ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.196.2014:28
sp. zn. 2 As 196/2014 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Oživení, o. s.,
se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, zastoupeného Mgr. Petrou Bielinovou,
advokátkou, se sídlem Muchova 232/13, Praha 6, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 2. 7. 2012, č. j. MSK 82251/2012, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2014, č. j. 22 A 97/2012 - 103,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2014, č. j. 22 A 97/2012 - 103,
se ve výrocích I. a IV. zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 2. 7. 2012,
č. j. MSK 2251/2012, a rozhodnutí Magistrátu města Ostrava ze dne 12. 6. 2012,
č. j. SMO/181803/12/Vnitř./Dro, se zrušují a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 25 264 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Petry Bielinové.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2012, č. j. MSK 82251/2012 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Ostrava (dále jen „orgán
prvního stupně“) ze dne 12. 6. 2012, č. j. SMO/181803/12/Vnitř./Dro (dále jen „rozhodnutí
orgánu prvního stupně“), jímž byla dle §15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, ve spojení s §8a téhož zákona, odmítnuta žalobcova žádost o poskytnutí
informace, konkrétně kopie úředního záznamu o odložení věci, případně jiné listiny, ze které
vyplývá důvod odložení přestupku dle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve věci
jím učiněného oznámení o přestupku dle §23 odst. 1 písm. c) záko na č. 159/2006 Sb., o střetu
zájmů, kterého se měl dopustit Mgr. Pavel Drobil, toho času ministr životního prostředí
a poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
[2] Správní orgán prvního stupně svým rozhodnutím žalobcovu žádost o informace odmítl
s odkazem na §8a zákona o svobodném přístupu k informacím, jehož smyslem je ochrana
osobních a soukromých údajů ve vztahu k právu na informace. Požadované informace
s odůvodněním, že se vztahují ke konkrétnímu přestupkovému řízení, jehož se účastnila
konkrétní fyzická osoba, správní orgán prvního stupně podřadil pod osobní údaje dle §8a zákona
o svobodném přístupu k informacím a přistupoval k nim proto specificky. Proporcionálně
poměřoval politické právo na informace o činnosti veřejné správy ve vztahu k základnímu
lidskému právu na ochranu osobnosti a soukromí, jež shledal v obecné rovině zpravidla hodným
upřednostnění. S ohledem na konkrétnost požadované informace a její povahu dotýkající
se osobnostní sféry Mgr. Drobila, jakožto podezřelého z přestupku, správní orgán prvního
stupně upřednostnil ochranu osobnosti a soukromí Mgr. Drobila, neboť opačný postup by vedl
k porušení §8a zákona o svobodném přístupu k informacím. Na tomto nic nemění
ani skutečnost, že se v daném případě jedná o informaci o osobě v postavení veřejného
funkcionáře ve smyslu zákona o střetu zájmů, neboť správní orgán prvního stupně neshledal
žádný významný společenský zájem na upřednostnění práva na informace před právem
na ochranu osobnosti jednotlivé osoby v pozici podezřelého z přestupku.
[3] Žalobce proti rozhodnutí orgánu prvního stupně brojil odvoláním, v němž předně
upozornil na účel v Listině základních práv a svobod zaručeného práva na informace jako účinné
kontroly veřejné správy, resp. povinných osob, což podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 1 As 17/2008 – 67. Dále namítal, že informace spadající
pod definici §8a zákona o svobodném přístupu k informacím se v zásadě poskytují,
a to v souladu s právními předpisy upravujícími jejich ochranu, za něž (v reakci na jejich citace
v rozhodnutí orgánu prvního stupně) označil zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů,
který však žádný speciální režim pro poskytování takových údajů nestanovuje, a dále zákon
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (§11 až 16), který však nelze v tomto případě aplikovat, neboť
požadovaná listina žádný chráněný údaj ve smyslu citovaných ustanovení neobsahuje. Žalobce
s odkazem na blíže nespecifikovanou judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na to, že právo
na soukromí a jeho ochranu je u veřejných funkcionářů (jakožto politicky aktivních osob)
posuzováno odlišně od soukromých osob s ohledem na vyšší míru tolerance k narušení svého
soukromí, již jsou se vstupem do politiky povinni projevit. Povinnost poskytnutí informace
dovozoval i z §11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, dle něhož jsou
poskytovány informace o všech (i nepravomocných) rozsudcích, tudíž, jsou-li poskytovány
rozsudky týkající se trestných činů, tím spíše musí být poskytována i rozhodnutí o přestupcích
včetně úředních záznamů o odložení věci, zasahujících do soukromí menší měrou. Žalobce
konečně s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu namítl,
že požadovaná informace je údajem veřejným (nikoli soukromým), neboť je spojena se zákonnou
povinností veřejně činné osoby týkající se střetu zájmů a lze ji považovat za vhodnou
pro veřejnou diskuzi.
[4] Žalovaný napadeným rozhodnutím žalobcovo odvolání zamítl. Žalobcem zmíněný
rozsudek Nejvyššího správního soudu měl za nepřiléhavý, neboť ten posuzoval otázku
nevýhodného hospodaření s veřejnými financemi, kdy je veřejný zájem na poskytnutí informace
zveřejněním nájemních smluv zřejmý, avšak netýká se poměřování práva na ochranu
osobnostních práv soukromé fyzické osoby a práva na informace. Žalovaný nesouhlasil
s tím, že by informace měla být poskytnuta s ohledem na §11 odst. 4 písm. b) zákona
o svobodném přístupu k informacím kvůli podobnosti rozsudků v trestních věcech a rozhodnutí
v přestupkovém řízení. Zdůraznil přitom jejich rozdílný charak ter, odlišnou nebezpečnost
posuzovaného jednání a neveřejnost přestupkového řízení. Dále se ztotožnil se závěry orgánu
prvního stupně o přednosti ochrany osobnosti a soukromí Mgr. Drobila před žalobcovým
právem na informace. Požadované informace kvalifikoval jako osobní údaje podle §4 písm. a)
zákona o ochraně osobních údajů a připomněl, že je povinen vykládat restriktivně zájmy státu,
stojí-li proti právům soukromé osoby, za niž shodně s orgánem prvního stupně považoval
i Mgr. Pavla Drobila, a tudíž v zájmu ochrany jeho osobnostních práv žalobcovo odvolání
s ohledem na §8a zákona o svobodném přístupu k informacím zamítl.
[5] Žalobce se poté žalobou domáhal poskytnutí uvedené informace a brojil proti závěrům
správních orgánů o nutnosti v dané věci upřednostnit ochranu osobnosti a soukromí
Mgr. Drobila. Správní rozhodnutí považoval za nezákonná a nepodložená, postrádající odkazy
na judikaturu správních soudů k dané problematice. Napadenému rozhodnutí dále vytkl
nevypořádání některých zásadních odvolacích námitek.
[6] Podáním ze dne 11. 11. 2013 žalobce krajskému soudu sdělil, že orgán prvního stupně
mu dne 25. 10. 2013 požadovanou informaci poskytl, čímž se žalobce cítil být plně uspokojen.
Orgán prvního stupně změnil svůj názor díky šetření, jež v této věci provedl Veřejný ochránce
práv, a nové žádosti stejného obsahu vyhověl. Krajský soud proto dle §62 odst. 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), usnesením ze dne 14. 11. 2013,
č. j. 22 A 97/2012 – 61, řízení zastavil a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady
řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 6. 2014,
č. j. 6 As 156/2013 – 28, citované usnesení zrušil pro nesplnění všech podmínek pro postup
dle §62 s. ř. s. (uspokojení navrhovatele) a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[7] Podáním ze dne 9. 7. 2014 vzal žalobce žalobu zpět v části, v níž se domáhal, aby soud
uložil žalovanému poskytnout požadovanou informaci, s ohledem na to, že ji již v mezidobí
od orgánu prvního stupně obdržel. Ve zbylé části trval na svém podání a nezákonnosti obou
rozhodnutí správních orgánů.
[8] Krajský soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2014, č. j. 22 A 97/2012 – 103 (dále jen „napadený
rozsudek), ve výroku I. napadené rozhodnutí a rozhodnutí orgánu prvního stupně z důvodu
nepřezkoumatelnosti zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Výrokem II. řízení v části,
v níž se žalobce domáhal poskytnutí požadované informace, zastavil. Ve výroku III. stanovil
žalobci povinnost zaplatit soudní poplatek a výrokem IV. uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobci náhradu nákladů řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
nereagovalo adekvátně na námitky vznesené v odvolání. Postrádalo přezkoumatelnou úvahu,
na základě čeho dospěli žalovaný i orgán prvního stupně k závěru, že požadovaná informace
je údajem soukromým, vyloučeným z informační povinnosti stanovené zákonem o svobodném
přístupu k informacím. Vytkl správním orgánům absenci hodnocení poskytnutí požadované
informace z hlediska právních předpisů upravujících ochranu soukromých informací,
ať již občanského zákoníku nebo zákona o ochraně osobních údajů, výslovně upravujícího
osobní údaje o veřejně činných osobách, které vypovídají o jejich veřejné činnosti. Napadené
rozhodnutí svým odůvodněním nedostálo požadavkům přezkoumatelnosti správního rozhodnutí,
když na odvolací námitky reagovalo jen konstatováním, že ve shodě s rozhodnutím orgánu
prvního stupně považuje podezřelého z přestupku za soukromou osobu, jejíž práva musejí být
chráněna, aniž jakkoli reflektovalo postavení Mgr. Pavla Drobila jako osoby veřejně činné
a aniž zhodnotilo povahu přestupku týkajícího se střetu zájmů veřejně činných osob. Dále krajský
soud vytkl žalobci zcela nepřípadnou argumentaci extenzivním výkladem práv soukromých osob
a restriktivním výkladem práv státu, ačkoli ve věci nešlo o žádná práva státu, nýbrž jen o střet
dvou práv soukromých osob. Absenci řádného odůvodnění shledal i v rozhodnutí orgánu
prvního stupně, napadeným rozsudkem tedy zrušil i je. Žalovaného zavázal k úhradě důvodně
vynaložených nákladů řízení procesně úspěšnému žalobci.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[9] Proti napadenému rozsudku ve výrocích I. a IV. podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“)
kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s ., tedy pro nesprávné právní
posouzení.
[10] V prvé řadě brojil proti hodnocení obou správních rozhodnutí jako nepřezkoumatelných.
Závěry rozhodnutí orgánu prvního stupně jsou dle stěžovatele bez dalšího přezkoumatelné
a vyjadřují právní názor opřený o řádně zjištěný skutkový stav, o čemž svědčí i schopnost žalobce
proti nim formulovat odvolací námitky. Po správním orgánu pak nelze vyžadovat bezbřehou
právní argumentaci. Jestliže se krajský soud v napadeném rozsudku s právním názorem orgánu
prvního stupně a stěžovatele neztotožnil, nelze, aby pro absenci dílčích právních úvah, nikoli
pro absenci právního hodnocení jako takového, označil rozhodnutí orgánu prvního stupně
a napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelná. Stěžovatel připomněl, že v napadeném rozhodnutí
kromě dalších vypořádaných námitek objasnil i nepřiléhavost citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2008, č. j. 1 As 17/2008 – 67, z něhož nevyplývá důvod
upřednostnit právo na informace před právem na ochranu soukromí a soukromých údajů,
byť se jedná o veřejného činitele. Zrekapituloval argumenty napadeného rozhodnutí, přičemž
uzavřel, že právní názor vyjádřený v napadeném rozhodnutí i rozhodnutí orgánu prvního stupně
jsou přezkoumatelné.
[11] Stěžovatel dále vytkl krajskému soudu, že rezignoval na svou roli a místo aby se vypořádal
s argumentací stran a jednoznačně zodpověděl položenou otázku, zda je v souladu s právními
předpisy poskytnout veřejnosti kopie listin obsažené ve spisové dokumentaci týkající
se přestupků dle zákona o střetu zájmů, označil rozhodnutí stě žovatele a orgánu prvního stupně
za nepřezkoumatelná. Stěžovatel považuje za správný závěr, že mu zákon neumožňuje
poskytovat soukromé údaje fyzických osob zjištěné ve správním řízení jiným soukromým osobám
na základě zákona o svobodném přístupu k informacím a že nemůže vykládat své oprávnění
poskytovat informace extenzivně. V nyní posuzované věci pak nejde o střet dvou práv
soukromých osob, jak tvrdí napadený rozsudek, ale o střet práva široké veřejnosti a práva jedince.
[12] Konečně stěžovatel namítl nesprávnost výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení,
neboť má za to, že sdělení žalobce o uspokojení ze dne 11. 11. 2013 ani podání, kterým vzal část
své žaloby zpět, nepředstavují úkony zajišťující žalobcův plný úsp ěch ve věci podané žaloby,
k němuž se náklady řízení vztahují.
[13] Žalobce ve svém vyjádření kasační stížnost označil za nedůvodnou a ztotožnil
se s právním názorem krajského soudu v napadeném rozsudku. K námitce proti výroku
o nákladech řízení uvedl, že veškerá jeho podání byla pro řízení ve věci a jeho úspěch zcela
klíčová a nemá zájem na dalším akademickém soudním řízení, neboť požadovanou informaci
obdržel. V této souvislosti rovněž upozornil, že mu krajský soud chybně nepřiznal náhradu
nákladů za vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 6. 1. 2014 .
III. Právní posouzení Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a za stěžovatele jedná jeho zaměstnanec s vysokoškolským
právnickým vzděláním (podmínka dle §105 odst. 2 s. ř. s. je také splněna ). Kasační stížnost
je tedy přípustná.
[15] Nejvyšší správní soud je dle §109 odst. 3 s. ř. s. vázán rozsahem, v jakém stěžovatel
rozsudek krajského soudu napadl. Nepřezkoumával tedy výrok II . napadeného rozsudku, který
je na napadených výrocích I. a IV. zcela nezávislý , a ze stejného důvodu ani výrok III.
o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek, neboť poplatková povinnost plyne přímo
ze zákona (č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
[16] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[17] Jádrem kasační stížnosti je tvrzení nezákonnosti napadeného rozsudku spočívající
v tom, že krajský soud nesprávně posoudil napadené rozhodnutí a rozhodnutí orgánu prvního
stupně jako nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Obecné požadavky na odůvodnění
správního rozhodnutí stanovuje §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád: „(V) odůvodnění
se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil
při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se spr ávní orgán vypořádal s návrhy
a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. “ Ustálená judikatura pak tyto
požadavky dále konkretizuje: „[Z] odůvodnění rozhodnutí musí být seznatelné, proč správní orgán považuje
námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, proč
považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo jinými řádně provedenými důkazy
vyvrácené, podle které právní normy rozhodl, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a – v případě
rozhodování o relativně neurčité sankci – jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v konkrétní výši.“,
srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 – 23, jehož závěry
přejal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 16. 6. 20 06, č. j. 4 As 58/2005 – 65,
či v rozsudku ze dne 24. 6. 2010, č. j. 9 As 66/2009 – 46 (všechna v tomto rozsudku citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[18] V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že podle konstantní judikatury
je třeba správní řízení z hlediska soudního přezkumu posuzovat v zásadě jako jeden celek
(viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, č . j. 7 As 72/2006 - 167,
ze dne 19. 11. 2009, č . j. 1 Afs 88/2009 – 48, ze dne 8. 10. 2010, č . j. 4 Ads 104/2010 – 76, nebo
ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 Afs 16/2011 – 55). Rozhodnutí orgánu prvního stupně a rozhodnutí
stěžovatele je tedy z hlediska hodnocení jejich přezkoumatelnosti nutno posuzovat v jejich
vzájemném spojení.
[19] Krajský soud shledal rozhodnutí správních orgánů nepřezkoumatelnými pro nedostatek
jejich odůvodnění, jenž dovodil z absence přezkoumatelné úvahy, na základě čeho správní orgány
dospěly k závěru, že požadovaný údaj je údajem soukromým, spadajícím pod §8a zákona
o svobodném přístupu k informacím, a tedy vyloučeným z informační povinnosti. Správním
rozhodnutím vytkl, že rezignovala na hodnocení požadované informace v návaznosti
na §8a zákona o svobodném přístupu k informacím ve světle předpisů upravujících jejich
ochranu, zejména občanského zákoníku a zákona o ochraně osobních údajů. V napadeném
rozhodnutí pak nadto postrádal adekvátní vypořádání námitek vznesených v odvolání.
[20] Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodnutí obou správních orgánů posouzení
požadované informace optikou občanského zákoníku a zákona o ochraně osobních údajů
opomíjejí, byť na ně rozhodnutí orgánu prvního stupně odkázalo. Prvostupňové rozhodnutí však
obsahuje úvahu o poměřování přednosti žalobcova práva na informace dle čl. 17 Listiny
základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) a ochrany osobnosti a soukromí Mgr. Pavla
Drobila ve smyslu čl. 10 Listiny podpořenou závěry Úřadu pro ochranu osobních údajů,
komentářem k zákonu o svobodném přístupu k informacím a metodickým doporučením
Ministerstva vnitra k postupu povinných subjektů podle tohoto zákona. Napadené rozhodnutí
se následně s uvedenými úvahami orgánu prvního stupně plně ztotožnilo. Byť lze krajskému
soudu přisvědčit, že napadené rozhodnutí na úvahy orgánu prvního stupně spíše jen souhlasně
odkazovalo, s ohledem na shora popsanou nutnost nahlížet na obě rozhodnutí správních orgánů
jako na jeden celek Nejvyšší správní soud nalezl dostatečně zřetelné a přezkoumatelné úvahy
(byť podpořené odlišnými právními předpisy) o důvodech, pro něž oba správní orgány posoudily
požadovaný údaj jako údaj soukromý. Vypořádání některých odvolacích námitek bylo skutečně
velmi kusé, a za jiných procesních okolností by zřejmě mohlo b ýt shledáno nedostačujícím
(viz dále).
[21] V souvislosti s požadavky na kvalitu odůvodnění rozhodnutí lze odkázat na závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 – 109: „Funkcí
odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního
orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Ná ležité odůvodnění
správního rozhodnutí má však vedle výše naznačené funkce i další rozměr, neboť podporuje smysluplný výkon
práva na podání opravného prostředku; při neznalosti důvodů či úvah, jimiž se správní orgán při posuzování dané
věci řídil, lze totiž právo na podání odvolání, příp. rozkladu – ač není právně popřeno – reálně uplatnit jen stěží.“
Taková situace však v nyní posuzované věci zjevně nenastala, obě rozhodnutí obsahují důvody,
pro něž správní orgány odmítly informaci poskytnout a rovněž citují podklady a úvahy, jimiž
se řídily. Žalobce ve svém odvolání bez potíží formuloval i věcné námitky. Krajským soudem
vytýkaný nedostatek odůvodnění obou rozhodnutí správních orgánů tak nedosahuje takové
intenzity, aby bylo možno je označit za nepřezkoumatelná.
[22] Nejvyšší správní soud je toho mínění, že ač odůvodnění přezkoumávaných správních
rozhodnutí splňují v určité minimální míře kritérium přezkoumatelnosti, za přesvědčivá je označit
rozhodně nelze. Podstatné ovšem je, zda jsou správná. K jejich přezkumu z hlediska zákonnosti,
tedy k zodpovězení otázky, zda existuje zákonný důvod k odepření poskytnutí žádané informace,
pak soud přistoupil zejména s ohledem na specifickou procesní situaci, která v této věci nastala.
Je totiž očividné, že skutečný předmět řízení se vytratil (žádaná informace byla poskytnuta)
a žalobce, jenž jako jediný disponuje předmětem řízení, trvá na posouzení zákonnosti
napadeného správního rozhodnutí. Úkolem soudu je proto říci, zda měl žalobce pravdu, když
v žalobě namítal, že požadovaná informace měla být poskytnuta a ustanovení právních předpisů,
podle nichž postupovaly správní orgány, nebyla správně interpretována a odepření informace
neodůvodňovala. Naproti tomu pokračování správního řízení po zrušení obou rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost by mohlo vést i k vydání nového rozhodnutí, toliko pregnantněji
vysvětlujícího důvody, proč nelze informaci poskytnout, což za dané procesní situace postrádá
smyslu.
[23] Obě správní rozhodnutí odůvodňují neposkytnutí požadované informace odkazem
na §8a zákona o svobodném přístupu k informacím: „Informace týkající se osobnosti, projevů osobní
povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy,
upravujícími jejich ochranu.“ Citované ustanovení upravuje vztah ústavně zaručeného práva
na informace o činnosti veřejné správy s čl. 10 Listiny garantovaným právem na ochranu lidské
důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména (odst. 1), ochranu před neoprávněným
zasahováním do soukromého a rodinného života (odst. 2) a ochranu před neoprávněným
shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě (odst. 3). Tento
vztah je zde přitom koncipován jako požadavek respektování pravidel ochrany osobních údajů,
jak je upravena především v zákoně o ochraně osobních údajů. Dikce citovaného ustanovení
by tedy měla znamenat, že v případě žádosti o poskytnutí informací splňujících pojmové znaky
osobních údajů může povinný subjekt přistoupit ke kladnému vyřízení žádosti pouze tehdy,
umožňuje-li to právě zákon o ochraně osobních údajů (srov. FUREK, Adam; ROTHANZL,
Lukáš. Zákon o svobodném přístupu k informacím a související předpisy: komentář. 2. vyd. Praha: Linde
2012. s. 311 – 312).
[24] Dle §4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů je osobním údajem jakákoliv informace
týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo
určitelný, jestliže ho lze přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo
jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou,
kulturní nebo sociální identitu. S ohledem na podstatu požadované informace, kterou je výsledek
konkrétně určeného přestupkového řízení s Mgr. Pavlem Drobilem, lze souhlasit se závěry obou
správních orgánů, že je z požadovaných údajů Mgr. Drobil přímo identifikovatelný, a tedy
je nutno požadovanou informaci posuzovat jako osobní údaj (srov. obdobné
závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 13. 8. 2014, č. j. 1 As 78/2014 – 41,
publ. pod č. 3127/2014 Sb. NSS, případně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
10. 8. 2004, č. j. 2 As 6/2004 – 49).
[25] Bylo tedy namístě, aby správní orgány postupovaly podle §8a zákona o svobodném
přístupu k informacím a posoudily možnost poskytnutí informace prostřednictvím ustanovení
§5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, jež stanovuje výjimky z obecného pravidla, podle
něhož správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů [v souladu
s §4 písm. e) téhož zákona je přitom třeba za „zpracování osobních údajů“ považov at
rovněž jejich poskytování na základě zákona o svobodném přístupu k informacím].
Dle §5 odst. 2 písm. f) zákona o ochraně osobních údajů může správce osobní údaje zpracovávat
i bez souhlasu subjektu, pokud poskytuje osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné
správy, které vypovídají o jeho veřejné anebo úřední činnosti a o jeho funkčním nebo pracovním zařazení.
Při posouzení, zda daná výjimka v konkrétním případě připadá v úvahu, je pak nutno rovněž
vycházet z pravidla stanoveného v §10 zákona o ochraně osobních údajů a poměřovat obě proti
sobě stojící základní práva (dle uvedeného ustanovení platí: „Při zpracování osobních údajů správce
a zpracovatel dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské
důstojnosti, a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu
údajů.“; k jeho výkladu viz Kučerová, A., Nováková, L., Foldová, V., Nonnemann, F., Pospíšil, D.
Zákon o ochraně osobních údajů. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 206–207).
[26] Dikce citovaného ustanovení zákona o ochraně osobních údajů ponechává dostatek
prostoru k takové ústavně konformní interpretaci, která umožňuje v konkrétním případě kolize
práva na informace a práva na ochranu osobních údajů jejich vzájemné poměřování. Ke stejnému
závěru dospěl ve výše zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 517/2010 také Ústavní soud, k terý
po provedení testu proporcionality dovodil, že veřejný zá jem na zpřístupnění informace
o minulém členství soudců v KSČ převažuje nad právem na ochranu jejich soukromí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2014, č. j. 1 As 78/2014 – 41,
publ. pod č. 3127/2014 Sb. NSS). V citovaném nálezu Ústavní soud vyjádřil názor, že „(…) musí
být jednoznačně rozlišeno mezi žádostí o informaci, způsobilou přispět k diskusi v demokratické společnosti
týkající se veřejného zájmu, a informováním o detailech soukromého života jednotlivce, který nadto
kupř. nevykonává veřejnou funkci. Veřejnost má právo být informována, což je základní právo v demokratické
společnosti, které se může za určitých okolností dotýkat i soukromého života osob veřejně činných. Z hlediska
předmětného údaje se právě o toto jedná. Jak bylo totiž shora vyargumentováno, subjektem údajů byla osoba
veřejně činná (soudce), požadovaná informace spadá do sféry diskuse o více důležitých veřejných zájmech a nedotýká
se výlučně detailů soukromého života subjektu údajů.“
[27] V nyní posuzované věci se požadovaná informace týkala důvodu odložení přestupku
podle §23 odst. 1 písm. c) zákona o střetu zájmů, kterým je uvedení zjevně nepřesných,
neúplných nebo nepravdivých údajů v prohlášení podle §9 až 11 a §12 odst. 2 téhož zákona,
týkajících se oznámení o činnostech, majetku, příjmech, darech a závazcích veřejného
funkcionáře Mgr. Pavla Drobila, toho času ministra životního prostředí a poslance Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky. Předmětem přestupkového řízení (a potažmo
požadované informace o jeho výsledku) tak byla otázka (ne) splnění zákonné povinnosti
Mgr. Drobila jakožto funkcionáře podílejícího se na veřejné správě, nikoli jako soukromé osoby,
jak na něj nahlížely správní orgány. S Mgr. Drobilem bylo vedeno přestupkové řízení pro jednání
související s možným střetem zájmů při výkonu jeho funkce, kterého se z podstaty věci jako
soukromá osoba ani dopustit nemůže. Účel zákona o střetu zájmů i účel zákona o svobodném
přístupu k informacím jsou velmi blízké, oba totiž slouží k zajištění kontroly řádného výkonu
veřejné správy. Zveřejnění výsledku řízení o přestupku podle zákona o střetu zájmů má svůj
nepopiratelný význam nejen, když je osoba čelící obvinění uznána vinnou, ale i tehdy, skončí-li
řízení jiným výsledkem, např. odložením věci jako v tomto případě. Je totiž velmi důležité
nebránit zaměření hledáčku veřejné kontroly i na konkrétní důvody, jimiž správní orgán podepřel
své rozhodnutí o odložení věci podezření ze spáchání přestupku podle zákona o střetu zájmů.
[28] Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03 (na nějž
v odvolání rovněž odkázal žalobce), uvedl, že veškeré agendy státních institucí, jakož i čin nost
osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, jsou věcí
veřejnou. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob mohou být veřejně
posuzovány. Z povahy zkoumaného porušení povinností Mgr. Drobila dle zákona o střetu zájmů,
které přímo vyplývají z jeho činnosti ve veřejné správě tak zcela jasně vyvstává nutnost
poskytnutí požadované informace o výsledku tohoto posouzení, čímž se realizuje veřejný zájem
na kontrole veřejné správy. Právo veřejnosti na informace tak v tomto případě zjevně převažuje
nad ochranou soukromí Mgr. Drobila, neboť přestupek, z jehož spáchání byl podezřelý, je svázán
s jeho působením ve (dokonce vysoké) veřejné funkci a současně nevyšly najevo žádné
skutečnosti, které by nasvědčovaly mimořádně závaznému, či alespoň zásadnímu zasažení jeho
soukromí. Je tedy zřejmé, že správní orgány vyřídily žalobcovu žádost o informaci v rozporu
se zákonem, pokud shledaly, že nejsou s ohledem na shora uvedenou argumentaci v tomto
konkrétním případě dány předpoklady pro upřednostnění práva na informace před ochranou
soukromí Mgr. Drobila.
[29] Nejvyšší správní soud dále dodává, že se sice lze v obecné rovině ztotožnit s názorem
stěžovatele o nemožnosti extenzivního výkladu jeho oprávnění poskytovat informace, nicméně
právě v této souvislosti vyvstává důležitost individuálního poměřování kolidujících práv
v závislosti na povaze konkrétních požadovaných informací. Poskytnutí informace o řízení
týkajícím se porušení povinnosti veřejného činitele související s výkonem jeho funkce však
z extenzivního výkladu stěžovatelova oprávnění poskytovat informace nevychází.
[30] Ve druhé části kasační stížnosti stěžovatel brojí proti výroku IV. napadeného rozsudku,
jímž krajský soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky,
neboť dle stěžovatele žalobcovo sdělení o uspokojení ze dne 11. 11. 2013 ani podání, kterým vzal
část své žaloby zpět, nepředstavují úkony zajišťující žalobci plný úspěch ve věci.
[31] Přípustnost přezkumu tohoto výroku napadeného rozsudku dovodil rozšířený senát
ve svém usnesení ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, kde vyslovil, že ustanovení
§104 odst. 2 s. ř. s. o nepřípustnosti kasační stížnosti je aplikovatelné, pouze byla-li kasační
stížnost podána výlučně proti výroku o nákladech řízení, což není tento případ.
[32] V této věci bude kasační námitka týkající se nákladů řízení věcně posouzena v rámci
nového rozhodnutí o nákladech řízení, zahrnujícího náklady vzniklé jak v řízení před krajským
soudem, tak i před Nejvyšším správním soudem. Povinnost vypořádání veškerých nákladů
soudního řízení správního totiž plyne z toho, že Nejvyšší správní soud kromě zrušení části
napadeného rozsudku ruší i obě správní rozhodnutí, a je tedy posledním ve věci rozhodujícím
soudem (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[33] Ve vztahu k žalobnímu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí (i rozhodnutí orgánu
prvního stupně) bylo žalobci zcela vyhověno, a tudíž byly dány podmínky úspěchu ve věci
dle §60 odst. 1 s. ř. s., pro něž lze přiznat žalobci náhradu nákladů řízení. Krajský soud tedy
postupoval v souladu se zákonem, pokud mu přiznal právo na náhradu důvodně vynaložených
nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím zdejší soud rovněž napadené rozhodnutí
společně s rozhodnutím orgánu prvního stupně pro nezákonnost ruší, zůstává žalobce i nadále
ve věci plně úspěšným. Podáním ze dne 9. 7. 2014 vzal žalobce žalobu zpět v části,
v níž se domáhal, aby soud uložil žalovanému poskytnout požadovanou informaci, neboť
ji již v mezidobí od orgánu prvního stupně na základě nové, identické žádosti obdržel. Ve zbylé
části však trval na svém podání namítajícím nezákonnost obou rozhodnutí správních orgánů,
jejichž podstatou je odepření požadované informace. Šlo tedy pouze o částečné zpětvzetí žaloby
dle §37 odst. 4 s. ř. s., jež společně s podáním ze dne 11. 11. 2013 (ve kterém žalobce krajskému
soudu sdělil, že mu požadovaná informace byla sdělena orgánem prvního stupně) svým obsahem
reflektuje žalobcovo uspokojení ve smyslu získání požadované informace. Že se tak stalo v jiném
souvisejícím správním řízení, avšak s totožnou věcnou podstatou, náhradě těchto nákladů
nepřekáží. Nejvyšší správní soud konečně na okraj poznamenává, že zohlednil i opomenutí
krajského soudu přiznat žalobci náhradu nákladů řízení rovněž za podání vyjádření ke kasační
stížnosti ze dne 6. 1. 2014.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízen í
[34] Nejvyšší správní soud tedy částečně přisvědčil názoru stěžovatele, že krajský soud
nesprávně posoudil obě správní rozhodnutí jako nepřezkoumatelná, neboť ve stejných pasážích
správních rozhodnutí spatřoval nikoli chybějící, ale nesprávné právní posouzen í rozhodné otázky.
Nepovažoval však s ohledem na shora zmíněné specifické procesní okolnosti za vhodné věc
krajskému soudu vrátit, aby přezkoumávaná správní rozhodnutí zrušil „jinak a lépe“, a proto jeho
důvody pro zrušení obou správních rozhodnutí nahradil svými.
[35] Nejvyšší správní soud proto podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. napadený rozsudek
ve výrocích I. a IV. zrušil, současně dle §78 odst. 1 a 3 s. ř. s. pro nezákonnost zrušil napadené
rozhodnutí a rozhodnutí orgánu prvního stupně a v souladu s dikcí §78 odst. 4 s. ř. s. věc vrátil
žalovanému, který je dále vázán shora vysloveným právním názorem Nejvyššího správního
soudu, že informace o výsledku řízení ve věci porušení povinnosti veřejného činitele související
s výkonem jeho funkce má být poskytnuta. V tomto konkrétním případě je pochopitelně třeba
zohlednit, že požadovaná informace již žalobci fakticky poskytnuta byla, i když v rámci řízení
o nové žádosti téhož žadatele.
[36] O náhradě nákladů řízení o žalobě i o kasační stížnosti rozh odl Nejvyšší správní soud
na základě §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž má úspěšný žalobce právo
na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti stěžovateli, který ve věci úspěch neměl. Tyto
náklady jsou tvořeny částkou 3000 Kč za zaplacený soudní poplatek a částkou 16 600 Kč za šest
úkonů právní služby podle §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Mezi tyto
úkony spadá převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí
právních služeb [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu] a podání žaloby jakožto písemného
podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu].
Za každý z těchto úkonů přísluší částka 2100 Kč [podle §7 bodu 3 ve spojení s §9 odst. 1
a 4 písm. d) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012] . Dále mezi provedené úkony
spadají podání ze dne 11. 11. 2013, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 9. 7. 201 4, vyjádření
ke kasační stížnosti ze dne 6. 1. 2014 a vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 5. 11. 2014 , jakožto
písemná podání soudu týkající se věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu],
přičemž za každý z úkonů přísluší částka 3100 Kč [podle §7 bodu 3 ve spojení s §9 odst. 1
a 4 písm. d) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2013]. Za každý úkon přísluší ještě
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem
tak náklady řízení tvoří součet částky 3000 Kč za zaplacený soudní poplatek a 18 400 Kč
za právní služby (dvakrát 2100 Kč plus čtyřikrát 3100 Kč plus šestkrát 300 Kč); protože
advokátka Mgr. Petra Bielinová je plátkyní daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady zastoupení
o částku odpovídající této dani, tj. o 21 %. Celkovou částku nákladů řízení ve výši 25 264 Kč
je stěžovatel povinen zaplatit žalobci do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupkyně Mgr. Petry Bielinové.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu