ECLI:CZ:US:2002:2.US.737.01
sp. zn. II. ÚS 737/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Cepla a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Města Dobřany, se sídlem v Dobřanech, nám. T.G. Masaryka, zastoupeného advokátkou Mgr. M. Š., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 30 Ca 90/2001, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 28. 11. 2000, čj. 11354/140/2000, ze dne 28. 11. 2000, čj. 11356/140/2000, ze dne 28. 11. 2000, čj. 11357/140/2000, ze dne 29. 11. 2000, čj. 11372/140/2000, ze dne 29. 11. 2000, čj. 11373/140/2000, ze dne 29. 11. 2000, čj. 11374/140/2000, ze dne 29. 11. 2000, čj. 11375/140/2000, a proti platebním výměrům Finančního úřadu Plzeň-jih, č. 990000829, ze dne 4. 1. 2000, čj. 175/00/140960, č. 990000825, ze dne 4. 1. 2000, čj. 148/00/140960, č. 990000826, ze dne 4. 1. 2000, čj. 151/00/140960, č. 990000817, ze dne 3. 1. 2000, čj. 84/00/140960, č. 990000836, ze dne 4. 1. 2000, čj. 226/00/140960, č. 990000818 ze dne 4. 1. 2000, čj. 90/00/140960, č. 990000814 ze dne 3. 1. 2000, čj. 78/00/140960, za účasti Krajského soudu v Plzni, Finančního ředitelství v Plzni a Finančního úřadu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, Finančního ředitelství v Plzni a Finančního úřadu Plzeň-jih. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných čl. 4 odst. 1, čl.11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z připojeného spisového materiálu Finančního úřadu Plzeň-jih (dále též "finanční úřad") k projednávané věci a ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 90/2001, zjistil Ústavní soud následující:
Shora uvedenými platebními výměry vyměřil finanční úřad podle zák. č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 357/1992 Sb."), stěžovateli daň z převodu nemovitostí ve výši v jednotlivých rozhodnutích uvedené.
Stěžovatel v odvoláních vůči všem uvedeným platebním výměrům požadoval snížení daně z převodu nemovitostí a stanovení základu daně podle znaleckých posudků, vždy z ceny stanovené kombinací výnosové a nákladové metody (podle ustanovení §21 citované vyhlášky), s odvoláním na to, že ke dni právních účinků vkladů bylo více než 80 % podlahových ploch v nemovitosti pronajato, protože příslušné nájemní smlouvy byly platné a účinné.
Finanční ředitelství v Plzni (dále též "finanční ředitelství") jako odvolací orgán změnilo platební výměry finančního úřadu:
1) č. 990000829 rozhodnutím č.j. 11354/140/2000 tak, že z původní částky 21.100,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 20.440,- Kč,
2) č. 990000825 rozhodnutím č.j. 11356/140/2000 tak, že z původní částky 21.100,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 20.440,- Kč,
3) č. 990000826 rozhodnutím č.j. 11357/140/2000 že z původní částky 21.100,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 20.440,- Kč,
4) č. 990000817 rozhodnutím č.j. 11372/140/2000 tak, že z původní částky 17.800,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 17.200,- Kč,
5) č. 990000836 rozhodnutím č.j. 11373/140/2000 tak, že z původní částky 17.795,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 17.030,- Kč,
6) č. 990000818 rozhodnutím č.j. 11374/140/2000 tak, že z původní částky 18.100,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 17.500,- Kč,
7) č. 990000814 rozhodnutím č.j. 11375/140/2000 tak, že z původní částky 17.350,- Kč se stěžovateli k úhradě vyměřuje částka 16.770,- Kč.
Finanční ředitelství poukázalo na to, že v souzených věcech byly předmětem vkladů vlastnického práva (tedy předmětem převodu) přesně definované podíly na nemovitostech a nikoli pronajaté byty. Dnem právních účinků vkladů do katastru nemovitostí se uživatelé bytů a jejich dřívější nájemci stali vlastníky konkrétního podílu na nemovitosti. Tímto okamžikem, kdy na nájemce přešlo vlastnické právo k příslušné nemovitosti, zanikají dosavadní nájemní vztahy vyplývající z předchozích nájemních smluv a cena převáděných podílů na nemovitosti nemůže být stanovena podle ustanovení §21 citované vyhlášky kombinací nákladového a výnosového způsobu ocenění, neboť by to nevycházelo ze skutečného stavu ke dni nabytí, tj. z toho, že v rozhodný den již zanikl a neexistoval dosavadní pronájem. Bylo třeba postupovat nákladovým způsobem dle §3 této vyhlášky, protože jen pronájem v rozsahu určeném předpisem umožňoval stanovit cenu kombinací nákladového a výnosového způsobu. Finanční ředitelství zjistilo kontrolou předloženého znaleckého posudku, kterou provedlo v rámci řízení o odvolání, pochybení zpracovatele posudku, jež bylo odstraněno v novém znaleckém posudku. Změna daňové povinnosti uvedená ve výrocích rozhodnutí o odvolání je důsledkem následné opravy a přepočtu nesprávné výše cen nemovitostí a vypuštěním nesprávně použité výnosové metody ocenění nemovitostí.
Krajský soud v Plzni žaloby rozsudkem ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 30 Ca 90/2001, zamítl.
Krajský soud poukázal v odůvodnění napadeného rozsudku v prvé řadě na to, že základem daně z převodu nemovitostí je podle ustanovení §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. cena, zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (dále jen "zák. č. 151/1997 Sb."), ve spojení s prováděcí vyhláškou č. 279/1997 Sb. (dále jen "279/1991 Sb."), kterou se provádějí některá ustanovení tohoto zákona. Ustanovení §21 odst. 1 citované vyhlášky upravuje oceňování staveb kombinací výnosového a nákladového způsobu, avšak za podmínky, že ke dni ocenění je pronajato nejméně 80 % jejich podlahových ploch. Krajský soud proto řešil otázku, zda ke dni ocenění stavby je tato podmínka naplněna. Vzhledem k tomu, že cena nemovitosti, zjištěná podle zvláštního předpisu, má být platná v den nabytí nemovitosti, poukázal na ustanovení §133 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož, převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí, přičemž právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy byl návrh na vklad doručen katastrálnímu úřadu. Odkázal též na ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem. Následně konstatoval, že tato konstrukce nabytí vlastnictví k nemovitosti má v daném případě za následek, že v jediném okamžiku došlo k zániku nájemního vztahu dosavadních nájemců bytu, kteří současně nabyli vlastnictví k nemovitosti představované alikvotním podílem na nemovitosti. Soud přitom zohlednil jak gramatický, tak i teleologický výklad ustanovení §10 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb. Pro stanovení ceny stavby je určující charakter stavby a její právní stav, který je shledán ke dni nabytí nemovitosti. V projednávaném případě nemohla být v den nabytí nemovitosti zachována podmínka pronájmu nejméně 80 % podlahové plochy domů.
Soud dále popsal jednotlivé metody ocenění nemovitostí a shrnul, že, aritmeticky vyjádřeno, dosahuje se nejvyšší ceny stavby použitím ocenění způsobem nákladovým a posléze výnosovým. Takto stanovené ceny staveb odpovídají tomu, že nákladovým způsobem se oceňují nemovitosti, u kterých není vlastnické právo "zeslabeno", a nabyvatel nabývá nemovitost, kterou je oprávněn plně využívat v rozsahu všech atributů vlastnického práva. Naopak u způsobu výnosového koresponduje cena faktu, že nabyvatel získává nemovitost, u níž je ve výkonu vlastnického práva oslaben tím, že není oprávněným věc užívat. Ocenění staveb kombinací výnosového a nákladového způsobu vyjadřuje, že předmětem ocenění je stavba podřaditelná právním režimem ke stavbám, oceňovaným s použitím nákladového, ale též s použitím způsobu výnosového. Tato skutečnost se promítá do výše stanovené ceny nemovitosti, která nezohledňuje koeficient její prodejnosti. Proto krajský soud dospěl k závěru, že ke stanovení zákonného způsobu ocenění stavby je určující charakter stavby a její právní stav, jak byl shledán ke dni nabytí nemovitosti. V souzené věci nemohla být tedy v den nabytí nemovitosti naplněna podmínka zachování pronájmu nejméně 80 % podlahové plochy domu, a proto pro základ daně byla správně použita cena nemovitosti zjištěná použitím nákladového způsobu ocenění, platná v den nabytí nemovitosti. Krajský soud - na rozdíl od finančního úřadu, finančního ředitelství i samotného stěžovatele - nehodnotí postup orgánů finanční správy při výpočtu ceny zjištěné nákladovým způsobem jako stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek a uzavírá, že konkrétní procesní kroky, které byly provedeny v daňovém řízení, mají svůj objektivní obsah a jen jejich chybné označení nemůže změnit jejich charakter. Daňová povinnost byla v jednotlivých případech stanovena dokazováním a nikoli za použití pomůcek. Nemohlo proto dojít ani k porušení základních zásad daňového řízení, jež jsou vymezeny v ust. §2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ani dalších procesních ustanovení upravujících stanovení daňové povinnosti.
Stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Má za to, že Krajský soud v Plzni i orgány finanční správy nesprávně vyložily ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. tím, že shodně zaujaly stanovisko, podle něhož je pro určení základu daně z převodu nemovitosti rozhodující právní režim stavby vzniklý dnem nabytí nemovitosti a trvající do budoucna. Podle názoru stěžovatele je nutné všechny skutkové okolnosti vztáhnout k osobě poplatníka, tedy převodce (nabyvatel je pouze ručitelem). Z toho důvodu měla být daň vyměřena kombinovanou metodou. Termín "...v den nabytí nemovitosti" [§10 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb.] je dle názoru stěžovatele pouze legislativní zkratkou pro právní skutečnosti pozbytí vlastnického práva u převodce a nabytí vlastnického práva u nabyvatele. Poukazuje na to, že dle §133 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (resp. i dle úpravy obsažené v zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem) se nabývá vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí. Namítá, že při stanovení základu daně nebyla předmětem dokazování skutečnost, zda ke dni jejího nabytí nebyla nemovitost pronajata, případně darována. Stěžovateli nemůže být právní režim stavby vzniklý dnem nabytí nemovitosti a trvající do budoucna ani znám. V tomtéž okamžiku, v němž dochází na jedné straně k pozbytí vlastnického práva převodce a nabytí vlastnického práva nabyvatelem, může na druhé straně také dojít ke vzniku nového nájemního vztahu, na základě nové nájemní smlouvy, uzavřené s odkládací podmínkou v okamžiku nabytí vlastnického práva nabyvatelem. V tomto směru nebylo dokazování vedeno. Stěžovatel dále tvrdí, že jako přílohu k daňovému přiznání přiložil znalecký posudek vypracovaný soudním znalcem, který vycházel z toho, že stěžovatel převádí podíl na budově - domě vícebytovém (typovém) - více než z 80 % pronajaté. Správce daně upravil v průběhu řízení sám cenu převáděné nemovitosti, stanovenou znaleckým posudkem, a to přepočtem znaleckého posudku, a vlastní výpočet ceny pak následně použil pro stanovení základu daně, čímž dle stěžovatele porušil ustanovení §2 a §31 odst. 1 a odst. 4 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen "zák. č. 337/1992 Sb.").
Stěžovatel se domnívá, že Krajský soud v Plzni vyložil zákon ve prospěch státu, jehož výklad pak v konečném důsledku znamená stěžovatelovu diskriminaci, neboť byl zatížen vyšší daňovou povinností.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud účastníky řízení, Krajský soud v Plzni, Finanční ředitelství v Plzni a Finanční úřad Plzeň-jih, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Finanční úřad Plzeň-jih v přípise ze dne 28. 1. 2002 odkázal na své předchozí vyjádření ze dne 4. 12. 2001 (založeno ve spise Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 644/01, k němuž bylo vyžádáno) a uvedl, že se jedná o naprosto shodné případy. Rozdíl je pouze ve výši prodávaných podílů.
Finanční ředitelství v Plzni ve svém vyjádření uvedlo, že souhlasí s posouzením případu ze strany krajského soudu. K ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem nemá co dodat, své argumenty uplatnilo v řízení před krajským soudem. Dále uvedlo, že se vzdává svého postavení vedlejšího účastníka dle §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavní soud k posledně uvedenému podotýká, že finanční ředitelství má v projednávané věci ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postavení účastníka řízení ze zákona, neboť jeho rozhodnutí je (spolu s dalšími) rozhodnutím státního orgánu, proti němuž ústavní stížnost směřuje. Vyjádření finančního ředitelství, jímž se vzdává svého postavení vedlejšího účastníka, je proto bezvýznamné.
Krajský soud shrnul ve svém vyjádření dosavadní průběh řízení a uvedl, že ústavní stížnost není dle jeho názoru důvodná. Odkázal především na odůvodnění svého rozhodnutí, napadeného ústavní stížností. Doplnil, že dospěl k závěru, dle něhož uložená daňová povinnost co do důvodu, způsobu výpočtu i výše má oporu v zák. č. 357/1992 Sb., případně v dalších, v rozsudku konstatovaných, obecně závazných právních předpisech. Neuznal proto opodstatněnost žalobní výhrady tvrdící porušení čl. 11 odst. 5 Listiny, kterou stěžovatel vznášel již v žalobě. Ze stejného důvodu nemohlo dojít ani k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Soud se domnívá, že nedošlo ani k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Věcně a místně příslušný správní orgán neupřel stěžovateli právo bránit se proti vyměřené dani, kterou považoval za nezákonnou. Finanční ředitelství ve svých rozhodnutích podrobně uvedlo důvody, které ho vedly k předmětnému výroku. I řízení před soudem plně respektovalo pravidla stanovená procesním předpisem. Soud posoudil zákonnost napadeného rozhodnutí v rozsahu stížnostních výhrad a žalobám nevyhověl z důvodů podrobně popsaných v písemném vyhotovení rozsudku.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právním názorem Krajského soudu v Plzni (a daňových orgánů). Stěžovatel zejména nesouhlasí s výkladem ustanovení §10 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. a argumentuje námitkami, jež použil již v předcházejících řízeních. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, jež mu nepřísluší. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecného soudu, včetně jeho výkladu výše citovaného ustanovení zákona.
Podle ustanovení §10 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb. je základem daně z převodu nemovitostí cena, zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti, a to i v případě, je-li cena nemovitosti sjednaná dohodou nižší než cena zjištěná; rozdíl cen nepodléhá dani darovací. Je-li však cena sjednaná vyšší než cena zjištěná, je základem daně cena sjednaná. Zjištěná cena je vázána na den nabytí nemovitosti, jímž je dle platné právní úpravy den zápisu do katastru nemovitostí. Ustanovení §10 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb. zabezpečuje, aby cena, z níž bude vypočtena daň, maximálně odpovídala objektivní, reálně dosažitelné ceně nemovitosti. Stát tak mimo jiné realizuje svůj zájem na výběru daní tím, že případnou nižší smluvní cenu nahradí pro účely výpočtu daně cenou zjištěnou dle zvláštních předpisů. Stěžovatel napadá použitou metodu, jíž byla v konkrétním případě pro daňové účely cena prodávané nemovitosti zjištěna.
Zvláštními předpisy, dle nichž se pro účel výpočtu daně z převodu nemovitostí určí cena převáděné nemovitosti, tedy základ daně, jsou, jak uvedl soud, zák. č. 151/1997 Sb. a prováděcí vyhláška č. 279/1997 Sb. Tyto předpisy upravují jednotlivé metody výpočtu ceny, přičemž zohledňují mimo jiné charakter nemovitosti. Zjednodušeně řečeno, jiná metoda výpočtu je použita pro nemovitost, jejíž vlastník není na svém vlastnickém právu omezen, a jiná, je-li omezen tím, že je nemovitost pronajata z 80 % podlahových ploch. Uvedená skutečnost má pochopitelně vliv i na objektivně dosažitelnou cenu nemovitosti, a proto se musí odrážet v metodě výpočtu ceny zjištěné. Ve druhém shora uvedeném typu případů tak není používána metoda nákladová, dle níž se při určení ceny vychází z nákladů, které by bylo nutno vynaložit na pořízení předmětu ocenění v místě ocenění a podle jeho stavu ke dni ocenění. Takto zjištěná cena zohledňuje zejména prodejnost stavby. V případě, že je nemovitost z více než 80 % podlahových ploch pronajata, je cena, dle §21 odst. 1 vyhl. č. 279/1997 Sb., nemovitosti určena kombinovaným způsobem. Jde o aritmetický průměr ceny zjištěné nákladovým způsobem bez koeficientu prodejnosti stanoveného vyhláškou a ceny zjištěné výnosovým způsobem. Takto zjištěná cena odpovídá tomu, že vlastnické právo vlastníka je oslabeno, neboť nemůže nemovitost fakticky užívat. Obdobné závěry vyslovil i obecný soud a ani v této části s nimi stěžovatel nepolemizuje.
Jak vyplývá z uvedeného ustanovení §10 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb., rozhodující je cena v den nabytí nemovitosti, což je nezbytné vyložit tak, že pro zjištění ceny je rozhodující právní stav nemovitosti v okamžiku, kdy ji nabývá nabyvatel. Tento okamžik je rozhodný pro zjištění (objektivně dosažitelné) ceny pro daňové účely. Je tedy irelevantní právní stav nemovitostí jak v minulosti, před zamýšleným převodem, tak i v budoucnosti. V projednávaném případě bylo nesporné a v průběhu daňového řízení nebylo zpochybněno, že nabyvatelé převáděných podílů jsou dosavadní nájemci bytů, a že převáděné stavby byly stavbami, kde bylo nejméně 80 % podlahových ploch pronajato. Tyto nájemní smlouvy ovšem zanikly v okamžiku, kdy nabyli dosavadní nájemci vlastnictví k nemovitosti (resp. k jejím podílům). Je zřejmé, že stěžovatel prodal nabyvatelům nemovitost (z jeho strany) "nezatíženou" nájemními smlouvami. Dosavadní nájemci se stali vlastníky nemovitosti, kteří ve svém vlastnickém právu nebyli nijak omezeni. Z toho tedy plyne, že objektivně dosažitelné ceně odpovídá cena zjištěná nákladovou metodou. Pokud by nemovitost znovu pronajali, jak dovozuje stěžovatel, šlo by právě o projev na ně převedeného vlastnického práva. Mohli by tak učinit pouze tehdy, pokud sami mohli nemovitost užívat a své užívací právo by uzavřením nájemní smlouvy omezili. Tato skutečnost ale nic nemění na tom, že na ně bylo převedeno vlastnické právo v celém rozsahu. Objektivní cena nemovitosti nemohla být tedy snížena v okamžiku převodu nemovitostí tím, že by byly pronajaty. Skutečnost, že by nabyvatelé mohli nemovitost pronajmout, by byla rozhodující až pro futuro, pro případný další prodej nemovitosti, pokud by nájem trval. Případné nájemní vztahy, založené novými nabyvateli, nebylo tudíž třeba dokazovat, neboť by to bylo zjevně nadbytečné. Proto také není důvodná námitka stěžovatele stran pochybení správních orgánů při dokazování.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti argumentuje tím, že daň z převodu nemovitostí je třeba vztáhnout k osobě převodce, včetně všech skutkových okolností, neboť poplatníkem daně je on, a uvádí, že termín "...v den nabytí nemovitosti" v ustanovení §10 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb. je pouhou legislativní zkratkou pro právní skutečnost pozbytí vlastnického práva u převodce a jeho nabytí nabyvatelem. Zákon ovšem výslovně odkazuje jen na den "nabytí" nemovitosti, což není možné chápat jako legislativní zkratku, ale jako určení okamžiku, v němž má být platná cena, zjištěná dle zvláštního předpisu. Ačkoliv je poplatníkem daně stěžovatel jako převodce, cena nemovitosti se určí dle právního stavu při jejím nabytí. Pokud se stěžovatel domáhá, aby se obecné soudy, a potažmo i Ústavní soud, ztotožnily s jeho, výše uvedenou, argumentací, implicitně požaduje, aby ustanovení §10 písm. a) uvedeného zákona interpretovaly contra legem. Zamýšlel-li tím stěžovatel zároveň naznačit, že uvedené ustanovení je protiústavní, je nutné upozornit, že tak měl učinit explicitně, způsobem předepsaným zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho ustanovení §74 totiž stěžovatel může spolu s ústavní stížností podat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže jsou podle tvrzení stěžovatele v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. V projednávaném případě se tedy Ústavní soud výhradami stěžovatele k ustanovení §10 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb. nezabýval, neboť je při svém rozhodování vázán návrhovým žádáním, které nemůže překročit, a stěžovatel návrh dle ustanovení §74 nepodal.
Ústavní soud v důsledku toho dospěl k závěru, že odůvodnění napadených rozhodnutí je ústavně konformní a srozumitelné. Právní závěr, k němuž soud v napadeném rozhodnutí dospěl (a potažmo tedy i právní závěr, vyslovený finančními orgány), je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
Argument, že správce daně pochybil tím, že pro stanovení základu daně z převodu nemovitostí použil upravenou cenu, kterou zjistil přepočtem znaleckého posudku, Ústavní soud nepovažuje rovněž za důvodný. Soud se s ním v napadeném rozhodnutí ostatně dostatečně a ústavně konformním způsobem vypořádal, když poukázal mimo jiné na to, že správce daně dodržel ustanovení zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, upravující dokazování, a vyšel z předloženého znaleckého posudku. Znalec v znaleckých posudcích shromáždil podklady a stanovil cenu nemovitostí s použitím nákladového způsobu ocenění a posléze stanovil i její cenu způsobem výnosovým, aby mohl stanovit konečnou cenu nemovitosti kombinací způsobů nákladového a výnosového. Správce daně použil z vypracovaného posudku cenu nemovitosti stanovenou znalcem způsobem nákladovým a prostým aritmetickým propočtem podle vyhlášky č. 279/1997 Sb. zohlednil u nemovitosti koeficient prodejnosti, aniž by použil odborné znalosti, jimiž disponuje znalec. Bez významu není ani skutečnost, že stěžovatel sám písemně souhlasil s tím, aby správce daně opravy ve znaleckých posudcích provedl (dopis ze dne 12. 10. 1999, založený ve spisovém materiálu finančního úřadu). V popsaném postupu Ústavní soud porušení ústavnosti neshledal.
Ústavní soud tak nedospěl k závěru, že by v souzeném případě došlo k porušení práva na spravedlivé řízení. Čl. 36 Listiny je ustanovením, které garantuje právo na soudní ochranu, přirozeně ho však nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecného soudu a správních orgánů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani stran námitky porušení ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, jež spočívá v tvrzení, že stěžovateli byla stanovena povinnost nikoli na základě zákona a v jeho mezích, a námitky porušení ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož lze ukládat daně jen na základě zákona. Konstatuje, že předmět daně, způsob jejího vyměření, výpočtu a vybírání, je stanoven zákonem, tj. způsobem ústavně předpokládaným. Ústavnímu soudu pak nepřísluší - jak bylo ostatně již výše uvedeno - posuzovat běžnou zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud není současně porušeno konkrétní ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatele. K takovému závěru Ústavní soud nedospěl.
Ústavní soud tak dospěl ke konečnému závěru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k žádnému porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. K témuž závěru dospěl ostatně již ve svých předchozích rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 738/01, IV. ÚS 628/01 či III. ÚS 628/01, jimiž rozhodoval o obsahově shodných ústavních stížnostech téhož stěžovatele.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 11. 2002 Vojtěch Cepl
předseda senátu