ECLI:CZ:NS:2015:26.CDO.2475.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 2475/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné FOCUS – METAL, s.r.o. , se sídlem ve Valašském Meziříčí, Jiráskova 399/11, IČO 62303414, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti povinné Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a.s. , se sídlem v Jablonné nad Orlicí, Slezská 350, IČO 48173398, zastoupené JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, pro pohledávku 151,703.481,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 0 Nc 15871/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2013, č. j. 19 Co 689/2012-302, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. dubna 2013, č. j. 19 Co 689/2012-302, se ve výroku III. mění tak, že oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení o nařízení exekuce 272.891,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Slezáka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 127.437,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Slezáka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3.
Odůvodnění:
Povinná se domáhala zastavení exekuce, nařízené usnesením Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 27. 10. 2008, č. j. 0 Nc 15871/2008-11, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2009, č. j. 19 Co 18/2009-27, podle rozhodčího nálezu ze dne 20. 1. 2008, sp. zn. RN 10/2007, a usnesení ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. RN 10/2007 rozhodce Mgr. Martina Mojžíška k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 151,703.481,- Kč a pro náklady oprávněné a náklady exekuce, jejíž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Mgr. František Gajdoš, Exekutorský úřad Vsetín, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Poláškova 77. Návrh zdůvodnila zejména tím, že rozhodčí nález vydala osoba, která k tomu neměla pravomoc, neboť mezi stranami nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, ze které by vyplývalo, že vymezené majetkové spory budou řešeny v rozhodčím řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. 10. 2012, č. j. 0 Nc 15871/2008-137, (poté, co usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 2012, č. j. 20 Cdo 1852/2010-92, byla zrušena usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2009, č. j. 19 Co 448/2009-58, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 9. 2009, č. j. 0 Nc 15871/2008-48, o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce) návrh povinné na zastavení exekuce opětovně zamítl. Dospěl k závěru, že strany se písemně dohodly, že případné spory v jejich vzájemných vztazích budou řešeny v rozhodčím řízení.
K odvolání povinné Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 2. 2011 (správně 2013), č. j. 19 Co 689/2012-268, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci v označené věci zastavil, oprávněné uložil povinnost nahradit soudnímu exekutorovi JUDr. Mgr. Františku Gajdošovi náklady exekuce a povinné náklady řízení před okresním i před krajským soudem, v obou případech ve výši, která bude stanovena samostatným usnesením, a zároveň vyzval soudního exekutora a povinnou k vyčíslení těchto nákladů. Dospěl k závěru, že exekuci je třeba podle §268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. řád“) zastavit, neboť vzhledem k neplatnosti rozhodčí doložky v důsledku netransparentního výběru rozhodce byl exekuční titul vydán osobou, která k jeho vydání neměla pravomoc. Výroky o povinnosti oprávněné zaplatit soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce a povinné náhradu nákladů řízení odůvodnil odkazem na ustanovení §89 ex. řádu s tím, že to byla oprávněná, kdo zavinil zastavení exekuce.
Dovolání oprávněné proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 26. 2. 2014, č. j. 30 Cdo 2473/2013-331, odmítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 4. 2013, č. j. 19 Co 689/2012-302, opravil své usnesení ze dne 20. 2. 2013, č. j. 19 Co 689/2012-268, v údaji o výši vymáhané pohledávky v záhlaví, v datu 18. 12. 2006 v odůvodnění a v datu vydání rozhodnutí (výrok I.), uložil oprávněné nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.865,- Kč (výrok II.), nepřiznal povinné právo na náhradu nákladů řízení o nařízení exekuce (výrok III.), uložil oprávněné nahradit povinné náklady řízení o zastavení exekuce (výrok IV.) a zamítl návrh povinné na zrušení usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 9. 2009, č. j. 0 Nc 15871/2008-48, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 12. 2009, č. j. 19 Co 448/2009-58, ve výrocích o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Při odůvodnění výroku III. odvolací soud odkázal na ustanovení §150 o. s. ř. a dospěl k závěru, že povinnost oprávněné nahradit náklady řízení o nařízení exekuce povinné se v (tomto) konkrétním případě jeví jako nepřiměřená tvrdost. Uvedl, že „existují specifické okolnosti věci, které nelze při rozhodování o nákladech řízení přehlédnout“. Dále konstatoval, že „skutečnost, že v době nařízení exekuce, k němuž došlo dne 27. 10. 2008, obecné soudy v podstatě jednotně sdílely právní názor, že v exekučním řízení je možno zkoumat pouze otázku existence rozhodčí doložky, nikoli však posuzovat její platnost, považuje za okolnost zvláštního zřetele hodnou ve smyslu §150 o. s. ř.“.
Proti naposledy označenému usnesení odvolacího soudu podala povinná včasné dovolání, jež směřuje výslovně jen proti výroku III., kterým jí odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení o nařízení exekuce. Dovolání považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive dovolacím soudem vyřešená právní otázka měla být posouzena v daném případě jinak. Odvolacímu soudu vytýká, že jí nepřiznal náhradu nákladů řízení o nařízení exekuce přesto, že v usnesení ze dne 20. 2. 2013, č. j. 19 Co 689/2012-268, rozhodl o povinnosti oprávněné nahradit povinné náklady exekučního řízení s ohledem na její procesní zavinění při zastavení exekuce ve smyslu §89 ex. řádu. Poukazuje i na vadnou aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., neboť odvolací soud o použití tohoto ustanovení rozhodl, aniž by se zabýval veškerými okolnostmi případu, neposuzoval výši nákladů řízení a nijak nezjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrad nákladů řízení u toho kterého účastníka. Povinné pak nemůže být přičítán k tíži vývoj judikatury Ústavního soudu a skutečnost, že odvolací soud změnil názor na možnost zkoumání otázky platnosti rozhodčí doložky v exekučním řízení. Dovolatelka proto navrhla, aby napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky věc projednal a rozhodl o ní podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť při rozhodování o nákladech řízení o nařízení exekuce (jejich vyčíslení) se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria, obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §52 odst. 1 ex. řádu), podle kterého, dojde-li k zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (exekuce), rozhodne soud (soudní exekutor) o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu rozhodnutí (exekuce) vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu (exekuce), popřípadě uložit oprávněné, aby vrátila, co jí povinný na náklady výkonu (exekuce) již zaplatil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1013/2013).
V usnesení ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, uveřejněném pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud uzavřel, že došlo-li k zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí), protože titul pro exekuci (výkon rozhodnutí) od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce (výkonu rozhodnutí) oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce (výkon rozhodnutí) navrhl.
V souladu s uvedenou judikaturou odvolací soud správně v usnesení ze dne 20. 2. 2013, č. j. 19 Co 689/2012-268, rozhodl o povinnosti oprávněné hradit náklady exekučního řízení před okresním i krajským soudem povinné, neboť to byla oprávněná, kdo zavinil zastavení exekuce. Stanovení výše těchto nákladů však vyhradil k dodatečnému rozhodnutí samostatným usnesením.
Podle §155 odst. 1 o. s. ř. obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Ve výroku také rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení; rozhodne-li jen o základu náhrady nákladů řízení, určí její výši v samostatném usnesení.
Podle §167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Při výkladu uvedeného ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř. dospěla soudní praxe k závěru, že je-li rozhodnutí o nákladech řízení odvislé od výsledku řízení ve věci samé, musí být obsaženo v rozsudku, jímž se řízení ve věci končí; později může být rozhodnuto o nákladech řízení jen za podmínek §166 o. s. ř. (jestliže soud opomněl rozhodnout o nákladech řízení). Výjimečně - když nelze v době konečného rozhodnutí ve věci samé přesně určit výši nákladů řízení - může soud v rozsudku (usnesení), jímž se řízení ve věci končí, vyslovit, zda a v jakém poměru je účastník povinen nahradit druhému účastníku náklady řízení, a vyhradit dodatečnému rozhodnutí určení výše (vyčíslení) těchto nákladů (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 6 Cz 60/68, uveřejněné pod číslem R 6/69 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že při určení výše nákladů řízení ve smyslu §155 odst. 1 o. s. ř. samostatným usnesením již nelze o základu nároku opětovně rozhodovat a vydané rozhodnutí o něm, tedy rozhodnutí o tom, kdo, případně v jaké části je povinen nahradit náklady řízení, měnit.
V projednávané věci odvolací soud v napadeném výroku v souladu se závěry vyplývajícími z ustálené judikatury nepostupoval, jestliže opětovně rozhodl o základu nároku na náhradu nákladů řízení tak, že „povinnému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o nařízení exekuce“, ačkoli ve svém usnesení ze dne 20. 2. 2013, č. j. 19 Co 689/2012-268, již oprávněné povinnost nahradit povinné náklady exekučního řízení uložil. Protože chybně aplikoval ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř, spočívá jeho rozhodnutí v napadeném výroku na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že na základě dosavadních výsledků řízení je ve věci možno rozhodnout, dovolací soud podle §243d písm. b) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku změnil a náklady povinné vyčíslil. Při určení výše nákladů nařízení exekuce, jež náleží povinné, postupoval v souladu s ustanovením §243f odst. 1 o. s. ř. podle právního stavu, jež byl rozhodující v době vydání napadeného rozhodnutí (23. 4. 2013), a výši těchto nákladů určil podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.).
V řízení o nařízení exekuce vznikly povinné v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 224.930,- Kč (srov. §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 6. a §12 odst. 1 písm. a) bod 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., účinné do 29. 2. 2012), a v paušální částce náhrady výdajů za dva úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení a podání odvolání) ve výši 600,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2012.), celkem ve výši 225.530,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce povinné advokát JUDr. Jiří Slezák osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 47.361,- Kč. Přiznanou náhradu nákladů řízení nařízení exekuce ve výši 272.891,- Kč je oprávněná povinna zaplatit k rukám advokáta, který povinnou zastupuje (§149 odst. 1 o. s. ř.), do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§160 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1a 2 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť povinná byla v řízení plně úspěšná a oprávněná je jí povinna nahradit náklady potřebné k účelnému uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů dovolacího řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že Ústavní soud nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., zrušil (s účinností od 7. 5. 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb., v důsledku čehož se při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) v rozhodném znění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zástupce povinné učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (podání dovolání - §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), náleží mu tak náklady ve výši celkem
127.437,- Kč , sestávající z odměny podle §6 odst. 1, §7 bod 7. advokátního tarifu ve výši 105.020,- Kč , z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 22.117 Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Náhradu nákladů dovolacího řízení je oprávněná povinna zaplatit k rukám advokáta, který povinnou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné pariční lhůtě (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li oprávněná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může povinná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 21. května 2015
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu