ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.397.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 397/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Ing. P. S., a b) Ing. E. S., zastoupených advokátkou, proti žalované M. Z., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. 13 C 23/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2005, č.j. 62 Co 252/2005-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. 3. 2005, č.j. 13 C 23/2004-26, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 9, ve 4. nadzemním podlaží domu č.p. 346 v P., Kafkova 14, o velikosti 1+1, II. kategorie, sestávajícímu z jednoho pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, WC, spíže a sklepa (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, č.j. 62 Co 252/2005-38, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále jen „obč.zák.“), uplatněný ve výpovědi dané žalobci (vlastníky předmětného domu) žalované (nájemkyni předmětného bytu) není dán. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně o nevěrohodnosti tvrzení žalobců (a výpovědi svědka MUDr. M. W., otce žalobkyně) o potřebě předmětného bytu pro rodiče žalobkyně vzhledem ke zdravotnímu stavu jmenovaného, který trpí vážným srdečním onemocněním, prodělal několik infarktů, vyžaduje kvalitní lékařskou péči a blízkou přítomnost žalobkyně, a poukázal na to, že její rodiče by se měli stěhovat z bytu o velikosti 3+1 ve zvýšeném přízemí do předmětného bytu, který je ve 4. podlaží bez výtahu; vzhledem ke zdravotnímu stavu otce žalobkyně je taktéž nevěrohodné tvrzení žalobců, že by zajišťoval péči o jejich třináctiletou dceru, neboť pokud by sám byl tak vážně nemocen, že by potřeboval bezprostřední pomoc žalobkyně, pak by nemohl zajišťovat péči o vnučku a dozor nad ní. Kromě toho pokud by byla potřeba bytu pro otce žalobkyně skutečně naléhavá, mohli pro něho využít v roce 2004 uvolněný byt nacházející se o patro níže pod předmětným bytem, který by byl pro něho dosažitelnější, což však neučinili a pronajali ho za tržní nájemné. Míra naléhavosti potřeby bytu je pak o to nižší, že v mezidobí se uvolnil další byt v přízemí předmětného domu, který rovněž žalobci nevyužili. Odvolací soud se ztotožnil též s hodnocením dalších okolností tvrzených žalobci a konstatoval, že dcera žalobců, která je ve věku 13 let, je nepochybně schopna sama dojíždět do školy v P. z příměstské obce (J.), a že si lze stěží představit, že by mohla studovat a trávit volný čas s rodiči žalobkyně v předmětném jednopokojovém bytě, v němž by neměla soukromí. Na naplnění uplatněného výpovědního důvodu neusoudil ani z toho, že rodiče žalobkyně jim budou zajišťovat informace o dění v předmětném domě, když dovodil, že tento argument nemůže obstát za situace, kdy žalovaná žije v předmětném bytě již velmi dlouho, má 78 let a trpí řadou závažných onemocnění. Na základě toho přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že daný výpovědní důvod není naplněn; rovněž tak přisvědčil i jeho úvaze, že ani za situace, kdy by byl dán, nebylo by možno žalobě vyhovět pro rozpor s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.), neboť po žalované, která nezavdala příčinu k výpovědi, nelze spravedlivě požadovat, aby ve svém věku a při svém zdravotním stavu totálně změnila životní prostředí a podstoupila stres spojený se stěhováním do jiného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnili v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož naplnění spatřují v nesprávném závěru, že uplatněný výpovědní důvod není dán. Odvolacímu soudu vytýkají, že nepřihlédl k tomu, že nevyužili v roce 2004 volný byt pro otce žalobkyně, neboť za jeho uvolnění zaplatili 250.000,- Kč a potřebovali finanční prostředky, a že na základě toho „rozhodl o nenaplnění výpovědního důvodu“; toto posouzení je podle názoru dovolatelů v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž „nelze pokládat za správný závěr, že pokud v domě, kde se předmětný byt nachází, byly v průběhu řízení jiné volné byty, resp. byt, nelze usoudit na bytovou potřebu pronajímatele dle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák.“, když pronajímatel jako vlastník má právo rozhodnout, který z bytů v domě lépe odpovídá jeho potřebám a požadavkům. Rovněž tak odvolacímu soudu vytýkají, že při hodnocení bytové potřeby pronajímatele nezohlednil zajišťování péče o dům, když podle ustálené judikatury je nutno tuto potřebu chápat v širším slova smyslu, tj. je třeba do ní zahrnout i zabezpečování správy a péče o dům, a ani zákon či judikatura neomezují takovýto výklad pouze na osobu pronajímatele. Konečně namítají, že při hodnocení potřeby pronajímatele dle §711 odst 1 písm. a) obč.zák. je nutno přihlížet ke všem jeho oprávněným zájmům, tj. i k zajišťování péče o jeho nezletilé dítě (v dané věci o dceru žalobců). Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém dovolacím vyjádření zpochybnila námitky dovolatelů, namítla, že jejich tvrzení jsou účelová a odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1619/2003; navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. není dán, přičemž dovolatelé tento závěr zpochybňují.
Podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. pronajímatel může vypovědět nájem bytu (jen s přivolením soudu), potřebuje-li byt pro sebe, manžela, pro své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
Důkazní břemeno ohledně naplnění skutkových okolností rozhodných pro naplnění daného výpovědního důvodu tíží v tomto směru toho, kdo se přivolení k výpovědi z nájmu bytu domáhá, tj. pronajímatele.
V projednávané věci dospěly soudy obou stupňů na základě provedených důkazů (výpovědí žalobců a otce žalobkyně) a jejich zhodnocení k závěru, že žalobci neprokázali, že potřebují předmětný byt pro rodiče žalobkyně z důvodu tvrzeného špatného zdravotního stavu otce žalobkyně a z důvodu zajištění péče o třináctiletou dceru žalobců.
Skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Z tohoto důvodu nemůže obstát dovolací námitka vytýkající odvolacímu soudu, že v rámci posouzení aktuálnosti potřeby bytu z důvodu zdravotního stavu otce žalobkyně nezohlednil okolnost, která žalobce vedla k pronajmutí uvolněného bytu, ani námitka, že rodiče žalobkyně jsou schopni zajistit péči o jejich dceru.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže založit ani námitka, že odvolací soud při posouzení existence daného výpovědního důvodu nezhodnotil – v rozporu s judikaturou – zajištění péče o předmětný dům prostřednictvím rodičů žalobkyně.
Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1998, sp.zn. 2 Cdon 1246/97) vychází z názoru, že potřeba pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. je dána i tehdy, chce-li pronajímatel realizovat své vlastnické právo (k jehož obsahu patří právo užívat předmět svého vlastnictví) a bydlet v domě, jehož je vlastníkem, a mít tak i lepší podmínky ke správě domu. Taktéž z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2357/99 a ze dne 6. 3. 2003, sp.zn. 26 Cdo 617/2002, uveřejněná pod C 917 a C 1758 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13 a 24, vyplývá, že výpovědní důvod opírající se o potřebu bytu pro pronajímatele je dán nejen v případech, kdy pronajímatel nemá vlastní byt, ale i tehdy, má-li vlastní byt, chce však realizovat své vlastnické právo a bydlet v bytě, nacházejícím se v domě, jehož je vlastníkem.
O takovouto situaci se však v projednávané věci evidentně nejedná, neboť nejde o případ bytové potřeby pronajímatele, tj. žalobců, ale o potřebu bytu pro rodiče žalobkyně za tím účelem (jak ostatně sami žalobci v dovolání uvádějí), aby byli každodenně informováni o stavu předmětného domu, což jim nemůže zabezpečit výkon správy ze strany profesionální správní firmy.
Závěr odvolacího soudu, že tvrzená okolnost nemůže sama o sobě naplnit výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák. není tedy v rozporu s ustálenou judikaturou, a to i s přihlédnutím k tomu, že opodstatněnost daného výpovědního důvodu u osob, v jejichž prospěch pronajímatel vypovídá nájem bytu, je nutno posuzovat i s přihlédnutím k oprávněným zájmům nájemce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2965/2003, a ze dne 13. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2297/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. března 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu