ECLI:CZ:US:2002:2.US.566.01
sp. zn. II. ÚS 566/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelky V. D., zastoupené advokátem JUDr. L. N., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2001, čj. 25 Cdo 843/2001-272, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, a M. Z., zastoupeného advokátem JUDr. M. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Domnívá se, že jím došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 7 C 247/95, z něhož zjistil následující:
Napadeným usnesením ze dne 26. 6. 2001, čj. 25 Cdo 843/2001-272, odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako opožděné a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že postupoval podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.), a některé další zákony (dále jen zák. č. 30/2000 Sb.), dle něhož se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. dle o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000). Rozsudek odvolacího soudu (tj. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka Tábor, čj. 15 Co 603/2000-252) byl v projednávaném případě vydán dne 21. 12. 2000, tedy přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl 1. leden 2001. Dovolací soud tedy dovolání stěžovatelky projednal a rozhodl včetně vymezení běhu lhůty k podání dovolání dle dosavadních právních předpisů. Podle ustanovení §240 odst. 1 věta první o.s.ř. před novelou zák. č. 30/2000 Sb. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení nelze zmeškání této lhůty prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce i právnímu zástupci žalované (stěžovatelky) dne 29. 1. 2001 a téhož dne nabyl právní moci. Lhůta k podání dovolání tedy v projednávané věci skončila dne 28. 2. 2001. Stěžovatelka podala dovolání osobně u soudu prvního stupně dne 28. 3. 2001. Jednoměsíční lhůta tak dodržena nebyla.
Stěžovatelka napadá závěry Nejvyššího soudu v projednávané ústavní stížnosti. Tvrdí, že soud pochybil, když při vymezení lhůty k podání dovolání vycházel z právní úpravy účinné do 31. 12. 2000. Domnívá se, že z části 12, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. vyplývá, že podle této právní úpravy se dovolání pouze projednají a rozhodnou. Z tohoto ustanovení ovšem nelze dovodit, že by se podle dosavadních předpisů řídila po 31. 12. 2000 i úprava dovolací lhůty. Včasnost dovolání měla být posouzena podle o.s.ř. ve znění účinném po tomto datu. V souladu s touto úpravou by pak stěžovatelka podala dovolání včas. Pokud by tomu bylo jinak, pak by "při nejasnosti právní úpravy" byla vůči stěžovatelce bez podstatného důvodu uplatňována úprava přísnější, což je s ohledem na naplnění principu právní jistoty nepřípustné. Stěžovatelka svůj názor opírá o ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 1 zák. č. 30/2000 Sb., podle kterého, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Na rozdíl od úpravy projednání a rozhodování o dovoláních proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti zák. č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů nebyla retroaktivní úprava poslední novelizací o.s.ř. tímto zákonem stanovena pro dovolací lhůtu. I u těchto rozhodnutí je třeba včasnost podání posuzovat podle podmínek stanovených zák. č. 30/2000 Sb. Podle těchto podmínek podala stěžovatelka dovolání včas, a Nejvyšší soud ho proto neměl odmítnout.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníka řízení, Nejvyšší soud, a vedlejšího účastníka řízení, M. Z., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní práva stěžovatelky nebyla jeho rozhodnutím porušena. Názor stěžovatelky, vyslovený v ústavní stížnosti, nerespektuje procesní předpisy. Podle ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., který "stanoví jinak" ve smyslu bodu 1 této hlavy, byl totiž dovolací soud vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 1. 1. 2001, povinen věc projednat a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, a to včetně vymezení lhůty k podání dovolání. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. jednoznačně plyne, že soudy postupují podle dřívějšího právního předpisu, tedy podle lhůt v něm stanovených. Stěžovatelkou spatřované nejasnosti jsou pouze účelovým tvrzením za situace, kdy zmeškala lhůtu k podání dovolání. Nejedná se dle jeho názoru o nejasnosti právní úpravy, ale o snahu za každou cenu zpochybnit správné a spravedlivé rozhodnutí Nejvyššího soudu. Napadeným rozhodnutím nebylo dotčeno žádné ústavou zaručené právo stěžovatelky. Ústavní stížnost považuje za znevažování zákona, záměrné protahování sporu, který trvá již více než pět let. Stěžovatelka po rozhodnutí Nejvyššího soudu a po vydání usnesení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné sama vyrovnala soudem přiznané nároky. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost proto za nepřiměřenou iniciativu samotného právního zástupce. Z tohoto důvodu žádá, aby jeho právnímu zástupci byla podle ustanovení §62 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přiznána odměna za toto podání, kterou účtuje částkou 5.340,- Kč.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že Nejvyšší soud napadeným usnesením chybně interpretuje a aplikuje přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., konkrétně jeho ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodů 1 a 17. Podle bodu 1, není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle bodu 17 dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele (stěžovatelky). Není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, což může učinit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody". (Nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235.) Se zřetelem k tomu Ústavní soud musel potvrdit či vyvrátit, zda postup Nejvyššího soudu při interpretaci a aplikaci citovaného zákonného ustanovení v souzené věci nepředstavuje porušení kogentní normy jednoduchého práva a - v konečném důsledku - i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.
Ze spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 7 C 247/95, Ústavní soud ověřil, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. 12. 2000, tedy přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení vycházel správně z části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. Dovolání stěžovatelky proto musel posuzovat a rozhodovat o něm dle dosavadních právních předpisů. Ústavní soud se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, dle níž se ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. na lhůty pro podání dovolání nevztahuje, tedy, že slova "projednají a rozhodnou" v uvedeném ustanovení nezahrnují otázku posouzení lhůty k podání dovolání. Ústavní soud již ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 144/02 konstatoval, že souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozhodnutí, sp. zn. 29 Odo 196/2001 (Sb. s. r. 2001, 10:619, Rc 70/2001), dle něhož se projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., rozumí zejména posuzování podmínek řízení, procesního nástupnictví formou singulární sukcese, zkoumání přípustnosti dovolání nebo vymezení náležitostí písemného vyhotovení rozhodnutí, jakož i posuzování včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání. Ani v projednávané věci neshledal Ústavní soud důvod se od svého právě citovaného závěru odchýlit. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že slova "projednají a rozhodnou" zahrnují mimo jiné i posouzení lhůty k podání dovolání. Bod 17 hlavy první, části dvanácté, zák. č. 30/2000 Sb. tedy stanoví "jinak", má pro danou otázku výslovnou úpravu. Bod 1 hlavy první, části dvanácté, téhož zákona tudíž aplikovat nelze.
Pokud Nejvyšší soud posoudil předmětné dovolání jako opožděné, protože bylo podáno až po marném uplynutí lhůty jednoho měsíce upravené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. ve znění před účinností zákona č. 30/2000 Sb. - přičemž podle odst. 2 stejného ustanovení nemohl zmeškání této lhůty prominout - nezbývá Ústavnímu soudu, než konstatovat, že Nejvyšší soud postupoval v souladu s citovanými kogentními ustanoveními "jednoduchého práva". V napadeném usnesení nelze proto spatřovat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelky.
Pokud se snad stěžovatelka domnívala, že některá z přechodných ustanovení zák. č. 30/2000 Sb. jsou v rozporu s ústavním zákonem, měla možnost za podmínek uvedených v ustanovení §74 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podat spolu s ústavní stížností návrh na jejich zrušení, což ovšem neučinila. Ústavní soud tak neshledal důvod dále se zabývat námitkou stran nejasnosti právní úpravy.
Ústavní soud v důsledku nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k jakémukoli porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Neshledal ovšem ani důvod, pro nějž by vyhověl návrhu vedlejšího účastníka, aby jeho právnímu zástupci přiznal odměnu za vyjádření k ústavní stížnosti. Podle ustanovení §62 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z tohoto pravidla existují výjimky uvedené kromě ustanovení §62 odst. 4 i v §83 a §84 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu neshledal důvod. Stěžovatelka podáním ústavní stížnosti pouze realizovala své právo na soudní ochranu, přiznané jí Listinou. Za tento postup ji však nelze sankcionovat tím, že by jí byla uložena povinnost nahradit náklady vedlejšímu účastníkovi. Stěžovatelce nelze podsouvat, že využitím prostředku k ochraně svých práv neúměrně protahuje řízení, a to zejména ne za situace, kdy, jak uvádí sám vedlejší účastník, soudem přiznané nároky sama vyrovnala.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud posoudil návrh vedlejšího účastníka jako neodůvodněný, nebyl dán důvod k tomu, aby bylo vydáno usnesení ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu