ECLI:CZ:NSS:2011:2.AO.3.2011:150
sp. zn. 2 Ao 3/2011 - 150
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci navrhovatelů:
a) JUDr. M. W., b) Mgr. P.W., c) J.B., d) V. L., e) J. M., proti odpůrci: obec Libkova Voda,
se sídlem Libkova Voda 62, zast. advokátem JUDr. Lubomírem Kolaříkem,
se sídlem v Pelhřimově, Svatovítské náměstí 126, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy
č. 1/2011 – změny č. 4 územního plánu sídelního útvaru Libkova Voda, schváleného
zastupitelstvem obce Libkova Voda dne 28. 1. 2011,
takto:
I. Návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2011 – změny č. 4 a) územního plánu
sídelního útvaru Libkova Voda, schváleného zastupitelstvem obce Libkova Voda dne
28. 1. 2011, se zamítá .
II. Návrh navrhovatelů d), e) na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2011 – změny č. 4 b)
územního plánu sídelního útvaru Libkova Voda, schváleného zastupitelstvem obce
Libkova Voda dne 28. 1. 2011, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Navrhovatelé a), b), c) podali návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části
podle §101a a násl. zákona č. 150/2002 Sb., so udní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), který byl
Nejvyššímu správnímu soudu doručen dne 22. 4. 2011. Dne 4. 5. 2011 se k předmětnému návrhu
připojili navrhovatelé d) a e). Napadené opatření obecné povahy spočívá ve změně
č. 4 územního plánu sídelního útvaru Libkova Voda, schválené zastupitelstvem obce
Libkova Voda dne 28. 1. 2011. Změna má dvě části. Změna č. 4 a) se dotýká části pozemků
p. č. 774/1 a p. č. 774/6 v k. ú. Libkova Voda dosud v úze mním plánu vedených jako pole
a louky. Nově bude plocha o výmě ře 3,5 ha vedena jako plocha výroby. Tato změna vyšla vstříc
záměru výstavby bioplynové stanice. Změna č. 4 b) se dotýká pozemků p. č. 946/2, 910/2, části
p. č. 946/1, části p. č. 922 a části p. č. 909 dosud v územním plánu vedených jako „podnikatelská
činnost“. Nově bude vedena jako orná půda a louky.
Navrhovatelé shodně uvádějí, že jsou obyvateli obce Libkova Voda, kteří v obci vlastní
nemovitosti. Podle jejich názoru odpůrce porušil §172 a násl. zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, když návrh napadeného opatření obecné povahy neoznámil veřejnou vyhláškou, ačkoliv
v tomto ustanovení správní řád takovou povinnost ukládá. Tím byla navrhovatelům odňata
možnost uplatnit písemné připomínky v zákonné lhůtě. Odpůrce nedodržel při změně územního
plánu §20 odst. 1, §43 a násl. a §52 a násl. zákona č. 183/ 2006 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), a §173 správního řádu také tím, že nejen návrh opatření
obecné povahy, ale ani pak vydané opatření obecné povahy samotné nebylo doručeno veřejnou
vyhláškou. Takovým opatřením obecné povahy se nelze řídit. Odpůrce nezveřejnil celý text
opatření obecné povahy, ale jenom prosté oznámení o jeho vyd ání. Z oznámení není zřejmé,
co je předmětem napadeného opatření obecné povahy.
Není pochyb o tom, že výstavba bioplynové stanice výrazným způsobem ovlivní život
v obci Libkova Voda a jejím okolí a navrhovatelé budou zcela jistě dotčeni v tom směru,
že výkon jejich vlastnického práva bude během výstavby a po jejím ukončení i po celou dobu
provozu bioplynové stanice výrazně narušen zvýšeným hlukem z nákladní dopravy, prachem
a pachovými imisemi, které budou mít svůj původ jak v samotném provozu stanice i v dopravě
materiálu do ní po silnici 3. třídy. Jistě také klesne cena jejich nemovitostí.
V doplnění návrhu navrhovatelé uvádějí, že doposud nebyl zpracován komplexní územní
plán obce Libkova Voda. Na extravilán obce tak je třeba hledě t jako na nezastavěné území,
do něhož nelze umístit průmyslový objekt, neboť tomu brání ustanovení §18 odst. 5 stavebního
zákona. Vytržení jedné plochy z extravilánu a její zařazení mezi plochy zastavitelné považují
navrhovatelé za obcházení stavebního zákona. Umístění stavby bioplynové stanice je výrazný
a necitelný zásah do krajinného rázu. Navíc dojde k nárůstu těžké dopravy v obci, zhoršení
ovzduší i k narušení vztahu mezi občany obce i vztahu obce k obcím sousedním, které výstavbu
odmítají.
Navrhovatelé uvádějí, že dotčené orgány udělovaly své souhlasy na základě oznámení
podlimitního záměru bioplynové stanice Libkova Voda zpracovaného Ing. Josefem Charouzkem
v říjnu 2010. V něm je uvedeno, že dopravní napojení bude vedeno přes obce Rynárec a Čelistná.
Pro velký odpor obyvatel těchto sousedních obcí ale došlo ze strany investora ke změně
plánovaných dopravních tras tak, že veškerá doprava související s provozem stanice povede
přes obývané území obce Libkova Voda. To velmi ztíží dopravní situaci v obci. Kdyby s tímto
novým záměrem byly seznámeny dotčené orgány, jistě by bylo požadováno zpracování studie
o vlivech stavby na životní prostředí (EIA). Je také dost pravd ěpodobné, že investor o tom,
že doprava bude vedena přes obec Libkova Voda, věděl již od počátku, tedy ještě v době,
kdy tvrdil, že hodlá vést dopravu přes obce sousední.
Záměr výstavby bioplynové stanice byl Krajským úřadem kraje Vysočina vyhodnocen
jako záměr dle §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní
prostředí a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní
prostředí), kategorie II, bod 3.1 „Zařízení ke spalování paliv o jmenovitém tepelném výkonu
od 50 do 200 MW“, a to jako záměr podlimitní. Takový záměr může být předmětem alespoň
zjednodušeného zjišťovacího řízení podle §6 odst. 2 a 3 zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí. To, zda krajský úřad vyhodnotí záměr jako vyžadující zjišťovací řízení, závisí
na posouzení informací uvedených v oznámení záměru. Oznámený způsob vedení dopravy
tak měl vliv na skutečnost, že zjednodušené zjišťovací řízení nebylo vyžadováno.
Navrhovatelé konečně dodávají, že bioplynová stanice má být umístěna na návětrné
straně vzhledem k bytové zástavbě. Výsledný digestát, který může páchnout, bude jímán
do uskladňovací jímky, která není zastřešená. Dále nejsou stanoveny přepravní trasy
zapáchajícího materiálu (např. kejdy, močůvky). Nepochybně tedy hrozí obtěžování obyvatel
obce nadměrným zápachem, zhoršení ovzduší a zhoršení kvality životního prostředí. Bioplynová
stanice, jakožto velký stacionární zdroj znečištění ovzduší a zdroj zápachu, musí mít ke svému
umístění závazné stanovisko a povolení orgánu ochrany ovzduší ve smyslu zákona
č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně
ovzduší). Dotčeným orgánem je vždy i Česká inspekce životního pr ostředí, v souladu s §46
odst. 1 písm. k) tohoto zákona. Tyto dokumenty ovšem nebyly pořízeny. Tím je nastolen
nesoulad se zákonem o ochraně ovzduší.
Ze shora shrnutých důvodů tedy navrhovatelé žádají, aby Nejvyšší správní soud opatření
obecné povahy zrušil.
Odpůrce ve svém vyjádření k podanému návrhu uvádí, že v procesu přijímání
napadeného opatření obecné povahy nedošlo k porušení procesních pravidel. Opatření obecné
povahy je zveřejněno v úplné podobě na internetových stránkách Městského úřadu Pelhřimov
a v tištěné podobě u pořizovatele na městském úřadě v Pelhřimově i obecním úřadě v Libkově
Vodě. Textová a grafická část včetně dokladů je, v souladu s §165 odst. 1 stavebního zákona,
uložena na městském úřadě v Pelhřimově, nadřízeném krajském úřadě i v obci Libkova Voda.
Ze všech těchto důvodů odpůrce navrhuje, aby Nejvyšší správní soud předmětný návrh
na zrušení opatření obecné povahy zamítl.
Při jednání dne 26. 5. 2011 setrvali všichni účastníci na svých předchozích tvrzeních,
obsažených v návrhu, jeho doplnění, resp. vyjádření odpůrce. Nad tento rámec přítomní
navrhovatelé a), b), c) nově uvedli, že územní plán byl vydán na dobu určitou – a to do roku
2010, jak plyne z usnesení o schválení územního plánu sídelního útvaru Libkova Voda z roku
1997, který byl soudu předložen. Nebylo te dy možné územní plán změnit opatřením obecné
povahy z ledna roku 2011. Územním plánem také není zpracován extravilán obce, ale jen její
intravilán a odloučená část Samoty. Poukazují na to, že dle vyhlášky o regulativech územního
rozvoje obce Libkova Voda, kterou při jednání doložili, sice může dojít v odůvodněných
případech k tomu, že dosud nezastavěné území bude zastavěno, ale nastalou situaci nelze
podřadit pod pojem „odůvodněný případ“. Konečně do spisu navrhovatelé založili dopis
investora, společnosti Bohemen Grondfonds s. r. o., který je adresován zastupitelstvu a v němž
je uvedeno, že investor bude požadovat náhradu škod (vložených investic), pokud
se zastupitelstvo rozhodne změnit územní plán tak, že výstavba bioplynová stanice nebude
možná. V opačném případě jsou obci přislíbeny benefity, např. roční příspěvek 250 000 Kč
na provoz obce a jednorázový dar 1 000 000 Kč po získání stavebního povolení.
Navrhovatelé také uvedli, že po zrušení opatření obecné povahy zdejším soudem ve věci
sp. zn. 4 Ao 2/2011 nastal v obci stav právní nejistoty, zda nyní napadené opatření obecné
povahy vůbec platí. Soud se totiž v tomto ohledu vyjádřil jen k opatření obecné povahy, jímž byla
provedena změna č. 5 územního plánu obce (kterou měla být zrušena nyní napadená změna č. 4),
ale již nezrušil usnesení zastupitelstva obce ze dne 21. 2. 2011, kterým bylo prohlášeno,
že zastupitelstvo dává souhlas ke zrušení změny č. 4. Zatímco stavební úřad v jeho mezích
i nadále pokračuje v řízeních vedoucích k výstavbě stanice, investor se domnívá, že nyní
napadené opatření obecné povahy vyvolává právní účinky, zastupitelstvo je nečinné a občané
obce s napadenou změnou územního plánu v naprosté většině nesouhlasí.
Navrhovatelé, kteří byli jednání přítomni, dodali, že v době podání návrhu neměli
k dispozici všechny listiny, jimiž mohli argumentovat, neboť ty se nacházely na Nejvyšším
správním soudu jako příloha soudního spisu zn. 4 Ao 2/2011. Navrhovatelé a), b), c) také omezili
petit návrhu tak, že napadají toliko část č. 4 a) napadenéh o opatření obecné povahy, nikoliv část
č. 4 b).
Odpůrce při jednání nad rámec svého předchozího vyjádření uvedl, že považuje
předmětný návrh za opožděně podaný s ohledem na lhůtu dle §72 odst. 1 s. ř. s. Upozornil také
na znění §188 odst. 1 stavebního zákona, kde je zakotveno prodloužení platnosti územních
plánů. Dle odpůrce bylo v rozsudku zdejšího soudu ve věci sp. zn. 4 Ao 2/2011 vysloveno,
že nyní napadená změna územního plánu je v souladu se zákonem. Proto se domnívá,
že by návrh měl být odmítnut, případně zamítnut.
K dotazu soudu, zda navrhovatelé vyvíjeli aktivitu již v procesu přijímání napadeného
opatření obecné povahy, uvedli přítomní navrhovatelé, že pozvánky na zasedání zastupitelstva
jsou formulovány zpravidla vágně, takže se v obci o záměru dlouho nevědělo. Zastupitelstvo
navíc záměr postavit stanici dlouho nezveřejňovalo, ačkoliv o něm bylo dobře informováno;
ostatně investorovi byly prodány některé pozemky v obci. Navrhovatelé ovšem připustili,
že v obci je úřední deska, na níž se informa ce zveřejňují. O vydání opatření obecné povahy
se navrhovatelé dozvěděli až v únoru roku 2011.
Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že územní plán odpůrce
byl schválen jeho zastupitelstvem dne 15. 12. 1997. V návaznosti na to byla vydá na vyhláška
o regulativech územního rozvoje obce Libkova Voda. Podle jejího čl. 1 odst. 1 „ vyhláška vymezuje
závazné části územního plánu sídelního útvaru obce Libkova Voda schváleného obecním zastupitelstvem
v Libkově Vodě dne 15. 12. 1997 v regulativech rozvoje obce Libkova Voda.“. Územní plán odpůrce byl
dotčen změnou č. 1 z roku 2001 a změnami č. 2 a 3 z roku 2005.
V návaznosti na záměr realizovat na pozemku parc. č. 774/6 v k. ú. Libkova Voda stavbu
bioplynové stanice podala společnost Bohemen Grondfonds s. r. o. návrh na pořízení územního
plánu nebo jeho změny, který byl odpůrcem přijat. Tomu odpovídá usnesení z 20. veřejného
zasedání Zastupitelstva obce Libkova Voda konaného dne 7. 7. 2010. Podle něj byla vzata
na vědomí „důvodová zpráva … týkající se pořízení změny č. 4 územního plánu …, a to na základě žádosti
… za účelem umožnění výstavby bioplynové stanice “ a v návaznosti na to schváleno „pořízení změny č. 4
územního plánu obce Libkova Voda spočívající v převedení části pozemku PK parc. č. 774/6 o výměře
cca 3,5 ha v k.ú. Libkova Voda po levé straně polní cesty z Libkovy Vody směr les 'Matouš' v části svažující
se k potoku na hranicí mezi k. ú. Libkova Voda a Čelistná do plochy určené pro průmyslovou výrobu
a skladování…“. Z obsahu spisu vyplývá, že pořizovatelem bylo vedeno řízení o změně územního
plánu a byly opatřovány potřebné podklady. Dne 21. 9. 2010 byl zastupitelstvem schválen návrh
zadání změny a bylo pokračováno v řízení. Následně dne 28. 1. 2011 byl na 3. veřejném zasedání
Zastupitelstva obce Libkova Voda schválen návrh změny č. 4 územního plánu a tato změna byla
vydána jako opatření obecné povahy. Uvedená změna spočívala mj. v převedení „části pozemku
pozemková parcela KN 774/1 PK 774/6 dle LV veden jako orná půda v k. ú. Libkova Voda, k terý je veden
… jako pole, louky“ na plochu výroby. Změna č. 4 byla vydána formou opatření obecné povahy
a toto opatření obecné povahy bylo oznámeno pod č. 1/2011 podle §173 správního řádu
vyvěšením na úřední desce odpůrce a Městského úřadu Pelhřimov. Pod le něj se „oznamuje …
vydání opatření obecné povahy č. 1/2011 změny č. 4 územního plánu sídelního útvaru Libkova Voda, které
vydalo (zastupitelstvo) na svém řádném zasedání dne 28. 1. 2011.“. Jak vyplývá z odůvodnění opatření
obecné povahy, nikdo z oprávněných subjektů vůči němu nevznesl námitky, připomínky uplatnily
pouze sousední obce Čelistná a Rynárec, které posléze podaly návrh na obnovu řízení. Vposled
uvedené opatření obecné povahy bylo nyní napadeno soudní cestou.
Z kopie zápisu a usnesení ze 4. veřejného zasedání Zastupitelstva obce Libkova Voda
konaného dne 21. 2. 2011 ovšem vyplývá, že mezi obyvateli obce vznikl odpor proti možné
realizaci stavby bioplynové stanice. V návaznosti na to se v obou dokumentech shodně uvádí:
„Zastupitelstvo obce Libkova Voda po projednání bere na vědomí důvodovou zprávu týkající se zrušení schválené
změny č. 4 územního plánu sídelního útvaru obce Libkova Voda, která byla schválena na 3. veřejném zasedání
Zastupitelstva obce Libkova Voda dne 28. ledna 2011, č. usnesení I.“. Dále Zastupitelstvo obce Libkova
Voda „zrušuje usnesení č. I ze 3. veřejného zasedání Zastupitelstva obce Libkova Voda dne 28. ledna 2011,
kterým byla schválena změna č. 4 územního plánu sídelního útvaru obce Libkova Voda, s tím, že na pozemku
p. č. 774/83 v k. ú. Libkova Voda v lokalitě u lesa Matouš nebude nikdy v budoucnu stát stavba bioplynové
stanice“. V návaznosti na to zastupitelstvo „schvaluje vydání opatření veřejné povahy č. 2/2011 o oznámení
zrušení schválené změny č. 4 územního plánu sídeln ího útvaru obce Libkova Voda, která byla schválena
na 3. zasedání Zastupitelstva obce Libkova Voda dne 28. ledna 2011, č. usnesení I . “ Ve spise se potom
nachází kopie „oznámení o vydání opatření obecné povahy č. 2/2011 “ ze dne 24. 2. 2011, č. j. 2/2011.
V něm se „oznamuje (…) vydání opatření obecné povahy č. 2/2011, které vydalo (zastupitelstvo) na svém
řádném zasedání dne 21. února 2011, o zrušení opatření obecní povahy č. 1/2011 změny č. 4 územního plánu
sídelního útvaru Libkova Voda, které bylo vydáno n a jeho řádném zasedání dne 28. ledna 2011. (…) Zrušení
opatření obecné povahy č. 1/2011se týká všech vlastníků pozemků a staveb (…) dotčených změnou č. 4
územního plánu sídelního útvaru Libkova Voda, a nedotýká se schváleného územního plánu sídelního útvar u
Libkova Voda včetně provedených změn č. 1 až č. 3.“ . Rovněž tento dokument byl vyvěšen na úřední
desce odpůrce od 24. 2 do 14. 3. 2011 a Městského úřadu Pelhřimov od 25. 2. do 15. 3. 2011.
Z podkladů obsažených ve spise, jakož i z vyjádření účastníků řízení, má Nejvyšší správní
soud za nesporné, že dne 28. 1. 2011 bylo Zastupitelstvem obce Libkova Voda schváleno
a vydáno opatření obecné povahy č. 1/2011. Jím byla uskutečněna změna č. 4 územního plánu
odpůrce, provedená mj. tak, že vycházela vstříc záměru navrhovatele změny ohledně stavby
bioplynové stanice. Toto opatření obecné povahy bylo oznámeno podle §173 správního řádu
a nabylo účinnosti. Vzhledem k tomu, že obyvatelé obce projevili s možným umístěním stavby
bioplynové stanice nesouhlas, zastupitelstvo se rozhodlo vyjít jim vstříc, revokovat své původní
rozhodnutí o schválení změny územního plánu spočívající v přijetí změny č. 4 a zrušit opatření
obecné povahy č. 1/2011. Tato revokace byla následně napaden a jako opatření obecné povahy
u zdejšího soudu obchodní společností Bohemen Grondfonds s. r. o. Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 4 Ao 2/2011 - 47, www.nssoud.cz, oznámení o vydání
napadeného opatření obecné povahy č. 2/2011 Zastupitelstva obce Libkova Voda ze dne
24. 2. 2011, č. 2/2011, zrušil dnem právní moci tohoto rozsudku. Právní moc nastala dne
12. 5. 2011. V tomto rozhodnutí je zejména uvedeno, že chtěl- li odpůrce obnovit původní stav,
který tu byl před změnou č. 4 územního plánu, měl postupovat prostřednictvím další změ ny
územního plánu. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku označil za opatření obecné povahy
právě „oznámení o vydání opatření obecné povahy č. 2/2011 “ ze dne 24. 2. 2011, č. 2/2011 a to také
zrušil. Ze závěrů tohoto pravomocného rozsudku plyne, že bylo zrušeno oznámení o vydání
opatření obecné povahy, a to především z důvodu právní jistoty, neboť kompletně absentoval
standardní postup při jeho přijímání („pouhé“ schválení usnesení zastupitelstva o vydání opatření
obecné povahy, na které poukazují navrhovatelé, dostačujícím postupem není). Zastupitelstvo
odpůrce sice zamýšlelo zrušit opatření obecné povahy, které je nyní napadeno před soudem,
nicméně tento proces nerespektoval ani základní pravidla, která je v případě vydávání daného
aktu třeba dodržet. Proto soud dospěl k závěru, že je s ohledem na právní jistotu třeba zrušit
oznámení o jeho vydání (neboť samo opatření obecné povahy měnící územní plán vydáno
fakticky nebylo).
Z toho je zřejmé, že ke zrušení nyní napadeného opatř ení obecné povahy nedošlo,
a to tedy může být přezkoumáno zdejším soudem. Z rekapitulace rozsudku však také plyne,
že k nyní napadenému opatření obecné povahy (změně č. 4 územního plánu) se Nejvyšší správní
soud meritorně nevyjadřoval. Není tedy pravda, jak tvrdí odpůrce, že nyní posu zovaná změna
územního plánu již před soudem obstála.
Odpůrci nelze přisvědčit ani v názoru, že navrhovatelé promeškali lhůtu k podání návrhu
dle §72 odst. 1 s. ř. s. Toto ustanovení je totiž součástí prvního dílu druhé hlavy třetí části s. ř. s.,
a tedy se vztahuje toliko na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Zde ovšem nebylo
napadeno správní rozhodnutí, ale opatření obecné povahy. Řízení o zrušení opatření obecné
povahy nebo jeho části je upraveno v díle sedmém téže hlavy a téže části. L hůta k podání návrhu
zde není stanovena žádná. Ostatně Nejvyšší správní soud opakovaně věcně
posuzoval opatření obecné povahy vydaná před několika lety, např. rozsudkem ze dne
22. 4. 2011, č. j. 5 Ao 2/2011 - 30, www.nssoud.cz, zdejší soud zrušil opatření obecné povahy
(stavební uzávěru) vydané dne 18. 12. 1986.
Navrhovatelům nelze přisvědčit v tvrzení, že územní plá n obce z roku 1997 byl vydán
na dobu určitou, a tudíž bylo vyloučeno v roce 2011 přijmout jeho změnu. Podstatné je,
že v textové ani v mapové části územního plánu z roku 1997 nic takového obsaženo není. Pouze
v usnesení zastupitelstva odpůrce o schválení územního plánu je v obecné rovině uvedeno,
že „horizont platnosti“ je rok 2010. Tato formulace, jakkoliv je neob vyklá, nevypovídá nic o tom,
že se územní plán vydává na dobu určitou. Jde spíše jen o proklamaci politickou, která vypovídá
o tom, kdy je dle zastupitelstva vhodné provést revizi územního plánu a s jakým výhledem
(„horizontem“) je kalkulováno při řešení území obce. Lze také v této souvislosti poukázat
na odpůrcem citované ustanovení §188 odst. 1 stavebního zákona, dle něhož územně plánovací
dokumentaci sídelního útvaru nebo zóny, územní plán obce a regulační plán schválené
před 1. lednem 2007 lze do 31. prosince 2015 podle tohoto zákona upravit, v rozsahu provedené
úpravy projednat a vydat, jinak pozbývají platnosti. Ex lege tak dochází k pozbytí platnosti
uvedených aktů až ke dni 31. 12. 2015. Není tak správné tvrzení navrhovatelů, že obec územní
plán nemá a že již z tohoto důvodu nebylo možno pořizovat a vydávat jeho změnu.
Po vyřešení otázky existence územního plánu a jeho nyní napadené změny č. 4 a) Nejvyšší
správní soud posuzoval aktivní legitimaci navrhovatelů. Podle §101a s. ř. s. je návrh na zrušení
opatření obecné povahy nebo jeho částí oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech
opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Navrhovatelé jsou vlastníky
nemovitostí v obci Libkova Voda. Z mapy však vyplývá, že intravilán obce, kde se nacházejí
nemovitosti navrhovatelů a), b), c), je od území, na němž má stát bioplynová stanice, vzdálen
přibližně jeden kilometr. Ještě dále pak jsou nemovitosti navrhovatelů d), e), které leží
v odloučené části obce. Za tohoto stavu tedy bylo třeba zkoumat, zda mohou být na vrhovatelé
vydaným opatřením obecné povahy zkráceni na svých právech. V tomto ohledu soud
vyšel z usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 - 120,
publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dovodil,
že splnění podmínek aktivní procesní legitimace bude dáno, bude-li navrhovatel logicky,
konsekventně a myslitelně tvrdit možnost dotčení jeho právní sféry příslušným opatřením obecné
povahy. To, zda je dotčení podle povahy věci vůbec myslitelné, závisí na p ovaze a předmětu,
obsahu a způsobu regulace prováděné konkrétním opatřením obecné povahy. Co se týče
územních plánů, bude navrhovatelem nepochybně moci být taková osoba, které bude svědčit
vlastnické právo k nemovitosti na území regulovaném územním p lánem. Může však jít
i o osobu, která má vlastnické právo k nemovitosti nacházející se mimo územním plánem
dotčené území – to za předpokladu, že bude moci být toto její právo dotčeno aktivitou, kterou
připouští napadené opatření obecné povahy. Takovou aktivitou může být např. hluk nebo
zápach, kteréžto se mohou šířit i na větší vzdálenost než jen na pozemky sousední s územím,
které je regulováno opatřením obecné povahy. Dotčenými vlastníky, jak uvedl Nejvyšší správní
soud již v rozhodnutí ze dne 18. 7. 2006 , č. j. 1 Ao 1/2006 - 74, publ. pod č. 968/2006, tedy
budou i ti, jejichž pozemky by v důsledku plánované z měny byly zatěžovány hlukem
nad obvyklou míru, spadem či jiným typem znečištění, které má svůj původ v zamýšlené změně.
Rozšířený senát v citovaném rozhodnutí sp. zn. 1 Ao 1/2009 uvedl: „Bude proto vždy
na posouzení konkrétního případu v rámci posuzování přípustnosti návrhu, zda tvrzení navrhovatele o určitém
porušení procedury vedoucí k přijetí opatření obecné povahy jsou taková, že a pr iori vylučují možnost,
že by se takové porušení mohlo projevit v jeho právní sféře; platí zde, že v pochybnostech je nutno přiklonit
se k přípustnosti soudní ochrany.“ S ohledem na tvrzení návrhu, že nemovitosti ve vlastnictví
navrhovatelů budou pravděpodobně zasaženy hlukem a zápachem, jakož i s ohledem
na skutečnost, že z mapy předložené odpůrcem vyplývá, že n emovitosti navrhovatelů jsou
ve vztahu k plánované bioplynové stanici na návětrné straně, je třeba mít za to, že navrhovatelé
jsou aktivně legitimováni k podání návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Z podaného
návrhu totiž a priori nevyplývá, že by tomu tak zcela jistě nemohlo být. Další skutečnosti s tím
související pak mají být předmětem posouzení důvodnosti návrhu, nikoliv jeho přípustnosti.
S ohledem na skutečnost, že někteří z navrhovatelů mají nemovitosti ve společném vlastnictví
manželů či ve spoluvlastnictví, je pak třeba upozornit i na rozsude k zdejšího soudu ze dne
24. 11. 2010, č. j. 1 Ao 5/2010 - 169, publ. pod č. 2266/2011 Sb. NSS, ze kterého plyne , že návrh
na zrušení opatření obecné povahy či jeho části založený na vlastnictví nemovitosti ve společném
jmění manželů je oprávněn podat i pouze jeden z manželů. To platí mutatis mutandis i pro podílové
spoluvlastnictví.
Pokud jde o změnu č. 4 b) územního plánu, zde došlo k omezení návrhu ze strany
navrhovatelů a), b), c) tak, že tato změna napadána není. Navrhovatelé d), e) svůj návrh
neomezili, a tedy bylo třeba hodnotit jejich legitimaci vůči této změně. Vzhledem k tomu,
že navrhovatelé d), e) nijak netvrdili, že byli změnou č. 4 b) územního plánu dotčeni na svých
právech (§101a odst. 1 s. ř. s.), soud neshledal, že by jim svědčila aktivní legitimace v této části.
Podle §101d s. ř. s. platí, že soud při rozhodování posuzuje soulad opatření obecné
povahy se zákonem, a to, zda ten, kdo je vydal, postupoval v mezích své působnosti a pravomoci
a zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným způsobem. Na základě dikce
tohoto ustanovení vymezil Nejvyšší správní soud test pěti kro ků – viz rozsudek ze dne
27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005 - 98, publ. pod č. 740/2006 Sb. NSS. V rámci tohoto testu
se ostatně pohybuje i argumentace navrhovatele a vyjádření odpůrce.
Prvním posuzovaným krokem je přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření
obecné povahy. Pravomoc správního orgánu obecně spočívá zejména v jeho oprávnění
vykonávat veřejnou moc. Správní orgán tedy postupuje v mezích své pravomoci, pokud
mu na základě zákonného zmocnění náleží oprávnění vydávat opatření obecné povahy,
jejichž prostřednictvím autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, které nejsou
v rovnoprávném postavení s tímto orgánem. Je zřejmé, že zastupitelstvu svědčí právo
rozhodnout o změně územního plánu a vydat ji formou opatření obecné povahy (§6 odst. 5
stavebního zákona). V tomto kroku tedy napadené opatření obecné povahy jistě obstojí.
Druhým krokem je přezkum otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné
povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti. Správní orgán postupuje v mezích své
působnosti, jestliže prostřednictvím opatření obecné povahy upravuje okruh vztahů, ke kterým
je zákonem zmocněn (v rámci nichž tedy realizuje svoji pravomoc vydávat opatření obecné
povahy). Rozlišovat je dále třeba působnost věcnou (okruh věcných oblastí, v rám ci kterých
vykonává správní orgán svoji pravomoc), působnost osobní (okruh osob, vůči kterým správní
orgán působí), působnost prostorovou (na jakém území vykonává správní orgán svoji pravomoc)
a za určitých okolností též působnost časovou (ta přichází d o úvahy pouze v situaci,
kdy má správní orgán stanovené období, ve kterém může svoji pravomoc vykonávat). Také
v tomto ohledu není sporu, že Zastupitelstvo obce Libkova Voda nevybočilo z mezí své
působnosti a navrhovatelé ani nic takového nenamítají.
Třetím krokem je přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem
stanoveným postupem (procesní postup správního orgánu při vydávání opatření obecné povahy).
Navrhovatelé zejména namítají, že o pořizování změny územního plánu a o jejím obsahu nebyli
jako vlastníci dotčených nemovitostí řádně, v souladu se správním řádem, vyrozuměni. Ze spisu
je však zřejmé, že jak oznámení o návrhu zadání změny, tak vyhláška informující o veřejném
projednání a nakonec i informace o přijetí opatření obecné povahy, byly vždy vyvěšeny
jak na úřední desce obce, tak na úřední desce pořizovatele, přičemž vždy byla uvedena
identifikace změny územního plánu i informace o tom, že podklady pro změnu (či změna
samotná), jsou dostupné k nahlédnutí na webových stránkách pořizovatele nebo u obecního
úřadu. Na oznámeních je vždy úřední záznam o tom, kdy byla oz námení vyvěšena a kdy sňata.
Ve spise je kopie internetového výstupu z webových stránek pořizovatele, potvrzující dostupnost
návrhu na elektronické úřední desce ve formátu .pdf ., textová část změny byla k dispozici
ve formátu .doc a je zde i pozvánka k veřejnému projednání návrhu. Na úřední desce byly tyto
dokumenty k dispozici od 22. 11. 2010 do 11. 1. 2011. Podobně je ve spise potvrzení o tom,
že veřejná vyhláška Městského úřadu v Pelhřimově o veřejném projednání návrhu změny č. 4
územního plánu sídelního útvaru Libkova Voda byla zveřejněna na elektronické úřední desce
obce Libkova Voda ve stejném časovém rozpětí jako v případě elektronické úřední desky
pořizovatele. Také v oznámení o vydání opatření obecné povahy (vyvěšeném na úředních
deskách pořizovatele i odpůrce) je podána informace o přijetí opatření obecné pova hy.
Dále je zde uvedeno, že opatření obecné povahy je zveřejněno v úplné podobě na internetových
stránkách pořizovatele (včetně návodu, jak se k danému dokumentu dobrat) a v tištěné podobě
u pořizovatele na městském úřadě a také na obecním úřadě odpůrce. Konečně je třeba uvést,
že příslušné usnesení zastupitelstva, jímž byl dán souhlas ke změně územního plánu, bylo p řijato
na zasedání zastupitelstva obce, které je veřejně přístupné.
Podle §20 stavebního zákona se písemnosti ve věcech územního plánování doručují
veřejnou vyhláškou. Pokud vzhledem k rozsahu písemností ne ní možné nebo účelné vyvěsit
na úřední desce a zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup celý její obsah, vyvěsí
příslušný správní orgán na úřední desce a zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup pouze
oznámení se základními údaji o jejím obsahu s uvedením, kdy a kde je možné do písemností
nahlédnout. Ani toto ustanovení ani ustanovení §172 a §173 správního řádu, které zde přichází
v úvahu pouze tam, kde stavební zákon nemá úpravu vlastní, porušeny nebyly. Údaje uvedené
ve vyhláškách byly dostatečně konkrétní, bylo zveřejněno, kdy bude veřejn é projednání návrhu
včetně poučení o možnosti podání námitek a připomínek a rovněž byla zajištěna dostupnost
všech podkladů (či samotná změna). Ke shodnému právnímu závěru zdejší soud došel již
ve svém rozhodnutí ze dne 19. 1. 2011, č. j. 3 Ao 7/2010 - 73, www.nssoud.cz.
Čtvrtým krokem (prvním, který je materiální povahy) je přezkum obsahu opatření obecné
povahy z hlediska rozporu opatření obecné povahy (nebo jeho části) se zákonem. V rámci tohoto
kroku soud také zjišťuje, zda správní orgán při vydávání o patření obecné povahy nezneužil
zákonem svěřenou pravomoc či působnost.
Při posuzování tohoto kroku je zcela irelevantní tvrzení navrhovatelů, že v případě
výstavby bioplynové stanice bude obci předán ze strany investora jednorázový peněžní dar a poté
během fungování stanice bude obci hrazen příspěvek periodický. Takové počínání není v rozporu
s právem. Z dopisu, který byl navrhovateli založen do spisu, jednoznačně plyne, že dar bude
věnován obci jako takové, nikoliv konkrétním zastupitelům. Má t edy jít o jakousi kompenzaci
za případný diskomfort spojený s provozem stanice. Jejím případným vyplacením nedojde
k porušení žádného právního předpisu.
Řada dalších námitek navrhovatelů, které upozorňují na nesoulad s hmotným právem,
pak míří konkrétně ke stavbě bioplynové stanice, tedy umístění stavby a jejímu provozu
(viz zejm. text návrhu, kde se slovní spojení „umístění stavby“ několikrát vyskytuje). Umístění
stavby (ani její technické parametry, výkon a provoz) se ovšem neřeší v procesu územního
plánování (viz též odůvodnění testu proporcionality níže). Odůvodnění přijaté změny územního
plánu (tj. textová část) se zabývá koncepcí využití dotčeného území jen ve velmi obecné míře
[např. z hlediska záboru zemědělského půdního fondu, který je kompenzován změnou č. 4 b)]
a pouze velmi stručně (věta na str. 11 textové části) předpokládá budoucí možné umístění
bioplynové stanice; žádným způsobem se však nezabývá jejími konkrétními rozměry, kapacitou
apod. Na předmětné území tedy v budoucnu bude možno umístit i jinou stavbu průmyslové
výroby než bioplynovou stanici (k jejíž realizaci nemusí z mnoha důvodů dojít), aniž by muselo
dojít ke změně územního plánu. Z tohoto pohledu také posudek J. Charouzka, z něhož plyne,
že záměr postavit bioplynovou stanici na daném území je záměrem podlimitním z hlediska
posuzování vlivů na životní prostředí, bude mnohem spíše využitelný v rámci územního řízení.
Soud vážil také námitky navrhovatelů, že předmětná změna umožní zastavět
nezastavitelný pozemek. Vzhledem k tomu, že obec má územní plán, jak bylo zdůvodněno shora,
nejde o nezastavitelný pozemek ve smyslu §2 odst. 1 písm . e) stavebního zákona. Tím,
že předmětná změna územního plánu vymezuje toto území jako plochu výroby, se předmětná
plocha stala zastavitelnou dle §2 odst. 1 písm. j) stavebního zákona. Na takto vymezené území
lze umísťovat stavby. Umístění plochy výroby se ostatně jeví jako rozumné právě s ohledem
na to, že intravilán obce je značně vzdálen, takže případná průmyslová výroba nebude tolik
zatěžovat obyvatele obce, jako by tomu bylo, kdyby plocha výroby navazovala bezprostředně
na obydlené území.
Za závěrečný krok algoritmu (testu) považuje zdejší soud přezkum obsahu napadeného
opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality. Proporcionalitu soud vnímá dvěma
způsoby – v jejím užším a širším smyslu. Proporcionalitou v širším smyslu soud chápe obecnou
přiměřenost právní regulace. Mezi základní atributy právního státu patří přiměřenost práva
a z tohoto důvodu je úkolem mimo jiné právě i soudní moci přispívat svojí rozhodovací činností
k rozumnému uspořádání společenských vztahů. Soud se proto v rámci přezkumu souladu
opatření obecné povahy se zákonem věnuje též otázkám, zda napadené opatření obecné povahy
vůbec umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (kritérium vhodnosti), zda opatření obecné povahy
a sledovaný cíl spolu logicky souvisí a zda cíle nelze lépe dosáhnout jiným legislativním
prostředkem (kritérium potřebnosti), zda opatření obecné povahy omezuje své adresáty
co nejméně (kritérium minimalizace zásahů); v neposlední řadě soud také zkoumá,
zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli (kritérium
proporcionality v užším slova smyslu).
V několika svých rozhodnutích Nejvyšší správní soud vymezil doktrínu minimalizace
zásahů do územních plánů, pokud jde o poslední krok načrtnutého algoritmu
(test proporcionality). Již z rozsudku ze dne 18. 7. 2006, č. j. 1 Ao 1/2006 - 74, publikovaného
pod č. 968/2006 Sb. NSS, plyne, že ochranu zemědělského půdního fondu, stejně jako ochranu
jiných složek životního prostředí, nelze absolutizovat. Jednotlivé složky ochrany spolu musí být
ve vzájemné rovnováze, stejně jako musí být hledána rovnováha mezi ochranou životního
prostředí a jinými společenskými zájmy. Hledat a nalézat tuto r ovnováhu při funkčním využití
a zachování území je, po vyslechnutí dotčené veřejnosti, úkolem orgánů činných na úseku
územního plánování a územního řízení. Do takto získané rovnováhy, tedy rozumného řešení
získaného zákonným postupem, nepřísluší ovšem Nejvyššímu správnímu soudu, jakožto orgánu
moci soudní, věcně zasahovat. Obdobné uvedl Nejvyšší správní soud i ve svém rozsudku ze dne
24. 10. 2007, č. j. 2 Ao 2/2007 - 73, publikovaném pod č. 1462/2008 Sb. NSS. Zde je rozvinuta
zásada zdrženlivosti při posuzování územního plánu soudem. Soud uvedl, že vlastník určitého
pozemku nemůže bez dalšího bránit tomu, aby sousední pozemek či jiné pozemky v obci byly
využity jiným způsobem než doposud. Volba konkrétní podoby využití určitého území nebude
výsledkem ničeho jiného, než určité politic ké procedury v podobě schvalování územního plánu,
v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, tedy ve své podstatě obce rozhodující
svými orgány, omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných
(urbanistických, ekologických, ekonomických a dalších) mantinelů daných zákonnými pravidly
územního plánování. Uvnitř těchto mantinelů však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní
rozhodování příslušné politické jednotky. Jinak řečeno – není úkolem soudu stanovovat, jakým
způsobem má být určité území využito; jeho úkolem je sledovat, zda příslušná politická jednotka
(obec) se při tvorbě územního plánu pohybovala ve shora popsaných mantinelech. Bylo- li tomu
tak, je každá varianta využití území, která se takto „vejde“ do mantinelů územního plánování,
akceptovatelná a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soud brání
jednotlivce (a tím zprostředkovaně i celé politické společenství) před excesy v územním
plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není jeho úkolem sám územní plány
dotvářet.
Zdrženlivost stran pátého kroku nastíněného testu vyp lývá konečně i z již
citovaného rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 1 Ao 1/2009 - 120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS. Dle tohoto usnesení je podmínkou
zákonnosti územního plánu, kterou soud vždy zkoumá v řízení podle §101a a násl. s. ř. s.,
že veškerá omezení vlastnických a jiných věcných práv z něho vyplývající mají ústavně legitimní a
o zákonné cíle opřené důvody a jsou činěna jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším
ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem
a s vyloučením libovůle (zásada subsidiarity a minimalizace zásahu). Za předpokladu dodržení
zásady subsidiarity a minimalizace zásahu může opatřením obecné povahy (v posuzovaném
případě územním plánem) dojít k omezením vlastníka nebo jiného nositele věcných práv
k pozemkům či stavbám v území regulovaném tímto plánem, nepřesáhnou -li spravedlivou míru;
taková omezení nevyžadují souhlasu dotyčného vlastníka a ten je povinen strpět je bez náhrady.
Shledá-li soud v přezkoumávaném opatření obecné povahy dodržení těchto zásad, není důvodem
k jeho zrušení ani to, že omezení vlastníka nebo jiného nositele věcných práv přesáhlo
spravedlivou míru.
Pokud tedy navrhovatelé uvádějí, že politická vůle naprosté většiny obyvatel obce je jiná,
než je vůle zastupitelstva, nemohl by z tohoto důvodu soud přikročit ke zrušení napadené změny
územního plánu. Jde o otázku politickou, kterou soudu posuzovat nepřísluší. V tomto ohledu
je třeba upozornit na jiné cesty, jimiž mohou místní obyvatelé dosáhnout požadované změny.
V prvé řadě to je volba takových zastupitelů, kteří budou postupovat proti stavbě stanice.
V druhé řadě lze užít i institutu místního referenda. Ústavní soud svým nálezem ze dne
13. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 101/05, publ. ve Sb. n. u. ÚS, svazek 44, nález 48, vyšel z toho,
že schvalování územně plánovací dokumentace je v podstatě rozhodováním zastupitelstva obce
v samostatné působnosti o záležitostech spojených s působností přenesenou. Pokud je územní
plán ve stádiu návrhu, nebrání konání místního referenda žádné zákonné ustanovení.
Při posuzování testu proporcionality je třeba upozornit na to, že schválená změna
územního plánu stavbu bioplynové stanice na předmětné území neumísťuje, jak uvádějí
na několika místech navrhovatelé. Změna č. 4 a) se dot ýká části pozemků p. č. 774/1
a p. č. 774/6 v k. ú. Libkova voda dosud v územním plánu vedených jako pole a louky. Nově
bude plocha o výměře 3,5 ha vedena jako plocha výroby. Územní plánování je nástrojem
obecným. Jeho zásadním cílem je udržitelný rozvoj území, kterým je vyvážený vztah územních
podmínek tří specifických oblastí – příznivé životní prostředí, hospodářský rozvoj a soudržnost
společenství obyvatel území (blíže viz Doležal, J., Mareček, J., Sedláčková, J., Sklenář., T., Tunka,
M., Vobrátilová, Z. Nový stavební zákon v teorii a praxi a předpisy související s poznámkami.
Praha: Linde, 2006, s. 72). V tomto ohledu tedy konkrétní napadená změna předmětnou plochu
nově vede jako plochu výroby; tím je v nejobecnější rovině vyjádřen záměr s předmětným
územím. Umístění bioplynové stanice je záměrem výrazně konkrétnějším. Prosazení tohoto
záměru se však bezprostředně neděje v procesu územního plánování, nýbrž v územním řízení,
resp. stavebním řízení. Zamýšlená stavba bioplynové stanice tedy byla sice důvodem změny
územního plánu, avšak konkrétní podmínky umístění stavby do území a realizace této stavby tato
změna neřeší. Navrhovatelé tedy uplatňují řadu svých námitek předčasně, ještě ve fázi,
kdy o umístění stavby rozhodnuto nebylo (jakkoliv během ústního jednání navrhovatelé uvedli,
že proces územního řízení je v běhu). Nelze tak vážit v tomto rozsudku námitky navrhovatelů,
které svou povahou směřují proti konkrétní realizaci a z ní vyplývajícím konkrétním dopadům
na navrhovatele. Samotná skutečnost, že území, které je vzdáleno od nejbližších navrhovatelů
jeden kilometr, bude napříště vedeno jako plocha výroby (a jen o tomto bylo v napadeném
opatření obecné povahy, resp. jeho části rozhodnuto), nemůže navrhovatele zasáhnout tak, jak
uvádějí. Nelze tak posuzovat změnu dopravní situace v obci; ostatně, jak vyplynulo z dokumentů
předložených samotnými navrhovateli, dopravní napojení zamýšleného projektu má být
předmětem dalšího posouzení ze strany zastupitelstva obce. Těžko také v tomto stádiu posuzovat
limity ochrany ovzduší a případný pokles cen nemovitostí. Ten navíc nebyl ze strany
navrhovatelů nikterak prokázán, byť zde lze připustit, že samo tný záměr využití území určitým
způsobem se může na ceně okolních nemovitostí projevit. Jak již ale uvedl zdejší soud
v rozsudku ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007 - 191, www.nssoud.cz, nikdo nemá veřejné
subjektivní právo na to, aby poměry území, v ně mž se nachází jeho majetek, byly navždy
konzervovány a nemohly se změnit.
Konečně při posuzování otázky proporcionality soud přihlédl i k tomu, že navrhovatelé
nevyvinuli v procesu přijímání opatření obecné povahy vůbec žádnou aktivitu. Zdejší soud
v rozhodnutí svého rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 - 116,
publ. pod č. 2215/2011 Sb. NSS, uvedl, že p rocesní pasivita navrhovatele ve fázích správního
řízení předcházejícího přijetí opatření obecné povahy může být zp ůsobena faktory subjektivními
i objektivními. Její význam pro úspěšnost žaloby posoudí soud (§101a a násl. s. ř. s.)
s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu, a to při zkoumání procesního
postupu správního orgánu, při hodnocení případného rozporu opatření obecné povahy
s právními předpisy, jakož i při hodnocení přiměřenosti zásahu do práv a povinností
navrhovatele. Přitom je povinen vzít v úvahu práva a povinnosti těch, jimž by zrušení opatření
obecné povahy podle návrhu způsobilo újmu na jejich vlastních práve ch. V daném případě
ovšem nebylo zjištěno žádné procesní pochybení odpůrce, v jehož důsledku by se místní občané
nemohli seznámit s návrhem na změnu územního plánu. Odpůrce nebyl povinen informovat
o svých krocích více, než mu zákon ukládá. Pokud zastupite lé nekomunikovali s občany stran
této otázky, jde opět jen o problém politický, nikoliv právní.
S ohledem na skutečnosti výše uvedené tedy Nejvyšší správní soud naznal, že návrh
na zrušení opatření obecné povahy [změny č. 4 a) územního plánu specifikovan ého shora] není
důvodný a nezbylo mu proto, než jej rozsudkem zamítnout (§101d odst. 2 věta druhá s. ř. s.).
Vedle toho však bylo třeba přihlédnout k tomu, že navrhovatelé d) a e) nebyli přítomni jednání
u soudu dne 26. 5. 2011, na němž navrhovatelé a), b ), c) výslovně omezili svůj návrh na změnu
č. 4 a). Ve vztahu ke změně č. 4 b) ovšem navrhovatelům d), e) ne svědčí aktivní legitimace dle
§101a odst. 1 s. ř. s. (viz úvahy shora). Proto zdejší soud ve vztahu k těmto navrhovatelům část
jejich návrhu odmítnul dle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že žádný z účastníků
nemá právo na jejich náhradu, jak plyne v tomto typu řízení ex lege bez ohledu na výsledek
(§101d odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. června 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu