ECLI:CZ:NS:2000:23.CDO.1850.2000.1
sp. zn. 23 Cdo 1850/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně O. Z., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) F. E. a 2) E. E., zastoupeným advokátem, o vydání věcí, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 4 C 814/95-41, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 1997 č.j. 28 Co 623/96-65, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 1997 č.j. 28 Co 623/96-65 se v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. dubna 1996 č.j. 4 C 814/95-41 tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalovaným vydat žalobkyni stavební parcelu č.k. 172 a zahradu č.k. 548/8, vše v katastrálním území K. P., a ve výrocích o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se - s odkazem na zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „restituční zákon\"), domáhala, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ní dohodu o vydání domu čp. 67 v K. P., se stavební parcelou č.k. 172 a zahradou č.k. 548/8 v katastrálním území K. P., resp. tyto nemovitosti jí ve smyslu restitučního zákona vydat s tím, že trestní rozsudek (a tedy i jeho výrok o trestu propadnutí majetku), podle něhož přešly nemovitosti na stát, byl nyní podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.\"), zrušen, avšak žalovaní odmítli žalobkyni nemovitosti vydat, přestože je od státu získali v rozporu s tehdy platnými předpisy.
Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 22. dubna 1996 č.j. 4 C 814/95-41 žalované zavázal vydat žalobkyni dům čp. 67 v K. P. se stavební parcelou č. kat. 172 a zahradou č. kat. 548/8, vše v katastrálním území K. P. do 3 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 1997 č.j. 28 Co 623/96-65 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala vydání stavební parcely č.k. 172 a zahrady č.k. 548/8 v katastrálním území K. P.; v dalším rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Na podkladě skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobkyně coby osoba soudně rehabilitovaná podle zákona číslo 119/1990 Sb. je osobou oprávněnou podle restitučního zákona a žalovaní podle tohoto zákona osobami povinnými, neboť věci, jejichž vydání je požadováno, nabyli od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy. Oproti soudu prvního stupně tento rozpor shledal nikoli v porušení ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 86/1977 Sb., nýbrž v tom, že předmětné nemovitosti byly převáděny z tzv. prozatímní správy národního majetku, ačkoli tento převod byl vyloučen. Pokud jde o pozemky, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že jejich vydání brání ustanovení §8 odst. 4 restitučního zákona.
Proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.\"). Vytýká v něm odvolacímu soudu, že dovoláním napadená část jeho rozsudku spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesouhlasí se závěrem, že vydání pozemků v posuzovaném případě brání ustanovení §8 odst. 4 restitučního zákona a je přesvědčena, že slovní výklad tohoto zákonného ustanovení (tj. výklad, který použil odvolací soud) je v současné době nepřijatelný, neboť od 1. ledna 1992 byl zrušen institut práva osobního užívání pozemků (výzva k vydání nemovitostí byla podána až 15. března 1995), ustanovení §8 odst. 4 restitučního zákona tak ztratilo svůj smysl a použitelnost a „stalo se obsoletním\". Je proto namístě respektovat výklad logický a historický, nepřehlížet, že prvý z tzv. restitučních předpisů, tj. zákon č. 403/1990 Sb. neměl žádnou zábranu pro vrácení pozemků v té době ještě s charakterem osobního užívání. Podle názoru žalobkyně zákonodárce nemohl mít v době přijímání restitučního zákona a na něho navazujícího zákona č. 229/1991 Sb. zájem vytvořit odchylný režim restitucí a nebyl jím jistě předpokládán postup vydávání domů oprávněným osobám a ponechání stavebních pozemků či zahrad ve vlastnictví povinných osob. Navrhla, aby „Vrchní soud v Praze podle §243b odst. 1, 2 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.\"
Žalovaní v písemném vyjádření k dovolání prezentují svůj nesouhlas s argumenty uváděnými v dovolání. Namítají, že žalobkyně v rozporu se samotným textem restitučního zákona spekuluje při výkladu jeho ustanovení §8 odst. 4 a podsouvá zákonodárci něco, co nemá oporu v uvedeném zákoně. Rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, považují za správný.
Nejvyšší soud (který je od 1. ledna 1996 soudem dovolacím - viz §10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, tj. účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a že směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, proti níž je dovolání podle §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, přezkoumal bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) tuto část napadeného rozsudku a shledal dovolání opodstatněným.
Žalobkyně v dovolání nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v §237 odst. 1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241 odst. 3 písm. a), b) o.s.ř.), ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z těchto vad došlo.
Posoudit, zda je napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, se zřetelem k dovolacímu důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci správný, znamená přezkoumat opodstatněnost odvolacím soudem vysloveného závěru, podle něhož za situace, kdy na základě dohody uzavřené mezi tehdejším Místním národním výborem v K. P. a žalovanými dne 4. dubna 1979 a registrované dne 10. dubna 1979, jíž předcházelo rozhodnutí finančního odboru Okresního národního výboru P. ze dne 31. března 1979, žalovaným platně a v souladu s tehdy upraveným právním postupem vzniklo právo osobního užívání pozemků č. 172 a 548/8 v katastrálním území K. P., brání vydání těchto pozemků ustanovení §8 odst. 4 restitučního zákona.
Podle ustanovení §8 odst. 4 restitučního zákona pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává.
Přestože citované ustanovení je stále platnou a účinnou součástí právního řádu (objektivního práva), přiklonil se dovolací soud - poté, kdy nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 2. června 1999 sp. zn. I. ÚS 118/98 byl zrušen jeho původní rozsudek ze dne 25. listopadu 1997, č.j. 2 Cdon 1109/97-83 vydaný v dané věci, k „ústavně konformní interpretaci\" ustanovení §8 odst. 4 restitučního zákona, vyjádřené Ústavním soudem České republiky již v jeho nálezu ze dne 31. 3. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 15/98, uveřejněném pod č. 83/1999 Sb. Tím zároveň opustil dosavadní, již ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 302/98 ze dne 28. 4. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1814/98 ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1974/97 ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. 23 Cdo 713/98 ze dne 21. 11. 1998, sp. zn. 23 Cdo 981/98 ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1109/97 ze dne 25. 11. 1997), podporovanou (před vydáním shora zmiňovaného plenárního nálezu) i nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 9. 1995 sp. zn. I. ÚS 142/94. Z pohledu výkladu užitého Ústavním soudem v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/98 lze v dané věci ve vztahu k pozemku parc. č. 172 (zastavěná plocha) uzavřít, že „pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.\", a ve vztahu k pozemku parc. č. 548/8 (zahrada), že „pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nenabyla od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, či na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.\"
Vychází-li interpretace ustanovení §8 odst. 4 restitučního zákona provedená odvolacím soudem z dosavadní již ustálené judikatury obecných soudů, kterou - jak bylo výše zmíněno - bylo nutné opustit, nelze než dovodit, že odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že v posuzovaném případě brání vydání sporných pozemků právě toto ustanovení restitučního zákona. Dovolací soud proto dovoláním napadenou část rozsudku odvolacího soudu včetně navazujících výroků o nákladech řízení účastníků podle §243b odst. 1, věty za středníkem, odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc vrátil v určeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. srpna 2000
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová