhodování o vazbě odňata svému zákonnému soudci. Stalo se tak díky tomu, že již v době šetření dle §158 tr.ř. byla založena nesprávně příslušnost dozorujícího státního zástupce Krajského státního zastupitelství (dále též jako "KSZ") v Ústí nad Labem, z čehož pak byla nesprávně odvozena příslušnost soudu, který má o vazbě rozhodovat. Principiálně byla příslušnost státního zastupitelství postavena na tvrzení, že jedním z podezřelých je obchodní společnost sídlící v ústeckém kraji. Přitom o tom, že šetřený a posléze stíhaný skutek se měl stát ve Středočeském kraji, nebylo pochyb. To se ostatně projevilo předáním věci státnímu zástupci středočeského státního zastupitelství prakticky ihned po zahájení trestního stíhání.
Z obsahu protokolu o podání vysvětlení L. G. je podle stěžovatelky zřejmé, že aktivity popisované v trestním oznámení zcela jednoznačně zakládají místní příslušnost státního zastupitelství v rámci Středočeského kraje, popř. v rámci hlavního města Prahy, nikoliv však k ústeckému kraji. Ve vztahu k ústeckému kraji byla oznamovatelem zmíněna pouze "nějaká firma z Ústí nad Labem"; dále bylo uvedeno pouze to, že údajný projektant této "nějaké" firmy z Ústí nad Labem nechce navýšený rozpočet podepsat. Nic konkrétního, co by zakládalo místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, oznamovatel - podle stěžovatelky - neuvedl, dokonce ani neuvedl, že by se nějaká jednání měla v Ústí nad Labem konat. Jako místo údajného naplňování objektivní stránky trestného činu oznamovatel jednoznačně identifikoval území Středočeského kraje, popř. hl. města Prahy.
Podle stěžovatelky ze záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 4. 11. 2011 nevyplývají žádné skutkové okolnosti, z nichž by jakkoliv vyplývala místní příslušnost KSZ v Ústí nad Labem; bylo v něm uvedeno pouze: "...v součinnosti s dosud neustanovenou projekční kanceláří se sídlem v Ústí nad Labem...". Opět se zde tedy hovoří pouze zcela obecně o jakési dosud neustanovené projekční kanceláří se sídlem v Ústí nad Labem a jakémsi dosud neustanoveném projektantovi.
Stěžovatelka uvedla, že rozhodnutím KSZ v Ústí ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. 2 KZN 677/2011, bylo povoleno sledování podezřelých R., K., S. a D.. Státní zástupce zde hovoří o "dosud nezjištěné projekční kanceláři se sídlem v Ústí nad Labem" a konstatuje, že "dosud nebyla zjištěna projekční kancelář v Ústí nad Labem a osoba za ní jednající, která by měla vypracovat nabídku pro všechny účastníky zadávacího řízení". Je zřejmé, že KSZ v Ústí nedisponovalo žádnými konkrétními, natož obsahově spolehlivými informacemi, které by svědčily pro závěr o páchání trestné činnosti na území ústeckého kraje.
Podle stěžovatelka dne 11. 11. 2011 podalo KSZ v Ústí nad Labem Okresnímu soudu v Ústí nad Labem návrh na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst.1, 2 tr. ř. ohledně účastnických tel. čísel podezřelých K., P., S., D., P. a S. - H. KSZ v Ústí nad Labem ve svém návrhu zdůrazňuje osoby R., K., P., S., D., spol. Konstruktiva Branko, a. s., spol. FISA, s. r. o.; dále se zde uvádí: "Za společnost Konstruktiva Branko a.s. se má na páchání trestné činnosti podílet člen jejího představenstva, P. D., který má mít na starost přípravu nabídek všech uchazečů v zadávacím řízení, které by za tím účelem měla zpracovat dosud nezjištěná projekční kancelář se sídlem v Ústí nad Labem. Dle zajištěné dokumentace byla zpracováním projektové dokumentace pro zadavatele pověřena společnost ARIA, spol. s r .o., IČ: 451442249, jejímž jednatelem je V. P., u nějž je důvodný předpoklad, že se bude účastnit jednání podezřelých a že bude i telefonicky instruován, jaký má být obsah konečné verze položkového rozpočtu zadavatele, Středočeského kraje, dle kterého bude vybírána vítězná nabídka.". Ve výše uvedeném návrhu (coby prvním návrhu k provedení úkonu v přípravném řízení dle §26 odst.1 tr. ř.) byla prý ze strany KSZ v Ústí nad Labem zjevně zamlčena zcela podstatná informace z hlediska místní příslušnosti, a to že spol. ARIA, spol. s r. o., která měla údajně vypracovat projektovou dokumentaci rekonstrukce zámku Buštěhrad, má sídlo v Kladně (nikoliv v Ústí nad Labem) a rovněž že její jednatel P. má bydliště v Kladně.
Pokud návrh na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst.1, 2 tr.ř. podalo místně nepříslušné KSZ v Ústí nad Labem, pak nemohla být platně a v souladu se zákonem založena ani místní příslušnost Okresního soudu v Ústí nad Labem k provádění úkonů v přípravném řízení dle §26 tr. ř. Stěžovatelka byla podle svého názoru v důsledku manipulace s místní příslušností odňata svému zákonnému soudci.
KSZ v Ústí nad Labem tak mělo dostatek času (několik měsíců) postoupit věc dle §17 odst. 2 vyhlášky č. 23/1994 Sb. místně příslušnému KSZ v Praze, což však za celou dobu neučinilo a postoupení věci na KSZ v Praze provedlo až ex post po vzetí obviněných do vazby místně nepříslušným Okresním soudem v Ústí nad Labem.
Stěžovatelka dále uvádí, že odůvodnění místní příslušnosti Okresního soudu v Ústí nad Labem je v napadeném usnesení okresního soudu v prvé řadě založeno na zjevně nesprávném právním názoru, že soudu rozhodujícímu o vzetí do vazby nepřísluší přezkoumávat příslušnost dozorového státního zástupce a tedy ani svoji vlastní místní příslušnost. Navíc je zřejmé, že i skutková argumentace soudu je zde nepřiléhavá, dokonce zjevně rozporná s obsahem samotného trestního oznámení. Okresní soud uvádí, že z obsahu trestního oznámení vyplývá podezření, že se trestné činnosti měla dopouštět blíže neustanovená společnost v Ústí nad Labem, leč z trestního oznámení naopak plyne, že se tato jakási blíže neustanovená společnost nechce na tvrzené trestné činnosti podílet. Okresní soud navíc nijak nespecifikoval, o jakou konkrétní společnost se má vůbec jednat a přebírá zcela vágní formulace typu "blíže neustanovená společnost v Ústí nad Labem". Pokud pak krajský soud v napadeném usnesení tvrdí, že v tomto sídle onoho nezjištěného projektanta měl být vyhotoven účelově navýšený rozpočet rekonstrukce zámku Buštěhrad, pak je to podle stěžovatelky zcela nová informace, kterou vytvořil krajský soud ex post ke dni vyhotovení svého rozhodnutí (13. 6. 2012); tato informace však v žádném z výše zmiňovaných dokumentů nebyla v okamžiku založení místní příslušnosti uváděna. Krajský soud tedy prohlašuje, že v Ústí nad Labem měl být vyhotoven účelově navýšený rozpočet rekonstrukce zámku Buštěhrad, což je v příkrém rozporu se samotným trestním oznámení, kde oznamovatel naopak jasně uvedl, že projektant navýšený rozpočet nechce podepsat.
Stěžovatelka též namítá, že o jejím vzetí do vazby rozhodoval soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem Mgr. Martin Šámal. Z veřejně dostupného rozvrhu práce soudu na rok 2012 však nelze ověřit, zda byl Mgr. Šámal v této věci zákonným soudcem. Stěžovatelka tak i v tomto směru namítá, že Mgr. Šámal nebyl při rozhodování o jeho vzetí do vazby soudcem zákonným.
V doplnění ústavní stížnosti uvedla stěžovatelka především následující.
Stěžovatelka zastává názor, že právní argumentace uvedená v ústavní stížnosti a konfrontace názoru Nejvyššího soudu (vyjádřeným v rozhodnutích sp. zn. 4 Tz 69/2009 a 3 Tz 33/2011) s názorem Ústavního soudu by sama o sobě mohla být důvodem postupu dle §11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu.
Dále stěžovatelka podala návrh na zrušení §26 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, pro rozpor s ústavním pořádkem, a to konkrétně s čl. 36 odst.1 Listiny a čl. 6 odst.1 Úmluvy zaručující právo na spravedlivý proces, čl. 38 odst.1 Listiny, který praví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a čl.1 odst.1 Ústavy, který stanoví, že Česká republika je právní stát založený na úctě k právům svobodám člověka a občana. Stávající formulace §26 tr. ř. skýtá riziko svévolného, popř. účelového zakládání místní příslušnosti soudu k provádění úkonů v přípravném řízení. Za daného stavu fakticky může rozhodnout o vzetí osoby do vazby i soud, jehož místní příslušnost zjevně není dána. Zcela reálně tak v praxi hrozí riziko svévolného, popř. účelového zakládání místní příslušnosti soudu k provádění úkonů v přípravném řízení (včetně natolik zásadních úkonů jako je rozhodování o vzetí do vazby). Dále stěžovatelka poukazuje na právní názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12, v němž Ústavní soud uvádí: "Na okraj právní úpravy místní příslušnosti státního zastupitelství pak v rámci obiter dicta Ústavní soud konstatuje, že tato vykazuje ústavní deficity zejména z hlediska stupně právní síly právního předpisu, v němž je obsažena (s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny).". Ústavní soud ve výše uvedené pasáži vytýká zákonodárci, že právní úprava místní příslušnosti státního zastupitelství není obsažena v zákoně, nýbrž pouze ve vyhlášce. Dále naznačuje, že shledává v předmětné právní úpravě i další ústavní deficity, které však v textu usnesení nejsou blíže specifikovány.
II.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě toliko odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení.
Okresní soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl především následující. Na počátku trestního řízení mohly orgány činné v trestním řízení pracovat pouze s poznatky značně omezenými a ty ukazovaly na to, že k trestnému jednání mohlo docházet i v Ústí nad Labem. Dále uvedl, že zpracovává pro každý kalendářní rok přehled dosažitelnosti soudců pro úkony přípravného řízení. Podle tohoto přehledu služeb měl úkony přípravného řízení v týdnu od 14. 5. do 20. 5. 2012 soudce JUDr. Pavel Téra. Vzhledem k tomu, že soudce byl informován s předstihem o tom, že budou podány návrh na vzetí do vazby více osob, a nebylo zřejmé, kolik jich bude, byl dne 14. 5. 2012 přijat dodatek č. 9 k rozvrhu práce, týkající se dosažitelnosti soudců a určující, že dalšími soudci jsou Mgr. Radek Šnajdr a Mgr. Martin Šámal. Ve večerních hodinách bylo dne 16. 5. 2012 podáno celkem 7 návrhů na vzetí do vazby, a proto bylo dne 17. 5. 2012 dodatkem č. 10 určeno, že dalším soudcem pro úkony soudu v přípravném řízení se určuje též JUDr. Lubomír Hrbek. Tento postup byl nezbytný k tomu, aby o návrzích mohlo být rozhodnuto ve vazebním zasedání ve lhůtě 24 hodin.
Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl především následující.
Z obsahu záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, který byl státnímu zastupitelství doručen dne 7. 11. 2011, mj. vyplývá, že v rámci zadávacího řízení mají být nabídky soutěžitelů vytvořeny společností Konstruktiva Branko, a.s. v součinnosti s dosud neustanovenou projekční kanceláří se sídlem v Ústí nad Labem. Z obsahu tohoto záznamu je dostatečně zřejmé, že k části jednání, naplňujícího znaky skutkových podstat předmětných trestných činů, mělo docházet v Ústí nad Labem. Není možné očekávat, že policejní orgán bude v okamžiku zahájení úkonů trestního řízení, disponovat zcela přesnými a bezpečně ověřenými informacemi; v dané fázi trestního řízení postačuje důvodné podezření, které nepostrádá reálný základ, což v této věci bylo splněno a následně také potvrzeno. Nelze souhlasit ani s tvrzením, že v této fázi prověřování již mělo být zřejmé, že tato společnost nebo její pracovník odmítli jednat protiprávně. Ze záznamu o podaném vysvětlení L. G. je zřejmé, že jednání mezi projektantem a společností Konstruktiva Branko, a. s., měla stále probíhat, což se ostatně v dalším průběhu prověřování potvrdilo. Navíc z výstupů následně nasazených operativně pátracích prostředků vyplývá, že pro tehdy podezřelé bylo překvapením, když dne 24. 11. 2011 projektant odevzdal projektovou dokumentaci s předpokládanou celkovou cenou rekonstrukce, která nebyla účelově navýšena, a že navýšení ceny rekonstrukce proto následně museli řešit jiným způsobem.
KSZ uvedlo, že rozhodující pro určení místní příslušnosti je místo spáchání skutku; k části předmětného skutkového děje mělo dojít také v obvodu zdejšího státního zastupitelství. Pro určení místní příslušnosti není rozhodující, kde dochází k převážnému provádění úkonů trestního řízení za účelem objasnění podezření ze spáchání trestného činu. Situace, kdy k provádění úkonů trestního řízení dochází jinde, než byl trestný čin spáchán, a to např. vzhledem k místu současného pobytu podezřelých, je poměrně častá a nemůže být důvodem postoupení věci, protože místní příslušnost se primárně odvozuje od místa spáchání trestného činu.
Podle KSZ jestliže policejní orgán po prověření základních skutečností vyhotovil záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 věty první tr. řádu, vyplývala místní příslušnost zdejšího státního zastupitelství z části prověřovaného jednání spočívajícího v tom, že neustanovená projekční kancelář v Ústí nad Labem se má podílet na vytvoření nabídek soutěžitelů v zadávacím řízení. Následným prověřováním bylo zjištěno, že tímto nezjištěným projektantem z Ústí nad Labem je N., který byl prokazatelně v kontaktu s M. a D. ze společnosti Konstruktiva Branko, a. s. U N. bylo dáno podezření, že se přesně nezjištěným způsobem také mohl podílet na předmětné trestné činnosti. V průběhu prověřování byla policejním orgánem zjištěna také další skutečnost, zakládající místní příslušnost zdejšího státního zastupitelství, konkrétně podezření, že část ovlivněného zadávacího řízení na rekonstrukci zámku Buštěhrad měla zajišťovat společnost PROVOD - inženýrská společnost, s. r. o., V Podhájí 226/28, Ústí nad Labem - Bukov, tedy, že k další části skutkového děje, pro který byly zahájeny úkony trestního řízení, mělo dojít v obvodu zdejšího státního zastupitelství.
KSZ dodalo, že až do okamžiku, kdy byl dne 14. 5. 2012 ve 20,15 hod. policejním orgánem zadržen D. R. jako podezřelý ze spáchání zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit v souvislosti s rekonstrukcí zámku Buštěhrad, byl nejtěžším trestným činem, pro který bylo trestní řízení do té doby vedeno, pokus zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §260 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, za který je možné uložit trest odnětí svobody na pět až deset let. Také ve vztahu k R. byla policejním orgánem původně zvažována obdobná právní kvalifikace jeho jednání, jako v případě P. a K., avšak vzhledem k aktuální důkazní situaci v době rozhodování o zahájení trestního stíhání bylo jeho jednání posouzeno jako zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za který je možné jeho pachateli uložit trest odnětí svobody na pět až dvanáct let; jedná se tedy o těžší trestný čin, než podle §260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. Přitom žádná část jednání, pro které bylo zahájeno trestní stíhání obv. R., neměla být spáchána v obvodu zdejšího státního zastupitelství.
KSZ konečně prohlásilo, že část skutkového děje je také součástí výroku usnesení o zahájení trestního stíhání; pokud snad nebyla později provedenými výslechy svědků prokázána, neznamená to, že nebyla v usnesení o zahájení trestního stíhání uvedena důvodně, protože pro účely zahájení trestního stíhání postačuje vyšší stupeň pravděpodobnosti, že došlo k určitému jednání, podložený konkrétními zjištěnými skutečnostmi, což v tomto ohledu bylo splněno
Stěžovatelka ve své replice k citovaným vyjádřením uvedla v podstatě následující.
V okamžiku, kdy se zahajovaly úkony trestního řízení, byly k dispozici dostatečně konkrétní a ověřené informace zakládající místní příslušnost KSZ v Praze, popř. MSZ v Praze. Přesto však byl účelově hledán důvod ponechání kauzy pod dozorem KSZ v Ústí nad Labem, aniž by KSZ v Ústí nad Labem toho času disponovalo jakoukoliv konkrétní informací zakládající jeho místní příslušnost. KSZ v Ústí nad Labem se vyjadřuje tak, že spol. ARIA spol. s r. o., není onou projekční kanceláří se sídlem v Ústí nad Labem; je však zřejmé, že za onu projekční kancelář považoval policejní orgán a KSZ v Ústí nad Labem svého času právě spol. ARIA, spol. s r. o.
Stěžovatelka dále v replice prohlašuje, že již v protokole o oznámení L. G. jsou uváděny zcela konkrétní osoby (obv. K., obv. P. a obv. R.), o nichž je tvrzeno, že pro ně má být určen úplatek. Tyto osoby nemají s Ústím nad Labem nic společného. To platí i pro obchodní společnosti, které L. G. také zmínil v souvislosti s mechanismem tvrzené manipulace s veřejnými zakázkami. Existovalo tedy množství konkrétních údajů o podezřelých osobách či obchodních společnostech, v rámci jejichž činnosti mělo docházet k trestné činnosti a ve všech těchto případech bylo pro dozor příslušné jiné státní zastupitelství. Naproti tomu neexistoval rozumný důvod, proč byla - oproti těmto jasným údajům - místní příslušnost určena podle "nějaké firmy v Ústí nad Labem" a činnosti jejího projektanta, která navíc nebyla činností směřující ke spáchání trestného činu, ale přesně opačně.
Stěžovatelka konečně v replice uvedla, že ani z dodatku č. 9 k rozvrhu práce není patrný předem stanovený mechanizmus přidělení věci konkrétnímu soudci. Mgr. Šámal tak rozhodoval o vzetí stěžovatelky do vazby zřejmě na základě jakési tiché dohody s ostatními soudci, kteří byli pro potřeby této kauzy určeni dodatkem č. 9 k dosažitelnosti. Nápad konkrétní věci "ad hoc" konkrétnímu soudci bez předem jasně definovaných objektivně určených obecných kritérií však není možný. Není tedy zřejmé, jakým konkrétním mechanizmem si jednotliví soudci rozdělili jednotlivé obviněné, resp. rozhodování o jejich vazbě.
III.
Ústavní soud zjistil z obsahu soudního spisu následující skutečnosti.
Dne 14. 5. 2012 bylo radou Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, Praha proti stěžovatelce příslušným usnesením zahájeno trestní stíhání pro pokračující zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a zločin poškození finančních zájmů Evropských společenství podle §260 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měla dopustit skutky uvedenými v usnesení o zahájení trestního stíhání. Dne 15. 5. 2012 pak bylo proti stěžovatelce dalším usnesením zahájeno též trestní stíhání pro dílčí útok pokračujícího zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a dílčí útok pokračujícího zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se měla dopustit dílčím skutkem uvedeným v tomto dalším usnesení o zahájení trestního stíhání.
Napadeným usnesením rozhodl soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem ve vazebním zasedání v trestní věci stěžovatelky podle §68 odst. 1 tr. ř. o vzetí do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b), c) tr. ř. Okresní soud tak rozhodl proto, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo trestní stíhání zahájeno, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento spáchala stěžovatelka. Dále ve věci nebyli dosud vyslechnuti žádní svědci, počet osob, které je třeba vyslechnout (vzhledem k rozsahu trestné činnosti), je mimořádně vysoký a je vysoce pravděpodobné, že by stěžovatelka tyto svědky kontaktovala za účelem ovlivnění jejich výpovědí," případně zajištění odstranění dokladu trestné činnosti"; přitom by mohla využít svého nadřízeného postavení vůči některým svědkům. Současně lze důvodně předpokládat, že by při pobytu na svobodě došlo k dokonání dalších dílčích útoků ve smyslu plánování další trestné činnosti, pro kterou je stíhána. Tu jsou dány důvody vazby koluzní a předstižné ve smyslu §67 písm. b), c) tr. ř. K námitce místní nepříslušnosti KSZ v Ústí nad Labem okresní soud uvedl, že z dosud obstaraných důkazů vyplývá, že část jednání byla spáchána v místě, které je v místní působnosti KSZ v Ústí nad Labem.
Krajský soud napadeným usnesením stížnost stěžovatelky zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou. Dovodil, že stíhané skutky a právní kvalifikace jsou dostatečným a rozumným podkladem pro odůvodněné zahájení trestního stíhání. Dále argumentoval na podporu naplnění jednotlivých vazebních důvodů podle §67 tr. řádu. Posléze uvedl, že Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem byl postoupen Nejvyšším státním zastupitelstvím v Brně protokol o podání vysvětlení sepsaný na Nejvyšším státním zastupitelství v Brně s L. G. a to s tím, že se podle jeho obsahu jedná o trestní oznámení a aktuálně probíhající skutkový děj může být páchán rovněž v Ústí nad Labem - v sídle zpracovatele projektu, čímž je dána místní příslušnost. Z obsahu předmětného vysvětlení mj. vyplývá, že projekt na rekonstrukci zámku Buštěhrad má zpracovávat blíže neurčená "firma" v Ústí nad Labem, přičemž má probíhat jednání mezi tímto projektantem a společností Konstruktiva Branko, leč nejmenovaný projektant nechce navýšený rozpočet podepsat. Dne 4. 11. 2011 policejní orgán zahájil podle §158 odst. 3 tr. ř. úkony trestního řízení. Z obsahu záznamu o zahájení úkonů trestního řízení vyplývá, že v rámci zadávacího řízení mají být nabídky soutěžitelů vytvořeny společností Konstruktiva Branko, a. s., v součinnosti s dosud neustanovenou projekční kanceláří se sídlem v Ústí nad Labem. Je tedy zřejmé, že v době, kdy Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem předmětné trestní oznámení obdrželo, vyplývala jeho místní příslušnost ve smyslu §18 odst. 1 tr. ř. ze skutečnosti, že v Ústí nad Labem, kde měl mít sídlo tehdy nezjištěný projektant, měl být vyhotoven účelově navýšený rozpočet rekonstrukce zámku Buštěhrad, o čemž mělo v té době probíhat jednání. V průběhu prověřování základních skutečností vzniklo konkrétní podezření, že část ovlivněného zadávacího řízení na rekonstrukci zámku Buštěhrad měla zajišťovat obchodní společnost Provod - inženýrská společnost, s. r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, přičemž tato společnost spolupracovala s obchodní společností ML Compet, a. s., za kterou jednala obviněná L. N. Během prověřování bylo policejním orgánem zjištěno, že se podezřelí dopustili dalších čtyř skutků, resp. dílčích útoků pokračujících trestných činů. Vzhledem k potřebě objasnit další skutečnosti ohledně skutku, pro který byly zahájeny úkony trestního řízení, bylo zahájení trestního stíhání pro tyto další skutky policejním orgánem (se souhlasem státního zástupce) dočasně odloženo podle §159b tr. ř. U těchto skutků nemělo k žádné části skutkového děje dojít v obvodu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jsou však u nich jednoznačně dány podmínky k vedení společného řízení ve smyslu §20 odst. 1 tr. ř. se skutkem týkajícím se rekonstrukce zámku Buštěhrad. V souvislosti s trestním stíháním obviněného R. jsou dány podmínky k vedení společného řízení i s těmi obviněnými, kteří jsou policejním orgánem na základě usnesení o zahájení trestního stíhání stíháni pro trestné činy spáchané v souvislosti s rekonstrukcí zámku Buštěhrad, kdy část předmětného skutkového děje popsaného v usnesení o zahájení trestního stíhání měla být spáchána v obvodu Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem; tato část skutkového děje je také předmětem probíhajícího vyšetřování a policejním orgánem jsou vyhodnocovány doklady zajištěné v rámci domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor. V případě obviněných P. K., K. P., I. S., L. N., P. D. a T. M. je tedy dána místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem; protože je však ohledně těchto obviněných zcela důvodně vedeno společné řízení i s obviněným D. R., který je stíhán pro trestný čin, u něhož místní příslušnost Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem dána není a zároveň se jedná v jeho případě o trestný čin nejtěžší, je podle §21 odst. 2 tr. ř. příslušným ke konání společného řízení Krajské státní zastupitelství v Praze. Vzhledem k uvedeným skutečnostem, které však vyšly najevo až v okamžiku zadržení tehdy podezřelého R. dne 14. 5. 2012, provádělo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem v rámci trestního řízení pouze takové úkony, které z hlediska běhu zákonných lhůt nesnesly odkladu, aby nedošlo ke zmaření jeho účelu. Jednalo se zejména o podání návrhu na vzetí obviněných do vazby, zajištění majetku obviněných P. a K. podle §347 odst. 1 tr. ř. a další úkony s tímto související. Neodkladnost uvedených úkonů je zjevná, protože lze těžko očekávat, že by se v rámci běhu lhůty 48 hodin pro postavení zadržených obviněných před soud stihl nově místně příslušný státní zástupce dostatečně seznámit s případně postoupeným spisovým materiálem tak, aby mohl včas podat návrhy na vzetí obviněných do vazby, případně rozhodnout o zajištění majetku. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem byl oprávněn k provedení neodkladných úkonů v projednávané trestní věci. Příslušnost soudu k úkonům v přípravném řízení se řídí §26 odst. 1 tr. ř., podle kterého je k provádění úkonů v přípravném řízení příslušný okresní soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Takový postup je dán s ohledem na potřebnou rychlost provedení úkonů v přípravném řízení, aby soudce byl snadněji dosažitelný pro orgány činné v přípravném řízení; je zcela v kompetenci státního zástupce, u kterého okresního soudu v obvodu jeho působnosti, tj. v celém kraji, návrh podá. Pokud tedy státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem příslušný návrh podal u Okresního soudu v Ústí nad Labem, pak je takovýto postup v souladu s trestním řádem a v žádném případě nebyla stěžovatelka protiústavně zbavena svého zákonného soudce.
IV.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy), nezasáhnou do základních lidských práv a svobod.
Hlavní námitkou ústavní stížnosti je tvrzené porušení práva na zákonného soudce tím, že v důsledku místně nepříslušného Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (k výkonu dozoru nad přípravným řízením) rozhodoval o návrhu na vzetí do vazby místně nepříslušný soud (Okresní soud v Ústí nad Labem).
V konkrétnostech stěžovatelka hlavně namítá, že již v protokole o oznámení L. G. jsou uváděny zcela konkrétní osoby (K., P. a R.), o nichž se tvrdí, že pro ně má být určen úplatek; tyto osoby však nemají s Ústím nad Labem nic společného. To platí i pro obchodní společnosti, které L. G. také zmínil v souvislosti s mechanismem tvrzené manipulace s veřejnými zakázkami. Existovalo tedy množství konkrétních údajů o podezřelých osobách či obchodních společnostech, v rámci jejichž činnosti mělo docházet k trestné činnosti a ve všech těchto případech bylo pro dozor příslušné jiné státní zastupitelství. Naproti tomu - podle stěžovatelky - neexistoval rozumný důvod, proč byla místní příslušnost určena podle "nějaké firmy v Ústí nad Labem" a činnosti jejího projektanta, která navíc nebyla činností směřující ke spáchání trestného činu, ale přesně opačně.
Ústavní soud uvádí, že se obdobnou otázkou - tedy námitkou místní nepříslušnosti obecného soudu k úkonům v trestním přípravném řízení kvůli místní nepříslušnosti státního zástupce podávajícího návrh soudu - ve své judikatuře již zabýval, a to i opakovaně.
Kupříkladu, v usnesení ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3807/12, se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky, podle níž příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků nebyl vydán zákonným soudcem s ohledem na §26 trestního řádu. Ústavní soud k této námitce uvedl následující:
"K námitce absence zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) k vydání napadeného příkazu předně odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, v níž k dané otázce již zaujal stanovisko. Konstatoval, že místní příslušnost soudu v přípravném řízení trestním je odvozena od místní příslušnosti státního zástupce, kopíruje tuto příslušnost; ke změně místní příslušnosti soudu v daném stadiu trestního řízení dochází pouze na základě změny místní příslušnosti státního zastupitelství: "v otázce zákonného soudu či soudce ... je zapotřebí poukázat na úplné znění §26 odst. 2 trestního řádu, které uvádí, že ,soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odst. 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravní řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodů příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu'." (nález sp. zn. III. ÚS 240/97). Na uvedeném stanovisku setrval Ústavní soud i v řadě svých dalších rozhodnutí.
Smysl a účel takto zákonně koncipované úpravy místní příslušnosti soudu v přípravném řízení je dán nezbytností rychlosti a operativnosti rozhodování soudu, kdy případné postoupení věci jinému soudu a kolize mezi příslušností státního zastupitelství a příslušností soudu by mohla zmařit dosažení účelů trestního řízení. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze přitom z mezí ustanovení §26 odst. 1 trestního řádu, pokud podal příslušný návrh u Obvodního soudu pro Prahu 5, nevykročil.".
Ústavní soud tedy v citovaném usnesení vyslovil názor, že místní příslušnost soudu v přípravném řízení trestním je odvozena od místní příslušnosti státního zástupce, kopíruje tuto příslušnost, a tudíž obecný soud nemá kompetenci místní příslušnost státního zástupce přehodnocovat. To z věcného důvodu spočívajícího v nezbytností rychlosti a operativnosti rozhodování soudu; případné postoupení věci jinému soudu a kolize mezi příslušností státního zastupitelství a příslušností soudu by totiž mohla dosažení účelů trestního řízení zmařit.
Stejný právní názor vyslovil Ústavní soud i v předcházejícím usnesení ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12:
"K námitce místní nepříslušnosti stížnostního soudu, takto Krajského soudu v Ústí nad Labem, předně odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, v níž k dané otázce již zaujal stanovisko. Konstatoval, že místní příslušnost soudu v přípravném řízení trestním je odvozena od místní příslušnosti státního zástupce, kopíruje tuto příslušnost; ke změně místní příslušnosti soudu v daném stadiu trestního řízení dochází pouze na základě změny místní příslušnosti státního zastupitelství: "v otázce zákonného soudu či soudce ... je zapotřebí poukázat na úplné znění §26 odst. 2 trestního řádu, které uvádí, že ,soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odst. 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravní řízení, pokud nedojde k postoupení věci z důvodů příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu'." (Nález sp. zn. III. ÚS 240/97.) Na uvedeném stanovisku setrval Ústavní soud i v řadě svých dalších rozhodnutí.
Smysl a účel takto zákonně koncipované úpravy místní příslušnosti soudu v přípravném řízení je dán nezbytností rychlosti a operativnosti rozhodování soudu, kdy případné postoupení věci jinému soudu a kolize mezi příslušností státního zastupitelství a příslušností soudu by mohla zmařit dosažení účelů trestního řízení. Ústavní soud v této souvislosti proto nenalezl důvod protiústavnosti postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem při přezkoumávání vazebního rozhodnutí Okresního soudu v Ústí nad Labem o stížnosti stěžovatele jako obviněného.".
Totožný právní názor vyslovil Ústavní soud i v usnesení ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3906/12, když v něm souhlasně citoval právě shora uvedenou část usnesení ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3807/12.
Ústavní soud ani nyní neshledává důvod odchýlit se od vlastní citované judikatury. Proto se ani v nynějším případě věcně nezabýval námitkami stěžovatelky, podle kterých státní zástupce nebyl místně příslušný k podání návrhu na vzetí do vazby, a proto neměly být podle stěžovatelky místně příslušné ani obecné soudy rozhodující o vzetí do vazby. V této části ústavní stížnosti je tedy dán důvod pro její odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost.
Tento závěr platí o to více s ohledem na to, že Ústavní soud byl ve shora citovaném usnesení ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12, konfrontován s námitkou - stěžovatele D. R., tj. právě spoluobviněné stěžovatelky - obsahově velmi podobnou, která směřovala do stejného trestního řízení jako nyní.
Totiž, i v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2632/12 tehdejší stěžovatel namítal, že Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem vědělo, že prověřovaná trestná činnost má být páchána buď ve Středočeském kraji nebo v Praze, a to v souvislosti s výběrovým řízením zadávaným v Praze a škoda má být způsobena ve středočeském kraji - při rekonstrukci zámku Buštěhrad. Namítal, že jediná spojitost s ústeckým krajem v dané věci byla v osobě dosud neustanovené projekční kanceláře v Ústeckém kraji. Z toho tehdejší stěžovatel dovodil závěr, že v dostatečném předstihu před datem 14. 5. 2012, tedy před zadržením tehdejšího stěžovatele policií, mělo Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem dostatek informací k určení místní příslušnosti dozorujícího státního zástupce, resp. vyloučení vlastní místní příslušnosti k výkonu dozoru.
Jak však plyne ze shora uvedeného, tato námitka spoluobviněného (D. R.) nynější stěžovatelky byla odmítnuta, tak jako jeho celá ústavní stížnost, jako zjevně neopodstatněná. V dalším Ústavní odkazuje na odůvodnění usnesení ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 2632/12.
V.
Konečně stěžovatelka namítla, že soudce Okresního soudu v Ústí nad Labem Mgr. Šámal nebyl zákonným soudcem z důvodů uvedených ve výčtu stěžovatelčiných námitek.
Leč, tyto námitky stěžovatelka ve stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem neuplatnila. V důsledku toho se jimi Krajský soud v Ústí nad Labem zabývat ani nemohl.
Takový postup však v řízení o ústavní stížnosti přípustný není.
Zákon o Ústavním soudu totiž jako zákonnou podmínku stanoví, že před podáním ústavní stížnosti musí stěžovatel vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ratio legis tohoto ustavení přitom spočívá nejen v tom, aby ta která věc byla (pravomocně) posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž pravomoci (příslušnosti) takové posouzení spadá, ale i v tom, aby případné vady mohly být v řádném opravném řízení před orgány veřejné moci posouzeny a způsobem zákonem předvídaným odstraněny. Z uvedených důvodů se Ústavní soud těmito námitkami zabývat nemohl, a proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1730/09, usnesení ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 100/11, usnesení ze dne 19. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 58/11, usnesení ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. I. ÚS 3088/09, usnesení ze dne 2. července 2009, sp. zn. I. ÚS 1339/09, usnesení ze dne 30. října 2012 sp. zn. I. ÚS 3770/11).
Ústavní soud dodává, že o reálné možnosti tyto námitky vznést již před stížnostním (krajským) soudem svědčí i to, že podobné námitky ve stížnosti proti vazebnímu usnesení soudu prvního stupně uplatnila právě spoluobviněná L. N. (srov. text její stížnosti na č. l. 83 - 84 a doplnění její stížnosti na č. l. 87 - 96).
VI.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
VII.
Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka i návrh na zrušení §26 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu.
Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh sdílí právní osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu (viz shodně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. října sp. zn. III. ÚS 3700/12).
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost zčásti podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení zákona Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatelka se též domáhala toho, aby si plénum Ústavního soudu vyhradilo rozhodování o její ústavní stížnosti; to z důvodu případného rozporu tohoto usnesení Ústavního soudu se stěžovatelkou citovaným názorem Nejvyššího soudu. Ústavní soud k tomu uvádí, že případné odchýlení se od toho kterého názoru Nejvyššího soudu nemůže být dostatečným důvodem k vyhrazení rozhodování věci plénem. Ostatně, stěžovatelka cituje ta rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tz 69/2009 a 3 Tz 33/2011), která se týkají otázky odlišné, otázky místní a věcné příslušnosti státního zástupce k rozhodnutí o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání. V nyní posuzované věci však šlo o otázku zákonného soudce (místní příslušnosti soudu rozhodnout o návrhu státního zástupce na vzetí do vazby).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2012
Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu