ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.190.2014:52
sp. zn. 2 As 190/2014 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: T. H.,
zastoupený Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 10/1340, Praha 4, proti
žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Jungmannova 35/29, Praha 1, týkající
se žaloby proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2014, č. j. 8 A 1/2013 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí městského soudu a jemu předcházející rozhodnutí žalovaného
[1] Rozsudkem ze dne 2. 9. 2014, č. j. 8 A 1/2013 - 52, zamítl Městský soud v Praze (dále jen
„městský soud“) žalobu žalobce na ochranu před nečinností žalovaného. Žalobce se domáhal,
aby městský soud uložil žalovanému povinnost do třiceti dnů od právní moci rozsudku vydat
rozhodnutí v řízení vedeném pod sp. zn. S-MHMP 362035/2006 proti obviněnému V. P. (dále
jen „obviněný“), kterým bude rozhodnuto o jeho nároku na náhradu škody.
[2] Městský soud byl v dané věci zavázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vyjádřeným v rozsudku ze dne 30. 1. 2014, č. j. 7 Ans 16/2013 – 39. Konkrétně se měl městský
soud zabývat skutečností, zda rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále jen „ministerstvo“) ze dne
23. 4. 2012, č. j. 232/2007- 160-SPR/11, které mělo zrušit rozhodnutí žalovaného, bylo doručeno
jednomu z účastníků řízení - obviněnému, a zda je tedy v právní moci. Tato skutečnost byla
zásadní v souvislosti s určením nečinnosti žalovaného.
[3] Městský soud ze získaného spisového materiálu zjistil, že výše uvedené rozhodnutí
ministerstva nebylo skutečně dosud doručeno obviněnému, nenabylo tedy právní moci, a městský
soud proto dospěl k závěru, že žalovaný není nečinný.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného k ní
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatňuje
důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítá, že napadený rozsudek
je nezákonný pro nesprávné posouzení právní otázky, zda je žalovaný nečinný, či není.
[5] Stěžovatel konkrétně namítá, že §79 odst. 1 s. ř. s. mu umožňuje domáhat se pouze
vydání rozhodnutí ve věci samé. Nemůže se proto žalobou domáhat uložení povinnosti doručit
již vydané rozhodnutí, tedy ani povinnosti doručit předchozí zrušovací rozhodnutí dalšímu
z účastníků, aby mohlo nabýt právní moci. Navíc žalobu o uložení povinnosti vydat rozhodnutí
ve věci samé je možno podat pouze ve lhůtě jednoho roku, uvedené v §80 odst. 1 s. ř. s. Při tom
poslední úkon vůči stěžovateli učinilo ministerstvo dne 27. 4. 2012, když vydalo zrušovací
rozhodnutí (kterým zrušilo předchozí rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátilo k dalšímu řízení).
Mělo-li by být pro posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti (důvodů) nečinnosti žalovaného
určující, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu (který zavinily výlučně samy správní
orgány a nikoliv účastník), který navíc správní orgán nebo jeho nadřízený správní orgán
odmítají odstranit, bylo by tím správní řízení zavedeno do slepé uličky a jako účastník
řízení by se stěžovatel nikdy nemohl domoci jeho pravomocného skončení. Stěžovatel
má za to, že nemůže být „rukojmím“ ve sporu mezi žalovaným (správním orgánem prvního
stupně) a ministerstvem (jeho nadřízeným orgánem), v němž žalovaný namítá, že ministerstvo
nedoručilo svoje zrušovací rozhodnutí obviněnému a nesprávně vyznačilo doložku právní moci
na rozhodnutí. Není zřejmé, z jakého důvodu toto pochybení ministerstva nenapravil žalovaný
sám a proč toto rozhodnutí nedoručil obviněnému sám.
[6] Aprobováním takového postupu by byl stěžovatel zbaven efektivní soudní ochrany proti
nečinnosti a vydání konečného rozhodnutí by se nedomohl nikdy. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) se každý může domáhat stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podmínky práva domáhat se soudní ochrany proti nečinnosti správního orgánu podle §79 odst. 1
s. ř. s. je proto nutno vykládat nikoliv formálně, ale materiálně (tedy i se zřetelem k nesprávnému
úřednímu postupu v průběhu řízení, který je nutno vykládat v neprospěch žalovaného, nikoliv
v neprospěch účastníka řízení poškozeného nečinností správního orgánu, který se ukončení
nečinnosti domáhá). V opačném případě by nastala absurdní situace – pokud by předchozí
zrušovací rozhodnutí ministerstva ze dne 27. 4. 2012 nebylo obviněnému ani dodatečně
doručeno (a nenabylo by tak právní moci) – v níž by správní orgán svojí nečinností mohl
blokovat pokračování v řízení do nekonečna a řízení o přestupku by tak skončeno nikdy nebylo,
aniž by proti tomuto (jakkoliv nezákonnému) postupu měl stěžovatel reálnou možnost efektivní
soudní ochrany. Takový výklad práva je v materiálním právním státě, za který se Česká republika
prohlašuje v článku 1 odst. 1 Ústavy, nepřijatelný.
[7] Dále stěžovatel namítá, že předestřel městskému soudu výše uvedenou podrobnou
právní argumentaci, pro kterou považuje právní názor žalovaného za neudržitelný. Městský
soud se s ní však v odůvodnění svého rozsudku nijak nevypořádal, ačkoliv šlo o argumentaci
pro věc zcela zásadní. Namísto toho městský soud bezduchým způs obem pouze opsal
argumentaci ze zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2014,
č. j. 7 Ans 16/2013 – 39. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že není předmětem tohoto
řízení přezkoumávat zákonnost a věcnou správnost rozhodnutí ministerstva jakož i způsob
doručování, popř. jeho nečinnost, neboť jako žalovaného stěžovatel ministerstvo neoznačil
a soud byl vázán ustanovením §79 odst. 2 s. ř. s., podle kterého žalovaným správním orgánem
je správní orgán, který má podle žalobního tvrzení povinnost vydat rozhodnutí. Městský soud
si přitom vůbec nepoložil otázku, zda by stěžovatel mohl takovou žalobou brojit proti nečinnosti
ministerstva v situaci, kdy se žalobou lze domáhat pouze vydání rozhodnutí (srov. §79 odst. 1
s. ř. s.) a takové rozhodnutí již ministerstvem vydáno bylo, avšak pravděpodobně nebylo
doručeno jednomu z účastníků.
[8] Stěžovatel má tedy za to, že o důvodnění napadeného rozsudku není ničím jiným
nežli sofistikovaným odůvodněním zřejmé nespravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne
16. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12). Zároveň představuje mechanickou aplikaci práva,
ztotožňující text právního předpisu a právní normu, která je je ho významem, a neuvědomující
si smysl a účel právní normy, v důsledku čehož činí z práva nástroj odcizení a absurdity
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1710/07). Rozsudek městského
soudu nepředstavuje dle stěžovatele spravedlivé řešení věci, nýbrž právě a pouze jen sofistikované
zdůvodnění zřejmé nespravedlnosti, kterou bezpochyby 8 roků trvající správní řízení, ve kterém
po dobu 2,5 roku nebylo vydáno žádné nové (a konečné) rozhodnutí, je. Uvedený rozsudek
představuje slepou uličku, kdy nastalá situace, při so udem zvoleném právním výkladu
a za současného znění §79 odst. 1 s. ř. s., je neřešitelná, a proti níž se stěžovatel nemůže domáhat
účinné soudní ochrany. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry městského soudu. Především poukázal
na to, že osoba oprávněná jednat za žalovaného dne 12. 12. 2013 př i nahlížení do spisu, který
byl v té době u ministerstva, upozornila ministerstvo, že rozhodnutí nebylo doručeno i dalším
účastníkům (obviněnému). Ministerstvo vzalo uvedené na vědomí. Ke dni sepsání vyjádření
ke kasační stížnosti nedisponoval žalovaný informací, že by ministerstvo doručení provedlo,
což koresponduje i se zjištěními městského soudu. Žalovaný má tedy za to, že není nečinný.
Z uvedeného důvodu navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[10] V replice stěžovatel uvedl, že argumentace žalovaného je absurdní. Znovu zopakoval,
že §79 s. ř. s. mu umožňuje pouze domáhat se vydání rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel
se nemůže prostřednictvím uvedené žaloby domáhat uložení povinnosti ministerstvu do ručit
již vydané rozhodnutí, tedy ani povinnosti doručit zrušovací rozhodnutí dalšímu z účastníků
řízení, aby mohlo nabýt právní moci. Z argumentace žalovaného vyplývá, že stěžovatel nemůže
nyní dělat nic. Pod záminkou vadného postupu ministerstva odmítá ž alovaný pokračovat v řízení
a vydat rozhodnutí (tvrdí, že není nečinný), ačkoliv proti ministerstvu stěžovatel žalobu proti
nečinnosti podat nemůže (neboť je sice nečinné, ale rozhodnutí ve věci vydalo a stěžovateli
doručilo). Stěžovatel dále upozorňuje na povinnost žalovaného vydat o jeho návrhu (nároku
na náhradu škody) rozhodnutí podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“), tedy zahájené správní řízení řádně stanoveným způsobem
ukončit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. IV. ÚS 114/96).
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3 , k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[12] Z obsahu spisů vyplynulo, že ministerstvo, vázáno právním názorem městského soudu
vyjádřeným v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, č. j. 4 A 17/2011 - 144, vydalo dne 23. 4. 2012
rozhodnutí. Tímto rozhodnutím ministerstvo zrušilo rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2006
o vině, druhu a výměru sankce obviněného a o nároku na náhradu škody stěžovatele.
Na rozhodnutí ministerstva je vyznačena doložka právní moci z e dne 24. 5. 2012 tak,
že rozhodnutí nabylo právní moci dne 14. 5. 2012, tedy v den doručení zmocněnci stěžovatele.
[13] Dne 29. 10. 2012 předal žalovaný ministerstvu kompletní spisový materiál k posouzení,
zda nebyly v daném případě naplněny podmínky pro zahájení přezkumného řízení. Žalovanému
nebylo totiž zřejmé, zda se jeho rozhodnutí zrušuje v celém rozsahu, nebo se toto zrušení týká
pouze výroku o náhradě škody stěžovatele. Dále se žalovaný domníva l, že rozhodnutí
ministerstva nebylo oznámeno všem účastníkům správního řízení, ale pouze zmocněnci
stěžovatele, proto nemůže být v právní moci.
[14] Protože ve věci nebylo ze strany žalovaného nijak činěno, podal stěžovatel dne
29. 11. 2012 k ministerstvu stížnost na průtahy a žádost o přijetí opatření proti nečinnosti
žalovaného. Jelikož do 2. 1. 2013 nevyrozumělo ministerstvo stěžovatele o tom, jak vyřídilo jeho
stížnost a žádost a žalovaný v předmětné věci nerozhodl, v tentýž den podal stěžovatel žalobu
na ochranu před nečinností žalovaného.
[15] Městský soud na základě nekompletního správního spisu (žalovaný ve svém vyjádření
k žalobě městskému soudu sdělil, že spis se nachází u ministerstv a) rozhodl dne 15. 11. 2013,
že žalovaný je povinen ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku vydat rozhodnutí v řízení
vedeném proti obviněnému, kterým bude rozhodnuto o nároku stěžovatele na náhradu škody,
a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení stěžovatele. Z protokolu o nahlížení do spisu zástupkyní
žalovaného ze dne 12. 12. 2013 vyplynulo, že doložka právní moci byla vyznačena chybně,
neboť ministerstvo své rozhodnutí nezaslalo obviněnému. Nejvyšší správní soud na základě
kasační stížnosti žalovaného rozsudek městského soudu zrušilo pro nepřezkoumatelnost,
neboť městský soud rozhodoval na základě nekompletní spisové dokumentace, a především
bez posouzení, zda rozhodnutí ministerstva bylo doručeno i obviněnému, a je tak v právní moci.
Městský soud si v souladu se závazným názorem Nejvyššího správního soudu vyžádal kompletní
spis žalovaného. Dne 27. 5. 2014 byl městskému soudu doručen spis ministerstva ve věci
stěžovatele. Jelikož součástí spisu nebyly doručenky k rozhodnutí ministerstva ze dne 23. 4. 2012,
vyzval městský soud dne 3. 6. 2014 ministerstvo k zaslání jejich fotokopií a k vyjádření, zda
ministerstvo doručilo rozhodnutí i obviněnému. Vyřízení uvedené žádo sti městský soud urgoval
dne 4. 7. 2014. Protože ministerstvo neodpovědělo ani na urgenci, městský s oud uložil usnesením
ze dne 30. 7. 2014, č. j. 8 A 1/2013 – 41, žalovanému předložit doručenky vztahující
se k předmětnému rozhodnutí ministerstva, neboť v předloženém spisu žalovaného chyběly,
a dále mu uložil sdělit, zda bylo ro zhodnutí doručeno i obviněnému. Žalovaný ve svém vyjádření
ze dne 15. 8. 2014 uvedl, že rozhodnutí patří do spisu ministerstva, jež také mělo rozhodnutí
doručit; žalovaný měl pouze kopii výše uvedeného rozhodnutí a k němu patřících doručenek,
z nichž je patrno, že bylo doručováno pouze stěžovateli a žalo vanému. Žalovaný také uvedl,
že mu není z dostupných informací známo, zda ministerstvo doručovalo rozhodnutí
i obviněnému.
[16] Podle §79 odst. 1 správního řádu „[t]en, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může
se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém
obsahu nebo jiný právní důsledek.“
[17] Podle §79 odst. 2 správního řádu „[ž]alovaným je správní orgán, který podle žalobního tvrzení
má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.“
[18] Podle §82 správního řádu „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen
přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat
ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný. “
[19] Jelikož stěžovatel (obecně) namítal, že se městský soud nevypořádal se všemi
jeho žalobními námitky, což by dle ustálené judikatury zdejšího soudu mohlo způsobit
nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů (např. usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74,
publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS), Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval touto námitkou.
Nepřezkoumatelnost rozsudku totiž znemožňuje jeho věcný přezkum z hlediska dalších
námitek obsažených v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 14. 2. 2013,
č. j. 7 As 79/2012 – 54, konstatoval, že je třeba odlišovat uplatněné žalobní námitky a jednotlivé
dílčí argumenty na jejich podporu. Soud má povinnost vypořádat se přezkoumatelným způsobem
se všemi uplatněnými žalobními námitkami, což ale neznamená, že musí nutně reagovat na každý
dílčí argument či tvrzení. Nejvyšší správní soud posoudil napadený rozsudek a konstatuje,
že městský soud se sice nevyjádřil explicitně ke každému z tvrzení stěžovatele, nicméně všechny
uplatněné žalobní námitky vypořádal, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelem označený žalovaný
nemá povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé, jelikož jeho původní rozhodnutí nebylo zrušeno,
a není proto nečinný. Kasační námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku proto není
důvodná.
[20] Podstatou sporu je určení, zda je žalovaný nečinný , či nikoliv. Městský soud
má za to, že žalovaný není nečinným, neboť jeho rozhodnutí není zrušeno, a nemá tedy
povinnost vydat (nové) rozhodnutí. Zrušující rozhodnutí ministerstva totiž nebylo doručeno
obviněnému, a tak nenabylo právní moci. Stěžovatel namítá, že žalovaný má dané rozhodnutí
ministerstva doručit obviněnému sám a následně vydat rozhodnutí v jeho věci. Nesporná
mezi stěžovatelem i žalovaným je tedy skutečnost, že rozhodnutí ministerstva nebylo doručeno
obviněnému (účastníkovi správního řízení), což ostatně plyne i z předloženého spisového
materiálu (viz především bod [15]).
[21] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že nečinnostní žalobou podle §79 odst. 1 a násl. s. ř. s.
se žalobce může „domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat roz hodnutí ve věci samé
nebo osvědčení“. Dovolání se soudní ochrany je tak omezeno na případy, v nichž má správní orgán
ve správním řízení povinnost vydat rozhodnutí nebo má povinnost vydat osvědčení. Pravomoc
soudu tak není založena proti jiné nečinnosti správního orgánu než takové, která spočívá
v absenci vydání rozhodnutí ve věci samé nebo vydání osvědčení (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 23. 6. 2005 č. j. 5 As 34/2004 - 118; shodně viz bod 21 usnesení
rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98).
[22] Stěžovatel dovozuje na základě toho, že mu bylo doručeno rozhodnutí ministerstva
o zrušení rozhodnutí žalovaného, že žalovaný je nečinný, neboť do této doby nevydal
rozhodnutí, kterým by rozhodl o jeho nároku na náhradu škody. Jak již bylo ale uvedeno výše,
k tomu, aby žalovaný takovou povinnost měl a stěžovatel se mohl domáhat nečinnostní žalobou
vydání předmětného rozhodnutí, muselo by být předchozí rozhodnutí žalovaného zrušeno
rozhodnutím ministerstva. Rozhodnutí ministerstva však zatím nenabylo právní moci,
neboť nebylo oznámeno všem účastníkům řízení (§91 odst. 2 správního řádu). Nejvyšší správní
soud se proto ztotožňuje se závěrem městského soudu, že žalovaný není nečinný. Tato námitka
stěžovatele je tedy nedůvodná.
[23] Stěžovatel namítá, že městský soud měl vyložit institut neč innostní žaloby materiálně
tak, aby byla zajištěna efektivní soudní ochrana jeho práv, která je mu zaručena čl. 36 Listiny.
Tím, že městský soud rozhodl, že žalovaný není nečinný, je nadále rukojmím ve sporu mezi
žalovaným a ministerstvem. Stěžovatel považuje tento postup městského soudu za zbavení jeho
práva na účinnou soudní ochranu.
[24] Je nepochybné, že účastníkovi správního řízení svědčí právo na projednání jeho věci
bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), jež implicitně zahrnuje i její skončení
bez zbytečných průtahů (srov. §6 odst. 1 správního řádu). Pokud správní orgán neskončí řízení
bez zbytečných průtahů, v daném případě tím, že neoznámí rozhodnutí všem účastníkům řízení
tak, aby mohlo nabýt právní moci, je nutné, aby byl takový úkon veřejné správy směřující vůči
jednotlivci a zasahující do sféry jeho práv nebo povinností podroben účinné soudní kontrole.
[25] Stěžovatel se v takovém případě nemůže domáhat nečinnostní žalobou vydání
rozhodnutí, neboť žalovaný není povinen, jak již bylo uvedeno výše, nové rozhodnutí vydat,
pokud jeho „původní“ rozhodnutí nebylo zrušeno. V projednávaném případě se však nelze
domáhat ani vydání rozhodnutí ministerstvem, neboť ministerstvo rozhodnutí již vydalo.
Vymezení pojmu vydání rozhodnutí je upraveno v §71 správního řádu, jenž stanovuje,
že „[v]ydáním rozhodnutí se rozumí
a) předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí k doručení podle §19, popřípadě jiný úkon k jeho
doručení, provádí-li je správní orgán sám; na písemnosti nebo poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy:
"Vypraveno dne:",
b) ústní vyhlášení, pokud má účinky oznámení (§72 odst. 1),
c) vyvěšení veřejné vyhlášky, je-li doručováno podle §25, nebo
d) poznamenání usnesení do spisu v případě, že se pouze poznamenává do spisu. “
[26] Přesto, že pod pojem vydání rozhodnutí spadá i předání stejnopisu písemného
vyhotovení k doručení, v daném případě je dle Nejvyššího správního soudu nutno mít
za to, že tímto zákonodárce myslel předání prvního stejnopisu rozhodnutí tak, aby byla ukončena
„jedna fáze správního řízení na úrovni správního orgánu, který rozhodnutí vydává… od této chvíle, tedy od vydání
rozhodnutí, resp. platnosti správního rozhodnutí, je jím správní orgán, který ho učinil, vázán, a to tak že ho může
změnit nebo jinak modifikovat jen zákonem stanoveným způsobem “ (VEDRAL, J. Správní řád. Komentář.
2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 631 - 632). Nečinnostní žalobou se tak nelze domáhat
předání stejnopisu rozhodnutí k doručení, pokud již byl alespoň jeden stejnopis rozhodnutí
předán k doručení některému z účastníků řízení.
[27] Jelikož se stěžovatel nemůže bránit proti neoznámení rozhodnutí obviněnému
nečinnostní žalobou a z povahy věci nelze podat ani žalobu proti rozhodnutí správního orgánu
dle §65 a násl. s. ř. s., „zbývá“ se proti nezákonné nečinnosti ministerstva bránit zásahovou
žalobou podle §82 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud v bodě 17 již zmiňovaného usnesení
svého rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98, konstatoval, že „věcný
rozsah tří základních typů žalob v řízení podle s. ř. s. [žaloba proti rozhodnutí správního orgánu podle §65
a násl. s. ř. s., nečinnostní žaloba podle §79 a násl. s. ř . s. a zásahová žaloba podle §82 a násl. s. ř. s.] je nutno
v pochybnostech vykládat tak, aby pokud možno každý úkon veřejné správy směřující vůči jednotlivci a zasahující
do sféry jeho práv nebo povinností (tj. stanovící mu nové povinnosti, které dosud n eměl, anebo odmítající jej zbavit
určitých povinností, které již má; přiznávající, anebo odmítající mu přiznat určitá jednotlivcem nárokovaná práva;
jinak zasahující do jeho právem chráněné sféry konáním, anebo opomenutím, ted y mj. i nekonáním v případě,
že právo stanovuje povinnost veřejné správy za stanovených podmínek konat, ať již předepsanou formou,
anebo fakticky) byl podroben účinné soudní kontrole“. V citovaném usnesení Nejvyšší správní soud dále
v bodě 20 uvedl, že „zásahová žaloba chrání proti jakýmkoli jiným aktům či úkonům veřejné správy
směřujícím proti jednotlivci, které jsou způsobilé zasáhnout sféru jeho práv a povinností a které nejsou pouhými
procesními úkony technicky zajišťujícími průběh řízení. Nemusí jít nutně o akty neformální povahy či jen
o faktické úkony, nýbrž i o jakékoli jiné konání či opomenutí konat, nelze -li je podřadit pod pojem rozhodnutí
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Zásahem proto může být i nezákonná nečinnost spočívající v neučinění nějakého
úkonu jiného než rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.“
[28] Nejvyšší správní soud tedy se stěžovatelem nemůže souhlasit, že pokud městský soud
vyložil institut nečinnostní žaloby tak, že jej nelze použít v případě stěžovatele, zbavil jej účinné
soudní ochrany. Nedoručení rozhodnutí o odvolání jednomu z účastníků řízení má zásadní
důsledky pro účastníky řízení již jen v tom, že bez řádného doručení dané rozhodnutí nemůže
nabýt moci, což brání v provedení jeho soudního přezkumu k žalobě některého z účastníků.
Je tedy zjevné, že doručení rozhodnutí není pouhým procesním úkonem technicky zajišťujícím
průběh řízení ve smyslu výše citovaného právního názoru rozšířeného senátu. Lze tedy proti
němu brojit zásahovou žalobou. I tato námitka je tedy nedůvodná a stěžovatel se mýlí, pokud
se domnívá, že v souvislosti s doručováním rozhodnutí odvolacího orgánu je ponechán bez
soudní ochrany.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený rozsudek městského soudu není
nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a zároveň městský soud dospěl
v napadeném rozsudku ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ke správným právním závěrům
v posuzované věci. Z výše uvedeného vyplývá, že kasační stížnost není důvodná, a proto
ji Nejvyšší správní soud podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl.
[30] Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 za použití ust. §120 s. ř. s., podle
kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. června 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu