ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4379.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4379/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně ALANTI a.s., se sídlem v Hradci Králové, Smetanovo nábřeží 1238/20a, IČ 25936361, zastoupené JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Tylovo nábřeží 367, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 119/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č. j. 35 Co 450/2006-297, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č. j. 35 Co 450/2006-297, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. května 2006, č. j. 18 C 119/2002-261, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se proti státu domáhá náhrady škody (pohledávku nabyla postupní smlouvou ze dne 18. 4. 2002), která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek společnosti Star-Pack a která spočívá v hodnotě věcí zpeněžených správcem konkursní podstaty (flexotiskový stroj – 10.989.000,- Kč a rodinný dům – 604.970,- Kč). Po rozšíření žaloby požadovala dalších 3.247.000,- Kč za prodaný válcový lis, 1.338.000,- Kč za prodaný tiskařský stroj a 856.000,- Kč za poškozený tiskařský stroj s řezáním (postupní smlouva ze dne 8. 4. 2002).
Poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2004, č. j. 64 Co 575/2003-206, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 9. 2003, č. j. 18 C 119/2002-184, jímž byla žaloba zamítnuta, a věc vrátil k dalšímu řízení, Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 5. 2006, č. j. 18 C 119/2002-261, žalobu na zaplacení částky 17.034.790,- Kč s příslušenstvím znovu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 4. 2001, č. j. 2 Ko 140/99-241, zrušil usnesení ze dne 6. 4. 1999, č. j. 20 K 29/96-22, jímž Krajský obchodní soud v Ostravě prohlásil na majetek Star-Pack, společnosti s ručením omezeným, konkurs; usnesením téhož soudu ze dne 9. 3. 2005, č. j. 20 K 29/96-1025, byl konkurs na majetek této společnosti opětovně prohlášen a dosud pravomocně neskončil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stát nenese odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále též jen „zákon“, neboť jestliže konkursní řízení dosud pravomocně neskončilo, nevznikla dosud ani škoda spočívající v hodnotě věcí prodaných správcem konkursní podstaty v době po vydání zrušeného rozhodnutí. Soud neshledal nárok důvodným ani v souvislosti s namítanými průtahy v odvolacím řízení před Vrchním soudem v Olomouci, byť trvalo neúměrně dlouho, neboť tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s průtahy v řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 3. 2007, č. j. 35 Co 450/2006-297, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně považoval žalobu za předčasnou z důvodu, že teprve po výsledku zpeněžení majetku úpadce bude možno zjistit, zda mu nějaký majetek zůstane a zda mu tedy vznikla škoda. I odvolací soud měl za rozhodující, že usnesení č. j. 20 K 29/96-22, jímž Krajský obchodní soud v Ostravě prohlásil na majetek Star-Pack, společnosti s ručením omezeným, konkurs, bylo nahrazeno novým rozhodnutím o prohlášení konkursu, přičemž řízení stále probíhá; dokud nebylo pravomocně skončeno, nelze zrušené rozhodnutí považovat za nezákonné, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů zcela opomenuly skutečnost, že Star-Pack, společnost s ručením omezeným, byla do dne prvního prohlášení konkursu (6. 4. 1999) ekonomicky zdravou a prosperující společností a její úpadek nastal teprve jednáním správce konkursní podstaty, který zpeněžil takřka její veškerý majetek prodejem za nepřiměřeně nízkou cenu a umožnil poškození zbývajícího majetku v důsledku toho, že tento majetek nespravoval s péčí řádného hospodáře. Z konkursního spisu totiž nesporně vyplývá, že původní věřitelé úpadce vůbec věřiteli nebyli a o druhém prohlášení konkursu bylo rozhodnuto teprve na základě nároků věřitelů vzniklých právě v důsledku prvního prohlášení konkursu, které však bylo nezákonné. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu napadeným rozhodnutím řešenou, pouze opakuje argumentaci vznesenou před soudy obou stupňů a rozvádí, v čem je spatřováno naplnění jednotlivých složek odpovědnostního vztahu podle zákona č. 82/1998 Sb. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na zcela standardním výkladu tohoto zákona a ani skutková či právní problematika ve sporu řešená není výjimečná, navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. Čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 6. 3. 2007. Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to pro posouzení otázky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o prohlášení konkursu, po jehož zrušení konkursní řízení pokračuje.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu je současné splnění tří podmínek: 1) zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezbytnou podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5, rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále též jen „Soubor“, nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006). Rozhodnutím tohoto orgánu je soud ve sporu o náhradu škody proti státu vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, uveřejněná v Souboru pod C 4030 a C 2813).
Dále platí, že pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není předpokladem porušení právní povinnosti orgánem státu, nýbrž okolnost, že rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost. Příčinná souvislost pak musí být dána mezi majetkovou újmou poškozeného, jakožto následkem, a rozhodnutím, jež bylo pro nezákonnost zrušeno, nikoliv mezi újmou a skutečností, jež byla důvodem, pro který bylo rozhodnutí zrušeno (srov. usnesení NS ČR ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007). Odvolací soud v dané věci s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 593/2003 dovodil, že podmínka nezákonnosti zrušeného rozhodnutí o prohlášení konkursu není splněna, pokud v dalším řízení bude konkurs znovu pravomocně prohlášen. Závěr převzatý z tohoto rozhodnutí, které řeší odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o dodatečném vyměření cla a DPH, však nelze bez dalšího v této věci použít, a to jednak pro skutkovou odlišnost obou případů, jednak vzhledem k charakteru škody, jejíž náhrada je uplatňována. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost je zásadně splněna bez ohledu na výsledek dalšího řízení, jestliže důvodem zrušení nebo změny byla nezákonnost předmětného rozhodnutí; další výsledek případného pokračování řízení je z pohledu odpovědnosti státu významný například tam, kde škodu představuje právě přímo uložená povinnost (například uložení pokuty či odnětí věci - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, publikovaný v Souboru pod C 7216); není ovšem vyloučeno, že škoda může vzniknout i v důsledku nezákonného rozhodnutí bez ohledu na další průběh řízení po jeho zrušení.
V posuzovaném případě byl po zrušení rozhodnutí o prohlášení konkursu v dalším řízení znovu konkurs prohlášen. I když žalobkyně v dovolání tvrdí, že následné rozhodnutí je výsledkem nezákonnosti původního rozhodnutí, které umožnilo vůči ekonomicky zdravému subjektu postupy vedoucí k jeho finančnímu poškození natolik, že později již bylo prohlášení konkursu opodstatněno, a že došlo k prodeji majetku za nepřiměřeně nízkou cenu a k jeho poškození, je z obsahu žaloby zřejmé, že tomu odpovídající nároky uplatněny nejsou. Nárok na náhradu škody, jak jej žalobkyně vymezila, spočívá především (s výjimkou nároku na náhradu za poškození stroje) v požadavku na zaplacení peněžního ekvivalentu za hodnotu věcí, které byly zpeněženy správcem konkursní podstaty v průběhu řízení následujícího po vydání později zrušeného rozhodnutí o prohlášení konkursu. Nepožaduje tedy ani ušlý zisk (negativní dopad prohlášeného konkursu na obchodní činnost) ani škodu na majetku či konkrétních věcech (s uvedenou výjimkou), nýbrž hodnotu konkursem postižených věcí. Je tedy třeba posoudit, zda (bez ohledu na to, jak skončilo následné řízení) takto charakterizovaná újma je škodou v občanskoprávním smyslu (snížení majetkového stavu poškozeného) a zda je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o prohlášení konkursu.
Z uvedeného je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o předčasnosti žaloby na náhradu škody není správný. Dovolání je tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. důvodné, a dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.); vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozsudek a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. Soud v dalším řízení rozliší charakter jednotlivých nároků a ve vztahu k nim posoudí všechny podmínky odpovědnosti státu za škodu. V novém rozhodnutí o věci rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2010
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu