ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.542.2020.1
sp. zn. 22 Cdo 542/2020-913
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce V. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Soukupem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Harfě 712/7, proti žalované A. S., narozené XY, bytem v XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 182/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 29 Co 134/2018-844, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 15. 5. 2008 se žalobce domáhal vypořádání zaniklého společného jmění účastníků (dále „SJM“) - bývalých manželů.
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 7. 7. 2014, č. j. 39 C 182/2008-455, jímž bylo rozhodnuto o vypořádání SJM, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2015, č. j. 29 Co 445/2014-497. Soud prvního stupně poté rozhodl rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. 39 C 182/2008-714, který odvolací soud změnil rozsudkem ze dne 14. 6. 2018, č. j. 29 Co 134/2018-747. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 1. 2019, č. j. 22 Cdo 3956/2018-789, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na to, že odvolací soud rozhodoval 14. 6. 2018, znalecký posudek o ceně nemovitostí a podniku žalované byl však vypracován už v lednu 2016.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 10. 10. 2019, č. j. 29 Co 134/2018-844, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vypořádal zaniklé SJM účastníků způsobem v rozsudku uvedeným. Dále rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky II – VI).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále má být otázka dovolacím vyřešená posouzena jinak. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 občanského soudního řádu) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Ve věci jde o vypořádání společného jmění manželů, zaniklého před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a proto dovolací soud postupoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 103/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4276/2014).
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, se zabýval jeho přípustností.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet. Skutkové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – Rc 4/2014).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tímto vymezením je dovolací soud vázán.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Protože v dovolacím řízení se uplatňuje zásada projednací, je povinností dovolatele nejen uvést dovolací důvod (proč považuje právní posouzení věci za nesprávné), ale především vymezit důvod přípustnosti dovolání (to výslovně stanoví §241a odst. 2 o. s. ř.). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, protože takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu se musí opřít o vymezení přípustnosti dovolání. K těmto otázkám viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou.
V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.). K takovým „poukazům“ nelze přihlížet.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání o tvrzení, že má být otázka dovolacím soudem vyřešená posouzena jinak; tuto otázku ani judikaturu, jejíž změnu požaduje, nijak nespecifikuje. Proto tento důvod přípustnosti není dán.
Ke znaleckému posudku :
Žalobce zpochybňuje závěry znaleckého posudku vypracovaného ústavem TPA Valuation & Advisory s. r. o.; tvrdí, že provedení i hodnocení tohoto posudku je v rozporu s tím, co se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1821/2005, který vyložil, co se rozumí skutkovým zjištěním, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento rozsudek však vycházel z jiné právní úpravy přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů, než podle kterých se postupuje v tomto řízení (k tomu viz např. Rc 4/2014, zmíněné výše). Jediným přípustným dovolacím důvodem je skutečnost, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Pokud dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (což činí, jestliže uvádí, že „učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, které nebyly provedeny koherentně s příslušnými procesními předpisy nebo nebyly provedeny vůbec, z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“), pak takový dovolací důvod platná právní úprava nezná; proto se příslušnými částmi dovolání Nejvyšší soud nemohl zabývat.
V závěru dovolatel tvrdí, že právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, která ani neodpovídají provedeným důkazům, případně některé důkazy nebyly provedeny vůbec, čímž došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy. K tomu je třeba uvést, že neuvádí, které právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, tj. zjištěními, která učinil soud, nikoliv žalobce. Stejně tak blíže neoznačuje další na tomto místě namítaná porušení jeho základních práv. Dovolací soud k tomu uvádí, že soud provedl důkaz znaleckým posudkem, jeho zpracovatele vyslechl a žalobce měl možnost klást mu dotazy; na jeho hlavní námitky též pod bodem 12. rozsudku odpověděl; právo na spravedlivý proces tak nebylo porušeno. To, že dovolatel není se závěry znaleckého osudku srozuměn, resp. se domnívá, že na jeho otázky znalec neodpověděl uspokojivě, ještě neznamená, že byla porušena jeho základní práva. K tzv. opomenutým důkazům se uvádí, že žalobce tyto důkazní návrhy nijak nekonkretizuje, ani nepodává potřebné doplnění takového tvrzení, že soud jejich neprovedení nijak neodůvodnil. Proto se touto nekonkrétní námitkou dovolací soud nemohl zabývat.
Pokud jde o použitou metodiku ocenění, pak platí, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010).
Na str. 10 až 12 klade žalobce dovolacímu soudu otázky ohledně znaleckého posudku, nicméně nevymezuje ani tam, kde by mohlo jít podle obsahu o námitky právní, nijak ve vztahu k nim přípustnost dovolání. Navíc jde převážně o námitky skutkového a odborného technického rázu, které nenaplňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Pokud dovolatel namítá, že podnik nebyl ohodnocen podle jeho stavu v době zániku SJM (výtka, která má právní povahu), je to v rozporu s tím, co se uvádí pod bodem 4. rozsudku odvolacího soudu; soud tedy podle zmíněného pravidla postupoval, žalobce tu spíše polemizuje s obsahem posudku, a tudíž se skutkovým zjištěním.
Lze opakovat to, co dovolací soud uvedl s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007, již v předchozím rozsudku v této věci:
„Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 5211). Je na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije; soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud však účastníci zpochybní znalecký posudek, přichází do úvahy, aby soud rozhodl o vypracování revizního znaleckého posudku. Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck č. 6293). Soud však v dané věci (tj. ve věci sp. zn. 22 Cdo 1192/2007) o správnosti znaleckého posudku neměl pochybnosti a žalovaný vypracování revizního znaleckého posudku ani nenavrhl; žádal jen připuštění dovolání k otázce, zda lze v dané věci použít výnosovou metodu. To je však odborná otázka z oboru oceňování majetku, nikoliv otázka právní, kterou by bylo možno v dovolacím řízení řešit“. Potud citace sp. zn. 22 Cdo 1192/2007.
„K tomu je třeba uvést, že ke skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení – na rozdíl od dovolacího řízení vedoucího k vydání výše citovaného rozsudku z roku 2009
- přihlížet, neboť takové námitky nejsou od 1. 1. 2013 v dovolacím řízení přípustné. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). To platí i o hodnocení důkazu znaleckým posudkem; skutkový závěr, který soud na základě posudku učinil, nelze zpochybnit jediným přípustným dovolacím důvodem, a to že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 112/2017).
Již jen na okraj se uvádí: Žalobce měl možnost se ke znaleckým posudkům vyjádřit a vznášet na znalce dotazy; zda tyto dotazy znalec přesvědčivě zodpověděl a zda je namístě dát prostor k dalším dotazům, zaleží na rozhodnutí soudu, kterému výhradně náleží hodnocení provedených důkazů i rozhodování o postupu při výslechu znalce. Není možné připustit, aby řízení bylo „donekonečna“ protahováno jen proto, že účastník není spokojen s výsledkem dokazování a má na znalce další a další otázky, resp. výhrady k posudkům. Ve věci byly provedeny 4 znalecké posudky; soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že „žalobce nesouhlasí prakticky s ničím, co není jeho tvrzením, názorem a závěrem“. Ostatně i odvolací soud uvedl, že závěry posudku znaleckého ústavu nepřevyšují již provedená ocenění jiných znalců. Jistě, protože předchozí rozsudky nebyly bezchybné, nebylo možné z jejich závěrů ‘bez dalšího‘ vycházet, nicméně není vadou, jestliže odvolací soud k výše uvedené skutečnosti přihlédl“. Potud citace sp. zn. 22 Cdo 3956/2018.
K problematice vypořádání účtů účastníků u peněžních ústavů:
Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2110/2014, pokud se v něm uvádí: „Vypořádací podíl při vypořádání společného jmění manželů nemusí být v zásadě totožný, nýbrž může být modifikován dohodou manželů či soudem v rámci soudního vypořádání společného jmění manželů“. Dovolatel tvrdí, že v odvolání ze dne 18. 4. 2014 proti rozsudku soudu prvního stupně doložil, že na vypořádání účtů se účastníci dohodli, soudy však tuto problematiku neřešily a prostředky na sporožirovém, resp. postžirovém účtu, rozdělily mezi účastníky.
Dovolací soud k tomu – bez ohledu na to, zda k tvrzením uvedeným až v odvolacím řízení mohly soudy vůbec přihlížet (viz §205a o. s. ř.), k tomu uvádí, že to byl sám žalobce, který navrhl prostředky na těchto účtech k vypořádání. V dovolání sice uvádí motivy, které jej k návrhu vedly, jde však jen o tzv. pohnutky, které jsou v zásadě irelevantní. Ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně předcházejícímu napadenému rozhodnutí, ani v dovolání pak netvrdí, že by s žalovanou uzavřel písemnou dohodu o částečném vypořádání SJM; přitom taková dohoda je obligatorně písemná (§150 odst. 1 obč. zák.); jen taková dohoda tedy může vyloučit část majetku z dalšího vypořádání v soudním řízení. Není-li jí, pak nejde o odklon od toho, co bylo uvedeno v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2110/2014.
V souvislosti s požadovanou disparitou podílů neoznačuje dovolatel právní otázku, na které by záviselo napadené rozhodnutí, a již proto nemohlo být dovolání pro tuto otázku přípustné. To, že žalovaná „změnila názor“ na vypořádání těchto účtů až tři roky po zániku SJM je nevýznamné, neboť v uvedené lhůtě je učinil předmětem vypořádání sám žalobce. Podnikatelský účet žalované byl vypořádán jako součást jejího podniku.
Tvrzené důvody přípustnosti dovolání tak nejsou dány; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 3. 2020
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu