ECLI:CZ:NS:2002:22.CDO.1268.2000.1
sp. zn. 22 Cdo 1268/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátem, proti žalované P. b. s. B. D., a. s., zastoupené advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 100/92, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 1999, č. j. 13 Co 271/98-107, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 1999, č. j. 13 Co 271/98-107, pokud jím byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. března 1993, č. j. 16 C 100/92-64, tak, že žalovanému bylo uloženo vydat žalobkyni id. 5/12 nemovitostí – objektu bydlení čp. 1545 na pozemku parc. č. 916 - zast. plocha, pozemku parc. č. 916 - zast. plocha, který má výměru 253 m2, a pozemku parc. č. 917 - zahrada, který má výměru 116 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1008 pro obec B. a katastrální území Ž. do tří dnů od právní moci rozsudku, a zamítnuta žaloba na vydání dalších 5/12 těchto nemovitostí, se zamítají.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. října 1999, č. j. 13 Co 271/98-107, pokud jím byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. března 1993, č. j. 16 C 100/92-64, tak, že se žaloba na vydání id. 2/12 specifikovaných nemovitostí zamítá, a rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 21. 10. 1999, č. j. 13 Co 271/98-107, změnil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) z 3. 3. 1993, č. j. 16 C 100/92-44, kterým bylo žalované uloženo, aby uzavřela se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 1545 na stavební parc. č. 916, stavební parc. č. 916 a parc. č. 917 zahrady, v kat. území Ž., tak, že uložil žalované, aby vydala žalobkyni id. 5/12 předmětných nemovitostí a ohledně vydání id. 7/12 nemovitostí žalobu zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení a připustil dovolání proti té části rozsudku, kterou bylo žalobě vyhověno.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že spoluvlastníky předmětných nemovitostí byli žalobkyně a její bratr F. Š. každý v rozsahu 5/12 a další bratr žalobkyně S. Š. v rozsahu 2/12. Dne 30. srpna 1979 uzavřeli jako prodávající s právním předchůdcem žalované P. b. s., národním podnikem B., jako kupujícím, kupní smlouvu, kterou prodali nemovitosti za kupní cenu 36.370 Kč. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že smlouva byla prodávajícími uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §6 odst. písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „restituční zákon“). Tíseň vyplývala z toho, že příjem z domu činil ročně 1.000 Kč, přičemž jen na domovní dani byla vynaložena téměř stejná částka. Potřebné opravy domu nemohly být zajištěny z jeho výnosu a vzhledem k celkovým společenskoekonomickým podmínkám nemohli spoluvlastníci domu jako důchodci získat prostředky na opravu jiným způsobem. Zatímco soud prvního stupně spatřoval nápadně nevýhodné podmínky ve skutečnosti, že v domě nemohly bydlet zletilé děti žalobkyně se svými rodinami, odvolací soud je shledal v kupní ceně nemovitostí, která vycházela z cenového předpisu diskriminujícího soukromé vlastnictví, kterým nemovitosti jako obytný dům a pozemky byly. Odvolací soud dále oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je jako původní spoluvlastnice osobou oprávněnou jen v rozsahu 5/12 nemovitostí, tj. svého spoluvlastnického podílu, který je pro účely restitučního řízení samostatnou věcí. Považoval proto za nevýznamné, že ostatní oprávněné osoby - bratr ža lobkyně S. Š., (který zemřel v roce 1992), a syn a manželka bratra žalobkyně F. L., který zemřel v roce 1990, a kteří k vydání spoluvlastnických podílů žalovanou písmeně vyzvali - se nedomáhali uspokojení nároku na vydání spoluvlastnických podílů u soudu. Připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud rozdílností soudní praxe při výkladu pojmu nápadně nevýhodné podmínky ve vztahu ke kupní ceně stanovené podle cenového předpisu v době uzavření kupní smlouvy s odkazem na R 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I ÚS ČR 168/95, č. 78, svazek 6 Sbírky nálezů a usnesení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali účastníci dovolání.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr, že je oprávněnou osobou jen ohledně jí původně náležejícího spoluvlastnického podílu. Zákonodárce neměl v úmyslu ponechat v případě naplnění restitučního důvodu věc, náležející spoluvlastníkům, ve vlastnictví povinné osoby, i když nárok na vydání věci uplatnil jen jeden ze spoluvlastníků, a to i kdyby tak oprávněná osoba získala více než jí náleželo. To vyplývá i z ústavního nálezu sp. zn. I. ÚS 340/96, který je použitelný i pro daný případ. Smyslu a účelu zákona je také odpovídající jen takový výklad §5 odst. l, že neuplatnění nároku jednou z více oprávněných osob i jen v jedné ze dvou etap - podání výzvy a žaloby, znamená zánik nároku této osoby a otevření požadavku dalších oprávněných osob na vydání věci celé. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen v napadeném výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, tak, že žaloba na vydání id. 7/12 nemovitostí byla zamítnuta, a věc vrácena odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl dovoláním výrok, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobě na vydání id. 5/12 bylo vyhověno. Namítá, že při posouzení otázky, zda šlo o smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, se soudy obou stupňů nevypořádaly se skutečností, že to byli právě původní vlastníci, kteří předmětné nemovitostí hodlali státu prodat - právní předchůdce žalovaného by bez jejich iniciativy o koupi nejednal. Text smlouvy byl přizpůsoben požadavkům prodávajících, neobsahoval žádné ujednání o jejich vyklizení, resp. vyklizení žalobkyně, která jediná v domě bydlela. Právní předchůdce žalovaného se navíc zavázal, že zajistí žalobkyni kvalitnější bydlení, což opravami domu učinil. Další spoluvlastníci v době převodu v domě nebydleli, a i když dispozice s předmětným domem byla v době prodeje omezena, neexistoval žádný předpis, který by vlastníkům ukládal jej prodat. K tomu, že odvolací soud spatřoval naplnění nápadně nevýhodných podmínek v ceně nemovitostí stanovené podle platného cenového předpisu žalovaný konstatuje, že sjednaná cena byla jedině maximálně možnou cenou, kterou mohli prodávající požadovat. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že navrhl zamítnutí jejího dovolání.
Žalobkyně uvedla k dovolání žalovaného, že odvolací soud sice připustil dovolání proti svému rozsudku, ale rozsudek odvolacího soudu nepřináší nový výklad pojmů tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, obsažených v §6 odst. 1 písm. g) restitučního zákona. Odvolací soud převzal výklad vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. 168/95 a rozdílnost oproti rozsudku Vrchního soudu v Praze uveřejněného pod č. 36/1993 Sbírky odráží jen postupný názorový vývoj k této otázce, jak je vysvětlena již v odůvodnění uvedeného nálezu. Konstantní judikatura při hodnocení právních úkonů v době nesvobody respektuje skutečnost, že v uvedené době neexistovala dostatečná zákonná ochrana soukromého vlastnictví, jak to vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. 97/96 z 16. 11. 1996. Podle žalobkyně skutkové úvahy žalovaného, obsažené v dovolání, nemají oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud podle hlavy první bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. provedl řízení o dovolání podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“).
Po zjištění, že dovolání jsou přípustná [dovolání žalobkyně podle §238 odst. 1 písm. a) OSŘ a dovolání žalovaného podle §239 odst. 1 OSŘ] a že byla podána včas řádně zastoupenými účastníky řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §241 odst. 1 a 2 OSŘ.
Vady řízení vyjmenované v §237 odst. 1 OSŘ ani jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, účastníci nenamítali a dovolacím soudem nebyly ani zjištěny.
Podle §5 odst. 1 restitučního zákona povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem. Jde-li o věc movitou, prokáže též, kde věc je. Je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle odstavce 2 citovaného ustanovení jen některá z nich, vydá se jim věc celá.
K výkladu tohoto ustanovení uvedl Nejvyšší soud ČR ve stanovisku občanskoprávního kolegia z 15. 7. 1993 Cpjn 50/93, uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „věcí, která má být vydána (§5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) je i spoluvlastnický podíl na věci, jež byla před převedením na stát v podílovém spoluvlastnictví oprávněných osob. Oprávněná osoba může z důvodu podílového spoluvlastnictví sama uplatnit jen nárok na vydání spoluvlastnického podílu“.
Podrobně rozvedl Nejvyšší soud ČR výklad tohoto ustanovení v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 374/98 z 11. 3. 1998, uveřejněném pod č. 32/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, tak, že „smyslem restitucí je obnovit vlastnická práva k věcem těm osobám, jimž byla v minulosti určitým způsobem odňata. Obnova vlastnického práva nutně předpokládá, že toto právo jim dříve (tj. před odnětím) náleželo. Nemůže se proto tzv. prvotním oprávněným osobám (§3 odst. 1 zákona) dostat více práv, než měly před odnětím věci. Proto bylo-li původně spoluvlastníků věcí více, je „věc“ vždy jen konkrétní spoluvlastnický podíl. Tzv. „odvozené“ oprávněné osoby (§3 odst. 4 restitučního zákona) mohou - logicky vzato – vstoupit pouze do práv, která by jinak náležela osobám, od nichž svá práva na vydání věcí odvozují. Nemůže se jim proto dostat více, než by příslušelo osobě, jejíž věc (ať již celá nebo podíl na ní) přešla na stát. Oprávněným osobám odvozujícím svůj nárok na vydání věci po jednom spoluvlastníkovi tak nemůže přirůst podíl po jiném ze spoluvlastníků, který buďto zemřel a nezanechal osob uvedených v §3 odst. 4 restitučního zákona, či tyto osoby nárok na vydáni věci (míněno spoluvlastnického podílu jejich oprávněného předchůdce) neuplatnily. Podal-li výzvu k vydání věci jen některý ze spoluoprávněných osob (a nezáleží na tom, zda další oprávněné osoby chtěly nebo nechtěly uplatnit svůj nárok na vydání), část věci (věcí je míněn i spoluvlastnický podíl) připadající na nepřihlášeného spoluoprávněného přirůstá ostatním spoluoprávněným, kteří vydání požadují rovným dílem. Nezbytné ovšem je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni“.
Stejně vyložil uvedené ustanovení také Ústavní soud ČR, který uvedl v nálezu z 21. 3. 2000, sp. zn. I. ÚS 360/99, uveřejněném pod č. 40/svazek 17 Sbírky nálezů a usnesení tohoto soudu:
„Při vydávání restituovaných nemovitostí je - v souladu s judikaturou obecných soudů - namístě rozumět „věcí celou“ i spoluvlastnický podíl. Ustanovení §5 odst. 1 věta třetí zákona č. 87/1991 Sb. neopravňuje k tomu, aby byly podílovým spoluvlastníkům, popřípadě osobám, které od nich odvozují své oprávnění podle §3 odst. 2 téhož zákona, vydávány další spoluvlastnické podíly, ale opravňují pouze k tomu, aby osobám, které své oprávnění odvozují od původního vlastníka podle §3 odst. 2 v téže skupině, a které restituční nárok uplatnily, byla vydána celá věc (při podílovém spoluvlastnictví celý podíl) původního vlastníka, i když některé z osob této skupiny nárok na vydání ve lhůtě neuplatnily. Vydávání podílů jiných spoluvlastníků osobám, které k nim nejsou v žádném ze vztahů podle §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., by již nebylo zmírněním majetkové křivdy, ale v relaci k takovým osobám by šlo o bezdůvodné obohacení nad rámec křivdy, způsobené jim nebo jejich předchůdci. V tomto smyslu je třeba také chápat myšlenkovou konstrukci vyjádřenou Ústavním soudem ve věci sp. zn. I ÚS 340/96, zejména konstatování, že podmínkou přirůstání podílu druhým přihlášeným je, aby šlo o spoluoprávněné na jedné úrovni (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, Praha 199, nález č. 133, str. 135)“.
Dovolací soud se ztotožňuje se shora uvedeným výkladem §5 odst. 1 věta třetí restitučního zákona a považuje za správný závěr odvolacího soudu, že žalobkyně jen z toho titulu, že byla původní spoluvlastnicí 1/3 nemovitostí, nemůže se domáhat vydání nemovitostí celých, resp. i dalších spoluvlastnických podílů.
Další je však otázka, zda žalobkyni nevznikl nárok na vydání dalších spoluvlastnických podílů k nemovitostem jako odvozené oprávněné osobě.
Podle §3 odst. 4 restitučního zákona zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 nebo osoba, která na věc uvedenou v odstavci 2 měla nárok uvedený v odstavci 2, před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, nebo byla-li prohlášena za mrtvou, ke dni předcházejícímu uplynutí této lhůty jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany republiky, fyzické osoby v dále uvedeném pořadí pod písmeny a) – e), přičemž pod písm. e) jsou uvedeni sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6, a zemřel-li některý z nich, jsou na místě oprávněnými jeho děti.
K otázce posloupnosti odvozených oprávněných osob vyjádřil se Nejvyšší soud v již citovaném stanovisku Cpj 50/93 str. 244 jen v souvislosti se zákonem č. 403/1990 Sb. tak, že nepodají-li výzvu organizaci k vydání všechny osoby uvedené v jednotlivých skupinách dalších oprávněných osob (§3 odst. l zákona), náleží právo na vydání věci oprávněným osobám uvedeným v dalších skupinách, pokud nárok na vydání včas uplatnily. Uvedený závěr je použitelný i pro posloupnost těchto osob stanovenou v §3 odst. 4 restitučního zákona. Také Ústavní soud v nálezu ze 2. 5. 1997, sp. zn. IV. ÚS 223/95, uveřejněném pod č. 47/ svazek 8 Sbírky nálezů a usnesení k posloupnosti oprávněných osob podle §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb, zákona o půdě, uvedl, že „oprávněnými osobami jsou všechny osoby v tomto ustanovení uvedené. Jejich zařazení do skupin neznamená, že existují-li osoby pod písm. a), nemohou nárok úspěšně uplatňovat osoby uvedené pod bodem b – e), jestliže osoby uvedené pod písm. a) nárok neuplatnily, a proto jejich právo zaniklo. Zákon neobsahuje nic, co by eliminovalo nárok oprávněných osob uvedených v dalších skupinách, jestliže tento nárok neuplatnily osoby uvedené v pořadí vyšším. Nečinnost této osoby ve vyšším pořadí otevírá cestu pro uplatnění nároku osobám nižším v pořadí, neboť i tyto posléze uvedené osoby jsou zahrnuty do okruhu osob, jímž se zmírnění majetkových křivd týká“.
Podle již citovaného §5 odst. l restitučního zákona povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, prokáže-li svůj n á r o k n a v y d á n í věci a uvede-li způsob převzetí věci státem, věta třetí stanoví, že je-li více oprávněných osob a n á r o k n a v y d á n í uplatní ve lhůtě podle odstavce 2 jen některá z nich, vydá se jí věc celá. Podle §5 odst. 2 restitučního zákona k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do 6 měsíců, jinak j e j í n á r o k zanikne. V §5 odst. 3 restitučního zákona je stanoveno, že povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2. Dále je v §5 odst. 4 restitučního zákona uvedeno, že nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit s v é n á r o k y u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Z §5 odst. l restitučního zákona tedy vyplývá, že nárok na vydání věci vzniká písemnou výzvou oprávněné osoby vůči osobě povinné k vydání věci. Pokud nárok takto vznikne, nedojde k uzavření dohody o vydání věci ve smyslu §5 odst. 3 restitučního zákona a oprávněná osoba neuplatní nárok u soudu v propadné lhůtě stanovené v §5 odst. 4 restitučního zákona, nárok zanikne. K závěru, že tato jednoroční lhůta je propadnou dospěl Ústavní soud ve stanovisku pléna tohoto soudu z 20. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 7/98.
Jestliže k vydání věci vyzvali osobu povinnou písemně všichni její původní spoluvlastníci, pak jednomu každému z nich vznikl nárok na vydání jeho spoluvlastnického podílu (jeho „věci“). Pokud některý ze spoluvlastníků zemřel před uplynutím lhůty stanovené v §5 odst. 2 restitučního zákona, vznikne nárok na vydání jeho podílu písemnou výzvou podanou odvozenou oprávněnou osobou (osobami), a to v pořadí vyjmenovaném v §3 odst. 4 tohoto zákona. To znamená, že pokud vyzve k vydání podílu odvozená oprávněná osoba v dřívějším pořadí, vznikne jí nárok na jeho vydání. Nemůže proto, i když k vydání podílu rovněž písemně vyzve, vzniknout nárok na vydání i odvozené osobě oprávněné až za takovou osobou v pořadí následující.
Pokud původní oprávněná osoba - spoluvlastník věci před uplynutím lhůty stanovené v §5 odst. 2 restitučního zákona zemřela a k vydání jejího podílu vyzvaly písmeně povinnou osobu manželka a dítě, kteří jsou jako odvozené oprávněné osoby uvedeny v §3 odst. 4 písm. c) restitučního zákona, vznikl jim nárok na vydání spoluvlastnického podílu (rovným dílem) podle §5 odst. l restitučního zákona. Pokud písmeně vyzvala k vydání tohoto podílu také sestra původního spoluvlastníka, která by jako sourozenec mohla být odvozenou oprávněnou osobou až podle §3 odst. 4 písm. e) restitučního zákona, nemohl jí už nárok na vydání věci vzniknout, a to právě vzhledem k tomu, že již vznikl dřívějším odvozenými oprávněným osobám.
Nárok na vydání spoluvlastnického podílu, který manželce a dítěti podle §5 odst. l restitučního zákona vznikl, však zanikl, pokud nebyla uzavřena dohoda o vydání podílu a nárok (již vzniklý) neuplatnili u soudu ve lhůtě podle §5 odst. 4 restitučního zákona. Naproti tomu sestra původního spoluvlastníka nemohla u soudu s úspěchem takový nárok uplatnit, neboť jí vůbec nevznikl.
Uvedené závěry jsou v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR uveřejněné pod č. 28/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž je uvedeno, že „při vydání věci není rozhodující zjištění, zda jako další oprávněné osoby nepřicházejí v úvahu osoby uvedené v dřívějším nebo stejném pořadí (§3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.), ale zjištění, že takové osoby nepodaly do dne účinnosti dohody o vydání věci povinné osobě výzvu k vydání věci (§5 odst. l zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě že takovou výzvu nepodaly před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb“. Stejný závěr je uveden také v rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 25. 1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 2456/99, uveřejněném pod C 62 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Aplikováno na danou věc z toho vyplývá, že žalobkyni nevnikl jako odvozené oprávněné osobě podle §3 odst. 4 písm. e) ve vztahu k původnímu spoluvlastníku Františku Šiškovi, který zemřel v roce 1990, nárok na vydání jeho věci - jeho spoluvlastnického podílu, jestliže k vydání tohoto spoluvlastnického podílu 5/12 vyzvaly písemnou výzvou žalovaného manželka a syn jako odvozené oprávněné osoby podle §3 odst. 4 písm. c) restitučního zákona.
Žalobkyně není odvozenou oprávněnou osobou ve vztahu ke Stanislavu Šiškovi, neboť jako původní vlastník zemřel až v roce 1992, nikoli v době uvedené v §3 odst. 4 restitučního zákona. Sám také písemně vyzval žalovaného k vydání svého podílu 2/12 a nárok na jeho vydání mu vznikl jako původnímu vlastníku. S. Š. zemřel v roce 1992, avšak bližší datum smrti nebylo v průběhu řízení zjištěno. Kdyby zemřel před uplynutím jednoroční lhůty stanovené v §5 odst. 4 restitučního zákona, tj. do 1. 4. 1992, pak zatím nelze vyloučit, že žalobkyně může být jeho dědičkou, která nárok na vydání věci jeho spoluvlastnického podílu vzniklý podle §5 odst. l restitučního zákona jako majetkové právo ke dni jeho smrti existující nabyla dědictvím a nárok na jeho vydání také u soudu ve lhůtě podle §5 odst. 4 restitučního zákona uplatnila (k tomu srovnej stanovisko Cpj 50/93 str. 251). Odvolací soud však z tohoto důvodu nárok žalobkyně na vydání tohoto spoluvlastnického podílu neposuzoval, v této části jde proto o posouzení neúplné a tudíž nesprávné.
Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání - jen formulačně uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně změnil, jde však o potvrzující rozsudek ohledně nároku na vydání 5/12 nemovitostí, jestliže soud prvního stupně uložil žalovanému uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání věcí (celých) a odvolací soud povinnost vydat žalobkyni 5/12 těchto nemovitostí. Protože odvolací soud ve výroku svého rozsudku neformuloval právní otázku, pro kterou dovolání připouští, je dovolání přípustné ohledně právních otázek v dovolání žalovaným uvedených.
Pokud jde o otázku naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. l písm. g) restitučního zákona, tj. uzavření předmětné kupní smlouvy v tísni a za nápadně nevhodných podmínek, uvedl k výkladu těchto pojmů Vrchní soud v Praze v rozsudku z 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92, uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „je třeba posuzovat je odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí, jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle uvedeného ustanovení. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však psychické donucení, které je relevantní z hlediska §37 ObčZ), jenž takovým způsobem doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně, podle okolností daného případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem.“
Dovolací soud vzhledem k uvedenému výkladu považuje za správný závěr soudu prvního stupně, jehož právní posouzení odvolací soud převzal, že tíseň prodávajících při uzavření předmětné kupní smlouvy byla dána hospodářskými a sociálními podmínkami prodávajících, jestliže obytný dům neměl vzhledem k neekonomickému nájemnému a výši domovní daně praktický žádný výnos, spoluvlastníci tak neměli prostředky na jeho opravu, kterou vzhledem k opotřebení vyžadoval, a nemohli si je ani jako důchodci jinak opatřit. Na těchto objektivně existujících okolnostech a závěru o stavu tísně by nic nemohlo změnit, ani případná nabídka prodeje nemovitostí právnímu předchůdci žalovaného a skutečnost, že se zavázal k opravě bytu užívaného žalobkyní.
Také závěr odvolacího soudu, že nápadně nevýhodné podmínky v případě dané smlouvy byly na straně prodávajících dány kupní cenou stanovenou podle cenového předpisu diskriminujícího soukromé vlastnictví, je správný. Ústavní soud v nálezu zmiňovaném odvolacím soudem ze 17. 9. 1996 sp. zn. I ÚS 168/95, uveřejněným pod č. 79/svazek 6 Sbírky nálezů a usnesení uvedl, že cenová vyhláška č. 43/1969 Sb. (dále jen vyhláška) byla svoji koncepcí a konkrétními ustanoveními diskriminující ve vztahu k soukromému a osobnímu vlastnictví a uvedený rozporuplný postoj musí nutně nalézt svůj výraz při úvaze o tom, co je nutno chápat jako nápadně nevýhodné podmínky. Tato vyhláška byla účinná i v době uzavření předmětné kupní smlouvy, tj. v roce 1979 (byla zrušena až vyhl. č. 128/1984 Sb.). Podle §22 vyhlášky se vztahovala i na nabývání věcí ze soukromého vlastnictví do socialistického vlastnictví, přičemž při stanovení ceny obytných domů byla oproti cenám rodinných domků jako staveb v osobním vlastnictví diskriminující. Ústavní soud už také ve zmíněném nálezu uvedl, že jeho závěry nejsou v rozporu rozhodnutím č. 36/1999, když v uvedeném rozhodnutí soud dospěl k závěru, že „v případech kdy kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, nelze b e z d a l š í h o usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a tedy na nápadně nevýhodné podmínky. Vychází však z toho, že objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je nutno posuzovat vždy konkrétně p o d l e o k o l n o s t í d a n é h o p ř í p a d u“.
Dovolací soud neshledal důvodným dovolání žalovaného a dovolání žalobkyně, proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně vydání dalších id. 10/12 nemovitostí – dovolání proto ohledně této části rozsudku odvolacího soudu zamítl (§243b odst. l OSŘ). Ke zrušení rozsudku odvolacího soudu došlo jen ve výroku, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl vydání dalších id. 2/12 nemovitostí a souvisícího výroku o nákladech řízení (§243b odst. l, 2 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. února 2002
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu