ECLI:CZ:US:2009:2.US.1947.09.1
sp. zn. II. ÚS 1947/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Nykodýmem o ústavní stížnosti stěžovatelek D. S., obou zastoupených JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou v Praze, směřující proti usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 3 Ads 49/2009-85, a ze dne 4. 6. 2009, č. j. 3 Ads 50/2009-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se obrátily na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených usnesení Nejvyššího správního soudu, kterými mělo být nepřípustně zasaženo do jejich základních práv a svobod.
Prvým z napadených usnesení přiznal Nejvyšší správní soud odkladný účinek kasační stížnosti podané Českou správou sociálního zabezpečení proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2009, č. j. 22 Cad 141/2008-61. Krajský soud tímto rozsudkem zrušil předchozí rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí žádosti stěžovatelky D. S. o vdovský důchod.
A obdobně druhým z napadených usnesení Nejvyšší správní soud přiznal odkladný účinek kasační stížnosti České správy sociálního zabezpečení, podané tentokrát proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2009, č. j. 22 Cad 142/2008-54. Tímto rozsudkem krajský soud zrušil předchozí rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zamítnutí žádosti M. P. o sirotčí důchod.
Nejvyšší správní soud dospěl v obou případech k identickému závěru, že jsou splněny předpoklady pro přiznání odkladného účinku, tj. je zde nebezpečí vzniku nenahraditelné újmy na straně České správy sociálního zabezpečení (v podobě rizika vzniku situace, kdy budou vedle sebe existovat dvě opačná správní rozhodnutí o téže věci, přičemž existujícími procesními instituty ji nebude možno řešit), dané procesní rozhodnutí se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není zde rozpor s veřejným zájmem.
Stěžovatelky s tím nesouhlasí. Po rekapitulaci dosavadního řízení probíhajícího před správními soudy uvedly, že především podle jejich názoru v případě rozhodnutí o odkladu účinků vždy dojde k zásahu do práv některého z účastníků, neboť ve své podstatě znamená zásah do proklamované rovnosti účastníků řízení. Z pohledu právní teorie rozebírají čtyři hlediska, která mají při aplikaci institutu odkladného účinku povahu "referenčních kritérií"; musí existovat zákonný podklad, návrhu lze vyhovět jen hrozí-li navrhovateli nenahraditelná újma a současně nebudou dotčena nabytá práva třetích osob, při rozhodování musí být zohledněna procesní aktivita navrhovatele, rozhodnutí nesmí být v rozporu s veřejným zájmem. Ve vztahu ke konkrétním napadeným rozhodnutím stěžovatelky dovozují, že napadeným usnesením je prejudikován stav, kdy v řízení neúspěšnému správnímu orgánu je v přiznání odkladného účinku vždy vyhověno. Mezi účastníky řízení tím vzniká nerovnost, která je v rozporu s garantovaným právem na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud dále zcela opomenul obsah vyjádření stěžovatelek k návrhu na přiznání odkladného účinku a s jejich argumenty zde uvedenými se nijak nevypořádal. Nedodržel tedy postup stanovený procesním řádem a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Dostatečně se napadená rozhodnutí nevypořádávají ani s tvrzením o reálně hrozící nenahraditelné újmě. Dále stěžovatelky brojí proti odkazu na závěry obsažené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006-49. Zdůrazňují, že Česká republika patří do systému kontinentálního práva, v němž jsou rozhodnutí soudů závazná zásadně jen inter partes. Taktéž uvedené rozhodnutí rozšířeného senátu nebylo pro kauzu stěžovatelek závazné a soud z něho neměl vycházet. A pokud by jím třetí senát Nejvyššího správního soudu přeci jen vázán byl, dávají navrhovatelky Ústavnímu soudu ke zvážení, zda i toto usnesení rozšířeného senátu nezrušit.
Konečně stěžovatelky s odkazem na judikaturu Ústavního soudu považují návrh za přípustný.
Soudce zpravodaj tak jako v jiných případech primárně zkoumal, zda ústavní stížnost po stránce formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); vzhledem k povaze napadených rozhodnutí se zaměřil zejména na podmínku přípustnosti.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vyznačuje se tedy mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku vyjádřil již v celé řadě usnesení tak, že se jedná o rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní. K těmto závěrům dospěl Ústavní soud mimo jiné i v řízeních o ústavních stížnostech sp. zn. II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, III. ÚS 1268/07, I. ÚS 2887/07 či sp. zn. I. ÚS 536/09 (viz http://nalus.usoud.cz/), a proto je jako nepřípustné odmítl s tím, že nesměřovaly proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Uvedená rozhodnutí představují stabilní judikaturu, přičemž není dán důvod se od ní právě ve věci nyní posuzované odchýlit. Ústavní soud má totiž i nyní zato, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která jsou dle své povahy dočasná, a nikoli tedy proti konečným rozhodnutím ve věci samé, jenž jsou již jinými procesními prostředky nenapravitelná. Jinými slovy stěžovatelky napadají rozhodnutí zatímní povahy, která budou ještě v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněna či zrušena (srov. §107 ve spojení s §73 odst. 3, 4 s. ř. s.), a proto se nejedná o rozhodnutí, proti kterému by nebylo možno použít dalších opravných prostředků. Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání kasační stížnosti a rozhodnutí o ní, byť nebyla podána stěžovatelkami. Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti se výsledek řízení o ní nikterak nepředjímá.
Ústavní soud tedy uzavírá, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o odkladném účinku žaloby nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná, neboť se nevyznačuje kvalitou konečného rozhodnutí, jež je již procesními prostředky nenapravitelné, a jímž může dojít k zásahu do ústavně chráněných základních práv a svobod účastníka.
Stěžovatelky v návrhu tvrdí, že jejich návrh je přípustný, neboť Ústavní soud opakovaně judikoval přípustnost ústavní stížnosti i proti takovým rozhodnutím, která mají charakter předběžného opatření, a tedy jen zatímně upravují poměry účastníků, mezi něž přiznání odkladného účinku patří. Odkazují přitom na nález sp. zn. II. ÚS 342/02 (N 140/28 SbNU 223), kde bylo judikováno, že předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv či svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva, přičemž rozhodnutí nemůže být v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu napraveno, a navíc v praxi trvá zatímní úprava v důsledku průtahů i několik let. Se stěžovatelkami zde nelze souhlasit. Zaprvé vzhledem k již popsanému postavení v systému soudnictví Ústavní soud přezkum jiných než meritorních rozhodnutí zásadně nepřipouští, výjimku tvoří jen některé kategorie rozhodnutí, např. o vazbě či předběžném opatření. Zadruhé je přiznání odkladného účinku kvalitativně jiným rozhodnutím než nařízení předběžného opatření; to působí do budoucna, ukládá povinnost bez vazby na meritorní rozhodnutí a jeho dopady do práv zavázaného účastníka se ani rozhodnutím o věci samé nezhojí. Naproti tomu přiznání odkladného účinku pouze dočasně odloží okamžik, od něhož může adresát rozhodnutí realizovat právo či musí plnit povinnost rozhodnutím uloženou. Na jeho právním postavení se jinak oproti době předcházející řízení nic nemění.
Zbývá dodat, že rozhoduje-li Ústavní soud o návrhu procesním usnesením soudce zpravodaje, nelze se zabývat argumenty stěžovatelek směřujícími proti kvalitě odůvodnění napadených usnesení, neboť to by již soudce zpravodaj přezkoumával vlastní obsah podání, což mu nepřísluší.
Vzhledem k popsaným skutečnostem soudce zpravodaj ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
Jiří Nykodým, v. r.
soudce zpravodaj