ECLI:CZ:US:2013:2.US.1493.13.1
sp. zn. II. ÚS 1493/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudce Stanislava Balíka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti CZECH-LIST CZ, a. s., IČ 27922707, se sídlem Ke Koulce 919/7, 150 00 Praha 5, zastoupené Mgr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Jakubská 2, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 9/2013-127 ze dne 22. 2. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobody (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a také právo vlastnit majetek a právo na nerušený výkon vlastnického práva ve smyslu článku 11 Listiny.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, domáhala se žalobkyně Jana Procházková u Obvodního soudu pro Prahu 5 určení neúčinnosti zástavní smlouvy mezi prvým žalovaným MUDr. Milošem Rýcem a společností CZECH-LIST, s. r. o., a dále určení neúčinnosti prohlášení vkladatele CZECH-LIST, s. r. o., kterými byly určité nemovitosti vloženy jako nepeněžitý vklad do společnosti CZECH-LIST, a. s., (v řízení před obecnými soudy druhá žalovaná, dále též jako "stěžovatelka"). Cílem žaloby mělo být, aby žalobkyně mohla z předmětných nemovitostí uspokojit svou pohledávku na zaplacení vypořádacího podílu (jakmile se ta stane vykonatelnou, přičemž žalobkyně se domáhala přiznání této pohledávky v jiném řízení).
V průběhu řízení uzavřela stěžovatelka smlouvu o převodu vlastnictví těchto nemovitostí na společnost MAHONY PHARMA, a. s. Z tohoto důvodu podala žalobkyně návrh na vydání předběžného opatření podle §102 odst. 1 občanského soudního řádu, kterým by soud uložil stěžovatelce povinnost zdržet se nakládání s předmětnými nemovitostmi, poněvadž se obávala, že by výkon v řízení posléze vydaného rozhodnutí mohl být ohrožen.
Obvodní soud pro Prahu 5 návrh žalobkyně zamítl, jelikož se z do té doby ověřených skutečností nedalo usuzovat, že by nárok žalobkyně byl po řádném projednání shledán důvodným. Návrh na nařízení předběžného opatření musel být podle soudu zamítnut i proto, že rozhodnutí ve věci samé nemohlo být titulem pro výkon rozhodnutí.
Po odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozhodnutí změnil a stěžovatelce uložil, aby se zdržela nakládání s předmětnými nemovitostmi. Podle odvolacího soudu bylo osvědčeno, že žalobkyně má pohledávku za společností CZECH-LIST, s. r. o., což znamená, že v případě úspěchu v řízení o odpůrčí žalobě bude moci být exekučně postižen předmětný majetek stěžovatelky. Žalobkyní bylo dále prokázáno, že ohledně předmětných nemovitostí probíhá u příslušného katastrálního úřadu řízení o povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch společnosti MAHONY PHARMA, a. s., z čehož plyne ohrožení výkonu budoucího rozhodnutí. Za těchto okolností byl návrh žalobkyně na vydání předběžného opatření podle odvolacího soudu důvodný.
Odvolací soud se neztotožnil ani s tím závěrem soudu prvního stupně, že nemůže existovat obava z ohrožení výkonu rozhodnutí, jelikož žalobkyně na základě rozhodnutí vydaného ve věci samé nezíská exekuční titul. Rozhodnutí ve věci samé totiž představuje nutný předpoklad k tomu, aby žalobkyně mohla dosáhnout uspokojení své pohledávky postižením předmětných nemovitostí. Převodem těchto nemovitostí na jinou osobu by přitom byla tato možnost ohrožena.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá řadu pochybení odvolacího soudu. Tato pochybení měla mít za následek porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, práva na rovnost účastníků i práva vlastnit majetek.
Stěžovatelka se prvně zabývá otázkou, zda byly naplněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, přičemž uvádí, že se plně ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně. Podle stěžovatelky je nepřípustné, aby jí byla znemožněna dispozice s nemovitým majetkem jen proto, že existuje možnost, že se v budoucnu prokáže oprávněnost nároků tvrzených žalobkyní.
V další části stížnosti stěžovatelka připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), podle kterého nemůže odvolací soud změnit usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření. Podle stěžovatelky se nelze od názoru Ústavního soudu odchýlit ani za situace, kdy jí byla soudem prvního stupně a soudem odvolacím dána možnost se k věci vyjádřit.
Jako třetí bod své stížnosti stěžovatelka uvádí, že odvolání žalobkyně proti usnesení, kterým byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, bylo ryze účelové, jelikož se žalobkyně již dlouhodobě snaží celé řízení prodlužovat.
Posledním argumentem stěžovatelky je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci bylo vydáno až poté, co nabylo právní moci rozhodnutí katastrálního úřadu o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ze stěžovatelky na třetí osobu. I z tohoto důvodu tedy mělo být dotčeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud se zabýval napadeným rozhodnutím z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné prvně zdůraznit, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o předběžném opatření, tedy o rozhodnutí, které do práv účastníků zasahuje nikoli konečným způsobem. Přestože i taková rozhodnutí lze za určitých okolností podrobit ústavněprávnímu přezkumu, je tento přezkum obvykle nutno omezit na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1058/11 ze dne 28. 4. 2011).
Posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je pak podle ustálené judikatury Ústavního soudu věcí soudů obecných (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002). Ústavní soud nemá důvod se od této judikatury odchýlit ani v tomto případě. K první námitce stěžovatelky tedy Ústavní soud pouze uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je řádně a pečlivě odůvodněno, přičemž ani výklad podústavního práva není zjevně excesivní. Městský soud v Praze se rozhodnutím náležitě zabýval, přičemž v odůvodnění odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu. Rozhodnutí je ostatně i v souladu s názorem vyjádřeným Ústavním soudem v usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01 ze dne 12. 3. 2002, na které lze stěžovatelku odkázat.
Ústavní soud nadto uvádí, že tvrzení stěžovatelky, dle kterého "není možné, aby byla stěžovatel[ce] znemožněna dispozice s nemovitým majetkem jen proto, že existuje možnost, že se v budoucnu prokáže oprávněnost nároků tvrzených [žalobkyní] a následný vznik vymahatelné pohledávky vůči stěžovatel[ce]" vychází ze zjevného nepochopení institutu předběžného opatření. Tento institut je totiž založen na určité míře pravděpodobnosti a slouží mimo jiné právě tomu, aby se zamezilo ohrožení výkonu rozhodnutí v řízení teprve posléze vydaného (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2583/10 ze dne 6. 1. 2011).
Pokud jde o druhou námitku stěžovatelky, Ústavní soud podotýká, že procesní situace v nyní posuzované věci je odlišná od té, která vedla Ústavní soud k vydání výše uvedeného nálezu Pl.16/09 a k derogaci ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu. Zmiňovaný nález byl vydán za situace, kdy se stěžovatelka nemohla k návrhu na nařízení předběžného opatření vůbec vyjádřit a předložit soudu argumenty a důkazní návrhy ve svůj prospěch. Tím bylo zjevně porušeno její Listinou garantované právo na rovnost účastníků řízení. Jak ale vyplývá z napadeného rozhodnutí i ze spisu, v předmětném případě byla stěžovatelce poskytnuta možnost se k věci vyjádřit, což ostatně sama přiznává. Ústavní soud za těchto okolností porušení práva na rovnost účastníků neshledal, jelikož stěžovatelce v tomto konkrétním případě byl vytvořen dostatečný procesní prostor pro uplatnění obrany (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 418/13 ze dne 13. 3. 2013).
Je pravda, že po zrušení §220 odst. 3 občanského soudního řádu není možnost změny usnesení, které nebylo vydáno ve věci samé, výslovně uvedena v zákoně. Na druhou stranu jestliže soud nemůže postupovat podle §219 ani podle §219a občanského soudního řádu, nelze i vzhledem k dalším okolnostem případu a při dodržení zásady rovnosti účastníků považovat postup odvolacího soudu (založen na jinak nežádoucí analogii) za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1118/08 ze dne 18. 6. 2008).
Pokud stěžovatelka dále namítá, že odvolání žalobkyně proti usnesení o zamítnutí předběžného opatření bylo účelové a žalobkyně se pouze snaží prodlužovat řízení, není vůbec zřejmé, jakým způsobem by tato skutečnost měla v předmětné věci ovlivňovat její ústavně zaručená práva. Ze spisu je koneckonců zřejmé, že velká část průtahů v řízení je naopak způsobena jednáním stěžovatelky a jejího zástupce.
Konečně, Ústavní soud nespatřuje, jakým způsobem mohlo být zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky tím, že rozhodnutí o předběžném opatření bylo vydáno až poté, co rozhodnutí katastrálního úřadu o převodu vlastnického práva k dotčené nemovitosti nabylo právní moci. Odvolací soud došel na základě interpretace podústavního předpisu (§75c odst. 4 občanského soudního řádu) k závěru, že vydání předběžného opatření za daných okolností možné je. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva provedeného obecnými soudy, přičemž zasáhnout může pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelky (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3186/11 ze dne 7. 5. 2013). Vydáním předběžného opatření ale k porušení základních práv stěžovatelky zjevně nedošlo a skutečnost, že předmětná věc již není ve vlastnictví stěžovatelky, to tím spíše potvrzuje.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2013
Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu