ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.1295.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 1295/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. dubna 2007 o dovolání obviněného JUDr. K. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006, sp. zn. 6 To 476/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 49/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného JUDr. K. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. 3 T 49/2002, byl obviněný JUDr. K. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedené trestné činnosti tím, že v přesně nezjištěný den v roce 1995, v sídle tehdejší advokátní kanceláře, v době, kdy jako obhájce na základě plné moci ze dne 15. března 1995 zastupoval obviněné D. H., a J. H., v trestní věci loupežného přepadení poškozeného P. Ř., podle §234 odst. 1 tr. zák., vedeného u Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 2 pod sp. zn. ČVS: OV2-384/95, v průběhu přípravného řízení telefonicky kontaktoval poškozeného P. Ř., od kterého požadoval pod pohrůžkou „náhodného“ sražení autem nebo zajištění svědků k jeho údajné činnosti, spočívající v prodeji drog, aby změnil výpověď o skutkových okolnostech jeho loupežného přepadení ve prospěch bratrů H.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním. První odvolání opatřené datem 30. září 2004, vytýká obvodnímu soudu podstatné vady řízení, jež napadenému rozsudku předcházelo, spočívající zejména v tom, že v předmětném řízení dle obviněného byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby, neboť některých výslechů v řízení přípravném se měl možnost zúčastnit pouze jeden ze zvolených obhájců, když druhý o konání těchto úkonů vyrozuměn nebyl, přičemž tyto vady měly vliv na správnost a zákonnost rozsudku. Napadenému rozsudku dále vytkl neúplnost a nejasnost skutkových zjištění, jakož i skutečnost, že se soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Obviněný vyjádřil pochybnosti o správnosti skutkových zjištění s tím, že k objasnění věci je třeba opakovat, případně provést důkazy další. V doplnění odvolání, opatřeném datem 29. října 1999, opakoval návrh na doplnění dokazování v rozsahu uvedeném v prvním odvolání a dále požadoval doplnění dokazování o další důkazy. I v tomto doplnění odvolání obviněný namítl, že obvodní soud nepostupoval v souladu se zásadou práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces, když zamítl provedení důkazu výpovědí svědkyň E. K. a Mgr. I. L. Domáhal se toho, aby odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku jej obžaloby zprostil, případně aby po zrušení napadeného rozsudku byla věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k novému projednání a rozhodnutí.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006, sp. zn. 6 To 476/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným, že v době nejméně od 15. března 1995 nejpozději do 22. března 1995, v sídle tehdejší advokátní kanceláře, kdy jako obhájce na základě plné moci ze dne 15. března 1995 zastupoval obviněné D. H., a J. H., v trestní věci loupežného přepadení poškozeného P. Ř., podle §234 odst. 1 tr. zák., vedené u Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 2 pod sp. zn. ČVS: OV2-384/95, v průběhu přípravného řízení telefonicky kontaktoval poškozeného P. Ř., od kterého požadoval pod pohrůžkou „náhodného“ sražení autem nebo zajištění svědků k jeho údajné činnosti, spočívající v prodeji drog, aby změnil výpověď o skutkových okolnostech jeho loupežného přepadení ve prospěch bratrů H. Za to byl uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř )let.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které vymezil dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu dovolatel uvádí:
Prvoinstanční soud v hlavním líčení konaném dne 26. března 2003 (viz protokol o jednání, str. 3, poslední věta dole), provedl jako důkaz čtení výpovědi svědka P. Ř. ze dne 30. září 1999, ačkoliv pro provedení tohoto důkazu způsobem soudem uvedeným (§211 odst. 3 písm. a) tr. řádu) nebyly splněny zákonné podmínky, a tedy se dle názoru dovolatele jedná o důkaz provedený v rozporu se zákonem. Dovolatel dále uvádí, že výslech tohoto svědka dne 30. září 1999 od 10.25 hod. byl prováděn bez přítomnosti advokáta Mgr. V. L., ačkoliv tato již dne 23. června 1999 zaslala vyšetřovateli plnou moc zvoleného obhájce a žádost o vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Dovolatel poukazuje na to, že přes tyto skutečnosti nebyla advokátka Mgr. L. orgánem činným v trestním řízení vůbec o konání výslechu informována a o termínu konání výslechu vyrozuměna. Dále poukazuje na to, že výslech nebyl za přítomnosti této obhájkyně opakován, ačkoliv tak požádala návrhem na doplnění dokazování ze dne 10. října 2000 a stejně tak opětovný výslech poškozeného navrhovala v záznamu o prostudování spisu ze dne 10. října 2000. Dle dovolatele, pokud soud v hlavním líčení provedl důkaz přečtením výpovědi P. Ř. ze dne 30. září 1999, postupoval v rozporu se zákonem, neboť tento důkaz byl získán nezákonným způsobem. Na podporu svého názoru cituje i judikaturu Ústavního soudu, dle níž obhajoba je dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost (možnost) k jejímu uplatnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného podílejí (usnesení sp. zn. III. ÚS 308/97).
V této souvislosti dovolatel tvrdí, že výpověď poškozeného a současně korunního svědka byla pořízena za situace, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít mohl a měl (neboť si jej zvolil), a to z důvodu, že obviněný (dovolatel) sice formálně obhájce měl, ale tento se neúčastnil úkonu, který měl význam pro rozhodnutí. Vycházeje z uvedeného tvrzení dovolatel dovozuje, že jeho práva, jako obviněného, na obhajobu a spravedlivý proces byla úmyslně zkrácena jak orgánem činným v trestním řízení, tak i následně soudem. Dle jeho názoru jsou výše uvedené skutečnosti spíše důvodem ústavní stížnosti, ale jsou i dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu. Dovolatel dále zdůraznil, že uvedená procesní vada mohla mít vliv na dovoláním napadené rozhodnutí, zejména na původ dovoláním napadeného rozhodnutí, který lze spatřovat v rozhodnutí (rozsudku) prvoinstančního soudu, kterým byl dovolatel uznán vinným. Dovolatel ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu uzavírá, že tento dovolací důvod dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení ji upravujících, v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, ale pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. Dle dovolatele i zde jde o situaci, kdy obviněný v řízení obhájce nemá (v tom smyslu, že jej v daném úseku řízení v důsledku pochybení orgánu činného v trestním řízení neobhajuje), ač ho podle zákona mít může (v tom smyslu, že mu má být umožněno řádně uplatnit jeho zákonná práva).
K dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu dovolatel uvádí:
Dovolatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí obsahuje výrok, který byl učiněn, ačkoliv byl v řízení mu předcházejícím, tedy prvoinstančním, dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §256b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění dovolání v částech týkajících se naplnění dovolacích důvodů dle §256b odst. 1 písm. c) a g) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dovolatel uvádí:
Dovolateli se jeví výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu příliš restriktivní. Dle jeho názoru by se rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, nemělo ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíš, že čl. 4 Ústavy ČR staví základní práva pod ochranu soudní moci. Dovolatel je srozuměn s tím, že zákon i dosavadní judikatura Nejvyššího soudu, vztahující se na důvody dovolání, jsou vystavěny na předpokladu, že dovolací soud projednává dovolání založené striktně na tvrzeních týkajících se nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení a že tedy důvodnost dovolání je založena čistě na otázce právní kvalifikace a otázku nesprávného zjištění skutku tak ponechává mimo rámec dovolacích důvodů, na druhou stranu nelze opomenout sílu ústavních zákonů. V této souvislosti uvádí, že „je toho názoru, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, jelikož tyto dvě kategorie se jeví být v podstatě neoddělitelné, protože každé skutkové zjištění má totiž bezpochyby vliv na právní posouzení skutku.“ Na podporu svého názoru upozorňuje i na nález I. ÚS 4/04, ve kterém Ústavní soud judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy byly závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně absence skutkových zjištění). Dovolatel tvrdí, že v posuzovaném případě z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ani z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, na jakém skutkovém základu oba soudy dospěly k tomu, že po právní stránce naplnil dovolatel skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl odsouzen. V této souvislosti odvolací soud naprosto opomenul opakovaná vyjádření svědka Ř., jakož i jeho vyjádření o tom, že si skutek vymyslel. Dovolatel tvrdí, že minimálně ohledně této části se jeví rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný a skutkový stav věcí neodpovídá výroku soudu, přičemž důsledkem uvedené vady je dle názoru dovolatele skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V rámci námitky neúplnosti dokazování uvádí na str. 8 dovolání důkazy navržené obhajobou, které odvolací soud odmítl ve veřejném zasedání dne 10. listopadu 2004 a dne 13. dubna 2006, a to přesto, že se dle dovolatele jednalo o důkazy, které zásadně byly schopny ovlivnit jiné rozhodnutí o vině obviněného, než bylo učiněno v napadeném rozhodnutí. Dle dovolatele se jednalo zejména o důkazy:
1) důkaz opětovným výslechem svědka P. Ř. - generálie ve spise,
2) důkaz čtením listiny - žádosti poškozeného o výslech ve věci, doručené soudu 6. října 2005,
3) důkaz čtením listiny - prohlášení P. Ř. ke kauze údajného vydírání svědka (ze dne 6. listopadu 2005 pro média),
4) žádost o udělení milosti ze dne 25. srpna 2004,
5) důkaz čtením listiny - protokolu o výslechu svědka P. Ř. ze dne 19. dubna 1995 ze spisu ČVS: OVV-384/95,
6) důkaz čtením listiny - článku v deníku B.,
7) důkaz výslechem svědka A. S.,
8) důkaz přehráním zvukového záznamu pořadu Č. r., obsahujícího vyjádření svědka - poškozeného P. Ř. ke skutku, který je předmětem obžaloby,
9) důkaz čtením listiny - přepisu zvukového záznamu pořadu Č. r.,
10) důkaz výslechem svědka J. M., redaktora Č. r.,
11) důkaz čtením listiny - vyjádřením E. K. ze dne 1. července 1999,
12) důkaz čtením listiny - vyjádřením Mgr. I. L. ze dne 28. června 1999,
13) důkaz čtením listiny - článku z Bulletinu, ve kterém se tajemník ČAK vyjadřuje oproti vyšetřovateli PČR o postupech advokáta, který sám provádí výslechy svědků v přípravném řízení,
14) důkaz čtením listiny - plné moci pro advokátku V. L. ze dne 23. června 1999,
15) důkaz čtením listiny - žádosti o vyrozumívání o úkonech ze dne 23. června 1999,
16) důkaz čtením listiny - žádosti o sdělení ze dne 6. října 1999,
17) důkaz čtením listiny - návrhu na doplnění dokazování ze dne 10. října 2000,
18) důkaz čtením listiny - záznamu o prostudování spisu ze dne 10. října 2000.
Důkazy uvedenými pod body 1 až 4 měla obhajoba v úmyslu prokázat, že skutek, který byl předmětem obžaloby, se vůbec nikdy nestal. Dovolatel upozorňuje na prohlášení poškozeného v závěrečné řeči ve veřejném zasedání dne 13. dubna 2006, kdy dle tvrzení dovolatele v podstatě poškozený uvedl, že si celou věc - tvrzení o vydírání - původně vymyslel. Listinným důkazem - žádostí o udělení milosti pro obviněného ze dne 25. srpna 2004 obhajoba měla v úmyslu prokázat tvrzení poškozeného ke skutku, který je předmětem obžaloby a které je podobné tvrzení poškozeného obsaženého jednak v rozhovoru s novinářkou v článku uveřejněném v deníku B. ze dne 27. dubna 2004 a podruhé v rozhovoru s redaktorem Č. r. J. M. ze dne 22. října 2004 a svědčí dle dovolatele o kontinuitě tvrzení poškozeného ke skutku spočívající v tom, že obviněný skutek nespáchal.
V souvislosti s navrženým důkazem pod bodem 5 dovolatel poukazuje na to, že z obsahu výpovědi, která byla učiněna bezprostředně po skutku, nelze dovodit, že by svědek byl nebo se cítil být vydírán a nelze ani dovodit, že by měl být vydírán. Dále připomíná, že další výpovědi tohoto svědka, pokud byly učiněny před orgánem činným v trestným řízení a v řízení proti obviněnému, jsou s touto výpovědí v hrubém rozporu. Upozorňuje dále, že přestože poškozený P. Ř. v dalším řízení výpověď ohledně údajného skutku měnil - až po jeho vyjádření dne 13.dubna 2006 u Městského soudu v Praze, obsahující tvrzení, že si údajné vydírání telefonem vymyslel, jevila se tato svědecká výpověď poškozeného jako závažný důkaz, dokreslující věrohodnost výpovědi poškozeného.
K navrženým důkazům pod bodem 8, 9 a 10 dovolatel uvádí, že vzhledem na vyjádření svědka P. Ř. v pořadu Č. r. s moderátorem J. M. a hostem ve studiu JUDr. K. K. dne 22. října 2004, z tohoto vyjádření jednoznačně vyplývalo, že obviněný se v žádném případě nedopustil skutku, pro který byl prvoinstančním soudem odsouzen. Dále uvádí, že ze sdělení svědka rovněž vyplynulo, že jeho předchozí výpovědi učiněné buď v přípravném řízení nebo i jinde (v postavení svědka), byly učiněny jednak pod pociťovaným nátlakem orgánů činných v trestním řízení a nebo byly nepřesné až nepravdivé z osobnostních důvodů na straně svědka Ř. Navrženým důkazem výpovědí J. M., redaktora Č. r., mínila obhajoba prokázat autentičnost nahrávky pořadu, ve kterém vystupoval jako host poškozený P. Ř. a taktéž mohl svědecky prokázat, že výroky zaznamenané na audio záznamu byly skutečně poškozeným P. Ř. proneseny na jeho otázky při jím moderovaném pořadu a stejně tak mohl tento svědek osvědčit, že písemný přepis záznamu pořadu Č. r., uvedený pod bodem 11, odpovídá záznamu pořadu.
Důkazem uvedeným pod bodem 13 mělo být prokázáno, že činnost obviněného jako obhájce spočívající v tom, že sám vyslýchal v přípravném řízení potenciální svědky trestného činu při obhajobě klientů, byla v souladu s tehdejším názorem ČAK na zmíněnou problematiku.
Důkazy uvedenými pod bodem 14, 15, 16, 17, 18 měla obhajoba tehdy obviněného v úmyslu prokázat, že soud v hlavním líčení, konaném dne 26. března 2003 provedl jako důkaz čtení výpovědí svědka P. Ř. ze dne 30. září 1999, ačkoliv pro provedení tohoto důkazu způsobem soudem uvedeným (§211 odst. 3 písm. a) tr. řádu) nebyly splněny zákonné podmínky a dovolatel tvrdí, že se jedná o důkaz provedený v rozporu se zákonem. Naplnění svého tvrzení obhajoba spatřuje v tom, že výslech tohoto svědka dne 30. září 1999 od 10.25 hod. byl prováděn bez přítomnosti advokáta Mgr. V. L., ačkoliv tato již dne 23. června 1999 zaslala vyšetřovateli plnou moc zvoleného obhájce a žádost o vyrozumívání o úkonech trestního řízení. Přes tyto skutečnosti nebyla advokátka Mgr. L. orgánem činným v trestním řízení vůbec o konání výslechu informována a o termínu konání výslechu vyrozuměna. Výslech nebyl za přítomnosti této obhájkyně opakován, ačkoliv tak žádala návrhem na doplnění dokazování ze dne 10. října 2000 a stejně tak opětovný výslech poškozeného navrhovala v záznamu o prostudování spisu ze dne 10. října 2000. Vyplývaje z výše uvedeného navrhovala obhajoba odsouzeného provedení důkazů prokazujících oprávněnost tvrzení obhajoby. Z toho vyvozuje dovolatel závěr, že při uvedených návrzích, zejména návrhu na opětovný výslech svědka P. Ř., který při závěrečné řeči uvedl, že si vydírání vymyslel, ale soud jej odmítl procesně hodnověrným způsobem vyslechnout, ačkoliv se v průběhu celého odvolacího řízení vyjadřoval, že se skutek nestal, se jedná o tzv. opomenuté důkazy. V této souvislosti dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu IV. ÚS 802/02.
Dovolatel je toho právního názoru, že v řízení a zejména při odůvodnění zjištěného skutkového stavu byly použity důkazy, které byly získány v rozporu s trestním řádem, a tedy neměly být použity jako podklad pro rozhodnutí o vině odsouzeného (zejména výpověď svědka P. Ř. ze dne 30. září 1999). Upozorňuje dále na to, že svědek P. Ř. se v průběhu trestního stíhání vyjadřoval k věci opakovaně, avšak pokaždé s hrubými rozpory. Připomíná, že jeho vyjádření byla v případě trestního stíhání odsouzeného učiněna až po několika letech od údajného skutku. Vyjádření poškozeného v trestní věci bratří H. byla od jeho vyjádření v trestní věci obviněného JUDr. K. hrubě odlišná, kdy tehdy vůbec nehovořil o žádném údajném vyhrožování náhodným sražením autem apod. V hlavním líčení ve věci obviněného JUDr. K. pak vůbec netvrdil, že mu mělo být vyhrožováno JUDr. K.
Dovolatel je toho názoru, že nejzávažnější vyjádření, která svědek P. Ř. učinil, bylo v průběhu veřejného zasedání, kdy tvrdil, že JUDr. K. se ničeho vůči němu nedopustil a ve své závěrečné řeči dokonce uvedl, že si vše o vydírání JUDr. K. vymyslel. Tento svědek dokonce zaslal prezidentu České republiky žádost o milost pro JUDr. K. a opakovaně se vyjádřil i vůči médiím, že se JUDr. K. žádného vydírání vůči jeho osobě nedopustil. Skutek popírá i v žádosti o svůj výslech, kterou zaslal odvolacímu soudu.
Dovolatel poukazuje na to, že svědek P. Ř. opakovaně žádal Městský soud v Praze, aby byl vyslechnut, soud jeho výslech zamítl a použil jeho výpověď učiněnou v přípravném řízení, ačkoliv byla zatížena, jak je opakovaně v dovolání zdůrazňováno, podstatnou vadou - nepřítomností jedné obhájkyně obviněného.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že vůbec nevzal v úvahu rozdílná vyjádření svědka P. Ř. a nevzal v úvahu jiné důkazy, které původní výpověď údajně poškozeného vyvracely zásadním způsobem - zejména výpověď svědkyně K. a L., které byly přítomny telefonickému rozhovoru obviněného se svědkem Ř. Dále namítá, že soud vůbec nevzal v úvahu ani pozdější vyjádření svědka Ř., a to zejména jeho dle dovolatele nejzásadnější tvrzení o tom, že si celé vydírání vymyslel, což mělo stěžejní význam pro posouzení věrohodnosti jeho původní výpovědi. Pokud tedy ve věci stála pouze původní výpověď svědka Ř., která byla dle dovolatele vyvrácena nejen výpověďmi jiných svědků a obviněného, ale zejména vyjádřeními samotného svědka Ř., existovaly ve věci důvodné pochybnosti o vině obviněného, které měly být hodnoceny v souladu s trestním řádem a ústavními předpisy - v pochybnostech ve prospěch obviněného. Z toho dovolatel vyvozuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a „skutkovými zjištěními“ soudu pojatými do výroku rozsudku odvolacího soudu. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na názor Ústavního soudu, že v tomto případě se jedná o vadu důkazního řízení a porušení práva na spravedlivý proces.
Porušení práva na spravedlivý proces dovolatel dále shledává v tom, že rozhodnutí soudů byla nedostatečně odůvodněna, a to zejména co se týče zamítnutí návrhů na doplnění dokazování (návrh na opětovný výslech svědka Ř. a dalších, přičemž odkazuje na odůvodnění podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona pod bodem 1), resp. je shledává v neprovedení těchto důkazů. Argumentuje, že pokud soud některý důkaz „zapomene“, tedy že jej neprovede a jeho provedení ani nezamítne, nebo jeho zamítnutí řádně neodůvodní, jedná se o tzv. „opomenutý“ důkaz, což ve svém důsledku znamená porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na obhajobu. V této souvislosti odkazuje dovolatel na nálezy a stanoviska Ústavního soudu. Závěr o vině obviněného dle něj nejen, že je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, které vinu obviněného vyvracejí, ale je navíc i neodůvodněný.
Dovolatel dále tvrdí, že skutek, který byl předmětem trestního stíhání, se měl stát v měsíci březnu 1995. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno a obvinění sděleno dne 23. června 1999, trestní stíhání bylo skončeno pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006. Poslední odvolací řízení trvalo téměř dva roky. Celé trestní stíhání trvalo téměř sedm let a bylo zahájeno více než čtyři roky poté, co se údajný skutek měl stát. Obžaloba navíc obsahovala jiný popis skutku, než pro který bylo sděleno obvinění. Dovolatel namítá, že shora uvedená délka trestního stíhání byla nepřiměřená a v rozporu s ústavními předpisy a mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána. Navíc je dle rozsudků Evropského soudu pro lidská práva /dále jen „ESLP“/ neslučitelná s požadavkem přiměřené lhůty, jak stanoví čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Dovolatel připomíná, že dle ustálené judikatury ESLP by nemělo projednání určité věci soudem - s výjimkou věcí mimořádně komplikovaných - trvat víc než tři roky. Pokud trestní stíhání přesáhne víc než 6 let, znamená tato délka závažné porušení práva obviněného na spravedlivý proces, přičemž by délka trestního stíhání měla být zohledněna při výměře trestu, neboť délka trestního stíhání má negativní důsledky pro obviněného.
Dovolatel namítá, že jak prvoinstanční soud, tak i soud odvolací, nepostupovaly při svém rozhodování podle základních zásad trestního řízení,tak jak jsou uvedeny v ustanovení §2 odst. 2, 4, 5, 6, 12 a 13 tr. řádu a porušily práva obviněného zakotvená v ustanovení §33 odst. 1 a §214 tr. řádu, přičemž některá z těchto porušení, dle názoru dovolatele, naplňují dovolací důvody.
Soudy svým postupem porušily i ustanovení §125 odst. 1, §134 odst. 1, 2 tr. řádu a základní práva a svobody obsažená v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod, jakož i v mezinárodních smlouvách, kterými je Česká republika vázána a tím došly ve svých závěrech k nesprávnému skutkovému nálezu a k nezákonnému rozhodnutí o vině, které je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Dovolatel zdůrazňuje, že skutková zjištění obou soudů byla učiněna na podkladě nedostatečných a nesprávných úvah soudů nezaložených na řádně provedených důkazech a porušujících zákon a ústavní předpisy v neprospěch obviněného. Napadeným rozhodnutím je především vytýkáno, že nedostatek důkazů byl nahrazen pouhou libovolnou úvahou postrádající zákonný podklad a podklad v provedených důkazech, jakož i v samotném tvrzení svědka P. Ř., který si vše - dle svého tvrzení obsaženého v jeho závěrečné řeči, vymyslel.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ze všech shora uvedených důvodů a z důvodů obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. řádu jako soud dovolací napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2006, sp. zn. 6 To 476/2004, zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozhodnutí - rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. srpna 2004, sp. zn. 3 T 49/2002, jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím.
K podanému dovolání se ve smyslu ust. §265h odst. 2 věty první tr. řádu písemně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
K dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu dle 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu s odkazem na ustanovení §37 odst. 3 tr. řádu a vycházeje z materiálů, které má Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, se ve vyjádření uvádí, že vyšetřovatel vyrozuměl dne 16. září 1999 o konání výslechu poškozeného pouze advokáta JUDr. T., který se úkonu zúčastnil, přičemž, a to ač Mgr. L. dne 23. června 1999 zaslala vyšetřovateli plnou moc zvoleného obhájce a žádost o vyrozumívání o úkonech trestního řízení, vyšetřovatel ji o výslechu poškozeného nevyrozuměl. Pro uvedené státní zástupce přisvědčuje námitce obviněného, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo zkráceno jeho právo na obhajobu. Vyšetřovatel tím, že realizoval výslech poškozeného, ačkoli o jeho konání nevyrozuměl druhého obhájce obviněného (Mgr. L.) a u obviněného byl dán důvod nutné obhajoby dle §36 odst. 3 tr. řádu, znemožnil nepřítomné obhájkyni výkon jejího nesporného procesního práva a výslech realizoval v rozporu s trestním řádem i ústavně zaručeným právem obviněného na obhajobu. Současně ale státní zástupce zdůrazňuje, že poškozený se účastnil hlavního líčení i veřejného zasedání, nalézacím soudem byl opakovaně vyslechnut procesně bezvadným způsobem, přičemž soud rozhodnutí o vině neopírá pouze o výpověď poškozeného z přípravného řízení, kterou fakticky zopakoval v hlavním líčení dne 26. března 2003, nýbrž i o výpovědi otce poškozeného Z. Ř. a matky poškozeného D. Č., jakož i další důkazy, jejichž vyhodnocení soud věnoval značnou pozornost.
Jelikož v současné době již proto není nezbytné danou procesní vadu napravovat cestou mimořádného opravného prostředku (dovolání), a to ohledem na okolnost, že by zrušení napadeného rozhodnutí v posuzovaném případě zcela evidentně nevedlo k jinému – pro obviněného příznivějšímu – rozhodnutí ve věci, a jelikož otázka, která má být z podnětu dovolání řešena není po právní stránce zásadního významu (a to s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 308/97, příp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 574/2004 ze dne 14. července 2004), navrhl státní zástupce v této části předmětné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Pokud obviněný namítá nepřiměřenou délku řízení, státní zástupce k tomu uvádí, že skutek se v posuzovaném případě opravdu stal již v roce 1995, ke sdělení obvinění však došlo až dne 15. června 1999 a v této souvislosti se již termín veřejného zasedání (13. dubna 2006), nejeví jako hrubě nepřiměřený a to s přihlédnutím k určitým specifikům dané věci. Dovolacím důvodem by tu však nebylo ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nýbrž by se spíše mělo jednat o ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, které předpokládá, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Poté, co se ve vyjádření rekapituluje smysl a obsah judikatury Evropského soudu pro lidská práva v otázkách nepřiměřené délky řízení (čl. 6 a čl. 13 Úmluvy), odkazuje státní zástupce na s ní souladnou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 32/03, I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98, I. ÚS 554/04, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 345/203, 11 Tdo 421/2003, 6 Tdo 1172/2003, 5 Tdo 1081/2003). Obsahem této judikatury je konstatování, dle něhož nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Zároveň ale porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků podle čl. 13 Úmluvy. Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tedy dle státního zástupce ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit trestní stíhání dle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Pro uvedené dle jeho názoru v této části dovolání obviněného JUDr. K. K. nenaplňuje jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (a ani žádný jiný dovolací důvod) a jeho dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.
V souvislosti s namítaným dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce konstatuje, že v rámci řízení o dovolání jako mimořádném opravném prostředku se nelze zabývat námitkami dovolatele, jimiž zpochybňuje skutková zjištění soudu, popř. dochází k jinému hodnocení povedených důkazů a jimiž tedy nevytýká konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, tedy nesprávnou právní kvalifikaci již stabilizovaného skutkového základu nebo jinak vadné hmotně právní posouzení, nýbrž prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke kterému dospěly soudy obou stupňů. V této části dle státního zástupce obviněný uplatnil dovolání evidentně z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný také namítá, že jeho činnost jako obhájce spočívající v tom, že sám vyslýchal v přípravném řízení potenciální svědky trestného činu při obhajobě klientů, byla v souladu s názorem České advokátní komory. V případech, kdy obhájce nemůže bez styku s pramenem důkazu odhadnout jeho výsledek z hlediska zájmů obviněného, dle státního zástupce nebrání žádný předpis tomu, aby obsah takového důkazu, konkrétně i obsah předkládané svědecké výpovědi, předem prověřil, jelikož kdyby takový důkaz navrhl bez předchozího prověření, riskoval by, že nebude postupovat v duchu §41 odst. 1 tr. řádu, protože by návrhem na povedení důkazu mohl obviněného poškodit. V posuzované věci však uvedená okolnost nemá žádnou relevanci, jelikož skutkovou větou výroku pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu popsané jednání obviněného vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a zcela jistě dle státního zástupce nejde o činnost obhájce, jak ji obviněný popsal s odvoláním na názor prezentovaný Českou advokátní komorou.
Uplatnil-li obviněný dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl za situace, kdy v předchozím řízení byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. řádu, státní zástupce s ohledem na charakter námitek obviněného zastává názor, že tyto nejsou způsobilé obsahově naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l tr. řádu. Upozorňuje zároveň, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze zásadně napadat pouze rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, což není případ posuzované věci, jelikož odvolací soud po zrušení rozsudku prvoinstančního soudu ve věci podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu nově rozhodl o vině i trestu.
Vycházeje z takto vyložených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání obviněného JUDr. K. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e), f) tr. řádu. Vyslovil současně souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ČR učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné (§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu), bylo podáno osobou oprávněnou (§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně lze považovat za některý z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněný v předmětném dovolání uplatnil dovolací důvody dle §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. řádu.
Naplnění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu spatřuje obviněný ve skutečnosti, že provedl-li soud v hlavním líčení důkaz přečtením výpovědi P. Ř. ze dne 30. září 1999, postupoval v rozporu se zákonem, neboť tento důkaz byl získán nezákonným způsobem, přičemž uvedená procesní vada mohla mít vliv na dovoláním napadené rozhodnutí. Vyslovuje zároveň názor, dle něhož tento dovolací důvod dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení ji upravujících, v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, ale pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou splněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil.
Nejvyšší soud k uplatněnému dovolacímu důvodu konstatuje, že policejní orgán tím, že realizoval výslech poškozeného, ačkoli o jeho konání nevyrozuměl druhého obhájce obviněného (Mgr. L.), znemožnil nepřítomné obhájkyni, a tím i obviněnému výkon nesporného procesního práva a výslech realizoval v rozporu s trestním řádem i ústavně zaručeným právem obviněného na obhajobu. Nejvyšší soud vychází přitom z interpretace dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, jak ji vyložil zejména v usnesení ze dne 21. listopadu 2002, sp. zn. 7 Tdo 927/202, pro případ nevyrozumění druhého obhájce o konání veřejného zasedání: „K porušení práva na obhajobu ve smyslu trestního řádu /a za naplněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ nelze považovat pouze situaci, kdy v případech nutné obhajoby obviněný obhájce neměl, neboť si ho nezvolil, příp. mu nebyl ustanoven, ale také případy, kdy v řízení (před soudem) neměl jednoho ze dvou či více obhájců, např. již jen proto, že tento obhájce nebyl o prováděném úkonu vyrozuměn (a nedošlo k tomu, že by obviněný jednoho obhájce k přijímání písemností zmocnil, či byl určen předsedou senátu), neboť nepřítomnost tohoto druhého obhájce za situace, kdy nebyl o úkonu vyrozuměn, má pro obviněného v řízení ten důsledek, že nemůže realizovat prostřednictvím tohoto obhájce, kterého podle zákona měl mít, svá obhajovací práva“. Shodně judikoval v analogické situaci, kdy soud opět nevyrozumění druhého obhájce o konání veřejného zasedání (usnesení ze dne 19. listopadu 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002): „Výkladem ustanovení §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu lze dospět k závěru, že toto dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení ji upravujících, v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, jak by se mohlo jevit jen z restriktivního gramatického výkladu, ale že zahrnuje i případy, kdy obviněný sice obhájce ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. I zde jde o situaci, kterou lze v širším smyslu označit tak, že obviněný v řízení obhájce nemá, ač ho podle zákona mít má. Přitom faktické důsledky pro obviněného jsou v obou případech stejné“.
K obsahu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu se Nejvyšší soud vyslovil dále v usnesení ze dne 27. srpna 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, v němž vyslovil podmínku podstatného charakteru předmětné procesní vady, tj. posouzení toho, ovlivnila-li, resp. mohla-li ovlivnit tato skutečnost průběh a výsledek řízení /analogicky pojmu podstatné vady dle §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu v odvolacím řízení/. Shodně v této souvislosti konstatoval i Ústavní soud v usnesení sp. zn. III ÚS 95/04, v němž vyslovil názor, že byť postup obecných soudů při vyrozumívání druhého obhájce nebyl v dané věci zcela korektní, nedosahuje toto pochybení ústavněprávní dimenze a nebylo jím podstatně narušeno stěžovatelovo právo na obhajobu, jelikož stěžovatel byl zastoupen kvalifikovaným obhájcem, který vystupoval aktivně při prosazování jeho práv. Ústavní soud uvážil i fakt, že dalším legislativním vývojem (novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.) byl nově zpřesněn a doplněn způsob vyrozumívání více obhájců o úkonech trestního řízení (srov. §37 odst. 3 tr. ř.), který poněkud modifikuje kategoričnost názorů vyslovených ve starších nálezech Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 312/98).
Obviněný dne 9. března 2001 odvolal plnou moc Mgr. L. k zastupování v předmětné věci, přičemž odvolání plné moci bylo Policii České republiky, Obvodnímu úřadu vyšetřování Praha 6 doručeno prostřednictvím Mgr. L. dne 28. března 2001 (spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 49/2002, č. l. 118-119). Dne 26. března 2003 byl u hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 6 v dané věci přítomen jak obviněný, tak i jeho v dané době již jediný obhájce (spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 49/2002, č. l. 182). V průběhu líčení soud provedl důkaz výslechem svědka P. Ř., v němž uvedl: „Když jsem byl předtím přepaden tak i volal nějaký člověk, nemohu říct, jestli to byl pan doktor K. Představil se jako JUDr. K., že volá od H. a že by bylo lepší, kdybych stáhnul výpověď, nebo se mohou stát nějaké věci. Nemohu ale pravdu říct, jestli to byl JUDr. K. Mluvil jsem s ním jen po telefonu, navíc je to mnoho let. … V tom telefonu, myslím, ten člověk říkal, že by mě mohlo srazit auto nebo tak něco. Už je to dlouho, nepamatuji si to přesně“. Po přečtení výpovědi svědka z přípravného řízení (č. l. 43 - 45) k své původní výpovědi uvedl: „Ano, na své výpovědi trvám, i když dnes si to již pro odstup času přesně nepamatuji“. (Spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 49/2002, č. l. 184 - 185.)
Poškozený se tedy účastnil hlavního líčení, nalézacím soudem byl vyslechnut procesně bezvadným způsobem za plného respektování práv obviněného na obhajobu, soud rozhodnutí o vině posléze neopřel pouze o výpověď poškozeného z přípravného řízení, kterou, jak bylo uvedeno, fakticky zopakoval v hlavním líčení dne 26. března 2003, nýbrž i o důkazy výpovědí otce poškozeného Z. Ř. a matky poškozeného D. Č., jakož i další důkazy, jejichž vyhodnocení věnoval značnou pozornost.
Pro uvedené, jelikož namítaná procesní vada, zakládající přípustnost dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu není vadou podstatnou, byla v průběhu dalšího řízení zhojena a neovlivnila, resp. nemohla ovlivnit průběh a výsledek řízení, kvalifikuje Nejvyšší soud v této jeho části dovolání jako zjevně neopodstatněné, jímž je pro danou část dovolání dán důvod jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Obviněným uplatněný další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto důvodu lze proto namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání není vůbec trestné. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocených důkazů, ani neúplnost provedeného dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03). V dovolání je možné vytýkat jen právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, ale není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním s cílem dosáhnout jejich změny a v návaznosti na to i jiného právního posouzení.
Nejnovější judikatura Ústavního soudu, zejména pak nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04 ze dne 28. listopadu 2005 (a obdobně i nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03, I. ÚS 4/04), nepřipuštění dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bez ohledu na námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, označuje za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Shora zmíněnou restriktivní interpretaci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ze strany Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud v uvedených nálezech za „neudržitelnou“, a tudíž rozpornou s principy spravedlivého procesu. V nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 pak Ústavní soud výslovně konstatoval: „Především má Ústavní soud za to, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné, jak dokazuje daný případ, a výklad ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu by měl tuto skutečnost zohledňovat. Každé skutkové zjištění má totiž bezpochyby vliv na právní posouzení skutku, které je dynamicky závislé na ‚stupni‘ zjištění skutkového stavu případu. Nelze proto jednoznačně předřadit skutková zjištění jejich právnímu posouzení.“ Ústavní soud ve své judikatuře zároveň naznačil rozsah nezbytného skutkového přezkumu, jenž je od přezkumu právního neoddělitelný. Učinil tak zejména v nálezech sp. zn. IV. ÚS 182/04, sp. zn. II. ÚS 460/04, a sp. zn. II. ÚS 83/04, dle kterých neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání věci soudem, přičemž takovým projednáním není případ, v němž ve výroku o vině skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. řádu. V uvedených nálezech Ústavní soud dále konstatoval, že v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu o dovolání, na rozdíl od posuzované věci, je vyjádřeno stanovisko, že chybějící skutkové okolnosti ve skutkové větě výroku rozsudku, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeným ve větě právní, zakládají dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu; tak například ve věcech vedených pod sp. zn. 7 Tdo 954/2002 a 5 Tdo 1328/2003 bylo zjištění, že ve skutkové větě výroku rozsudku nebyly uvedeny skutkové okolnosti, které by v posuzovaném případě byly konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle něhož byl čin obviněného právně posouzen, důvodem ke zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněný trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. dopustil tím, že v době nejméně od 15. března 1995 nejpozději do 22. března 1995, v sídle tehdejší advokátní kanceláře, kdy jako obhájce D. H., a J. H., v trestní věci loupežného přepadení poškozeného P. Ř., podle §234 odst. 1 tr. zák., vedené u Policie České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 2 pod sp. zn. ČVS: OV2-384/95, v průběhu přípravného řízení telefonicky kontaktoval poškozeného P. Ř., od kterého požadoval pod pohrůžkou „náhodného“ sražení autem nebo zajištění svědků k jeho údajné činnosti, spočívající v prodeji drog, aby změnil výpověď o skutkových okolnostech jeho loupežného přepadení ve prospěch bratrů H. Obviněný zpochybnil způsob hodnocení výpovědi svědka Z. Ř., o kterou dle jeho názoru soud opřel svůj závěr o vině, a nadto uplatnil námitku tzv. opomenutých důkazů, kdy poukázal na skutečnost, že soudy jeho důkazním návrhům nevyhověly. Své dovolání v této části tak založil jednak na skutkových námitkách, jimiž se domáhal změny skutkových zjištění, a následně ze změny těchto zjištění vyvozoval, že se nedopustil trestného činu, a jednak na námitkách procesních. Z charakteru námitek je evidentní, že vytýkané vady mají povahu vad skutkových, příp. procesních, nikoli ale hmotně právních. Ačkoli tedy obviněný deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, uplatnil ve skutečnosti námitky skutkové, příp. procesní v tom rozsahu, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle §265b tr. řádu obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu. Pokud by se dovolání opíralo pouze o tyto skutkové, ev. procesní námitky, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Pokud obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá nepřiměřenou délku řízení, Nejvyšší soud v této souvislosti toliko odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 5/96, IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 445/98, II. ÚS 32/03, IV. ÚS 8/03, IV. ÚS 487/03, II. ÚS 83/04, I. ÚS 554/04) a Nejvyššího soudu (5 Tdo 345/203, 11 Tdo 421/2003, 6 Tdo 1172/2003, 5 Tdo 1081/2003). Jejím obsahem je kromě kritického hodnocení nedůvodných průtahů a nepřiměřené délky trestního řízení zároveň i stanovisko, dle něhož porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků podle čl. 13 Úmluvy, a tudíž ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit trestní stíhání dle §11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Pro uvedené v této části dovolání obviněného JUDr. K. K. nenaplňuje jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (a ani žádný jiný dovolací důvod), dovolání v dané části bylo tudíž podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu, pročež jej Nejvyšší soud v tomto rozsahu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, aniž by na jeho podkladě podle §265i odst. 3 odst. tr. řádu přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný s odkazem na článek z Bulletinu namítá, že jeho činnost jako obhájce spočívající v tom, že sám vyslýchal v přípravném řízení potenciální svědky trestného činu při obhajobě klientů, byla v souladu s názorem České advokátní komory. Skutečnost, že prověřování obsahu navrhovaných důkazů obhájcem odpovídá smyslu a účelu ustanovení §41 odst. 1 tr. řádu, nemá pro posouzení věci žádnou relevanci, jelikož skutkovou větou výroku pravomocného rozhodnutí Městského soudu v Praze popsané jednání obviněného vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák., a tudíž nejde o činnost obhájce směřující k naplnění obsahu §41 odst. 1 tr. řádu. Vzhledem k uvedeným argumentům kvalifikuje Nejvyšší soud v této jeho části dovolání jako zjevně neopodstatněné, jímž je pro tuto část dovolání dán důvod jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Obviněný uplatnil konečně i dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl za situace, kdy v předchozím řízení byly dány důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), g) tr. řádu. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že uvedený dovolací důvod se vztahuje toliko na rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, což ale není případ posuzované věci, v níž odvolací soud po zrušení rozsudku prvoinstančního soudu ve věci podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu nově rozhodl o vině i trestu. Pro uvedené v této části dovolání obviněného nenaplňuje jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu (a ani žádný jiný dovolací důvod), dovolání v dané části bylo tudíž podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Protože dovolání JUDr. K. K. bylo zčásti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. řádu a zčásti bylo kvalifikováno jako zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, aniž by na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. řádu přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman