ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.144.2011:47
sp. zn. 2 As 144/2011 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce JUDr. I. H.,
proti žalovanému Zeměměřickému a katastrálnímu inspektorátu v Praze, se sídlem Praha 8,
Pod Sídlištěm 1800/9, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze 3. 10. 2011, č. j. 11 Ca 321/2008 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnost nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 7. 2008, č. j. ZKI-O-66/544/2008/Ji, kterým bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Beroun
(dále též jen „katastrální úřad“), ze dne 5. 5. 2008, sp. zn. OR-13/2008-202, a toto rozhodnutí
bylo potvrzeno. Těmito rozhodnutími bylo rozhodnuto o neprovedení opravy údajů podle
návrhu podaného žalobcem po provedené obnově katastrálního operátu převedením souboru
geodetických informací, v řízení o opravě chybného údaje v katastru nemovitostí, dle §8 odst. 5
zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění účinném
pro projednávanou věc (dále jen „katastrální zákon“).
Městský soud vyšel po stránce skutkové z toho, že v katastrálním území Hostomice pod
Brdy proběhla oprava katastrálního operátu převedením souboru geodetických informací, týkající
se mj. pozemku ve vlastnictví žalobce. Dosud platná analogová mapa byla převedena
do grafického počítačového systému a vznikla katastrální mapa digitální. V rámci této obnovy
došlo k přečíslování pozemků ve vlastnictví žalobce, tedy k doplnění pozemků, dosud
evidovaných zjednodušeným způsobem, do katastrální mapy s tím, že původní parcela, č. 106/2,
s výměrou 5753 m
2,
zapsaná na listu vlastnictví č. 1132, byla přečíslována na parcelu č. 1662/11,
s výměrou 5635 m
2
. Z toho vyplývá, že výměra této parcely byla na základě provedené obnovy
katastrálního operátu snížena o 118 m
2
. Z obsahu spisového materiálu soud dovodil, že v daném
případě nebyla napadeným rozhodnutím opravena hranice mezi parcelami, respektive jejich
geometrické určení, ale změna vznikla při obnově katastrálního operátu převedením souboru
geodetických informací z dřívější pozemkové evidence do digitalizované katastrální mapy.
Žalobce na tuto změnu výměry sdělil katastrálnímu úřadu, že požaduje opravu ve smyslu
ponechání původní výměry, na což reagoval katastrální úřad neprovedením opravy s tím,
že návrh považoval za nedůvodný. Žalobce s tímto řešením nesouhlasil a katastrální úřad tak
zahájil správní řízení podle katastrálního zákona. V něm bylo rozhodnuto o neprovedení opravy
údajů v katastru nemovitostí, neboť se, dle názoru katastrálního úřadu, nejednalo o chybu dle
katastrálního zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, o němž žalovaný rozhodl
v neprospěch žalobce, když nepřipustil, že by mohly být zpřesněním výměr parcel jakkoli dotčeny
vlastnické vztahy, neboť výměra parcely není závazným údajem katastru nemovitostí.
Pokud jde o právní hodnocení věci, městský soud nejprve konstatoval, že institut opravy
chyby dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) [správně písm. b), pozn. NSS] katastrálního zákona,
je využíván pro nápravu zřejmých omylů, jako jsou chyby v psaní, či zápis údajů, nemajících
oporu v podkladových listinách apod. O takovou situaci se, dle názoru městského soudu,
v tomto případě nejednalo, neboť žalobce nenapadal nesprávnost zápisu vlastnictví celého
pozemku, ale to, že v důsledku činnosti správních orgánů nesouhlasí zaměření předmětného
pozemku a po provedené změně se zmenšila jeho výměra o 118 m
2
. Odmítl názor žalobce,
že pokud se změna dotýká výměry pozemku, má tato výměra účinky pro výkon vlastnického
práva jak ve veřejné, tak soukromé sféře, přičemž poukázal na fakt, že dle stávající právní úpravy
není výměra parcely údajem, který katastr nemovitostí považuje za závazný.
Městský soud dále uvedl, že pro zápis vlastnického práva je nutno doložit listiny toto
vlastnické právo prokazující. Vlastnické právo k pozemku nevzniká na základě změny zákresu
pozemku a výměr při mapování. Aby pak mohl být zápis ve prospěch státu proveden opravou,
musela by být doložena listina, z níž vlastnictví státu vyplývá. Důvodem pro opravu zápisu
nemůže být pouze skutečnost, že podle platného katastrálního operátu byla hranice pozemku
vyznačena určitým způsobem, bez zkoumání, nakolik jsou pro takto vyznačený pozemek
doloženy listiny, které činí zápis vlastnického práva opodstatněným. Pro posouzení věci vzal
městský soud za rozhodné, že katastrální úřad zjistil, že dosavadní určení předmětné parcely
je chybné a že je třeba je opravit, aby zachycený stav odpovídal zjištěným podkladům. Na základě
spisového materiálu a platné právní úpravy dospěl městský soud k závěru, že napadené
rozhodnutí (o neprovedení opravy chyby) nerozhodovalo o vlastnickém právu žalobce, i když
po provedení obnovy katastrálního operátu byla parcela v katastru evidována se sníženou
výměrou (nezávazný údaj katastru). Pokud má žalobce za to, že má být v katastru uvedena
výměra jiná, musí předložit listinu, která bude takovou změnu odůvodňovat. Žalobce se nemůže
dovolávat ani prokazování pravdivosti skutečností, uvedených v zápisech právních vztahů
v evidenci nemovitostí podle ust. §16 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem, protože byla prokázána jejich chybnost. Navíc žalobce
nenamítal ničeho konkrétního ani proti aplikaci ustanovení §63 a §77 odst. 2 vyhlášky
č. 26/2007 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 344/1992 Sb., o katastru
nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „katastrální vyhláška“)
a neuvedl ani žádné skutečnosti, jimiž by brojil proti závěru žalovaného, že stanovená výměra,
zmenšená o 118 m
2
je v souladu s právní judikaturou určena správně. Ve spisu se taktéž nacházejí
listiny, na které se žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí odvolával a které se týkají doplnění
pozemků dosud evidovaných zjednodušeným způsobem do katastrální mapy. Soud proto
aproboval názor žalovaného o zamítnutí odvolání žalobce, poněvadž v daném případě činí mezní
odchylka ± 172m
2
, a nelze tak uvažovat o chybě ve smyslu §8 odst. 1 katastrálního zákona.
Městský soud se dále vypořádal s námitkou, že obnova katastrálního operátu zavádí nové
výměry za podmínek, že nebyly určeny přesněji, například měřením v terénu; již v roce 2005 však
byl, v souladu s právními předpisy, vypracován geometrický plán za účelem doplnění pozemků
ze zjednodušené evidence, který byl založen u katastrálního pracoviště od 1. 8. 2005 pod
č. 881/2005, a ten jej měl tedy od tohoto data k dispozici. Podle tohoto geometrického plánu
je výměra dosavadního a nového stavu předmětné parcely shodná, a to 5753 m
2,
a správní orgány
měly tuto skutečnost zohlednit. K tomu městský soud uvedl, že žalovaný se s tímto
geometrickým plánem vypořádal, když poukázal na skutečnost, že tento plán nebylo možné
použít jako výsledek zeměměřické činnosti pro zápis do souboru geodetických informací
katastrálního operátu, a uvedl důvody, z jakých se tak stalo. Zohledněno bylo především to,
že k vytýčení hranic předmětného pozemku nebyli přizváni vlastníci sousedních pozemků, aby
se mohli vyjádřit k průběhu hranice, tzn., že vyhotovitel geometrického plánu nesplnil podmínku
podle ustanovení §86 vyhlášky č. 126/2007 Sb. (správně vyhlášky č. 190/1996 Sb., pozn. NSS).
Druhým důvodem, proč nebyl tento geometrický plán v rámci obnovy katastrálního operátu
využit, byl fakt, že žalobce, v pozici vlastníka, o jeho realizaci v dané době výslovně nepožádal,
a pouhá skutečnost, že plán existoval a byl uložen u katastrálního úřadu, nebyla důvodem pro
jeho převedení do souboru geodetických informací.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
odvolávající se na důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Namítá tedy nezákonnost, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
městským soudem v předcházejícím řízení, a dále nepřezkoumatelnost rozsudku městského
soudu, spočívající v jeho nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů.
Stěžovatel předně namítá nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu. Odstavec 6
na str. 5 rozsudku uvádí, že pro zápis vlastnického práva je nutno doložit listiny, které
je prokazují; současně však konstatuje, že „aby mohl být zápis ve prospěch státu proveden opravou, musela
by být doložena listina, z níž vlastnictví státu vyplývá…“ Text celého odstavce jde mimo kontext
a je nesrozumitelný. Vlastnické právo stěžovatele v rozsahu výměry 5753 m
2
zcela osvědčují
listiny založené v katastru nemovitostí; naopak stěžovatel vyjádřil nesouhlas se změnou výměry
bez listinného podkladu, pouze na základě obnovy katastrálního operátu. Namítá též nesprávnost
tvrzení soudu o tom, že katastrální úřad zjistil, že geometrické určení předmětné nemovitosti
je chybné, neboť toto tvrzení nemá oporu v předchozím správním řízení (stejný odstavec, pozn.
NSS).
Další námitky stěžovatele se shodují s námitkami uplatněnými v žalobě. Stěžovatel
zejména trvá na svém názoru, že postupem katastrálního úřadu, který ač nebyl formálně
realizován v rozporu s právní úpravou, byl dotčen ve svém vlastnickém právu. Odmítá závěr,
že údaje evidované v katastru, konkrétně právě výměra pozemku, mají pouze evidenční význam,
neboť mají podstatné právní účinky. Výměra pozemku je zásadní například pro rozsah daňové
povinnosti, pro nakládání s nemovitostmi a nelze opomenout ani význam v oblasti životního
prostředí, půdního fondu či oceňování nemovitostí apod. Proto trvá stěžovatel na tom, že byl
rozsah jeho vlastnického práva reálně zmenšen a vznikla mu majetková újma (konkrétně uzavření
nájemní smlouvy – snížení rozsahu pronajímané výměry). Stěžovatel si je vědom jak právní
úpravy, tak konstantní judikatury v této věci, nicméně namítá nepřípustnost striktní aplikace
těchto předpisů, které považuje za rozporné s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen
„Listina“), a to z toho důvodu, že pomocí odkazu na podzákonné normy (zejména stanovení
mezní odchylky katastrální vyhláškou), si katastrální úřad zjednodušuje svoji činnost na úkor
jednoho ze základních pilířů právního řádu, tj. nedotknutelnosti vlastnického práva. Stěžovatel
nesouhlasí s katastrálními úřady zastávaným názorem, že dojde-li ke změně výměry, jako
nezávazného údaje katastru, přičemž není překročena mezní odchylka, nelze se takovému
postupu bránit opravou chyby v katastrálním operátu podle §8 odst. 1 písm. b) katastrálního
zákona. To by znamenalo, že v případě nepřekročení mezní odchylky mohou úřady vždy jen
proklamovat, že se jedná pouze o zpřesnění evidenčních údajů katastru nemovitostí, které není
s to zasáhnout do vlastnického práva, a to ani změnou výměry pozemku. Stěžovatel namítá,
že městský soud otázku možného rozporu postupu katastrálních orgánů s čl. 11 Listiny
neposoudil, ani se k ní nevyjádřil, ač tento přezkum zákonnosti vyplynul ze žalobního návrhu.
Stěžovatel konečně napadá též závěry soudu o nepoužitelnosti geometrického plánu. Dle
jeho názoru byl geometrický plán vyhotoven v souladu s právními předpisy, a ač nebyl v katastru
nemovitostí zapsán stanoveným způsobem, jeden prvopis je na katastrálním pracovišti uložen již
od 1. 8. 2005, a proto měl být proto v předmětné věci využit.
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal na to, že stěžovatel sám uvedl, že postup
katastrálního úřadu nebyl formálně v rozporu s právními předpisy. Protože se ale v kasační
stížnosti nenacházejí žádná nová tvrzení, odkázal žalovaný na své rozhodnutí a vyjádření k žalobě
a navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před
středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Z uplatněných kasačních námitek je nutné posoudit nejprve
námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, neboť pouze přezkoumatelné
rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností
a vad řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009,
č. j. 2 Azs 47/2009 – 71; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku městského soudu v tom, že šestý odstavec páté
strany odůvodnění, kde soud uvedl, že „aby mohl být ve prospěch státu proveden opravou, musela by být
doložena listina, z níž vlastnictví státu vyplývá,“ je mimo kontext odůvodnění a je nesrozumitelný a dále
též v tom, že tvrzení městského soudu, že „katastrální úřad zjistil, že geometrické určení předmětné
nemovitosti je chybné,“ nemá oporu v předchozím správním řízení (rovněž uvedeno ve stejném
odstavci, pozn. NSS).
Za rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nesrozumitelnosti je konstantní judikaturou
zdejšího soudu považováno „takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci
rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem
spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl
rozhodnutím zavázán“ (rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod
č. 133/2004 Sb. NSS). Mezi další důvody nesrozumitelnosti rozsudku patří též absence právních
závěrů vyplývajících z rozhodných skutkových okolností, jakož i jejich nejednoznačnost.
Nelze popřít, že městský soud skutečně pochybil, zahrnul-li do svého odůvodnění
odstavec, který zcela vybočuje z předmětu tohoto řízení, neboť jakékoli vlastnictví státu nebylo
nikdy předmětem tohoto řízení; to stejné platí o tvrzení o zjištěných nedostatcích
v geometrickém určení předmětné nemovitosti, které skutečně nemá oporu ve správním spise,
neboť správní orgány výslovně uvedly, že parcely byly překresleny beze změny jejich
geometrického a polohového určení. Nicméně, tento odstavec sám o sobě nemůže způsobit
nepřezkoumatelnost rozsudku, neboť není ani reakcí na stěžovatelem uplatněné žalobní námitky,
ani nijak neovlivňuje konečný výrok soudu (neobsahuje nosné důvody, z nichž výrok vychází),
pouze, jak uvádí i stěžovatel, je mimo kontext předmětného řízení. Jak již bylo v minulosti
judikováno, „[o] vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě
řízení vůbec nedošlo“ (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59).
Proto lze v důsledku výše uvedeného konstatovat, že i když městský soud ve svém odůvodnění
skutečně popsaným způsobem pochybil, nejedná se o tak zásadní vadu, jež by byla s to způsobit
natolik závažný důsledek, jakým je nepřezkoumatelnost rozsudku.
Rovněž námitka stěžovatele, dle které se městský soud nevyjádřil k otázce možného
rozporu aplikované katastrální vyhlášky s čl. 11 Listiny, navozuje otázku (ne)přezkoumatelnosti
rozsudku, zde pro nedostatek důvodů. Stabilní judikatura správních soudů vychází z toho,
že „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst.
1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.“ (rozsudek
zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
V této věci se však o takovou situaci nejedná. Předně nutno říci, že v žalobě není tato námitka
formulována tak konkrétně jako v kasační stížnosti. Z pohledu zdejšího soudu byla v žalobě tato
námitka formulována spíše jako konstatování, podporující tvrzení o zásahu do vlastnického
práva, neboť stěžovatel uvedl, že „byl změnou – snížením výměry shora jmenovaného pozemku na základě
rozhodnutí katastrálního úřadu dotčen ve svých vlastnických právech chráněných mj. Listinou základních prav
a svobod (čl. 11) s tím že, pomocí odkazu správního orgánu na podzákonné normy si nelze na úkor jednoho
z pilířů platného právního řádu, tj. nedotknutelnosti vlastnického práva, zjednodušovat jeho vlastní
administrativní činnost.“ Je třeba uvést, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
je ovládáno dispoziční zásadou [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., §75 odst. 2, věta první s. ř. s.],
a proto kvalita a preciznost ve formulaci obsahu žalobních bodů a jejich odůvodnění v podstatě
předurčuje obsah rozhodnutí správního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2011 č. j. 1 As 67/2011 – 108, a ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54). Pro
úspěch v řízení je tak nesporně důležité, jak kvalitně je stěžovatel schopen formulovat jím
uplatněné námitky. Soud není oprávněn sám dovozovat rozsah a smysl žalobních bodů
či jakkoliv je doplňovat, neboť by takovým jednáním závažně zasáhnul do práv dalších účastníků
řízení a porušil zásadu jejich rovnosti (viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63, nebo ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40). Městský
soud k této námitce nicméně uvedl, že napadené rozhodnutí nerozhoduje o vlastnickém právu
stěžovatele k předmětnému pozemku, což i patřičně odůvodnil. Z tohoto tvrzení lze pak dovodit,
že nedochází-li k zásahu do vlastnického práva, nelze uvažovat ani o zjednodušování
si administrativní činnosti správním orgánem v důsledku odkazu na podzákonnou normu, která
má takový zásah připouštět. Vzhledem k tomu, že městský soud nepřipustil, že by mohlo dojít
k zásahu do vlastnického práva, nemusel se pak vyjadřovat k namítanému rozporu takového
zásahu, respektive uplatňování předmětných norem katastrálním úřadem, s ustanovením čl. 11
Listiny.
S ohledem na shora uvedené závěry mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k vypořádání
ostatních námitek stěžovatele.
S námitkou, že stěžovatel byl postupem katastrálního úřadu, potažmo žalovaného, dotčen
na svých vlastnických právech, nelze souhlasit. Jak již bylo výše uvedeno, v katastrálním území
Hostomice pod Brdy byla uskutečněna obnova katastrálního operátu převedením souboru
geodetických informací, kdy byla doposud platná analogová katastrální mapa převedena
do grafického počítačového souboru a vznikla tak nová, digitální katastrální mapa. V rámci této
obnovy byly do digitální mapy doplněny parcely pozemkového katastru, dosud vedené
ve zjednodušené evidenci, přičemž (a to je podstatné) předmětná parcela ve vlastnictví
stěžovatele byla do digitální mapy překreslena beze změny jejího geometrického a polohového
určení. Na základě údajů z grafického počítačového souboru byla pak přesněji vypočtena její
výměra, přičemž jejím porovnáním s původní výměrou před obnovou došlo k její korekci o 118
m
2
; nebyla přitom překročena mezní odchylka stanovena katastrální vyhláškou (172 m
2
). Jak
uvedly i správní orgány, výměry parcel jsou v katastru evidovány s přesností danou metodami,
kterými byly určeny [§27 písm. g) katastrálního zákona]. Je nepochybné, že přesnost původní
evidované výměry byla dána právě přesností dřívější analogové mapy pozemkové evidence
v měřítku 1:2880, za využití starších, méně spolehlivých technologií, a proto novým výpočtem
na základě grafického počítačového programu byla tato výměra pouze upřesněna při zachování
tvaru a rozměru nemovitosti, vymezené jejími hranicemi v zobrazovací rovině (geometrické
určení nemovitosti). Právě z tohoto důvodu jsou podle §20 katastrálního zákona pro právní
úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru závazné pouze parcelní číslo, geometrické
určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území (což ostatně konstatoval
i městský soud. Výměra parcely (vyjádření plošného obsahu průmětu pozemku do zobrazovací
roviny v plošných metrických jednotkách, jejíž velikost vyplývá z geometrického určení pozemku
a zaokrouhluje se na celé čtvereční metry) je pouze údajem derivativním a závazným údajem pro
právní úkony týkající se nemovitostí není; rozhodující je právě závazné geometrické určení
hranice pozemků. Na základě §63 odst. 6 a 9 katastrální vyhlášky se při postupu doplňování
pozemků dosud evidovaných zjednodušeným způsobem do digitální katastrální mapy při
stanovení výměry zavedou výměry určené z jejího grafického počítačového souboru. Katastrální
zákon v §27 písm. g) kromě definice výměry též expressis verbis uvádí, že jejím zpřesněním nejsou
dotčeny právní vztahy k pozemku. Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že katastrální úřad
postupoval plně v souladu s právní úpravou, pokud přesnějším výpočtem v rámci obnovy
katastrálního operátu přepracováním do digitální katastrální mapy upřesnil výměru parcely
evidované ve zjednodušené evidenci, aniž by tím měnil její polohové a geometrické určení.
Žádným způsobem nezasáhl ani do vlastnického práva stěžovatele, jak ostatně správně uvážil
i městský soud, neboť stěžovatel zůstal vlastníkem téže části zemského povrchu (pouze
se změněným parcelním číslem) při stejném geometrickém a polohovém určení, tedy fakticky
parcely stejného tvaru a rozměrů, pouze s opravenou, přesněji vypočtenou, výměrou. Nelze proto
přisvědčit ani námitce stěžovatele, že rozsah jeho vlastnického práva byl reálně zmenšen a jemu
tak vznikla majetková ujma. Naopak, předchozí deklarovaný stav neodpovídal skutečnosti
a postupem katastrálního úřadu došlo k nápravě. Na základě výše uvedeného není námitka
stěžovatele, že byl dotčen na svých vlastnických právech, důvodná.
Případná není ani námitka stěžovatele, dle které praxe katastrálních orgánů, vycházející
z premisy, že v případě nepřekročení mezní odchylky při určení výměry parcely, stanovené
katastrální vyhláškou, nemohou dotčení vlastníci požadovat opravu chybného údaje
výměry parcel, je v rozporu s čl. 11 Listiny, garantujícího nedotknutelnost vlastnictví. Dle jeho
názoru striktní aplikace příslušných předpisů katastrálními úřady umožňuje v těchto případech
prostě proklamovat, že k zásahu do vlastnického práva snížením výměry pozemku nemůže dojít,
neboť jde pouze o zpřesnění evidenčních údajů katastru nemovitostí. K tomu je třeba uvést,
že katastrální zákon ve svém §8 odst. 1 písm. b) uvádí, že katastrální úřad opraví chybné údaje
katastru, které vznikly nepřesností (…) při výpočtu výměr parcel, pokud byly překročeny mezní odchylky
stanovené prováděcím předpisem.“ Zákon tedy bez jakýchkoli pochybností stanoví, že v případě
nepřekročení mezní odchylky nelze tento postup, tedy opravu chyby, použít; v těchto případech
se totiž nejedná o chybu katastru, ale pouze o nepřesnost. Výčet chyb katastru, které lze opravit
postupem dle §8 katastrálního zákona, je taxativní a neumožňuje tedy toto ustanovení aplikovat
na jiné deficity, které zde nejsou uvedeny. Pokud by katastrální úřady provedly tímto způsobem
i jiné korekce údajů katastru, vybočily by z ústavní maximy čl. 2 Listiny, dle které lze
veřejnou moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. V tomto
smyslu se, ve skutkově obdobné věci, zdejší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 7. 5. 2008,
č. j. 9 As 78/2007 - 118, kde uvedl, že postupem dle §8 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona
se opravuje „pouze taková chyba v geometrickém a polohovém určení, která přesáhne hodnotu mezní
odchylky stanovenou v prováděcí vyhlášce. To znamená, že pokud by došlo ke změně (snížení) ve velikosti výměry
parcely – v daném případě při obnově katastrálního operátu na základě nového geometrického a polohového určení
nemovitosti a novým výpočtem provedeným s vyšší kvalitou resp. přesnější metodou (ze souřadnic podrobných bodů)
– a rozdíl ve velikosti dosavadní a nové výměry by nepřekročil mezní odchylku stanovenou prováděcí vyhláškou,
nejednalo by se o chybu v katastrálním operátu, ale pouze o zpřesnění výměry“. Stanoví-li legislativa určitou
hranici nepřesností v evidované výměře parcel (jsou-li přičitatelné jejich nepřesnému
geometrickému a polohovému určení), jejíž nepřekročení není považováno za chybu, ale jen
za nepřesnost, kterou lze korigovat bez vedení správního řízení, neshledává na tom Nejvyšší správní
soud nic, co by atakovalo rovinu ústavně zaručených práv vlastníků nemovitostí tím dotčených.
Pro takový postup existují racionální důvody, zohledňující především různé stupně technických
prostředků, jichž je (a bylo) při geometrickém a polohovém určení nemovitostí (a z něj
se odvíjejících výpočtů výměr) vycházeno. O takový případ se ostatně jedná i v nyní
posuzovaném případě, kdy změna evidované výměry parcely stěžovatele vyplývá z převedení
stávající analogové mapy do mapy digitální; výměra byla přepočtena přesnější metodou,
ze souřadnic lomových bodů, zobrazených v (nové) digitální mapě. I na tomto místě je vhodné
zopakovat, že zmenšením evidované výměry stěžovatele nebylo dotčeno jeho vlastnické právo,
neboť reálně zůstal vlastníkem stejné parcely, ve stejných hranicích v terénu, pouze došlo
k přesnějšímu výpočtu její výměry.
Poslední námitkou vyjadřuje stěžovatel nesouhlas se závěry městského soudu
o nepoužitelnosti jím předloženého geometrického plánu pro potřeby stanovení výměry parcely.
Argumentace stěžovatele se zde omezuje pouze na tvrzení, že ač geometrický plán nebyl
v katastru nemovitostí zapsán stanoveným způsobem, byl vyhotoven v souladu s příslušnými
předpisy a katastrální úřad jej měl od 1. 8. 2005 k dispozici; s touto argumentací se však městský
soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Dal přitom zapravdu správním orgánům, neboť
právě proto, že geometrický plán nebyl zapsán do katastru nemovitostí stanoveným způsobem
[§40 vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických
a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb.,
a zákon České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění
zákona č. 89/1996 Sb., a §90 odst. 1 katastrální vyhlášky], nemohl ho katastrální úřad použít při
obnově katastrálního operátu, a to ani když jej měl k dispozici a byl vyhotoven v souladu
s požadavky příslušné legislativy. Zdejší soud sdílí názor městského soudu, že geometrický plán
skutečně nemůže sám o sobě vyvolat změnu údajů katastru nemovitostí; k jeho zápisu do katastru
(a tím vyvolání příslušných účinků v evidenci) dochází pouze ve spojení s příslušnou listinou,
která jej doprovází a vyjadřuje vůli předkladatele vyvolat změnu údajů evidovaných v katastru.
Stěžovatel nepředložil katastrálnímu úřadu „ohlášení změny údajů o pozemku k zápisu do katastru
nemovitostí,“ ve kterém by výslovně požádal o doplnění pozemku dosud evidovaného
zjednodušeným způsobem do souboru geodetických informací (do katastrální mapy), a který
by byl doložen právě předmětným geometrickým plánem spolu s dalšími listinami, tuto změnu
prokazujícími. Právě proto, že byl stěžovatel nečinný, co se týče realizace (zápisu) změn
plynoucích z geometrického plánu do katastru nemovitostí, nebylo tento geometrický plán možné
použít ani jako podklad pro obnovu katastrálního operátu, neboť nebyl jeho součástí. Jak již
uvedl i žalovaný, jsou pro obnovu katastrálního operátu závazné pouze údaje v něm evidované
(srov. ustanovení §90 odst. 2 katastrální vyhlášky, ve spojení s §29 katastrálního zákona). Ani
poslední kasační námitka stěžovatele tak nebyla zdejším soudem shledána důvodnou.
Na základě výše uvedeného tedy Nejvyšší správní soud naznal, že kasační stížnost není
důvodná. Nezbylo mu proto, než ji rozsudkem zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, právo na náhradu
nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho
případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. listopadu 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu