ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3599.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3599/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Horní náměstí 17, proti žalovaným 1) J. R. , a 2) M. Š. , zastoupeným JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem Uničov, Olomoucká 16, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 294/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. prosince 2008, č. j. 12 Co 152/2008-111, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 4. prosince 2008, č. j. 12 Co 152/2008-111, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2008, č. j. 26 C 294/2007-83, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č.j. 26 C 294/2007-83, uložil žalovaným povinnost vyklidit místnosti nacházející se v 1. patře domu č.p. 693 v L., Havlíčkova 52, a to tři pokoje, kuchyň, koupelnu a WC (dále jen „předmětné místnosti“) do tří měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování vzal zejména za prokázáno, že žalobce a žalované byli spoluvlastníky objektu bydlení čp. 693 stojícím na pozemku p.č. st. 40 a pozemku p.č. st. 40 v obci a k.ú. L. (dále jen „předmětné nemovitosti“ a „předmětný dům“), žalobce v rozsahu ideální ½, žalované každá v rozsahu ideální ¼, že rozsudkem pro uznání vydaným soudem prvního stupně dne 2. 5. 2006, č.j 14 C 59/2006-113, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 5. 2007, č.j. 12 Co 893/2006-233, jež nabyl právní moci dne 11. 7. 2007, bylo podílové spoluvlastnictví účastníků zrušeno a předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce, kterému bylo uloženo zaplatit každé ze žalovaných částku 212.000,- Kč jako vypořádací podíl, že každé z nich tuto částku poukázal, avšak odmítly ji převzít, že ve věci vedené pod sp.zn. 14 C 59/2006 podaly žalované dovolání, o němž v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo dosud rozhodnuto (důvody pro odklad vykonatelnosti nebyly shledány), že dopisy ze dne 19. 9. 2007 vyzval žalobce žalované k vyklizení předmětných nemovitostí do 20. 10. 2007, což žalované dopisem ze dne 27. 9. 2007 odmítly, že žalovaná a její manžel Z. R. jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci rodinného domu č.p. 96 v části obce Tři Dvory na pozemku p.č. st. 122/2, v němž bydlí spolu se svými dospělými dětmi, že žalované jsou v katastru nemovitostí zapsané jako spoluvlastnice pozemku - zahrady p.č. 245 v k.ú. T., že žalované a jejímu manželu bylo v roce 1987 vydáno rozhodnutí o umístění stavby víceúčelového zahradního zařízení se seníkem o rozměrech 5 x 5m na tomto pozemku, že v roce 1991 byla povolena změna stavby před jejím dokončením, kdy přístavbou měl být získán malometrážní dům, že stavba nebyla do dnešního dne zkolaudována a že se jedná o přízemní stavbu sestávající z kuchyně s kamny, dvou místností, z nichž jedna je využívána na sušení, ve druhé by mělo být vybudováno sociální zařízení, je zde zavedena elektřina, voda je ze studny, stavba nemá napojení na odpady a má jen suchý záchod (dále též jen „zahradní domek“). Na tomto skutkovém podkladě dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť počínaje právní mocí rozsudku o zrušení podílového spoluvlastnictví, tj. od 11. 7. 2007 užívají žalované předmětné místnosti bez právního důvodu (§126 obč.zák.). Neshledal důvody pro zamítnutí žaloby ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., neboť za situace, kdy je byt užíván bez právního důvodu, nemůže tatáž okolnost, jež zakládá právo vlastníka domáhat se vyklizení, být současně důvodem k odepření tohoto práva (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2007, sp.zn. 26 Cdo 901/2006). Pro úplnost dodal, že v daném případě ani rozpor s dobrými mravy neshledal; důvody v tomto směru uplatněné žalovanou, a to že je v důchodovém věku, že v nemovitosti bydlí podstatnou část svého života a investovala do ní, mohly být důvodné v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (v této souvislosti odkázal na „judikát publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek R 1/89“), a nelze na jejich základě zamítnout žalobu na vyklizení. Pokud jde o bytovou náhradu, dovodil, že ji žalovaným nelze přiznat na základě ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. ani za použití analogie (§853 obč.zák.) dle ustanovení §712 a násl. obč.zák. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Cdon 131/96 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1999, sp.zn. I. ÚS 114/99, a ze dne 19. 10. 2006, sp.zn. I. ÚS 374/04) ); neztotožnil se s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp.zn. 3 Cdon 51/96, popř. 31 Cdo 1096/200), jakož i s rozhodnutím ze dne 10. 5. 2007, sp.zn. 26 Cdo 901/2006 (dle kterého je možné vyklizovací povinnost vázat na zajištění bytové náhrady). Poukázal na to, že bytovou náhradou se rozumí nájemní smlouva „na dobu dostatečně určitou“ s tržním nájemným a že není důvod uložit žalobci povinnost zajistit žalované bytovou náhradu, neboť „tuto si je schopna zcela jistě zajistit sama“, u 1. žalované , jež je vlastnicí rodinného domu, pak „takové zajištění nepřichází vůbec v úvahu“. S ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. však prodloužil žalovaným zákonnou lhůtu k vyklizení na tři měsíce. Za nepodstatné v daném řízení považoval otázky, co žalobce s předmětnou nemovitostí zamýšlí (zda ji chce prodat či použít jako zástavu), zda vyplatil žalovaným vypořádací podíly či nikoliv (žalované se mohou domáhat jejich zaplacení v rámci výkonu rozhodnutí), zda je mu žalovanými bráněno v provádění oprav nemovitosti a zda je možno zahradní domek trvale užívat k bydlení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 12. 2008, č.j. 12 Co 152/2008-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co shledal správnými skutková zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil i jeho právním závěrům, že po zrušení podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem je žalované užívají bez právního důvodu, že nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., a že v případě 2. žalované nelze vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady, neboť jí nelze založit dosud neexistující právo. K odvolacím námitkám uvedl, že řízení není stiženo vadou, spočívající v tom, že soud prvního stupně nevyčkal rozhodnutí o dovolání, resp. žalobě o zmatečnosti a na obnovu řízení ve věci sp.zn. 14 C 59/2006, neboť je třeba vycházet z pravomocného rozsudku o zrušení podílového spoluvlastnictví, jež založil žalobci aktivní legitimaci v tomto řízení (skutečnost, že běží řízení o mimořádném opravném prostředku, resp. o žalobě pro zmatečnost či na obnovu řízení, neodkládá právní moc ani vykonatelnost jimi napadeného rozhodnutí a k odkladu vykonatelnosti dle §243 o.s.ř. nedošlo), a že správně zamítl jako nadbytečné důkazy, navržené k prokázání skutečnosti, že zahradní domek je nevyhovující pro bydlení 2. žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost opřely o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a uplatnily v něm dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítají, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. ji řeší v rozporu s hmotným právem. S ohledem na právní názor a postup odvolacího soudu, který nevázal vyklizení nemovitosti bývalým spoluvlastníkem na přidělení náhradního bytu, vymezují otázky, jež je třeba vyřešit, a to: 1) zda je možné po zrušení podílového spoluvlastnictví v případě žaloby nového výlučného vlastníka na vyklizení bývalého spoluvlastníka, jež nemovitost užívá a jehož spoluvlastnické právo zaniklo, vázat vyklizení na přidělení náhradního bytu, 2) zda je možná v případě ad 1) aplikace §3 odst. 1 obč.zák. s ohledem na skutečnost, že hodnota vypořádání neodráží obecnou cenu nemovitostí a jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele na straně vyklizovaného bývalého spoluvlastníka (jež jsou v dovolání blíže rozvedeny), a 3) zda je možné v uvedeném případě analogicky (§853 obč.zák.) aplikovat ustanovení §712 a násl. obč.zák., resp. jaká zákonná ustanovení je možno použít. Uvádějí, že pokud soud neshledal důvody pro zamítnutí žaloby dle §3 odst. 1 obč.zák., měl (z důvodů, jež v dovolání obsáhle rozvádějí) aplikovat uvedené ustanovení při rozhodování o vázání vyklizení předmětných nemovitostí na přidělení náhradního bytu. V této souvislosti odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Cdon 131/96, 3 Cdon 51/96, 26 Cdo 1331/2000 a 26 Cdo 1096/2000. Namítají, že žaloba v dané věci je předčasná, neboť dosud nebylo skončeno dovolací řízení ve věci vedené u soudu prvního stupně pod sp.zn. 14 C 59/2006 o vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti, byla podána žaloba na obnovu řízení a pro zmatečnost a žalobce dosud nevyplatil žalovaným na vypořádání částku 212.000,- Kč (v nezohlednění posléze uvedené skutečnosti pak spatřují naplnění dovolacích důvodů §241a odst. 2 písm. a/ i b/ o.s.ř.) Navrhly, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně učinily návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím, vyvracel dovolací námitky a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Ve svých dalších podáních doručených Nejvyššímu soudu 20. 10. 2009 a 11. 5. 2010 pak poukazoval zejména na to, že 2. žalovaná v letech 2006 až 2009 předmětné nemovitosti neužívala, a že se snažil opakovaně doručit částku 212.000,- Kč žalovaným, které ji však odmítaly převzít.
Usnesením ze dne 29. 9. 2009, č.j. 26 Cdo 3599/2009-172, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastnicemi řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelek (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí je rozhodnutím potvrzujícím, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., když rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozhodnutím soudu odvolacího, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolatelky spatřují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení otázky, zda je možno v případě žaloby na vyklizení nemovitosti směřující vůči bývalému spoluvlastníkovi, jež ji i po zrušení podílového spoluvlastnictví nadále užívá k bydlení, vázat jeho povinnost k vyklizení na zajištění bytové náhrady. Vzhledem k tomu, že tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, shledává dovolací soud pro její řešení dovolání v dané věci přípustným podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (nebyly v dovolání namítány a ani z obsahu spisu se jejich existence nepodává), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Dovolatelky sice výslovně existenci posléze uvedené vady řízení namítají, vzhledem k její obsahové konkretizaci je však dovolací soud toho názoru, že řízení takovouto vadou není postiženo, a že výše uvedená námitka ve skutečnosti míří (což ostatně připouští i dovolatelky) proti právnímu posouzení věci.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 28. 5. 1992, sp.zn. 2 Cz 14/92, uveřejněném pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, zaujal právní názor, že při pozbytí práva užívat byt (obytné místnosti) v obytném domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu ohledně tohoto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší (srov. §853 obč.zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizený byt (srov. §712 obč.zák.). Uvedený právní závěr je výrazem ustálené soudní praxe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp.zn. 3 Cdon 35/96, uveřejněné pod číslem 61/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí ze dne 15. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 151/2003, ze dne 18. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 693/2003, a ze dne 29. 5. 2007, sp.zn. 26 Cdo 1970/2006), a lze jej vztáhnout i na projednávanou věc.
Vyplývá-li v dané věci nárok žalovaných na bytovou náhradu z analogického použití ustanovení §712 obč.zák., nepřichází v úvahu postup podle §3 odst. 1 obč.zák., tj. omezení vlastnického práva stávajícího vlastníka (žalobce) tím, že jeho povinnost k vyklizení bude vázána na zajištění bytové náhrady.
Aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. však přichází v úvahu v rámci posouzení otázky, zda nejsou dány důvody k odepření náhrady za byt, jsou-li v konkrétním případě naplněny předpoklady normované tímto ustanovením (viz též citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Protože odvolací soud se posouzením věci z výše naznačených hledisek nezabýval, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž i nesprávné.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud jej rovněž zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu