ECLI:CZ:US:2005:2.US.20.05
sp. zn. II. ÚS 20/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci návrhu O. M., zastoupeného JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem v Praze, Štěpánská 39, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 28 Cdo 2300/2004-80, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svým včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá shora označené rozhodnutí s odůvodněním, že Nejvyšší soud svým postupem porušil jeho práva zaručená čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomuto zásahu mělo dojít tím, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání jako nepřípustné. Stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl proto zrušit rubrikované rozhodnutí a současně navrhl, aby Ústavní soud nařídil orgánu veřejné moci náhradu nákladů řízení.
Z obsahu spisové dokumentace Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhal určení vlastnického práva k domu. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně tuto žalobu zamítl. Soud dospěl mimo jiné k závěru, že se stěžovatel nemůže s odvoláním na obecné občanskoprávní předpisy domáhat s úspěchem určení vlastnického práva, byla-li restituční žaloba podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuta v jiném řízení.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění prvostupňového soudu a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením věci s tím, že z povahy restitučního zákona jako zákona zvláštního vyplývá, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle jeho ustanovení ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex specialis derogat generali). Podle odvolacího soudu stanoví-li restituční zákon určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nelze obdobný nárok uplatňovat podle jiného předpisu, neboť pouze při absenci speciální úpravy v zákoně zvláštním lze hledat řešení v obecném právním předpisu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nejvyšší soud podané dovolání napadeným usnesením odmítl jako dovolání nepřípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty použité v dříve podaném dovolání. Uvádí, že v posuzovaném případě je vyloučeno užití restitučního zákona, důsledkem čehož je možnost projednat věc podle obecných předpisů občanského práva. Na nejednotnost judikatury stěžovatel poukazuje s odkazem na řízení vedená před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 15 Co 211/2003 a 19 Co 146/2004 s tím, že výsledek je v obou uvedených řízeních odlišný a že se jedná o nepřípustný stav.
Stěžovatel uvádí, že jeho právní předchůdce byl vlastníkem nemovitosti až do své smrti, neboť konfiskační výměr, vydaný podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. z. a n., byl zrušen Magistrátem hl. m. Prahy jako nezákonný, a to od samého počátku. Konfiskační rozhodnutí je dle názoru stěžovatele paakt a navíc jde o akt nulitní. Podle stěžovatelova názoru se obecné soudy měly zabývat jeho tvrzením, že na posouzení případu má být použita obecná občanskoprávní úprava vlastnického práva, nikoliv restituční předpisy. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se spokojil s formalistickým odmítnutím dovolání.
Ústavní soud po posouzení věci dospěl k názoru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, jež patří do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu hodnotit provedené důkazy. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257 a násl.).
Podstata stěžovatelovy argumentace spočívá dle názoru Ústavního soudu v tom, že na posuzovaný případ nedopadá zákon č. 87/1991 Sb. jako lex specialis, a proto bylo nutno posoudit skutkový stav na základě obecné občanskoprávní úpravy. Pokud tak soud prvního stupně ani soud odvolací neučinily, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť dle jeho názoru je identická věc stejným odvolacím soudem rozhodována zcela rozdílně. Za této situace proto měl Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušit.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 občanského soudního řádu). Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na nejednotnost postupu Městského soudu v Praze ve dvou obdobných věcech. Nicméně z tohoto faktu samotného nelze dovozovat obecně nejednotnost judikatury odvolacích soudů. S tímto argumentem se dle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí podrobně vypořádal, když poukázal na ustálení judikatury mj. s odkazem na řadu svých rozhodnutí (sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, 28 Cdo 532/2003 a 28 Cdo 1686/2004). Zejména s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. 9. 2003 ve věci sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 [publikováno in ASPI, dokument ev. č. 27034 (JUD)] vyvrátil argumentaci stěžovatele o neaplikovatelnosti restitučního zákona na posuzovaný případ. Podstata argumentace, kterou Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí zaujal ve vztahu k typově shodnému případu aplikovatelnosti zákona č. 229/1991 Sb., spočívá v tom, že zákon č. 229/1991 Sb. se vztahuje i na situace, kdy stát převzal věc bez právního důvodu [§6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.] a speciálně také upravuje nároky na náhradu v situaci, kdy věc nelze vydat [§11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.].
Stejná situace nastala i v posuzované věci. I tehdy, pokud bylo konfiskační rozhodnutí zrušeno, resp. - jak uvádí stěžovatel - bylo paaktem, jedná se o situaci, kdy stát užíval restituovanou věc bez právního důvodu. I v tomto případě je dán zákonný restituční důvod (§6 odst. 2 in fine zákona č. 87/1991 Sb.). Zákon č. 87/1991 Sb. pak obsahuje ve vztahu k obecné občanskoprávní úpravě (§126 odst. 1 občanského zákoníku) speciální ustanovení o překážkách vydání věci (viz zejm. §8 zákona č. 87/1991 Sb.) a o majetkových následcích těchto překážek (viz k tomu §7 odst. 3 a 4 a §13 zákona č. 87/1991 Sb.). Za této situace proto nelze dle názoru Ústavního soudu než konstatovat, že úprava provedená zákonem č. 87/1991 Sb. je lex specialis, která dle argumentů právní logiky vylučuje použití úpravy obecné. Tudíž není možno se ochrany vlastnického práva domáhat určovací či reivindikační žalobou. Z tohoto pohledu proto nelze spatřovat v rozhodnutí Nejvyššího soudu pochybení, pokud konstatoval, že rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném posouzení věci.
Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Právní závěry, které Nejvyšší soud v proběhnuvším řízení učinil, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází plně v mezích ústavnosti.
Jde-li o část stěžovatelovy argumentace ohledně průběhu předchozích restitučních řízení dle zákona č. 87/1991 Sb., podotýká Ústavní soud, že tato řízení nemohou být předmětem jeho přezkumu, neboť stěžovatel je jednak svým návrhem nenapadl, a i za situace, že by tak učinil, nejednalo by se o návrh podaný ve lhůtě k tomu zákonem určené (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud však považuje za důležité z hlediska úplnosti předchozích závěrů uvést, že pokud byl nahrazen majetek stěžovateli nebo jeho právnímu předchůdci podle mezivládní dohody mezi Československou socialistickou republikou a Kanadou, došlo tím k naplnění účelu sledovaného restitučním právním předpisem. Tento závěr vyplývá i z konstantní judikatury Ústavního soudu (tak např. stěžovatelem zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002 ve věci sp. zn. I. ÚS 306/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 90, str. 65 a násl., usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2001 ve věci sp. zn. III. ÚS 102/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, usnesení č. 17, str. 365 a násl., či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 719/02, jíž byl stěžovatel účastníkem). Tato skutečnost nebrání závěru, že na posuzovaný skutkový stav nelze použít obecná ustanovení občanskoprávních předpisů o vlastnických žalobách. Objektivně vzato spadá restituovaný majetek pod rozsah věcné působnosti zákona č. 87/1991 Sb. Žádný restituční nárok však z tohoto předpisu stěžovateli (jeho právnímu předchůdci) nemohl vzniknout, neboť účelu tohoto závazku bylo dosaženo za použití mezivládní náhradové dohody, tedy realizací závazku, jenž pro Českou republiku (resp. ČSSR) vyplývá z mezinárodního práva (viz k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2002 ve věci sp. zn. II. ÚS 305/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 23, str. 283 a násl.).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud o stěžovatelem uplatněném návrhu na náhradu nákladů řízení nerozhodoval (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu