ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1642.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1642/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce M. Int., a.s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. I. Š. a 2) MUDr. E. Š., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 372/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 19 Co 193/2007-178, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 19 Co 193/2007-178, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 9. 2006, č.j.
54 C 372/2003-150, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2006, č.j. 54 C 372/2003-162, výrokem uvedeným pod bodem I. zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 3 ve 3. NP, sestávajícího z kuchyně, 1 pokoje, předsíně, koupelny, WC a haly o celkové výměře obytné plochy 66,71 m2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), „v domě na ulici Č. 1/3 v B., č.p. 161, pozemek p.č. 614 k.ú. M. B., obec B.“ (dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl
o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Soud prvního stupně, měl po provedeném dokazování za zjištěné, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že žalovaní užívají předmětný byt na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 3. 2000 uzavřené s právním předchůdcem žalobce, že Ú. m. č. m. B., B. – s., odbor výstavby a územního rozvoje, stavebního úřadu vydal dne 16. 7. 2003 pod č.j. STU/01/0304698/000/003, stavební povolení (které nabylo právní moci dne 19. 8. 2003) na akci „Generální oprava a modernizace domu Č. 1/3, SO 100-části 1. PP až 3. NP, hlavního schodiště“, že předmětem povolených stavebních úprav bylo zřízení dvoupodlažního obchodu situovaného v 1. NP a 2. NP, zřízení kanceláří pro majitele objektu a vybudování zázemí pro obchodní plochy ve
3. NP, že v rámci stavebních úprav 3. NP (podle projektové dokumentace schválené při vydání stavebního povolení) měl být předmětný byt zcela zrušen, že podle bodu 39 stavebního povolení bylo žalobci uloženo řešit bytovou náhradu za zrušený byt v souladu se zákonem č. 40/1964 Sb., že žalovaní, přestože již započala rekonstrukce, předmětný byt i nadále užívají. Soud prvního stupně měl rovněž za prokázané, že žalobce dal nejdříve výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě ze dne 9. 12. 2003
a adresovanou jen žalovanému 1/) z důvodu uvedených v ustanovení §711 odst. 1 písm. e) a f) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), jen žalovanému 1), že mu byla výpověď doručena dne 5. 1. 2004, že usnesením ze dne 22. 4. 2005, č.j. 54 C 372/2003-130, které ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2006, č.j. 19 Co 233/2005-138, nabylo právní moci dne 26. 5. 2006, soud připustil, aby do řízení přistoupila žalovaná 2), že podáním ze dne 9. 12. 2003 dal žalobce výpověď z nájmu bytu oběma žalovaným, a to z týchž důvodů jako žalovanému 1), že uvedené podání předal při jednání dne 5. 9. 2006 žalované 2).
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žádný z uplatněných výpovědních důvodů podle ustanovení §711 odst. 1 písm. e) a f) obč. zák., nebyl naplněn. Pokud se jednalo o první z nich, přihlédl k tomu, že došlo k vydání stavebního povolení na základě vypracovaného projektu bez ohledu na to, že v domě byly ještě dva nevyřešené nájemní vztahy a neshledal rekonstrukci za účelem naplnění podnikatelského záměru – přestavět zakoupený dům pro účely provozování obchodu, kancelářských a skladovacích prostor – „pro veřejnost prospěšným činem“. Okolnost, že byl vybudován obchod a v souvislosti s tím zrekonstruován dům, jež má historickou hodnotu a je chráněn památkovým úřadem, podle soudu prvního stupně neodůvodňovala, aby byli žalovaní postiženi na úkor žalobce ztrátou svého výsostného práva. Ohledně druhého výpovědního důvodu, dospěl k závěru, že se nejednalo o byt, který by bezprostředně souvisel (a to ani před zahájením rekonstrukce) s prostory, určenými k provozování obchodu nebo jiné podnikatelské činnosti. Soud prvního stupně také uzavřel, že k pozdější výpovědi z nájmu bytu doručené žalované 2), nemohl přivolit, neboť v době doručení výpovědi žalované 2) již ustanovení §711 odst. 1 písm. e) a f) obč. zák. neexistovalo. Tyto výpovědní důvody jsou sice v občanském zákoníku zahrnuty, ale v ustanovení §711a odst. 1 písm. d) a e) obč. zák., ve znění účinném od 31. 3. 2006.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne
14. 11. 2007, č.j. 19 Co 193/2007-178, připustil změnu žaloby (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. změnil tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovaným byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu (výrok II.), změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Odvolací soud, vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že nebyl naplněn výpovědní důvodu podle ustanovení §711 odst. 1 písm. f) obč. zák. Ohledně ustanovení §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. pak vyložil, že v sobě obsahuje dvě skutkové postaty – jednak situaci, kdy s bytem nebo domem je třeba naložit z důvodu veřejného zájmu jinak, a dále situaci, kdy byt nebo dům vyžadují kvalifikované opravy, jejichž provádění není možné za jejich současného užívání. Dovodil, že v souzené věci se jedná o prvý z obou případů, neboť předmětný byt měl napříště sloužit jinému účelu než bydlení. Úmysl žalobce naložit s bytem tak, že již nebude sloužit k bydlení měl za podložený příslušným správním rozhodnutím vydaným podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákona č. 50/1976 Sb.“). Proto uzavřel, že je výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. věta před spojkou „nebo“ naplněn. Neshledal podmínky hodné zvláštního zřetele, pro něž by bylo možné vázat vyklizení bytu na zajištění bytu o menší podlahové ploše, než je předmětný byt, a proto je vázal na zajištění přiměřeného náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvody uplatnili, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Namítali, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. obsahuje skutkovou podstatu, podle které lze nájem bytu vypovědět s přivolením soudu, je-li potřebné z důvodu veřejného zájmu s bytem naložit tak, že byt nelze užívat. Vytkli odvolacímu soudu, že se však otázkou veřejného zájmu nezabýval a odkázal na vydané stavební povolení. Namítali, že samotné stavební povolení bez dalšího neosvědčuje existenci veřejného zájmu, neboť stavební úřad při rozhodování o povolení stavby veřejný zájem posuzuje pouze z hlediska stavebně – technického. Nesouhlasili ani s tím, že rozhodnutí žalobce přebudovat jejich byt na kanceláře je věcí veřejného zájmu. Podle nich se žalobce jako vlastník předmětného domu jednostranně rozhodl, že předmětný byt prostě zruší a bude prostor využívat jiným, nepochybně lukrativnějším způsobem. Zdůraznili, že pokud by měl být posuzován veřejný zájem jen ve stavebním řízení, v němž nebyli účastníky řízení, byli by kráceni na svých právech, neboť by se k jeho existenci nemohli kvalifikovaně vyjádřit. Žalovaní rovněž „z důvodu opatrnosti a vědomi si toho, že otázka veřejného zájmu je věcí právního posouzení“, napadli skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že existuje veřejný zájem na nakládání s bytem, když tento závěr nemá v provedeném dokazování žádnou oporu a samotná skutková tvrzení žalobce ohledně veřejného zájmu byla zcela obecná a neurčitá. Na závěr navrhli, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhli, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) usnesením ze dne 4. 12. 2008, č.j. 26 Cdo 1642/2008-199, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla namítána.
Dovolací soud však musel z úřední povinnosti přihlédnout k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i když je dovolatel nenamítal. V projednávané věci vyšlo z obsahu spisu najevo, že žalobce dal výpověď z nájmu bytu (obsaženou v žalobě) jen žalovanému 1) a že v průběhu řízení před soudem prvního stupně dal novou výpověď z nájmu bytu oběma žalovaným, aniž přitom navrhl změnu žaloby. Přitom za změnu žaloby nelze pokládat požadavek, aby bylo vyklizení bytu rozšířeno i na žalovanou 2) (jak ho připustil odvolací soud), který neřeší, zda se stala nová výpověď předmětem řízení a ke které z obou výpovědí mělo být soudem přivoleno. Soudní praxe dovodila, že pronajímatel může dát nájemci novou (další) výpověď z nájmu bytu i v průběhu řízení o přivolení k výpovědi předchozí; tato nová výpověď se však může stát předmětem řízení za předpokladu, že pronajímatel – žalobce současně změní žalobu, a soud tuto změnu připustí. Takový postup nepřichází v úvahu v odvolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod C 917, sv. 13). Jestliže tedy soud prvního stupně jednal a rozhodoval o nové výpovědi z nájmu bytu, aniž žalobce v tomto směru změnil žalobu, a odvolací soud uvedený nedostatek převzal a přivolil k výpovědi z nájmu bytu, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na správnost jeho rozhodnutí.
K jiným vadám řízení ve smyslu §[§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] patří
i nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení odvolacím soudem, jestliže brání dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost (srov. Bulletin Vrchního soudu v Praze č. 10 II, ročník 1994, sešit 3). Přitom výrok rozsudku a jeho odůvodnění musí být v souladu. V projednávané věci odvolací soud jednal a rozhodoval o vícero výpovědích pronajímatele. Ve výroku svého rozsudku, kterým přivolil k výpovědi z nájmu bytu, však neodlišil, ke které z nich přivolil a v odůvodnění svého rozhodnutí se vyjadřuje o výpovědích v množném čísle (srov. slova „výpovědi dané žalovaným splňují formální požadavky“). Z rozsudku odvolacího soudu tak není zřejmé, o které z obou výpovědí rozhodoval a která z nich má být tedy posuzována v dovolacím řízení. To činí jeho rozsudek nepřezkoumatelným.
Již pro výše uvedené vady nemůže rozsudek odvolacího soudu obstát,
a proto bylo bezpředmětné, aby se dovolací soud zabýval uplatněnými dovolacími důvody, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Nicméně alespoň v obecné poloze dovolací soud dodává k právnímu posouzení věci následující.
Výpověď z nájmu bytu je jednostranným hmotněprávním právním úkonem pronajímatele, jehož obsahem je projev jeho vůle směřující k zániku nájemního vztahu
s nájemcem; tento projev vůle musí mít (pod sankcí neplatnosti) písemnou formu. Jde přitom o právní úkon adresovaný, tj. je učiněn (výpověď je dána) v okamžiku, kdy dojde nájemci - druhému subjektu nájemního vztahu (kdy se dostane do sféry jeho dispozice). Jde-li o byt ve společném nájmu manželů, musí být výpověď z nájmu bytu dána oběma manželům, společným nájemcům bytu a oběma musí být také doručena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1981/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod C 310, sv. 3). Z hlediska aplikace „novější úpravy“ podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pak platí, že výpovědi z nájmu bytu podané (doručené) před účinností tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy (srov. §6 odst. 2).
Jde- li o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. e) obč. zák., pak může být naplněn jen tehdy, jsou-li rozhodná tvrzení o tom, že z důvodů veřejného zájmu je potřebné s bytem nebo domem naložit tak, že byt nelze užívat, obsažena ve výpovědi
a doložena příslušným správním aktem stavebního úřadu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 7/96, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod poř. č. 155, sešit 21, ročník 1998). Přitom pojem „veřejný zájem“, jež ustanovení §711 odst. 1 písm. e) obč. zák. užívá (a jež užívá i ustanovení §711a písm. c/ obč. ve znění od 31. 3. 2006), činí toto ustanovení právní normou s relativně neurčitou hypotézou. To znamená, hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a právní předpis přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Je tak na příslušném soudu, aby v souzené věci vymezil ty okolnosti, v nichž spatřuje naplnění nebo nenaplnění podmínky existence veřejného zájmu.
S přihlédnutím ke shora uvedenému Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř.) a podle §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu