ECLI:CZ:US:2014:2.US.1999.14.1
sp. zn. II. ÚS 1999/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Pavla Nárožného, zastoupeného JUDr. Filipem Opatřilem, advokátem, se sídlem nám. T. G. M. 11, Přerov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 1 To 54/2013-4452 ze dne 26. 2. 2014, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 29 T 1/2011-4296 ze dne 4. 7. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 6. 2014 a kvalifikovaně doplněnou dne 17. 6. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní ústavní práva garantovaná čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti.
Stěžovatel se domnívá, že při rozhodování o žádosti o přiznání práva na bezplatnou obhajobu je nutné přihlížet pouze k současné (aktuální) majetkové situaci, což dovozuje výkladem ustanovení §33 odst. 2 a 4 tr. ř. Soudy obou stupňů však dle jeho přesvědčení učinily extenzivní výklad této normy, přičemž poukázaly na nepřípadnou judikaturu Ústavního soudu, řešící skutkově odlišné případy. Upozorňuje též na skutečnost, že se svým stávajícím obhájcem, který mu byl ustanoven, není spokojen, a proto si chce advokáta zvolit.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel je stíhán pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona. Trestní stíhání se nachází ve stádiu řízení před soudem. Podáním ze dne 7. 6. 2013 stěžovatel požádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu s odůvodněním, že pobírá pouze podporu v hmotné nouzi a je nemajetný. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci bylo podle §33 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto, že stěžovatel nemá nárok na obhajobu bezplatnou. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Olomouci dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Konstatoval, že krajský soud učinil odpovídající závěry, pokud poukázal na to, že u osoby stěžovatele lze reálně předpokládat, že bude schopen v průběhu, byť dlouhodobějšího období, náklady obhajoby, které mu případně budou určeny, zaplatit.
Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou projednávané věci je otázka interpretace ustanovení §33 odst. 2 tr. ř. a jeho následná aplikace na stěžovatelovy poměry.
Podle článku 40 odst. 3 věty třetí Listiny "Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce". Tímto zákonem je trestní řád, dle jehož ustanovení §33 odst. 2 "osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu". Pravidlem tedy je, že obviněný hradí náklady za poskytnutí právní pomoci sám. Současně však zákonodárce v rámci prostoru daného mu Listinou určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně.
Rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se uvedené problematiky, vykazuje zjevně restriktivní přístup, na jehož základě Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení toho, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu §33 odst. 2 tr. ř., náleží zásadně soudům obecným, zatímco Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda vydaná soudní rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02, sp. zn. II. ÚS 495/02, sp. zn. III. ÚS 841/06, sp. zn. II. ÚS 40/08, sp. zn. II. ÚS 2299/11, sp. zn. III. ÚS 1936/13, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Takové pochybení však v projednávané věci nezjistil.
Jak vyplývá z odůvodnění napadených usnesení, soudy, rozhodující ve věci, se návrhem stěžovatele řádně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Uvedly základní důvody, z nichž vycházely, a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Závěr obecných soudů je z ústavního hlediska akceptovatelný, neboť koresponduje s judikaturou Ústavního soudu, na niž je v rozhodnutí stížnostního soudu odkazováno (usnesení sp. zn. II. ÚS 583/13, sp. zn. III. ÚS 945/13), podle níž je pro posouzení nároku na přiznání bezplatné obhajoby rozhodná celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných ani nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě není důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2824/11 ze dne 10. 1. 2012, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pakelli proti Německu č. 8398/78 ze dne 25. dubna 1983).
Pokud tedy obecné soudy spíše než na stav současný položily důraz na celkovou majetkovou potencialitu stěžovatele, který je v produktivním věku bez jakéhokoliv zdravotního omezení, a lze u něj předpokládat, že v budoucnu bude schopen náklady obhajoby, které mu případně v závislosti na výsledku řízení budou teprve určeny, postupně zaplatit, jestliže k tomu vyvine dostatečnou snahu, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu cokoli vytknout. Podstatné je, že stěžovateli byla z důvodu nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř. jeho práva na obhajobu od počátku řízení zabezpečena a vykonávána. Právo vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy tak porušeno nebylo.
Jen na okraj Ústavní soud uvádí, že jestliže je stěžovatel se svým stávajícím obhájcem nespokojený (z ústavní stížnosti však nejsou patrné důvody tvrzené nespokojenosti), může za podmínek ustanovení §40 tr. ř. požádat o jeho zproštění a ustanovení jiného obhájce.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (dle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud již (výslovně) nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2014
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu