ECLI:CZ:US:2011:2.US.2534.11.1
sp. zn. II. ÚS 2534/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. K., právně zastoupeného Mgr. Kateřinou Zajícovou, advokátkou se sídlem Hlinky 142a, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2011 sp. zn. 70 Nt 4234/11 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2011 sp. zn. 9 To 368/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2011 č.j. 70 Nt 4234/2011 bylo rozhodnuto tak, že se podle §72 odst. 3 tr. řádu žádost obviněného (dále jen "stěžovatele") o propuštění z vazby na svobodu zamítá. Soud dále rozhodl podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu, že se písemný slib stěžovatele nepřijímá. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, kterou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 7. 2011 č.j. 9 To 368/2011 zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy obou stupňů jako orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 2, odst. 3 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí jsou dále v rozporu s čl. 5 odst. 1 a odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Uvedeným usnesením stěžovatel v prvé řadě vytýká, že uvalení vazby předcházelo jeho nezákonné a nedůvodné zadržení policejním orgánem. Dle ust. §75 tr. řádu, jestliže je tu některý z důvodů vazby (§67) a pro neodkladnost věci nelze rozhodnutí o vazbě předem opatřit, může policejní orgán obviněného zadržet prozatím sám. Při zadržení stěžovatele však došlo k významnému porušení podmínek stanovených ust. §75 tr. řádu, neboť nebyla splněna podmínka "neodkladnosti" předpokládaná citovaným ustanovením. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno dne 27. 3. 2011 a následně bylo orgány činnými v trestním řízení pouze rozšířeno. Stěžovatel byl pro orgány činné v trestním řízení vždy k dispozici, spolupracoval s nimi a na výzvu se dostavoval k výslechu.
Napadeným rozhodnutím stěžovatel dále vytýká, že pro jeho ponechání ve vazbě nejsou splněny předpoklady stanovené v §67 tr. řádu. Vazba podle §67 písm. c) tr. řádu je v případě stěžovatele nedůvodná.
Městský soud v Brně dospěl v usnesení ze dne 7. 7. 2011 č.j. 70 Nt 4234/2011 k závěru, že u stěžovatele jsou nadále dány důvody vazby dle ust. §67 písm. c) tr. řádu, neboť je důvodné podezření, že trestné činy spáchal i stěžovatel a od doby vzetí do vazby nedošlo k žádné podstatné změně okolností, které by měly na trvání či rozsah vazby vliv. Dále uvedl, že je dáno důvodné podezření, že trestná činnost znamenala pro stěžovatele obživu a v minulosti byl soudně trestán. Dle ust. §73 odst. 1 soud současně nepřijal písemný slib stěžovatele, neboť jej nepovažoval za dostačující. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že podstatnou změnou okolností byla změněná výpověď obviněného R. B., s nímž se měl údajně podílet na páchání trestné činnosti.
Stěžovatel je přesvědčen, že vazba podle §67 písm. c) tr. řádu je v jeho případě nedůvodná, neboť veškeré důvody uvedené v napadených usneseních jsou pouze teoretické a formální a nekorespondují s faktickým stavem a provedenými důkazy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Dále Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé, tj. proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím nebo postupům. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky, spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. vzetí do vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé (nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04).
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že posouzení nezbytnosti uvalení vazby na obviněného v trestním řízení spadá v zásadě do výlučné pravomoci obecných soudů; do příslušných úvah ohledně existence vazebních důvodů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku (srov. např. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, nejnověji viz např. závěry vyjádřené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3426/10 či IV. ÚS 3446/10; všechna rozhodnutí jsou dostupná v on-line databázi rozhodnutí NALUS).
Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
Pokud jde o konkrétní projednávaný případ, posuzovaný v souladu se shora uvedenými obecnými zásadami a judikaturou, dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele nedošlo.
Stěžovatel je ve vazbě z důvodu uvedeného v ust. §67 písm. c) tr. řádu, jedná se tedy o tzv. vazbu předstižnou. Soudy tento důvod vazby opřely zejména o skutečnost, že stěžovatel nemá trvalé příjmy (kromě sociálních dávek), trestnou činností si naopak opatřoval prostředky k obživě a k nákupu návykových látek, byl již několikrát soudně trestán za majetkovou trestnou činnost a nyní stíhané trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, uloženého v trvání 8 let. Soudy tak nabyly přesvědčení, že zde existuje obava, že by stěžovatel mohl i nadále pokračovat v páchání trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Odůvodnění obecných soudů lze v daném případě považovat za logické a co do rozsahu dostačující.
Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti zmínil okolnosti jeho zadržení dne 10. 5. 2011, je zřejmé, že i touto jeho námitkou se obecné soudy zabývaly, a to zejména v předcházejících rozhodnutích, jimiž byl vzat do vazby (soudem I. stupně dne 12. 5. 2011). Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání usnesením Policie ČR ze dne 27. 3. 2011, které bylo dne 10. 5. 2011 rozšířeno o další skutky, které vyšly v mezidobí najevo. Zadržen byl téhož dne a do vazby byl vzat pro důvod dle §67 písm. c) tr. řádu dne 12. 5. 2011. I když útěkový vazební důvod (§67 písm. a) tr. řádu) soud neakceptoval, dospěl k závěru že je zde dán důvod vazby předstižné, který byl náležitě odůvodněn. Soudy se rovněž vyjádřily k otázce nástupu stěžovatele do ochranného léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. 89 T 198/2010 spolu s trestem odnětí svobody v trvání 6 měsíců a dospěly k závěru, že nástup do výkonu léčení nenahrazuje institut vazby. Soudy se rovněž řádně vypořádaly s nabízeným písemným slibem stěžovatele, který dle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijaly.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí tedy Ústavní soud neshledal, že by jimi byla porušena základní práva stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno. Proto nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2011
Jiří Nykodým
předseda senátu