ECLI:CZ:US:2000:1.US.362.98
sp. zn. I. ÚS 362/98
Usnesení
I. ÚS 362/98
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele CH. G., a. s., zast. JUDr. A. D., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 58/97, ze dne 22. 4. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností Ústavnímu soudu doručenou dne 13. 8. 1998 napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 58/97, ze dne 22. 4. 1998.
V ústavní stížnosti uvedl, že ve dnech 6. 7. a 21. 12. 1993 byla ve společnosti Ch., a. s., provedena kontrola spotřebních daní za období březen až září roku 1993. Ve zprávě o kontrole ze dne 11. 11. 1994 je uvedeno, že byly zkontrolovány doklady za období I. - IX. měsíce 1993 a že kontrola byla shledána bez závad. Dne 25. 10. 1995 oznámil Finanční úřad pro Prahu 10 společnosti Ch., a. s., s nesprávným DIČ že zahajuje v této společnosti kontrolu daní, včetně daně z přidané hodnoty (DPH) a spotřebních daní, a to opět za rok 1993. Jak stěžovatel uvádí, společnost tohoto obchodního jména a IČ ani DIČ v té době již neexistovala. Podle výpisů z obchodního rejstříku existovaly společnosti Ch., s. s., IČ..., která vznikla dne 5. 8. 1994 a CH. G., a. s., K. 46, Praha 10, IČ.... Dne 8. 11. 1995 byl ve společnosti CH. G., a. s., sepsán Finančním úřadem pro Prahu 10 protokol podle §12 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, který se týkal kontroly DPH a spotřební daně za rok 1993, přičemž daňovým subjektem, který byl kontrolován, byla společnost Ch., a. s. Dne 19. 2. 1996 vydal Fú pro Prahu 10 zprávu o kontrole spotřebních daní u daňového subjektu Ch., a. s., s nesprávným DIČ..., se závěrem o doměření spotřební daně v celkové výši 197 449 808 Kč.
Podle uvedené zprávy byl prodej motorové nafty nom. 27100059 větší o 23 933,31 tun než nákup stejného zboží ze sestav Ch., a. s. Na základě této kontroly Fú pro Prahu 10 doměřil společnosti Ch., a. s., za každý měsíc od března do prosince 1993 daň ve výši 19 744 980 Kč, celkem tedy 197 449 808 Kč. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že daňovým subjektem byl porušen §5 odst. 1 písm. a) a §20 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, tedy vznik daňové povinnosti dnem vyskladnění od výrobce a vznik daňové povinnosti dnem vyskladnění Správou hmotných rezerv pro jiné subjekty. Přestože dne 5. 8. 1994 změnil Ch., a. s., své obchodní jméno na CH. G., a. s., což prý finančnímu úřadu oznámil, a že ke dni 5. 8. 1994 vznikla zcela nová společnost Ch., a. s., týká se "zpráva o kontrole" právě společnosti Ch., a. s., které byla také daň doměřena. Dodatečný platební výměr však již byl adresován společnosti CH. G., a. s., K. 46, čili jinému subjektu, než u kterého byla provedena kontrola. Dne 25. 3. 1996 podal stěžovatel proti cit. protokolu a proti zprávě o kontrole námitky, které Fú pro Prahu 10 dne 16. 4. 1996 rozhodnutím č. j. 3527/3/96/Krt/Fú 10 zamítl. Dne 22. 4. 1996 podal daňový subjekt další námitky a dne 6. 5. 1996 pak dodatek k těmto námitkám. Dne 12. 6. 1996 vydal Fú pro Prahu 10 pod č. j. 265541 a 270405/1996 rozhodnutí o zastavení řízení, a to z důvodu dřívějšího pravomocného rozhodnutí v této věci. Poté byl vydán dodatečný platební výměr č. 257157 ze dne 18. 6. 1996, kterým se doměřila stěžovateli daň v již výše zmíněné výši. Proti rozhodnutí Fú 10 ze dne 12. 6. 1996 o zastavení řízení podal stěžovatel včas odvolání. O tomto odvolání rozhodlo Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu dne 15. 10. 1996 pod č. j. FŘ-6563/3/96 tak, že rozhodnutí Fú 10 zrušilo a současně zrušilo i rozhodnutí č. j. 3527/3/96/Krt/FÚ 10 ze dne 16. 4. 1996. V té době tedy nebylo podle názoru stěžovatele daňové řízení ukončeno pravomocným rozhodnutím a pro vydání dodatečného platebního výměru nebyl žádný podklad.
Rovněž proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým byla doměřena spotřební daň, podal stěžovatel včas odvolání, které odůvodnil jak procesními, tak i věcnými vadami daňového řízení. Dne 27. 1. 1997 Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu vydalo rozhodnutí pod č. j. 7160/3/96, kterým odvolání stěžovatele zamítlo. Uvedeným postupem, jak uvádí stěžovatel v ústavní stížnosti, došlo k tomu, že rozhodnutí, která sloužila jako podklad pro vydání dodatečného platebního výměru byla zrušena, ale napadený dodatečný platební výměr zrušen nebyl.
Proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud rozsudkem napadeným ústavní stížností zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud k námitce záměny subjektů CH. G., a. s., a Ch., a. s., uvedl, že dne 1. 8. 1994 žalobce oznámil správci daně změnu obchodního jména. Od tohoto okamžiku měl tedy správce daně jednat s daňovým subjektem CH. G., a. s., a na označení tohoto subjektu měl důsledně dbát již proto, že téhož dne byla do obchodního rejstříku zapsána nově vzniklá společnost a mohlo proto dojít k záměně obou subjektů. Dále soud konstatoval, že oznámení o zahájení daňové kontroly ze dne 25. 10. 1995, protokol o ústním jednání ze dne 8. 11. 1995 a zpráva o kontrole spotřebních daní ze dne 19. 2. 1996 uvádí tehdy jiné obchodní jméno než obchodní jméno žalobce. Současně však soud uvedl, že tyto písemnosti identifikují žalobce daňovým identifikačním číslem.... Zpráva o kontrole byla doručena žalobci dne 2. 4. 1996 a dne 25. 3. 1996 byla projednána s oprávněným zástupcem žalobce. Soud v závěru konstatoval, že výše uvedené pochybení správce daně nemělo za následek újmu na právech žalobce a ani vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného. K této vadě řízení tedy soud nepřihlédl.
Jak dále uvádí stěžovatel, soud v rozsudku rovněž konstatoval, že žádné zákonné ustanovení nebrání správci daně provést další kontrolu za stejné zdaňovací období. V daném případě získal správce daně nové podklady a na jejich základě právem provedl novou kontrolu spotřebních daní za rok 1993. Z toho důvodu nemá skutečnost, že předchozí kontrola stejného zdaňovacího období neshledala závady, vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného.
Soud neshledal důvodnou ani další žalobní námitku, a to, že zrušením rozhodnutí ve věci námitek byl zrušen podklad pro vydání dodatečného platebního výměru. Soud uvedl, že je zcela nedůvodné tvrzení žalobce, že zrušená rozhodnutí Fú pro Prahu 10 byla podkladem pro vydání dodatečného platebního výměru a že jejich zrušením bylo rozhodnuto o tom, že daňové řízení dosud neskončilo.
Žalobce předložil finančnímu úřadu sestavy nákupu prodeje a vývozu zboží, o kterých prohlásil, že jsou konečné. Tyto sestavy byly porovnány s údaji celních orgánů a byl zjištěn rozdíl prodeje zboží celní nomenklatury 27100059 oproti nákupu o 23933,31 tun, což byl důvod, proč správce daně stanovil daň podle pomůcek. Soud konstatoval, že z obsahu zprávy o kontrole ze dne 19. 2. 1996 srozumitelně vyplývá, podle jakých pomůcek správce daně postupoval. Nebylo tedy porušeno ustanovení §46 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Soud neuznal jako oprávněné ani další námitky žalobce a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného je z hlediska tvrzených nezákonností vydáno v souladu se zákonem a žalobu proto zamítl.
Stěžovatel je přesvědčen, že zákon pro výrobky, které nakupoval, povinnost zaplatit spotřební daň neukládal. Přesto soud výslovně akceptoval výkladové stanovisko ministerstva financí ČR ve sdělení, č. j. 182-19 847/94, ze dne 29. 3. 1994, podle kterého se na prodejce, který získá ropné produkty za ceny bez spotřební daně a prodává je deklarované jako motorovou naftu, pohlíží z hlediska zákona o spotřebních daních stejně jako na výrobce motorové nafty. Tento výklad nemá sílu zákona. Kromě toho, že uvedené stanovisko nemůže měnit ani doplňovat zákon, se stěžovatel domnívá, že je aplikováno extenzivně, tedy na všechny prodeje včetně prodejů subjektům se sídlem v zahraničí, u nichž však vzhledem k zákonné úpravě nároku na vrácení spotřební daně při vývozu, postrádá smysl. V tomto případě nejde o krácení nároku státu na daň. Porovnání podkladů stěžovatele s podklady Fú pro Prahu 10, na základě kterých doměřil spotřební daň podle pomůcek, nebylo stěžovateli umožněno. Sestavu Generálního ředitelství cel měl k dispozici pouze finanční úřad a finanční ředitelství, ač o ni stěžovatel řádně a včas generální ředitelství cel požádal.
Stěžovatel je přesvědčen, že pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze byla porušena níže uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele, a to:
Čl. 2 odst. 4 Ústavy - nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá,
čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") - každý může činit co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá,
čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny - povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod,
protože žaloba byla zamítnuta s odkazem na výkladové stanovisko Ministerstva financí ČR, které není zákonem a na základě kterého byla stěžovateli uložena povinnost spotřební daň doplatit.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR - soudce je při rozhodování vázán zákonem,
protože se soud ztotožnil s výkladovým stanoviskem Ministerstva financí ČR. Toto výkladové stanovisko nemá oporu v zákoně, proto stěžovatel nemohl porušit ustanovení §5 odst. 1 písm. a) a §20 zákona č. 587/1992 Sb.
Čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR - všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva,
protože statistická sestava vývozu zpracovaná Generálním ředitelstvím cel nebyla stěžovateli, ač o ni požádal, poskytnuta, byla však poskytnuta finančnímu ředitelství. Stěžovateli tak byla odňata možnost prověřit, zda celní statistika za rok 1993 neuvádí např. i vývozy zboží pod číselným kódem 2700069, který byl zaveden až 1. 1. 1994, tedy po uplynutí kontrolovaného období.
Čl. 11 odst. 5 Listiny - daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona,
protože zamítnutí žaloby stěžovatele bylo odůvodněno výkladovým stanoviskem Ministerstva financí ČR a daň nebyla tedy stěžovateli uložena na základě zákona, ale na základě výkladu zákona, uvedeného ve výkladovém stanovisku Ministerstva financí ČR. Dále proto, že ač podle zprávy o kontrole ze dne 19. 2. 1996 byla daň doměřena subjektu Ch., a. s., dodatečný platební výměr s odkazem na tuto zprávu byl adresován subjektu CH. G., a. s., dále proto, že rozsudek soudu umožnil platnost dodatečného platebního výměru, ze kterého není patrné, že daň byla stanovena na základě pomůcek.
Čl. 36 odst. 1 Listiny - každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech i u jiného orgánu,
protože pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze zamítnutím žaloby dal fakticky za pravdu žalovanému v oprávněnosti použití pomůcky pro stanovení doměření daně, což je důvod, proč se liší výsledky kontrol z roku 1994 a 1995 za stejné kontrolované období, a to rok 1993.
Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti požádal Ústavní soud účastníka a vedlejšího účastníka řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili.
Městský soud v Praze v písemném vyjádření uvedl, že napadený rozsudek je podrobně odůvodněn a soud na toto odůvodnění plně odkazuje. Chce pouze zdůraznit, že rozhodnutí soudu nebylo vydáno na základě výkladového stanoviska Ministerstva financí ČR, jak tvrdí stěžovatel, z tohoto stanoviska nevychází a ani se o ně neopírá. Pokud soud v odůvodnění uvádí, že toto stanovisko "akceptuje", vyjadřuje tím toliko skutečnost, že dospívá ke shodnému výkladu příslušných ustanovení zákona. Soud přitom své úvahy v tomto bodě výslovně a podrobně zdůvodňuje v odůvodnění rozsudku, tj. uvádí, že dle jeho názoru, nakoupí-li daňový subjekt ropný produkt deklarovaný jako ropný produkt nezatížený spotřební daní a při jeho prodeji, byť v nezměněném stavu, jej deklaruje jako ropný produkt jiný (tj. v daném případě motorovou naftu, tedy jako vybraný výrobek zatížený spotřební daní), prodává z hlediska zákona o spotřebních daních jiný výrobek než ten, který nakoupil. Z hlediska spotřebních daní je pak podle názoru soudu zapotřebí hledět na něj jako na výrobce, tj. jako na plátce dle §3 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., ve znění platném v roce 1993, a aplikovat §5 odst. 1 písm. a) téhož zákona, podle kterého vzniká daňová povinnost při tuzemské výrobě dnem vyskladnění vybraných výrobků od výrobce. Soud se domnívá, že ústavní stížnost není důvodná a navrhuje její zamítnutí.
Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu se ve svém obsáhlém písemném vyjádření vyjádřilo ke všem namítaným porušením ústavně zaručených práv stěžovatele. K výkladovému stanovisku Ministerstva financí ČR, č. j. 182-19 847/1994, ze dne 29. 3. 1994 uvedlo, že bylo vydáno k zamezení daňových úniků, které vznikaly záměnami ropných produktů. Jeho aplikace i na vývoz vybraných výrobků je v souladu se zákonem č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se povinnost přiznat a odvést daň při vyskladnění vybraných výrobků vztahuje i na vyvážené výrobky, bez ohledu na to, zda po potvrzení vývozu plátce daně uplatní nárok na její vrácení podle §12 tohoto zákona. V roce 1993 byla předmětem spotřební daně z uhlovodíkových paliv a maziv uhlovodíková paliva a maziva, specifikovaná v §19 zákona č. 587/1992 Sb., přičemž motorová nafta zdaněna byla, ale produkty, které s ní byly lehce zaměnitelné, této dani nepodléhaly. Stěžovatel s předmětnými výrobky obchodoval a prodával je do zahraničí. Protože ani na výzvu správce daně neprokázal, že rozdíl v množství vyvezených ropných produktů, které deklaroval jako motorovou naftu, nakoupil se spotřební daní, byl tento rozdíl posouzen tak, že jej získal pro vývoz bez spotřební daně a spotřební daň mu byla dodatečným platebním výměrem doměřena.
Ke statistické sestavě vývozu Generálního ředitelství cel vedlejší účastník uvedl, že byla jednou z pomůcek, které správce daně použil při dodatečném doměření spotřební daně. Zákon o správě daní a poplatků mu neukládá daňový subjekt s těmito pomůckami seznámit. Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu jako odvolací orgán pouze zkoumalo dodržení podmínek pro jejich použití. Celní sazebník platný od 1. 1. 1993 obsahoval i číselný kód 27100069. Tento kód byl přidělen topným olejům, které v roce 1993 nebyly předmětem spotřební daně. To znamená, že pokud celní statistika za rok 1993 obsahovala i vývozy zboží, spadající pod tento číselný kód, nejednalo se o vývoz motorové nafty, ale o vývoz zboží, které nepodléhalo spotřební dani.
K nesprávnému označení daňového subjektu uvádí vedlejší účastník, že toto nesprávné označení nemělo za následek újmu na právech společnosti CH. G., a. s., neboť oznámení o zahájení daňové kontroly ze dne 5. 10. 1995, protokol o ústním jednání ze dne 8. 11. 1995 a zpráva o kontrole spotřebních daní ze dne 12. 2. 1996 identifikují stěžovatele daňovým identifikačním číslem. Navíc ústnímu jednání dne 8. 11. 1995 byl přítomen Ing. J. P., ředitel sektoru finance, místopředseda a člen představenstva společnosti CH. G., a. s., a protokol z tohoto jednání je opatřen razítkem stěžovatele. Obdobně byla dne 25. 3. 1996 s oprávněným zástupcem stěžovatele projednána i zpráva o kontrole. Rozhodnutí ve věci, a to dodatečný platební výměr č. 57157 ze dne 18. 6. 1996 je již označen správným obchodním jménem. Pochybení správce daně tedy nemělo vliv na zákonnost napadených rozhodnutí správce daně ani odvolacího orgánu.
K rozhodnutí Fú pro Prahu 10 ze dne 12. 6. 1996 a 16. 4. 1996 o námitkách stěžovatele vedlejší účastník uvedl, že nebyla podkladem pro vydání dodatečného platebního výměru. Z jejich obsahu je zřejmé, že nešlo o námitky proti postupu správce daně dle §16 odst. 4 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které podle odst. 6 téhož ustanovení vyřizuje pracovník správce daně nejblíže nadřízený tomu, vůči němuž směřují. Uvedené námitky byly podle rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 15. 10. 1996 důkazními prostředky proti kontrolním zjištěním, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí o dodatečném vyměření daně a byly odvolacím orgánem posouzeny v rámci odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Dále vedlejší účastník ve svém vyjádření odmítl, že by vydáním dodatečného platebního výměru bylo porušeno ustanovení §46 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, neboť z cit. ustanovení nevyplývá povinnost uvádět na rozhodnutí, že dodatečně vyměřená daň byla stanovena na základě pomůcek. Použití pomůcek při stanovení daňové povinnosti vyplývá z obsahu zprávy o kontrole spotřebních daní ze dne 19. 2. 1994, projednané se zástupci stěžovatele dne 25. 3. 1996. Tato zpráva byla předána stěžovateli a jedno její vyhotovení je součástí vyměřovacího spisu. Navíc použití pomůcek při dodatečném stanovení daně nebylo stěžovatelem v odvolání ani v žalobě rozporováno. Je upraveno příslušnými ustanoveními zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu při řízení o odvolání stěžovatele postupovalo podle ustanovení §50 odst. 5 cit. zákona, tj. zkoumalo dodržení zákonných podmínek pro jejich použití. Shledalo, že zákonné podmínky byly dodrženy, a proto odvolání pro jeho neodůvodněnost zamítlo. K různým výsledkům kontrol stejných zdaňovacích období roku 1993 nedošlo z důvodu použití pomůcek při druhé kontrole, ale z důvodu jejich odlišného zaměření. Zatímco v roce 1994 byl kontrolován nárok na vrácení spotřební daně, uplatněný stěžovatelem v přiznáních ke spotřebním daním, v roce 1995 byl předmětem kontroly vývoz vybraných výrobků v návaznosti na jejich pořízení v tuzemsku a na vznik daňové povinnosti při jejich vyskladnění.
II.
Ústavní soud po přezkoumání právního a skutkového stavu věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Především je nutno konstatovat, že Ústavní soud nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo všestranného přezkumného dohledu nad jejich činností. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně náleží např. právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jehož porušení ostatně stěžovatel také namítá. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestanného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného ustanovení. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, stěžovateli nebyl přístup k soudu odepřen, v soudním sporu bylo zachováno rovné postavení obou stran, tedy žalobce i žalovaného, obě strany sporu mohly navrhovat a také navrhovaly důkazy, které byly soudem provedeny, a konečně skutková zjištění nejsou s provedeným hodnocením důkazů v extrémním rozporu.
Dále v ústavní stížnosti namítá stěžovatel porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Uvedené ustanovení Listiny souvisí také s čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Listiny, jejichž porušení stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá. Argumentuje přitom zejména tím, že k doměření daně došlo nikoli na základě zákona, nýbrž na základě výkladového stanoviska Ministerstva financí ČR, jež výklad zákona nepřípustně rozšiřuje. K tomu Ústavní soud uvádí, že Městský soud v Praze uvedenou argumentaci stěžovatele zcela odmítá a odkazuje na své stanovisko k této záležitosti uvedené na str. 15 svého rozhodnutí. Zde soud výslovně uvádí, cituji: "Soud akceptuje, z důvodů, které budou dále rozvedeny, stanovisko Ministerstva financí ČR ve sdělení č. j. 182-19 847/1994 ze dne 29. 3. 1994, podle kterého se na prodejce, který získá ropné produkty za ceny bez spotřební daně a prodává je deklarované jako motorovou naftu, pohlíží z hlediska zákona o spotřebních daních stejně, jako na výrobce motorové nafty. Pokud jde o doklad prokazující prodej - tj. v daném případě vývoz ropných produktů, dokladem o tomto vývozu nemůže být kupní smlouva, nakládací příkaz ani faktura (tj. doklady, které měl žalovaný dle žaloby posoudit jako důkazy). Shodně s žalovaným správním orgánem je soud tohoto názoru, že funkci dokladu prokazujícího vývoz plní v daném případě písemné celní prohlášení, případně do 31. 7. 1993 i jiný doklad, potvrzující propuštění vybraných výrobků do režimu vývoz (§10 odst. 5 zákona o spotřebních daních)." Dále rovněž na str. 17 napadeného rozsudku soud uvádí: "Shora uvedené sdělení MF ČR, dle kterého se na prodejce, který získá ropné produkty za ceny bez daně a prodává je deklarované jako motorová nafta, hledí z hlediska zákona o spotřebních daních stejně jako na výrobce, bylo vydáno k zamezení daňových úniků, které vznikaly záměnami ropných produktů. Soud toto sdělení MF ČR akceptuje. Je totiž nepochybné, že pokud daňový subjekt nakoupí ropný produkt deklarovaný jako ropný produkt nezatížený spotřební daní a při jeho prodeji, byť v nezměněném stavu, jej deklaruje jako motorovou naftu, tedy jako vybraný výrobek zatížený spotřební daní, prodává z hlediska zákona o spotřebních daních jiný výrobek než ten, který nakoupil. V takovém případě je pak na místě z hlediska zákona o spotřebních daních ve znění platném v roce 1993, hledět na něj jako na výrobce, tj. jako na plátce dle §3 odst. 1 z. č. 587/92 Sb., ve znění platném v roce 1993." Z výše uvedených citovaných pasáží rozsudku Městského soudu v Praze je zřejmé, že sice stanovisko Ministerstva financí ČR "akceptoval", ale nikoli automaticky převzal do svého rozhodnutí. Své stanovisko a úvahy, kterými se soud řídil, podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž dospěl ke stejnému výkladu příslušných zákonných ustanovení jako správní orgány. Nelze tedy než námitku stěžovatele, že daň nebyla vyměřena na základě zákona, odmítnout jako nedůvodnou s tím, že se z jeho strany jedná pouze o polemiku s právním názorem soudu.
Další argument stěžovatele se týká nesprávného označení daňového subjektu a záměny dvou subjektů - Ch., a. s., a CH. G., a. s. K této námitce, uplatněné stěžovatelem již v řízení před soudem, soud nepřihlédl s odůvodněním, že toto pochybení daňového orgánu nemělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného. S touto úvahou soudu se ztotožnil i Ústavní soud, neboť v klíčových rozhodnutích správních orgánů, tedy v dodatečném platebním výměru, č. 257157, ze dne 18. 6. 1996, a v žalobou napadeném rozhodnutí vedlejšího účastníka, č. j. 7160/3/96, je stěžovatel označen správným obchodním jménem CH. G., a. s. Povinnost byla tedy v souladu se zákonem uložena subjektu, u něhož daňová povinnost vznikla a tento subjekt měl také možnost podávat proti doměření daně opravné prostředky.
Konečně k namítanému porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva, Ústavní soud uvádí, že ani jeho porušení v řízení před soudem neshledal. Skutečnost, že statistická sestava vývozu zpracovaná Generálním ředitelstvím cel nebyla stěžovateli poskytnuta, nezakládá porušení cit. článku ústavy. Skutečnost, že při doměření daně postupoval správce daně podle pomůcek a jakých, byla z vyměřovacího spisu patrna, podle §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, však není daňový subjekt oprávněn nahlížet do pomůcek, na jejichž základě byla daň vyměřena. Výjimky uděluje v odůvodněných případech správce daně, a to pouze na základě vlastního uvážení.
Ústavní soud neshledal, že by byla porušena některá z namítaných práv stěžovatele, a proto na základě shora uvedených důvodů posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání ji usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 15. března 2000