ECLI:CZ:US:2017:2.US.2341.15.1
sp. zn. II. ÚS 2341/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti Axcode, s. r. o., se sídlem Mirka Nešpora 6, 080 01 Prešov, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem Jičínská 2348/10, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4431/2014-198 ze dne 15. 4. 2015, spojené s návrhem na zrušení §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "vymezení důvodu dovolání", takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "vymezení důvodu dovolání", se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka také navrhla, aby Ústavní soud zrušil v ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu slova "vymezení důvodu dovolání".
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích č. j. 9 C 6/2011-137 ze dne 11. 9. 2013 bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit stěžovatelce na náhradě škody 97 000 Kč. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem č. j. 23 Co 83/2014-182 ze dne 19. 6. 2014 prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka ústavní stížnost a dovolání. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2340/15 ze dne 31. 8. 2015 byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro vady, neboť v něm stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání.
Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka podala samostatnou a nyní projednávanou ústavní stížnost. V ní namítá, že v dovolání uvedla, že odvolací soud postupoval v rozporu s občanským soudním řádem, a pokud se Nejvyšší soud odmítl s poukazem na chybějící dovolací důvod (sic) dovoláním zabývat, porušil její právo na spravedlivý proces. Právě porušení práva na spravedlivý proces přitom bylo jednou z námitek v dovolání uplatněných. Podle stěžovatelky je námitka porušení práva na spravedlivý proces přípustná v dovolacím řízení vždy, a to bez ohledu na to, jestli ji lze podřadit pod některý ze čtyř dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §237 občanského soudního řádu.
Stěžovatelka také namítá, že "důvody" uvedené v §237 občanského soudního řádu pokrývají všechny možné situace, pročež nelze podat dovolání, které by pod ně nespadalo. Vystižení "dovolacího důvodu" je údajně věcí subjektivního názoru. I v nehraničních případech vyžaduje přesné určení dovolacího důvodu podle stěžovatelky vysokou znalost vyvíjející se judikatury Nejvyššího soudu, což má být i pro zkušeného advokáta úkol mnohdy nadlidský.
Jak stěžovatelka zmiňuje, v praxi se "prý" uvedený požadavek obchází tak, že advokát pro jistotu vyjmenuje všechny možné situace, které mohou nastat. Stěžovatelka vznáší otázku, co se stane, pokud dovolatel dovolací důvod nesprávně určí. Pakliže za takové situace Nejvyšší soud dovolání zamítne, ač by při správném označení dovolacího důvodu bylo úspěšné, byla by rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředvídatelná. V případě, že by nesprávné vymezení úspěšnému projednání nebránilo, je daný požadavek údajně přepjatě formalistický.
Ve vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud sdělil, že důvodem odmítnutí dovolání bylo, že stěžovatelka nevymezila přípustnost dovolání dle §237 občanského soudního řádu, k čemuž nepostačuje na toto ustanovení pouze odkázat.
Stěžovatelka v replice setrvala na argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti s tím, že se Nejvyšší soud nijak nevyjádřil k tomu, jak (a či vůbec) zkoumá konkrétní dovolací důvody uvedené v dovoláních a jaké důsledky má případné uvedení jiného ze čtyř dovolacích důvodů.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně poznamenává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti zaměňuje dovolací důvody a podmínky přípustnosti dovolání. Jak je z předmětného usnesení Nejvyššího soudu zcela jednoznačně patrné, dovolání nebylo odmítnuto pro neuvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu), nýbrž pro nevymezení, v čem stěžovatelka spatřuje naplnění podmínek přípustnosti (§237 občanského soudního řádu).
Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku vymezit dovolací důvod. Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) - do níž může spadat i argumentace porušením práva na spravedlivý proces - zatímco vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, zjednodušeně znamená, že dovolatel formuluje relevantní právní otázku a uvede, zda, kde a jak tuto otázku Nejvyšší soud v minulosti řešil a zda odvolací soud postupoval v souladu s touto judikaturou. Krom samotné argumentace tedy občanský soudní řád vyžaduje také vyjádření k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu a z pouhého vylíčení dovolacího důvodu nelze bez dalšího usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit další požadavky plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu.
Některé stěžovatelčiny námitky se tudíž míjí s odůvodněním napadeného usnesení a zcela se pak s odůvodněním míjí předložený návrh na zrušení §241a odst. 2 občanského soudního řádu ve slovech "vymezení důvodu dovolání".
Stěžovatelka namítá, že dovolání pro porušení práva na spravedlivý proces v předchozím řízení je vždy přípustné bez ohledu na to, jestli jej lze podřadit "pod některý ze čtyř dovolacích důvodů" (opět nutno upozornit, že se nejedná o dovolací důvody). Tento argument ovšem není pro nyní projednávanou věc podstatný, jelikož zde je řešena absence podstatných obsahových náležitostí dovolání a z ní plynoucí odmítnutí dovolání jako vadného. Lze nicméně dodat, že posouzení přípustnosti dovolání s ohledem na §237 občanského soudního řádu (tedy v případech, kdy dovolání není nepřípustné ze zákona dle §238 občanského soudního řádu a kdy obsahuje veškeré zákonem vyžadované náležitosti) je ve skutečnosti (kvazi)meritorním projednáním dovolání (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 33/17 ze dne 7. 2. 2017). Pokud tedy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces, přípustnost dovolání tím automaticky založena není. Nicméně v případě, že je dovolání řádně (viz §241a odst. 2 občanského soudního řádu) podané a Nejvyšší soud se s námitkou porušení základních práv ztotožní, bude nejen naplněna jedna z možných podmínek přípustnosti dovolání, nýbrž dovolání bude i důvodné. Pokud se s touto námitkou Nejvyšší soud neztotožní, bude v závislosti na naplnění podmínek přípustnosti dovolání zamítnuto jako nedůvodné nebo odmítnuto (avšak po meritorním přezkumu) pro nepřípustnost.
Jak stěžovatelka připouští, ustanovení §237 občanského soudního řádu vypočítává veškeré možné vztahy dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu k rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. V případě vznášení právních otázek se tak nemůže stát, že by se dovolatel ocitl v situaci, kdy by nemohl požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu splnit. Je přitom nepochybné, že dovolatelé jsou sice povinni vymezit, v čem spatřují splnění podmínek přípustnosti dovolání, nejde jim ovšem k tíži, pokud se Nejvyšší soud s tímto vymezením neztotožní (bude mít např. za to, že rozsudek, na který dovolatel odkáže, na věc nedopadá). I v tomto případě totiž dovolatel splnil zákonné podmínky kladené na dovolání, a nejedná se tak např. o vadu podání, v důsledku které by dovolání projednáno meritorně nebylo (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2818/16 ze dne 6. 9. 2016).
Stěžovatelčiny obavy, že je na advokáty předmětným zákonným požadavkem kladeno příliš velké břímě, tak nejsou opodstatněné, neboť případné opomenutí advokáta (kdy např. určité rozhodnutí Nejvyššího soudu ujde jeho pozornosti) nejde k tíži dovolatele v tom smyslu, že by dovolání bylo posouzeno jako vadné. To však oproti názoru stěžovatelky neznamená, že by požadavek vymezit, v čem je spatřována přípustnost dovolání, byl zcela zbytečný, neboť i přesto slouží mimo jiné jako nástroj, jak advokáty (a potažmo dovolatele) přimět ke konzultaci relevantní judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu, což by mělo vést ke kvalitněji podanému dovolání, případně k tomu, že dovolání vůbec podáno nebude (poněvadž by např. s ohledem na ustálenou judikaturu stejně nemělo šanci na úspěch).
Stěžovatelka poznamenává, že v praxi se "prý" uvedení konkrétního důvodu (patrně opět myšleno uvedení, v čem je spatřován předpoklad přípustnosti dovolání) obchází tak, že advokát uvede "všechny důvody". K tomu Ústavní soud dodává, že takové vymezení (pakliže není konstruováno jako in eventum a jednotlivé předpoklady přípustnosti v něm nejsou řádně rozvedeny) není dle judikatury Nejvyššího soudu řádným vymezením předpokladů přípustnosti.
Závěrem Ústavní soud poznamenává, že stěžovatelčina situace je do značné míry specifická v tom, že si proti rozhodnutí odvolacího soudu podala samostatnou ústavní stížnost, kterou Ústavní soud přes řádné nevyčerpání dovolání věcně projednal. Postupem Nejvyššího soudu tedy stěžovatelce nebyl ani odepřen přístup k Ústavnímu soudu, kde měla k dispozici ochranu proti tvrzenému porušení svých ústavně zaručených práv odvolacím soudem. I vzhledem k uvedenému tedy Ústavní soud neshledal důvod ústavní stížnosti vyhovět.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Akcesorický návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu