ECLI:CZ:US:2015:1.US.3973.14.1
sp. zn. I. ÚS 3973/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o návrhu stěžovatele Z. S., zastoupeného Mgr. Hanou Baláčovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. října 2014 č. j. 21 Co 412/2014-M240, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. září 2014 č. j. 84 P 121/2012-M231, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, zejména do práva na ochranu rodinného a soukromého života garantovaného čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod a do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy.
3. Návrhem ze dne 10. 9. 2014 se stěžovatel domáhal nařízení předběžného opatření, kterým se matce jeho nezletilých synů měla uložit povinnost umožnit mu styk s nimi v době od 21. 9. 2014 do 27. 9. 2014. V návrhu uvedl, že usnesením Městského soudu v Brně (dále také "soud prvního stupně") ze dne 21. 3. 2013, č. j. 84 P 121/2012-79, byly děti svěřeny do péče matky, které bylo uloženo stěžovateli umožnit styk s nimi každý sudý týden od čtvrtka 17:00 do neděle 18:00. Podle názoru stěžovatele bylo v zájmu nezletilých synů strávit s otcem dovolenou v rozsahu alespoň jednoho týdne, což měl potvrzeno i zprávou z psychologického vyšetření. Proto kontaktoval matku s tím, že by chtěl s dětmi v termínu od 6. 9. 2014 do 17. 9. 2014 odcestovat na dovolenou. Matka tomuto požadavku nevyhověla, neboť děti docházely do školky a navštěvovaly logopeda. Stěžovatel toto vyjádření označil jako nepodložené objektivními důvody, a obrátil se proto na soud, aby zatímně upravil poměry mezi ním a jeho syny.
4. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2014, č. j. 84 P 121/2012-M231, byl návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření zamítnut. Soud prvního stupně v odůvodnění zejména uvedl, že jeho rozsudkem ze dne 6. 5. 2013, č. j. 84 P 121/2012-143, bylo rozhodnuto ve věci samé tak, že nezletilé děti se pro dobu před a po rozvodu rodičů svěřují do péče matky, současně byl upraven i styk se stěžovatelem. Proti tomuto rozsudku však oba rodiče podali odvolání a v době rozhodování o návrhu stěžovatele na nařízení předběžného opatření se věc nacházela u odvolacího soudu. K samotnému návrhu stěžovatele soud prvního stupně uvedl, že po zahájení řízení lze předběžné opatření nařídit tehdy, je-li zde potřeba zatímní úpravy poměrů nebo existuje-li obava, že by výkon posléze vydaného rozhodnutí mohl být ohrožen. Stěžovatel tak dle soudu prvního stupně měl prokázat akutní potřebu zatímní úpravy poměrů a doložit stav ohrožení poměrů nezletilých dětí, což však neučinil.
5. Dne 25. 9. 2014 podal stěžovatel proti usnesení soudu prvního stupně odvolání. V něm zejména uvedl, že napadené rozhodnutí nebylo náležitě odůvodněno, je nepřezkoumatelné a spočívá na nesprávném právním posouzení. Tvrdil, že podle §102 odst. 1 občanského soudního řádu bylo jeho povinností pouze prokázat potřebu zatímní úpravy poměru mezi účastníky, což bylo dle jeho názoru splněno.
6. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud") ze dne 17. 10. 2014, č. j. 21 Co 412/2014-M240, bylo odvolání stěžovatele odmítnuto. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že v době jeho rozhodování bylo odvolání stěžovatele již bezpředmětné, neboť termín styku obsažený v původním návrhu na nařízení předběžného opatření již uplynul. V této souvislosti dodal, že věc byla odvolacímu soudu doručena dne 13. 10. 2014. Odvolací soud současně uvedl, že pokud stěžovatel v odvolání navrhl nařízení předběžného opatření tak, že matka dětí je povinna umožnit styk po dobu jednoho týdne nepřetržitě, a to bez přesného určení termínu tohoto styku, jedná se o nový návrh, jehož uplatnění není v odvolacím řízení podle §216 odst. 2 občanského soudního řádu přípustné, neboť stěžovatelem bylo splnění předpokladů pro nařízení předběžného opatření tvrzeno a dokládáno pouze ve vztahu k přesně určenému termínu.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních ústavně garantovaných práv a svobod.
8. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že §218 občanského soudního řádu kogentně stanovuje důvody pro odmítnutí odvolání, přičemž odvolací soud nemohl odvolání odmítnout ani z jednoho z nich.
9. Zásah do práva na rodinný a soukromý život měl spočívat v nerespektování zákonného práva otce na styk se svými dětmi způsobeném absurdním odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně a odmítnutím odvolání.
10. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
11. Ústavní soud si v rámci přípravy vyžádal vyjádření účastníků. Městský soud v Brně ve svém vyjádření pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí, Krajský soud v Brně vedle odkazu na odůvodnění uvedl, že stěžovatel nemohl účelu, který sledoval podáním návrhu na nařízení předběžného opatření, v odvolacím řízení dosáhnout, a proto bylo nutno jeho odvolání odmítnout.
12. Tato vyjádření Ústavní soud nezasílal stěžovateli k replice, neboť by v nyní projednávané věci nepřinesla nic nového.
13. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími, a vyjádřeními účastníků dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně bezdůvodná.
14. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel uvádí jak argumenty týkající se nastavení a interpretace současné právní úpravy chránící právo na soukromý a rodinný život, tak i procesního postupu obecných soudů v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření a navazujícím opravném řízení.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti v první řadě namítá porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku zakotveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.
16. Podstata ústavní stížnosti se jednak soustředila na nepřezkoumatelnost usnesení soudu prvního stupně a nesprávnou interpretaci §102 odst. 1 občanského soudního řádu, jednak na nesprávný závěr odvolacího soudu spočívající v odmítnutí odvolání. K postupu soudu prvního stupně Ústavní soud uvádí, že je plně v souladu s principem spravedlivého procesu. Lze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že z §102 odst. 1 občanského soudního řádu explicitně nevyplývá povinnost prokázání stavu ohrožení zájmů dítěte, nicméně tento požadavek obecně vyplývá ze základních principů rodinného práva i ze samotné podstaty institutu předběžného opatření. Z návrhu na nařízení předběžného opatření má být obecně odvoditelné, že v posuzované věci je akutně třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo že je zde obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Jakkoliv Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že je v zájmu dítěte, aby si udržovalo kontakt s oběma rodiči, v nyní souzené věci nebyla z jeho strany akutní potřeba zatímní úpravy poměrů navrženým způsobem prokázána.
17. Ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně Ústavní soud dále uvádí, že případné vyhovění ústavní stížnosti by nemohlo zvrátit následné rozhodnutí o stěžovatelově návrhu, neboť doba, po kterou mu měl být umožněn styk s dětmi, již uplynula. I z tohoto důvodu je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně bezdůvodná.
18. Nad rámec uvedeného Ústavní soud doplňuje, že úlohou obecných soudů v rámci rozhodování o péči a výživě nezletilého dítěte je řádně upravit poměry mezi všemi dotčenými osobami, a to tak, aby byly respektovány základní ústavní požadavky. Není-li tedy řízení ve věci samé dosud skončeno, je stěžovatel oprávněn navrhnout svěření dětí např. do střídavé péče, popř. žádat úpravu styku tak, aby mu uskutečnění týdenní dovolené bylo umožněno. Toto oprávnění bude mít i později, bude-li prokázáno, že se změnily poměry, na jejichž základě je rozhodnutí soudu ve věci samé vydáno.
19. K postupu a rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud rovněž uvádí, že je v souladu s principem spravedlivého procesu. Odvolací soud tím, že odvolání stěžovatele odmítl jako bezpředmětné, respektoval dosavadní soudní praxi i judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 611/2002, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1214/2014). Stejně tak lze souhlasit i se závěry odvolacího soudu, že stěžovatel v odvolání, kterým se domáhal nařízení předběžného opatření spočívajícího v umožnění styku s dětmi v rozsahu jednoho týdne nepřetržitě bez přesného časového určení, uplatnil nový nárok, což je podle §216 odst. 2 občanského soudního řádu nepřípustné.
20. Zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné; tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
21. Vzhledem k výše uvedenému byl návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu