ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.45.2012:36
sp. zn. 9 As 45/2012 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně:
OSEMPO s.r.o., se sídlem Osek u Rokycan 400, zast. JUDr. Karlem Kulhánkem, advokátem
se sídlem Janáčkovo nábř. 57, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem
Těšnov 17, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2008, č. j. 3661/2008 - 14130,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
2. 11. 2011, č. j. 5 Ca 310/2008 - 38,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2011, č. j. 5 Ca 310/2008 - 38,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 7. 2008, č. j. 3661/2008 - 14130, se z r u š u j e
a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační
stížnosti ve výši 18 520 Kč, a to k rukám jejího zástupce, JUDr. Karla Kulhánka, advokáta
se sídlem Janáčkovo nábř. 57, Praha 5, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Státního zemědělského
intervenčního fondu (dále jen „SZIF“) ze dne 13. 12. 2007, č. j. SZIF/2007/0396817, kterým
byla zamítnuta žádost stěžovatelky o poskytnutí dotace v rámci programu Zakládání skupin
výrobců pro rok 2006 podle nařízení vlády č. 655/2004 Sb., o stanovení podmínek pro zařazení
skupin výrobců, zajišťujících společný odbyt vybraných zemědělských komodit, do programu
zakládání skupin výrobců a o stanovení podmínek pro poskytnutí dotace k podpoře jejich
činnosti (dále jen „nařízení vlády“).
Důvodem pro zamítnutí žádosti bylo zjištění, že stěžovatelka sice byla do programu
zařazena pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu jako skupina výrobců, pro účely
poskytnutí dotace však nesplnila podmínku společného odbytu skupiny výrobců příslušné
zemědělské komodity podle ustanovení §5 odst. 1 písm. c) nařízení vlády, neboť stěžovatelka,
třebaže byla zařazena do programu, není skupinou výrobců ve smyslu citovaného ustanovení.
Dalšími důvody byly věcné i formální nedostatky v samotné žádosti stěžovatelky.
Městský soud shledal žalobu proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného nedůvodnou,
a proto ji podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ s. ř. s.“), zamítl. Vycházel přitom z rozsudku Nejvyššího
správního soudu sp. zn. 1 As 23/2011, v němž se kasační soud vyjádřil k totožným otázkám,
jak jsou vznášeny v žalobě. Městský soud potvrdil názor žalovaného, že dotace z programu
Zakládání skupin výrobců může být v souladu s §1 a §5 odst. 1 nařízení vlády poskytována
pouze skupinám výrobců, kterou však stěžovatelka jako obchodní společnost s jediným
společníkem není. Na to nemá podle městského soudu vliv ani skutečnost, že stěžovatelka byla
rozhodnutím SZIF ze dne 3. 1. 2006 zařazena do uvedeného programu a toto rozhodnutí nebylo
zrušeno. Při rozhodování o poskytnutí dotace skupině výrobců k podpoře jejich činnosti podle
nařízení vlády správní orgán nepostupuje „automaticky“ a nepřiřkne dotaci každému subjektu,
který se programu účastní, ale posuzuje i splnění podmínek §5 nařízení vlády. To znamená,
že mimo jiného posuzuje i otázku, zda žadatel o dotaci je skupinou výrobců jako vícečlenná
společnost. Pouze za splnění této podmínky správní orgán dále hodnotí, zda je splněna podmínka
podle ustanovení §5 odst. 1 písm. c) nařízení vlády, tedy zda taková skupina výrobců splňuje
podmínku roční obchodovatelné produkce v hodnotě nejméně 3 000 000 Kč, anebo podmínku
nejméně 5 společníků nebo členů. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka nebyla v době
podání žádosti vícečlennou společností, je nepodstatné, že naplnila stanovený objem roční
obchodovatelné produkce.
Dobrá víra stěžovatelky ve věci oprávněnosti jejího zařazení do programu Zakládání
skupin výrobců rovněž nezakládá nárok na poskytnutí dotace, ani nezbavuje správní orgány
povinnosti zkoumat naplnění podmínek pro poskytnutí finančních prostředků.
Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností, jejíž důvody spatřuje
v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem a v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisovém materiálu. Uplatňuje
tak důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Má za to, že odkaz městského soudu na shora uvedený rozsudek prvního senátu
Nejvyššího správního soudu není případný, neboť v projednávané věci stěžovatelka všechny
podmínky pro přiznání dotace splnila. Správní orgán by měl postupovat v souladu se zásadou
ne bis in idem a být tak vázán pravomocným rozhodnutím o zařazení stěžovatelky do programu
Zakládání skupin výrobců. Stěžovatelka přitom splňuje podmínku stanovenou ustanovením §5
odst. 1 písm. c) nařízení vlády, a to že její roční obchodovatelná produkce přesahuje hodnotu
3 000 000 Kč. Tuto skutečnost stěžovatelka řádně doložila a toto nebylo správními orgány
zpochybněno. Nařízení vlády přitom výslovně uvádí, že u žadatelů zařazených do programu
do 31. 12. 2006 se pro účely poskytnutí dotace zkoumají pouze podmínky uvedené pod písm. b)
– e) §5 odst. 1 tohoto předpisu. Pokud by správní orgán byl oprávněn otázku, zda žadatel
představuje skupinu výrobců znovu hodnotit, postrádalo by zcela smysl předcházející řízení
u SZFI, v němž bylo právě posuzováno, zda je žadatel skupinou výrobců. Závaznou normou
je přitom nařízení vlády, a to i za situace, kdy by se odchýlilo od znění nařízení Rady (ES)
č. 1257/1999. Nařízení vlády přitom ve znění účinném do 31. 7. 2007 v ustanovení §2 písm. c)
a §3 písm. a) stanovilo, že skupinou výrobců je obchodní společnost nebo družstvo - bez ohledu
na počet členů, splňuje-li stanovenou podmínku roční obchodovatelné produkce.
Rozsudkem městského soudu došlo též k zasažení do právní jistoty stěžovatelky, která
se mohla důvodně domnívat, že má nárok na získání dotace v souladu s právním předpisem, když
byla rozhodnutí SZIF pravomocně zařazena do programu Zakládání skupin výrobců.
Z uvedených důvodů stěžovatelka kasačnímu soudu navrhuje, aby napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný využil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti. Uvádí, že ačkoliv byla
stěžovatelka pravomocně zařazena do programu Zakládání skupin výrobců, nebylo možné dotaci
poskytnout, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku podle ustanovení §5 odst. 1 písm. c)
nařízení vlády. Podle tohoto ustanovení musí být žadatel skupinou výrobců a stěžovatelka, která
skupinou není, tak tuto podmínku nesplňuje. Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího
správního soudu týkající se problematiky tzv. jednočlenných společností zařazených do programu
Zakládání skupin výrobců a posuzování splnění podmínek §5 nařízení vlády. Tento právní názor,
že předmětem činnosti jednočlenné společnosti nemůže být společný odbyt zemědělské
komodity, byl aprobován i Ústavním soudem, konkrétně usnesením ze dne 17. 1. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2943/10, na něž žalovaný rovněž odkazuje.
Z uvedených důvodů žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje zamítnutí kasační
stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté
přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Meritem kasační stížnosti je výklad pojmu „skupina výrobců“, kdy spornou je otázka,
zda lze pod tento pojem podřadit i obchodní společnost s jediným společníkem a zda je tak
případně možné tuto jednočlennou společnost zařadit do programu pro zakládání skupin
výrobců. Rovněž je otázkou, za jakých okolností lze splnění této podmínky znovu přezkoumávat
ve vztahu k posuzování podmínek pro poskytnutí dotace podle §5 nařízení vlády za situace, kdy
je taková obchodní společnost již pravomocně zařazena do programu Zakládání skupin výrobců.
Usnesením ze dne 23. 2. 2011, č. j. 7 As 80/2010 - 82, předložil sedmý senát zdejšího
soudu otázku výkladu pojmu „skupiny výrobců“ k posouzení rozšířenému senátu Nejvyššího
správního soudu. Sedmý senát totiž nesouhlasil se závěry vyslovenými v rozhodnutí prvního
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2010, č. j. 1 As 87/2009 - 72, publikovaném
pod č. 2047/2010 Sb. NSS (dostupné též na www.nssoud.cz), který dospěl v tomto rozhodnutí
k závěru, že do dotačního programu podle čl. 33d nařízení Rady a §2 písm. c) nařízení vlády lze
zařadit pouze takovou právnickou osobu, která má alespoň dva společníky, členy či akcionáře.
Sedmý senát byl však toho názoru, že výklad předmětné otázky provedený prvním senátem,
založený na úvaze, že má-li být předmětem činnosti žadatele zajištění společného odbytu,
pak je jeho nutným předpokladem mnohost subjektů, je úvahou zkratkovitě spojující účel dotace
s formálním mechanismem distribuce dotace jejím ekonomickým příjemcům. Má zato,
že předmět činnosti, který je u skupiny výrobců předepsán v ustanovení §2 písm. c) nařízení
vlády, může být naplňován, též smyslu a účelu dotace bude velmi dobře dosaženo zcela nezávisle
na tom, jakou vlastnickou strukturu má právnická osoba, jež má být skupinou výrobců. Podle
názoru sedmého senátu může být předmětem činnosti jednočlenné společnosti společný odbyt
zemědělské komodity, zcela v souladu se smyslem a účelem dotačního programu podle čl. 33d
nařízení Rady.
Usnesením ze dne 29. 6. 2012, č. j. 9 As 45/2012 - 25, rozhodl předseda senátu podle
ustanovení §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. o přerušení řízení o kasační stížnosti stěžovatelky, neboť
zjistil, že probíhá jiné řízení, jehož výsledek může mít vliv na rozhodování soudu o věci samé.
Usnesením ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 80/2010 - 100, pak rozšířený senát o předložené
otázce rozhodl, a to tak, že skupinou výrobců dle §2 písm. c) nařízení vlády se rozumí v souladu
s čl. 33d odst. 1 a 2 nařízení Rady více subjektů sdružených ke společnému odbytu. Usnesením
ze dne 11. 9. 2012, č. j. 9 As 45/2012 - 29, proto předseda senátu rozhodl o pokračování v řízení.
Rozšířený senát se ve shora citovaném usnesení vyjádřil také k otázce výkladu pojmu
„skupina výrobců“ v souvislosti s otázkou opětovného posuzování této podmínky podle §5
nařízení vlády při posuzování podmínek pro poskytnutí dotace za kalendářní rok. Citované
ustanovení v odst. 1 stanoví, že „Dotace za příslušný kalendářní rok se poskytne skupině výrobců
na základě žádosti, jestliže tato skupina výrobců a) byla zařazena do programu do 31. prosince 2006, b)
zajišťuje odbyt příslušné zemědělské komodity, uvedené v příloze k tomuto nařízení, c) splňuje podmínku roční
obchodované produkce v hodnotě nejméně 3 000 000 Kč, anebo podmínku nejméně 5 členů, d) nakupuje
příslušnou zemědělskou komoditu, uvedenou v příloze k tomuto nařízení, od třetí osoby pouze 1. pokud množství
této zemědělské komodity nepřesáhne 10 % objemu celkové obchodované produkce zemědělské komodity od členů
za příslušný kalendářní rok, nebo 2. v případě splnění povinnosti dodavatelských závazků za svého člena, který
nesplnil tyto závazky, pro něj vyplývající ze společenské smlouvy, stanov nebo smluv o výši objemu obchodované
produkce, e) všichni členové jsou podnikajícími fyzickými nebo právnickými osobami, které produkují alespoň 1
zemědělskou komoditu uvedenou v příloze k tomuto nařízení, jejíž odbyt zajišťují prostřednictvím skupiny
výrobců, za kterou má být této skupině výrobců vyplacena dotace, f) všichni členové prodávají na trh celou svou
tržní obchodovanou produkci zemědělské komodity prostřednictvím skupiny výrobců, pro kterou má být skupině
výrobců vyplacena dotace.“
Spornou otázkou v projednávané věci je výklad podmínky uvedené pod písm. c) tohoto
ustanovení. K tomu rozšířený senát pod bodem 29 výše specifikovaného usnesení konstatoval,
že „Nařízení vlády, jak ve svém názvu, tak i ve vymezení předmětu úpravy v §1 rozlišuje rozhodování
o zařazení skupiny výrobců do programu a rozhodování o poskytnutí dotace, přičemž pro oba tyto účely vymezuje
samostatné podmínky; předmět obou řízení se přitom nepřekrývá. Při splnění podmínek stanovených v §3 má
žadatel na zařazení do programu právo. Zařazení skupiny výrobců, zajišťujících společný odbyt zemědělských
komodit, do programu je rozhodnutím, které je nezbytné k tomu, aby subjekt (skupina výrobců) mohl žádat
o poskytnutí dotace v příslušném roce. Už samotné rozhodnutí o zařazení do programu tak je rozhodnutím
o veřejném subjektivním právu žadatele. Podmínky pro zařazení do programu již při rozhodování o dotaci znovu
posuzovány nejsou, byla-li skupina výrobců zapsána do programu do 31. 12. 2006, splňuje tím prvou podmínku
stanovenou v §5 odst. 1 písm. a) nařízení vlády. Není podstatné, že při zjišťování podmínek pro poskytnutí
dotace za každý příslušný kalendářní rok je rovněž zkoumáno, zda skupina výrobců splňuje podmínku roční
obchodované produkce nejméně 3.000.000 Kč, anebo podmínku nejméně 5 členů [§5 odst. 1 písm. c)], podobně
jako je zkoumáno při zařazení do programu [§3 písm. a)]. Nové zkoumání těchto podmínek při poskytování
dotace má vyloučit žadatele, u něhož došlo v mezidobí k takovým změnám, že přestal stanovené dotační podmínky
splňovat. Nesleduje se zde přitom totožnost podmínek; není vyloučeno, aby subjekt zařazený do programu
v důsledku četnosti skupiny při poklesu jejích členů naplnil podmínky pro poskytnutí dotace rozsahem roční
obchodované produkce. Zkoumání podmínek četnosti skupiny či obchodované produkce při poskytování dotace
není revizí podmínek zařazení do programu; ostatně v takovém případě by byl zcela nesmyslný postup žalovaného,
který původní rozhodnutí o zařazení do programu měnil v přezkumném řízení.“
Z citovaného závazného právního názoru rozšířeného senátu nelze než uzavřít,
že už samotné rozhodnutí o zařazení do programu Zakládání skupin výrobců je rozhodnutím
o veřejném subjektivním právu žadatele a správní orgány při posuzování splnění podmínek podle
ustanovení §5 odst. 1 písm. c) nařízení vlády nejsou oprávněny opětovně posuzovat totožné
skutečnosti, jako při zařazení určitého subjektu do uvedeného programu samozřejmě
za předpokladu, že se v mezidobí tyto skutečnosti nezměnily. Jinými slovy, nedošlo-li z hlediska
podmínek pro zařazení určitého subjektu do uvedeného programu k žádným změnám
a rozhodnutí o zařazení určitého subjektu do tohoto programu nelze žádným způsobem změnit,
nemohou správní orgány své původní posouzení revidovat v rámci postupu dle ustanovení §5
odst. 1 nařízení vlády. Správní orgány jsou povinny naopak zkoumat, zda žadatel o poskytnutí
dotace splňuje podmínky pro její poskytnutí podle §5 odst. 1 nařízení vlády, tj. zda byl
do programu zařazen ve stanoveném období, zda splňuje podmínku roční obchodovatelné
produkce či počtu členů a další. Platí proto, že pro účely §5 nařízení vlády se za „skupinu
výrobců“ považuje každý subjekt, který byl pravomocně zařazen do programu Zakládání skupin
výrobců. Námitky stěžovatelky uplatněné v kasační stížnosti jsou proto důvodné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozsudek
městského soudu podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zrušit.
V posuzovaném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že již v řízení před
městským soudem byly důvody pro to, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno. Z tohoto
důvodu Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil kasační stížností napadený
rozsudek městského soudu, věc mu však nevrátil k dalšímu řízení, neboť současně konstatoval,
že pro zrušení rozhodnutí žalovaného byly důvody již v řízení před městským soudem,
který by v dalším řízení, při respektování názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem
v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení, nemohl vady napadeného
rozhodnutí žalovaného nikterak zhojit. Nejvyšší správní soud proto současně se zrušením
rozhodnutí městského soudu rozhodl také o zrušení žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí žalovaného dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházely zrušenému rozhodnutí městského
soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě
jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Žalovaný ve věci úspěch neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Stěžovatelka
měla ve věci plný úspěch, proto jí zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
přiznal náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou
7 000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve správním soudnictví proti rozhodnutí
správního orgánu ve výši 2 000 Kč a soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč).
Stěžovatelka měla zástupce již v řízení před městským soudem, celkové náklady řízení jsou proto
dále tvořeny částkou 9 600 Kč. Zástupce stěžovatelky učinil ve věci celkem čtyři úkony právní
služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“)], dvakrát písemné podání soudu
nebo jinému orgánu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], jimiž jsou žaloba
a kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, a dále účast na jednání u městského soudu dne
2. 11. 2011 v délce nepřevyšující 2 hodiny [§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu]. Za každý
úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši 2 100 Kč [§9 odst. 3
písm. f), ve spojení s §7 bodem 4. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy za jeden úkon právní
služby náleží 2 400 Kč, vzhledem k tomu, že ve věci byly učiněny čtyři úkony právní služby,
náleží stěžovateli již výše zmíněná částka 9 600 Kč (4 × 2 400 Kč). Zástupce stěžovatelky doložil
Nejvyššímu správnímu soudu osvědčení o tom, že je plátcem daně z přidané hodnoty, částka
9 600 Kč se proto zvyšuje o daň z přidané hodnoty 20 %. Výše odměny za provedené úkony
právní služby tedy činí celkem 11 520 Kč.
Celková částka náhrady nákladů řízení před městským soudem a před Nejvyšším
správním soudem tak činí 18 520 Kč (7 000 Kč + 11 520 Kč), kterou je žalovaný povinen zaplatit
stěžovatelce k rukám jejího právního zástupce, JUDr. Karla Kulhánka, advokáta se sídlem
Janáčkovo nábř. 57, Praha 5, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. září 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu