ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.103.2010:68
sp. zn. 2 As 103/2010 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce
BONAGRAIN, s. r. o., se sídlem Blažovice, Jiříkovická 340, zastoupeného JUDr. Vladimírem
Hodboděm, CSc., advokátem se sídlem Brno, Veveří 46, proti žalovanému Ministerstvu
zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 Ca 290/2008 - 34,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 Ca 290/2008 - 34,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 4. 7. 2008, č. j. 6279/2008 - 14130,
se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 13 592 Kč
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Vladimíra
Hodbodě, CSc.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 7. 2008, č. j. 6279/2008 - 14130 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), vydaným podle §90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „správní orgán prvého stupně“)
ze dne 3. 1. 2008, č. j. SZIF/2008/0002883, kterým byla zamítnuta žalobcova žádost
o poskytnutí dotace v rámci programu Zakládání skupin výrobců pro rok 2006, podle nařízení vlády
č. 655/2004 Sb., o stanovení podmínek pro zařazení skupin výrobců, zajišťujících společný odbyt
vybraných zemědělských komodit, do programu zakládání skupin výrobců a o stanovení
podmínek pro poskytnutí dotace k podpoře jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„nařízení vlády“). Důvodem pro zamítnutí žádosti bylo zjištění, že žalobce sice byl do programu
zařazen pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu jako skupina výrobců, pro účely
poskytnutí dotace však nesplnil podmínku společného odbytu skupiny výrobců příslušné
zemědělské komodity podle §5 odst. 1 písm. c) nařízení vlády, neboť žalobce, třebaže byl
zařazen do programu, není skupinou výrobců ve smyslu citovaného ustanovení. Dalšími důvody
zamítnutí byly zjištěné nepřesnosti na jedné z předložených faktur. Rozhodnutí žalovaného
napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze; ten ji rozsudkem ze dne 13. 5. 2010,
č. j. 6 Ca 290/2008 - 34, zamítl.
V odůvodnění napadeného rozsudku městský soud uvedl, že žalobce nezákonnost
napadeného rozhodnutí spojoval s názorem žalovaného, dle kterého nesplňuje podmínky pro
postavení skupiny výrobců podle čl. 33d nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999
o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu
(EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení, ve znění Smlouvy o přistoupení (dále jen
„nařízení Rady“) a podle §2 písm. c) nařízení vlády. Městský soud vymezil právní rámec
rozhodný pro posouzení věci, přičemž odkázal na relevantní ustanovení nařízení Rady
a na nařízení vlády. Z gramatického výkladu čl. 33d nařízení Rady podle městského soudu
vyplývá, že seskupení producentů se skládá z producentů (užito množné číslo), kteří jsou členy těchto
seskupení a kteří společně uvádějí zboží na trh a činí společně přípravy k prodeji, centralizují
prodej a společně dodávají zboží velkoodběratelům. Tomu odpovídá i gramatický výklad pojmu
skupiny výrobců podle nařízení vlády; jejím předmětem činnosti musí být zajištění společného
odbytu příslušné komodity. Z pohledu výkladu teleologického městský soud uvedl, že podle §3
nařízení vlády jsou stanoveny podmínky pro zařazení skupin výrobců do programu ze dvou
hledisek, a to z hlediska obchodovatelné produkce, a z hlediska počtu společníků, členů.
Ustanovení §2 písm. c) nařízení vlády upravuje, jaké skupiny výrobců lze zařadit do programu.
Podle §3 nařízení vlády lze do programu zařadit takovou skupinu výrobců, která vykazuje
hodnotu obchodovatelnosti nejméně 3 miliony Kč, bez ohledu na počet členů (přitom však musí
být dodržena zásada skupiny, tj. vytvoření skupiny z více než jedné osoby), anebo lze
do programu zařadit skupinu výrobců, která sice nevykazuje příslušný objem obchodovatelnosti,
ale má nejméně pět společníků nebo členů. Městský soud odkázal i na další ustanovení nařízení
vlády, ze kterých lze dovodit, že se předpokládá vícečlenná základna skupiny výrobců (například
§6 odst. 2, který vyžaduje uzavření smlouvy mezi skupinou výrobců a jejími členy). Konstatoval
tedy, že znaky a podmínky fungování skupiny výrobců nemůže splňovat „skupina výrobců“, která
by byla tvořena pouze jedním členem; jedině vícečlenný subjekt může naplnit smysl společného
úsilí k odbytu příslušné zemědělské komodity.
Městský soud rovněž odkázal na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 87/2009 – 72 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou
dostupná z www.nssoud.cz), dle kterého pro zařazení žadatele do programu musí být splněna
mj. podmínka společného postupu více subjektů zajišťujících společný odbyt určené zemědělské
komodity. Tato podmínka musí být splněna již v okamžiku, kdy správní orgán prvého stupně
rozhoduje o žádosti o zařazení do programu.
Městský soud tak uzavřel, že žalobce, jako jednočlenná obchodní společnost, stanovenou
podmínku v rozhodné době (v době rozhodování o žádosti o zařazení do programu) nesplňoval.
V důsledku toho nebyl splněn základní předpoklad pro poskytnutí dotace podle §5 nařízení
vlády, neboť se nejednalo o skupinu výrobců; správní orgány tedy v souladu se zákonem žádost
žalobce o poskytnutí dotace zamítly. Na uvedeném závěru nemůže podle městského soudu nic
změnit ani to, že žalobce byl do programu Zakládání skupin výrobců pravomocně zařazen, neboť
toto zařazení je sice jednou z podmínek pro poskytnutí dotace [§5 odst. 1 písm. a) nařízení
vlády], předpokládá to však, že společnost naplňuje definiční znaky skupiny výrobců, což
se v případě žalobce nestalo.
Jako nedůvodnou posoudil městský soud i námitku týkající se dřívějších stanovisek
správního orgánu prvého stupně a žalovaného, s tím, že uvedená stanoviska nejsou výstupem
rozhodovací činnosti a nezakládají správní praxi, kterou by bylo nutné se nezměnitelně řídit.
Pokud žalobce poukazoval na Horizontální plán rozvoje venkova pro období 2004 až 2006, jde
o programový dokument vlády ČR, který implementuje opatření podle nařízení Rady.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103
odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde tak
o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek zdejšího
soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Stěžovatel především nesouhlasil s právním posouzením otázky, zda i jednočlenná
společnost může být zařazena do programu Zakládání skupin výrobců. Má za to, že založení
jednočlenné společnosti neodporuje smyslu nařízení Rady či nařízení vlády; stěžovatel v tomto
smyslu velmi podrobně argumentoval v žalobě a je přesvědčen, že se městský soud s touto
argumentací nevypořádal správně a zčásti vůbec.
Čl. 33d nařízení Rady nechává podle stěžovatele plně v kompetenci členských států
stanovení podmínek pro zařazení do programu Zakládání skupin výrobců. Z §3 nařízení vlády pak
stěžovatel dovozuje, že pro zařazení do tohoto programu je potřeba, při splnění podmínky
vzniku v období od 1. 5. 2004 do 31. 10. 2006, splnit alternativně podmínku roční produkce (tři
miliony Kč) nebo podmínku počtu pěti společníků, členů. Termín skupina výrobců je pouze
legislativní zkratkou, kterou se podle §2 písm. c) nařízení vlády rozumí obchodní společnost
nebo družstvo, jejichž předmětem činnosti je zajištění společného odbytu příslušné zemědělské
komodity. Stěžovatel je přesvědčen, že tyto podmínky splňuje a má tak na dotaci nárok. Městský
soud se přitom s touto argumentací dostatečně nevypořádal.
Dále stěžovatel nesouhlasí se způsobem výkladu právních předpisů, podaným městským
soudem. Podle něj by měly být právní předpisy schváleny a vydány tak, aby byl jakýkoli dvojí
výklad vyloučen. Odkázal přitom na judikaturu Ústavního soudu, ze které se podává, že nejasné
a neurčité konstrukce v právních přepisech představují (při jich aplikaci) porušení práva
na spravedlivý proces. Stěžovatel tvrdí, že v případě, že podzákonný právní předpis připouští
dvojí výklad, nemůže být vykládán v neprospěch účastníka řízení, který se ho dovolává proti
orgánu státní správy. Znovu poukazuje na to, že postupoval přesně v souladu s výkladem
správního orgánu prvého stupně a žalovaného v době podání jeho žádosti. I stěžovatel měl tento
právní předpis za nejednoznačný, a proto se založením jednočlenné společnosti vyčkával
až na výklad Ministerstva zemědělství. Ministerstvo pak vyložilo tento právní předpis tak,
že umožňuje i zakládání jednočlenných společností.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry městského soudu
a navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Z povahy věci se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval otázkou, zda rozsudek městského
soudu netrpí nepřezkoumatelností. Stěžovatel namítal, že se městský soud dostatečně nezabýval
některými dílčími argumenty jeho žaloby; s tím se však zdejší soud neztotožňuje. Na hlavní
námitku nesprávného výkladu pojmu skupiny výrobců (resp. seskupení producentů) reagoval městský
soud velmi podrobně a uvedl, jakými úvahami se řídil a proč považoval interpretaci stěžovatele
za nesprávnou. Odůvodnění rozsudku plně odpovídá požadavkům na přezkoumatelnost
soudního rozhodnutí, na čemž nemůže ničeho změnit ani tvrzení stěžovatele, že na některé dílčí
argumenty městský soud dostatečně nereagoval. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud
například v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 - 130, „[p]řestože je třeba na povinnosti
dostatečného odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela
dogmaticky. Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle
okolností každého jednotlivého případu. Zároveň tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje za všech
okolností podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument účastníka (…). Podstatné podle názoru Nejvyššího
správního soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami účastníka
řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní námitky však v sobě může
v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související.“
Meritem kasační stížnosti je nicméně výklad pojmu skupina výrobců, kdy spornou je otázka,
zda lze pod tento pojem podřadit i obchodní společnost s jediným společníkem a zda je tak
případně možné tuto jednočlennou společnost zařadit do programu Zakládání skupin výrobců.
Rovněž je otázkou, za jakých okolností lze splnění této podmínky znovu přezkoumávat ve vztahu
k posuzování podmínek pro poskytnutí dotace podle §5 nařízení vlády za situace, kdy je taková
obchodní společnost již pravomocně do programu Zakládání skupin výrobců zařazena. V této
souvislosti je třeba připomenout, že stěžovatel byl zařazen do předmětného programu
rozhodnutím správního orgánu prvého stupně ze dne 7. 2. 2006, č. j. SZIF/2006/0030965, a toto
rozhodnutí je pravomocné; žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že ač byl stěžovatel
do programu zařazen nesprávně, nebylo již možné toto rozhodnutí odstranit v rámci
přezkumného řízení, neboť již uplynula zákonná lhůta.
Usnesením ze dne 23. 2. 2011, č. j. 7 As 80/2010 - 82, předložil sedmý senát zdejšího
soudu otázku výkladu pojmu skupiny výrobců k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu. Sedmý senát totiž nesouhlasil se závěry vyslovenými v rozhodnutí prvního
senátu tohoto soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 87/2009 - 72, publikovaném pod č. 2047/2010
Sb. NSS, který dospěl k závěru, že do dotačního programu podle čl. 33d nařízení Rady a §2
písm. c) nařízení vlády lze zařadit pouze takovou právnickou osobu, která má alespoň dva
společníky, členy či akcionáře. Sedmý senát byl však toho názoru, že výklad předmětné otázky,
založený na úvaze, že má-li být předmětem činnosti žadatele zajištění společného odbytu,
pak je jeho nutným předpokladem mnohost subjektů, je úvahou zkratkovitě spojující účel dotace
s formálním mechanismem distribuce dotace jejím ekonomickým příjemcům. Měl za to,
že předmět činnosti, který je u skupiny výrobců předepsán v §2 písm. c) nařízení vlády, může být
naplňován (a smyslu a účelu dotace bude dobře dosaženo) zcela nezávisle na tom, jakou
vlastnickou strukturu má právnická osoba, jež má být skupinou výrobců. Podle názoru sedmého
senátu může být předmětem činnosti jednočlenné společnosti společný odbyt zemědělské
komodity, zcela v souladu se smyslem a účelem dotačního programu podle čl. 33d nařízení Rady.
S ohledem na řízení vyvolané před rozšířeným senátem Nejvyšší správní soud usnesením
ze dne 17. 5. 2011, č. j. 2 As 103/2010 – 56, řízení v této věci podle §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s.
[nyní §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.] přerušil, neboť zjistil, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek
může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé. Rozšířený senát následně usnesením ze dne
4. 9. 2012, č. j. 7 As 80/2010 - 100, o předložené otázce rozhodl, a to tak, že skupinou výrobců dle
§2 písm. c) nařízení vlády se, v souladu s čl. 33d odst. 1 a 2 nařízení Rady, rozumí více subjektů
sdružených ke společnému odbytu. Usnesením ze dne 9. 11. 2012, č. j. 2 As 103/2010 - 64, proto
bylo rozhodnuto o pokračování v řízení v této věci.
Rozšířený senát se ve shora citovaném usnesení vyjádřil také k otázce výkladu pojmu
skupina výrobců, v souvislosti s otázkou opětovného posuzování této podmínky podle §5 nařízení
vlády při hodnocení podmínek pro poskytnutí dotace za kalendářní rok. Citované ustanovení
v odst. 1 stanoví, že dotace za příslušný kalendářní rok se poskytne skupině výrobců na základě žádosti,
jestliže tato skupina výrobců a) byla zařazena do programu do 31. prosince 2006, b) zajišťuje odbyt příslušné
zemědělské komodity, uvedené v příloze k tomuto nařízení, c) splňuje podmínku roční obchodované produkce
v hodnotě nejméně 3 000 000 Kč, anebo podmínku nejméně 5 členů, d) nakupuje příslušnou zemědělskou
komoditu, uvedenou v příloze k tomuto nařízení, od třetí osoby pouze 1. pokud množství této zemědělské
komodity nepřesáhne 10 % objemu celkové obchodované produkce zemědělské komodity od členů za příslušný
kalendářní rok, nebo 2. v případě splnění povinnosti dodavatelských závazků za svého člena, který nesplnil tyto
závazky, pro něj vyplývající ze společenské smlouvy, stanov nebo smluv o výši objemu obchodované produkce, e)
všichni členové jsou podnikajícími fyzickými nebo právnickými osobami, které produkují alespoň 1 zemědělskou
komoditu uvedenou v příloze k tomuto nařízení, jejíž odbyt zajišťují prostřednictvím skupiny výrobců, za kterou
má být této skupině výrobců vyplacena dotace, f) všichni členové prodávají na trh celou svou tržní obchodovanou
produkci zemědělské komodity prostřednictvím skupiny výrobců, pro kterou má být skupině výrobců vyplacena
dotace.
Spornou otázkou v projednávané věci je výklad podmínky uvedené pod písm. c) tohoto
ustanovení. K tomu rozšířený senát pod bodem 29 výše zmiňovaného usnesení konstatoval,
že „[n]ařízení vlády, jak ve svém názvu, tak i ve vymezení předmětu úpravy v §1 rozlišuje rozhodování
o zařazení skupiny výrobců do programu a rozhodování o poskytnutí dotace, přičemž pro oba tyto účely vymezuje
samostatné podmínky; předmět obou řízení se přitom nepřekrývá. Při splnění podmínek stanovených v §3
má žadatel na zařazení do programu právo. Zařazení skupiny výrobců, zajišťujících společný odbyt zemědělských
komodit, do programu je rozhodnutím, které je nezbytné k tomu, aby subjekt (skupina výrobců) mohl žádat
o poskytnutí dotace v příslušném roce. Už samotné rozhodnutí o zařazení do programu tak je rozhodnutím
o veřejném subjektivním právu žadatele. Podmínky pro zařazení do programu již při rozhodování o dotaci znovu
posuzovány nejsou, byla-li skupina výrobců zapsána do programu do 31. 12. 2006, splňuje tím prvou podmínku
stanovenou v §5 odst. 1 písm. a) nařízení vlády. Není podstatné, že při zjišťování podmínek pro poskytnutí
dotace za každý příslušný kalendářní rok je rovněž zkoumáno, zda skupina výrobců splňuje podmínku roční
obchodované produkce nejméně 3.000.000 Kč, anebo podmínku nejméně 5 členů [§5 odst. 1 písm. c)], podobně
jako je zkoumáno při zařazení do programu [§3 písm. a)]. Nové zkoumání těchto podmínek při poskytování
dotace má vyloučit žadatele, u něhož došlo v mezidobí k takovým změnám, že přestal stanovené dotační podmínky
splňovat. Nesleduje se zde přitom totožnost podmínek; není vyloučeno, aby subjekt zařazený do programu
v důsledku četnosti skupiny při poklesu jejích členů naplnil podmínky pro poskytnutí dotace rozsahem roční
obchodované produkce. Zkoumání podmínek četnosti skupiny či obchodované produkce při poskytování dotace
není revizí podmínek zařazení do programu; ostatně v takovém případě by byl zcela nesmyslný postup žalovaného,
který původní rozhodnutí o zařazení do programu měnil v přezkumném řízení.“
Z citovaného závazného právního názoru rozšířeného senátu tedy plyne, že už samotné
rozhodnutí o zařazení do programu Zakládání skupin výrobců je rozhodnutím o veřejném
subjektivním právu žadatele a správní orgány při posuzování splnění podmínek podle §5 odst. 1
písm. c) nařízení vlády (poskytnutí dotace) nejsou oprávněny opětovně posuzovat správnost
tohoto zařazení (splnění podmínek §3 nařízení vlády) v tom smyslu, že by byly oprávněny ve fázi
rozhodování o poskytnutí dotace přehodnotit, že žadatel skupinou výrobců není. Jinými slovy,
předpoklad zařazení určitého subjektu do programu Zakládání skupin výrobců lze revidovat pouze
na půdorysu řízení o zařazení do programu (například cestou přezkumného řízení zahájeného
ex officio), nikoli však v rámci postupu podle §5 odst. 1 nařízení vlády. V tomto navazujícím řízení
nemohou správní orgány vycházet bez dalšího z toho, že stěžovatel není skupinou výrobců, neboť
nemá vícečlennou základnu; zde jsou vázány svým předchozím pravomocným rozhodnutím,
vydaným dle §3 nařízení vlády. Správní orgány jsou naopak povinny zkoumat, zda žadatel
o dotaci splňuje podmínky pro její poskytnutí definované v §5 odst. 1 nařízení vlády, tj. zda byl
do programu zařazen ve stanoveném období (což stěžovatel pravomocně byl), zda splňuje
podmínku roční obchodovatelné produkce či alternativně počtu společníků či členů [§5 odst. 1
písm. c) nařízení vlády] a další. Je nutno vycházet z toho, že pro účely §5 nařízení vlády
se za skupinu výrobců považuje každý subjekt, který byl pravomocně zařazen do programu
Zakládání skupin výrobců. K tomu srov. obdobně i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 9. 2012, č. j. 9 As 45/2012 – 36.
Ač tedy městský soud správně vyhodnotil, že pojem skupina výrobců má zahrnovat
obchodní společnost nebo družstvo, které má vícečlennou základnu, tj. více než jednoho
společníka nebo člena, nesprávně vyhodnotil právní otázku vázanosti žalovaného pravomocným
rozhodnutím o zařazení stěžovatele do programu Zakládání skupin výrobců. Stěžovatel, který byl
pravomocně zařazen do programu ke dni 31. 12. 2006, splňuje podmínku podle §5 odst. 1 písm.
a) nařízení vlády a již není možné znovu posuzovat a revidovat, zda je skutečně skupinou výrobců.
Při rozhodování o poskytnutí dotace je ve stěžovatelově případě nutno vycházet z toho,
že je zařazen do programu, a to i přesto, že byl a je je dnočlennou obchodní společností, tedy bez
ohledu na to, zda toto zařazení bylo oprávněné. Skutečnost, že se žalovanému nepodařilo
revidovat rozhodnutí o zařazení stěžovatele do programu v otevřené lhůtě, jde jen k jeho tíži
a žalovaný se nemůže snažit tento, z jeho pohledu nežádoucí stav, napravovat až v řízení
o poskytnutí dotace obcházením pravomocného rozhodnutí o zařazení stěžovatele do programu.
Tvrzení stěžovatele, že jeho žádost o poskytnutí dotace nemohla být zamítnuta pro nesplnění
podmínky statusu skupiny výrobců tedy obstojí, jakkoli ratio decidendi jeho argumentace přisvědčit
nelze.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se výkladu právních předpisů a nejasnosti
a nejednoznačnosti právní úpravy, nelze než konstatovat, že stěžovatel v žalobě v tomto směru
ničeho netvrdil, ač bezesporu mohl, a proto jde o námitku nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4
s. ř. s.
Jelikož shledaná vada rozsudku městského soudu, spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], jej činí per se nezákonným, Nejvyššímu
správnímu soudu nezbylo, než jej podle §110 odst. 2 s. ř. s. zrušit. Vzhledem k tomu, že pro
zrušení rozhodnutí žalovaného byly dány důvody již v řízení před městským soudem, který
by v dalším řízení, při respektování názoru zde vysloveného a vzhledem k charakteru vytýkaných
pochybení, nemohl vady napadeného správního rozhodnutí nikterak zhojit, Nejvyšší správní
soud současně se zrušením rozsudku městského soudu rozhodl také o zrušení žalobou
napadeného správního rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení [§110 odst. 2 písm. a)
s. ř. s., za přiměřeného použití §78 odst. 1 a §78 odst. 4 s. ř. s.]. Žalovaný je v dalším řízení
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu za přiměřeného použití §78 odst. 5 s. ř. s.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozsudek krajského (městského) soudu, jakož i rozhodnutí
žalovaného správního orgánu, je povinen rozhodnout o nákladech celého soudního řízení (§110
odst. 3 s. ř. s.), neboť řízení před správními soudy tím končí. O náhradě těchto nákladů bylo
rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Žalovaný správní orgán, který neměl v řízení před Nejvyšším správním soudem ani před
městským soudem úspěch, právo na náhradu nákladů řízení nemá. Pokud jde o procesně
úspěšného stěžovatele – žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplacenými
soudními poplatky a odměnou advokáta. Na soudní poplatky stěžovatel vynaložil částku 5000 Kč
(2000 Kč za žalobu, 3000 Kč za kasační stížnost). Náklady zastoupení spočívají v odměně za tři
úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, kasační stížnost) v celkové částce 6
300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů 3 krát 300 Kč (§13 odst. 3 téže
vyhlášky); celkem tedy 7200 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající této dani, kterou je advokát povinen
z odměny za zastupování a z náhrady hotových výdajů odvést dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Při výpočtu daně z přidané hodnoty je třeba
přihlédnout k tomu, že dva úkony právní služby byly učiněny v roce 2008, kdy výše daně
z přidané hodnoty činila 19%, a jeden úkon právní služby byl učiněn v roce 2010, tj. v době kdy
tato daňová sazba již činila 20%. Částka daně z přidané hodnoty, vypočtená s ohledem
na uvedené, činí 1392 Kč (912 Kč za úkony a náhradu hotových výdajů v roce 2008 a 480 Kč
za úkon a náhradu hotových výdajů v roce 2010). Celkem tak náklady řízení představují částku
13 592 Kč. Tuto částku je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Vladimíra Hodbodě, CSc.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu