ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.28.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 28/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce M. C ., zastoupeného JUDr. Milenou Nachtigalovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Senovážná 6, proti žalovanému CEBYT, a. s. , se sídlem Praha 1, Nové Město, Ostrovní 8/222, zastoupenému JUDr. Františkem Zadinou, advokátem se sídlem Praha 3, Slezská 856/74, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a o vzájemném návrhu na vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 215/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2008, č. j. 11 Co 217/2008-36, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 10. 2007, č. j. 13 C 215/2007-13, výrokem I. zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu č. 7, ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. 130 v ulici H. 18 v P. 10 (dále též „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) ze dne 21. 3. 2007, výrokem III. uložil žalobci a všem, kdo s ním bydlí byt vyklidit do 15 dnů po poskytnutí přístřeší a výroky II. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalovaný je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného domu, že žalobci byl předmětný byt přidělen jeho tehdejším zaměstnavatelem jako byt podnikový rozhodnutím ze dne 10. 8. 1988, že od 1. 12. 2006 začala byt užívat spolu s ním jeho družka A. N., že dopisem ze dne 20. 12. 2006 žalovaný zaslal žalobci nový evidenční list platný od 1. 1. 2007 s tím, aby jedno podepsané vyhotovení vrátil zpět, což žalobce učinil dopisem doručeným žalovanému dne 17. 1. 2007, přičemž v něm přeškrtl údaj o počtu osob „1“ a nahradil jej údajem „2“, že žalovaný dopisem z téhož dne vyzval žalobce k doplnění údajů, týkajících se osob, které s ním trvale v bytě bydlí (jméno, datum narození, den, od kterého v bytě bydlí), že dopisem ze dne 29. 1. 2007 oznámila A. N. žalovanému (jemuž byl dopis doručen 30. 1. 2007) požadované údaje, včetně toho, že v bytě bydlí od 1. 12. 2006, a že žalovaný dal žalobci výpověď z nájmu bytu dopisem ze dne 21. 3. 2007 z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. (dále též „Výpověď“), která mu byla doručena dne 26. 3. 2007. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce porušil povinnost vyplývající z ustanovení §689 odst. 2 obč. zák., když ve lhůtě jednoho měsíce neoznámil žalovanému písemně změnu v počtu osob, jež s ním bydlí. Oznámení učiněné jeho družkou došlo žalovanému až 30. 1. 2007, tedy po uplynutí zákonné lhůty, a opravený evidenční list nelze považovat za úkon ve smyslu citovaného ustanovení. Na základě toho žalobu na neplatnost Výpovědi zamítl, vyhověl však vzájemnému návrhu žalovaného na vyklizení bytu s odůvodněním, že v mezidobí uplynula výpovědní lhůta a žalobci zaniklo právo nájmu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 17. 9. 2008, č. j. 11 Co 217/2008-36, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že výpověď z nájmu bytu č. 7, ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. 130 v ulici H. 18 v P. 10 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“) ze dne 21. 3. 2007, je neplatná, ve výroku III. jej změnil tak, že zamítl vzájemný návrh na vyklizení bytu, a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nesplnil povinnost vyplývající z §689 odst. 2 obč. zák., čímž naplnil výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. Nicméně – uvedl dále odvolací soud – považuje za správný názor, publikovaný v Komentáři k občanskému zákoníku, 10. vydání str. 1211, podle kterého „oprávnění k výpovědi nájmu bytu trvá pouze po dobu, kdy údaje dle §689 o.z. nebyly pronajímateli sděleny“. Pokud tedy žalobce tyto údaje oznámil žalovanému dne 30. 1. 2007, pak výpovědní důvod ke dni udělení výpovědi (k 21. 3. 2007) již netrval a pronajímatel nebyl oprávněn dát mu výpověď. Výpověď je proto neplatným právním úkonem pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Uvedl dále, že i kdyby dospěl k opačnému závěru – tedy, že výpověď lze dát nájemci i poté, co tyto údaje pronajímateli sdělil, je nutno Výpověď považovat za právní úkon příčící se ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tedy za neplatný právní úkon podle §39 obč. zák. Konstatoval, že účelem zákona č. 107/2006 Sb., který vtělil do občanského zákoníku ustanovení §689 odst. 2 obč. zák., bylo sice posílit ochranu pronajímatele, nicméně není na místě přílišný formalismus, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobce je dlouholetým nájemcem bytu a zanedbáním své povinnosti nemohl (vzhledem k délce trvání protiprávního stavu) žalovaného nijak výrazně poškodit. Zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného na vyklizení bytu odůvodnil odvolací soud tím, že soud prvního stupně opomenul zohlednit ustanovení §711 odst. 5 obč. zák., podle kterého nájemce není povinen byt vyklidit, pokud podá ve stanovené lhůtě žalobu na neplatnost výpovědi a řízení není ukončeno pravomocným rozhodnutím soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za nesprávný považuje právní názor, že oprávnění uplatnit výpovědní důvod opírající se o porušení povinnosti stanovené v §689 odst. 2 obč. zák. trvá pouze po dobu, kdy nájemce údaje zde uvedené pronajímateli neoznámil, jakož i názor, že v dané věci je nutno aplikovat §3 odst. 1 obč. zák. Namítá, že považuje-li zákonodárce nesplnění povinnosti uvedené v §689 odst. 2 obč. zák. za hrubé porušení povinnosti nájemce, zakládající výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák., nemůže být v rozporu s dobrými mravy, dovolá-li se pronajímatel odpovědnosti nájemce za takovéto jednání. Dovolatel má za to, že dikci zákona nelze „zjemňovat nebo obcházet odvoláním se na dobré mravy“, nehledě na to, že žalobce neměl žádný osobní důvod, pro který by nemohl svoji povinnost splnit. Uvádí dále, že názor, podle něhož lze daný výpovědní důvod uplatnit pouze v době, kdy nájemce svoji nesplnil, vede ve svých důsledcích k vyloučení aplikace §689 odst. 2 obč. zák., neboť pro pronajímatele je velmi obtížné zjistit, kdo v bytě vedle nájemce bydlí. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); obligatorně posuzované vady nebyly v dovolání namítány a jejich existence se nepodává ani z obsahu spisu.
Z ustanovení §710 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že nájem bytu může zaniknout (mimo jiné) výpovědí pronajímatele. Jde-li o výpovědní důvody taxativně vyjmenované v §711 odst. 2 písm. a) až e) obč. zák., může dát pronajímatel výpověď i bez přivolení soudu.
Podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Za hrubé porušení povinnosti nájemce ve smyslu uvedeného ustanovení se podle §689 odst. 3 obč. zák. považuje též nesplnění oznamovací povinnosti nájemce stanovené v §689 odst. 2 obč. zák., tj. povinnosti písemně oznámit pronajímateli veškeré změny v počtu osob, jež v bytě bydlí.
Dovoláním nebyl zpochybněn právní závěr, že v dané věci žalobce svým jednáním porušil ustanovení §689 odst. 2 obč. zák., a že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák.; dovolací soud proto z uvedeného závěru vychází.
Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že Výpověď je neplatná podle §39 obč. zák., a to buď pro rozpor s právním předpisem, neboť výpovědní důvod ke dni dání (doručení) Výpovědi netrval, anebo z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy, přičemž dovolatel oba důvody neplatnosti zpochybnil.
Výpovědní důvod upravený nyní v §711 odst. 2 písm. b) obč. zák., je zjevně sankční povahy, jehož cílem je postihnout hrubé porušení povinnosti nájemcem bytu, stejně jako tomu bylo u obdobně formulovaného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále též „obč. zák. před novelou“). Dovolací soud je proto toho názoru, že se zřetelem k povaze daného výpovědního důvodu, nelze jeho uplatnění podmiňovat tím, že protiprávní jednání nájemce trvá i ke dni doručení výpovědi; rozhodné je to, že k uvedenému dni nájemce hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu. Okolnost, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. netrval i v den dání (doručení) výpovědi může být rozhodná toliko pro posouzení věci z hlediska dobrých mravů (srov. k tomu odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1844/2000 ve vztahu k výpovědnímu důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. před novelou; k tomuto právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněném pod č. 144 v časopise Soudní judikatura 12/2000, a dále např. v rozsudcích ze dne 23. 8. 2003, sp. zn. 26 Cdo 148/2003, a ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2091/2006).
Z uvedeného vyplývá, že odvolacímu soudu nelze přisvědčit, pokud dovodil, že Výpověď je neplatná pro rozpor se zákonem, netrval-li výpovědní důvod ke dni dání (doručení) výpovědi.
Napadené rozhodnutí spočívá rovněž na právním názoru, že ani za předpokladu, že by bylo možno dát výpověď z daného výpovědního důvodu i po té, co nájemce sdělil pronajímateli údaje vyžadované ustanovením §689 odst. 2 obč. zák., je Výpověď neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy.
Výpověď pronajímatele z nájmu bytu je jednostranným, adresovaným právním úkonem, který musí – vedle náležitostí stanovených v §711 odst. 3 obč. zák. – vyhovovat též obecným náležitostem právních úkonů vyplývajícím z ustanovení §34 a násl. obč. zák., tj. mimo jiné nesmí odporovat zákonu, ani zákon obcházet a nesmí být ani v rozporu s dobrými mravy (§39 obč. zák.).
Soudní praxe vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9 .1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, jenž je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti).
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996, dále např. rozsudky z 9. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1679/99, z 16. 3. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1619/2003, z 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2695/2003, a z 20. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1395/2005) ve vztahu k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., jež stanoví, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy, se podává, že úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, a to s přihlédnutím k okolnostem na straně nájemce, ale i pronajímatele. Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Dovolací soud je toho názoru, že judikatorní závěry, jež byly v tomto ohledu přijaty, se uplatní i po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. v rámci posouzení, zda výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná podle §711 obč. zák. je v souladu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. rozsudek ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1592/2008, dále např. usnesení ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4908/2007, rozsudek ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2561/2008, ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4093/2008) zaujal názor, který sdílí i v projednávané věci, že soud posuzuje podle právní úpravy účinné od 31. 3. 2006 otázku rozporu výpovědi s dobrými mravy v rámci úvahy o neplatnosti tohoto právního úkonu z hlediska ustanovení §39 obč. zák.
V projednávané věci odvolací soud správně při posouzení Výpovědi z hlediska jejího souladu s dobrými mravy přihlédl jak k okolnostem na straně pronajímatele, tak i na straně nájemce, přičemž dovodil, že porušení povinnosti nájemcem (žalobcem), který jinak dlouhodobě řádně plní své povinnosti, vyplývající z nájmu bytu, nemohlo (a to i vzhledem k době, po kterou trvalo) pronajímatele výrazně poškodit. Nelze také nevidět, že vzhledem k poměrům účastníků by realizace Výpovědi vedla k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by nájemce (žalobce) zatížila likvidačním způsobem, zatímco pro pronajímatele (žalovaného) by neznamenala podstatný přínos (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 433/2005). V neposlední řadě lze při posouzení věci z hlediska dobrých mravů zohlednit i okolnost, že ke dni dání výpovědi již nájemce svoji povinnost vyplývající z §689 odst. 2 obč. zák. splnil.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, pokud dovodil, že Výpověď je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák. Jeho rozhodnutí založené na uvedeném závěru je proto správné, byť dovolací soud nesouhlasí s jeho názorem, že daný výpovědní důvod nelze uplatnit, netrvá-li jednání nájemce ke dni dání (doručení) výpovědi.
Za tohoto stavu Nejvyšší soud proto – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo vůči neúspěšnému dovolateli.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2010
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu