ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.5004.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 5004/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce města Uherský Brod , se sídlem Uherský Brod, Masarykovo nám. 100, proti žalovaným 1) J. B. , a 2) L. B. , zastoupené Mgr. Radimem Němečkem, advokátem se sídlem Uherské Hradiště, Dvořákova 644, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp.zn. 9 C 19/2007, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 21. ledna 2009, č.j. 59 Co 145/2008-84, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 21. ledna 2009, č.j. 59 Co 145/2008-84, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. října 2007, č.j. 9 C 19/2007-55, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 10. 2007, č.j. 9 C 19/2007-55, výrokem I. uložil žalovaným vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 12 s příslušenstvím, ve 3. nadzemním podlaží domu č.p. 1407, ulice V., U. B., v Katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště U. B. na LV č. 5855 pro obec U. B. a k.ú. U. B., označený jako byt 1407/12 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“); výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a ve vztahu ke státu.
K odvolání 2. žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 1. 2009, č.j. 59 Co 145/2008-84, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaní jsou povinni předmětný byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování, zrušil ho ve výroku III., a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 15. 3. 1993 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že žalovaní nezaplatili nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též „úhrada za služby“) ve výši trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za služby, že žalobce jim dal výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále též „obč.zák.“), která jim byla doručena dne 19. 10. 2006, že žalovaní nepodali v zákonné lhůtě žalobu na její neplatnost, že žalobce je po uplynutí výpovědní lhůty vyzval k vyklizení bytu a zajistil jim ubytování ve dvou obytných místnostech na dobu určitou, že v bytě spolu se žalovanými bydlí jejich 7 dětí, z toho 4 nezletilé, přičemž nezletilý F. je zdravotně postižený a vyžaduje péči jiné osoby, že 2. žalovaná a nezletilé děti pobírají sociální dávky a 1. žalovaný částečný invalidní důchod, že žalovaní nadále neplatí nájemné a úhradu za služby a že výše jejich dluhu dosáhla částky 24.552,-Kč. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že nájem žalovaných k předmětnému bytu zanikl uplynutím výpovědní lhůty (k 31. 1. 2007), že byt užívají bez právního důvodu, že žalobce se právem (§126 obč.zák.) domáhá jejich vyklizení a že výkon jeho práva není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč.zák.). Vyjádřil však nesouhlas s tím, že se při uložení povinnosti k vyklizení bytu nezaměřil na to, zda žalovaným přísluší bytová náhrada či nikoliv, a uložil jim vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku. Zabýval se dále posouzením, zda při rozhodování o formě bytové náhrady pro žalované není odůvodněna aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Konstatoval, že přístřeší, na které mají žalovaní podle zákonné úpravy nárok, je provizoriem do doby, než si opatří řádné ubytování (§712 odst. 5 obč.zák.). Zohlednil sice, že výpověď z nájmu bytu jim byla dána pro neplnění jejich základní povinnosti, že nedodrželi splátkový kalendář, a že jim dluh na nájemném a na úhradách za služby dokonce vzrostl, avšak vzhledem k jejich poměrům, kdy s nimi žije v bytě 7 dětí (z toho 4 nezletilé, přičemž jedno z nich je zdravotně postižené), považoval za přiměřené vázat jejich vyklizení na zajištění vyšší formy bytové náhrady, a to náhradního ubytování. Zdůraznil přitom, že je i na žalovaných, aby si sami hledali odpovídající bydlení a přijali odpovědnost za zabezpečení základních potřeb své rodiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala 2. žalovaná dovolání, jehož přípustností se nezabývala a uplatnila v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Na jeho naplnění usuzuje z toho, že odvolací soud při rozhodování o přiznání nižší formy bytové náhrady ve formě náhradního ubytování nedostatečně přihlédl k jejím stávajícím složitým majetkovým a sociálním poměrům, a k důvodům, které vedly k ukončení nájemního vztahu k bytu. Uvádí, že neplacení nájemného bylo důsledkem tíživé majetkové a sociální situace rodiny, která jim neumožňuje zvýšit si příjmy a zajistit si svépomocí lidsky důstojné bydlení. Dovolatelka má za to, že v dané věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž by měla být jejich povinnost k vyklizení vázána na zajištění náhradního bytu. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o bytové náhradě, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999). Přípustnost dovolání podle uvedeného ustanovení se však omezuje na výrok, jímž byla žalovaným uložena povinnost vyklidit předmětný byt do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování; ostatně dovolatelka proti výroku o vyklizení nebrojí. Dovolací soud tedy nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost potvrzujícího výroku, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je přípustné dovolání, s výrokem, který není dovoláním dotčen (a který není přípustno zkoumat), se při rozhodování o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 o.s.ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1998, sp.zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny; existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatelka zpochybňuje právní posouzení nároku na bytovou náhradu; obsahově tak jde o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. skončí-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 2 písm. a), b), c) a d), stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Ustanovení §712 odst. 5, věty druhé, obč. zák. pak uvádí, že jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c) a d), může soud „na návrh nájemce“, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt; v těchto případech může být bytová náhrada poskytnuta i mimo obec, v níž se nachází vyklizovaný byt.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4131/2008, uveřejněném pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč.zák. je nutno vykládat tak, že se vztahuje na případy skončení nájmu výpovědí pronajímatele z důvodů upravených v §711 odst. 2 písm. a) a b) obč. zák. O vyšší formě bytové náhrady v podobě náhradního bytu nebo náhradního ubytování rozhoduje soud v těchto případech na návrh nájemce, jehož stíhá povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně okolností, za nichž lze tuto formu bytové náhrady přiznat; o těchto povinnostech je soud povinen nájemce poučit (§5 o.s.ř.).
Dovolací soud se současně přihlásil k závěrům, jež přijala předchozí judikatura k výkladu ustanovení §712 odst. 5 věty druhé občanského zákoníku ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále „obč.zák. před novelou“), a dovodil, že jsou využitelné i v poměrech stávající úpravy obsažené v §712 odst. 5 věty druhé obč.zák. (viz již citovaný rozsudek sp.zn. 26 Cdo 4131/2008, rozsudek z 9. 8. 2010, sp.zn. 26 Cdo 253/2009, a usnesení z 26. 10. 2010, sp.zn. 26 Cdo 1189/2009).
V této souvislosti lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 8. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2004/99, uveřejněný pod C 699 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a na rozsudek z 8. 9. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2467/2004, z nichž vyplývá, že ustanovení §712 odst. 5 věty druhé obč.zák. před novelou patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dále je to např. rozsudek z 3. 2. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1406/2003, uveřejněný pod C 2302 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož nepříznivá finanční (sociální) situace nájemce nemůže být sama o sobě (vedle okolnosti, že jde o rodinu s nezletilými dětmi) důvodem zvláštního zřetele hodným pro to, aby nájemci byla v případě přivolení k výpovědi z nájmu bytu, dané z důvodu neplacení nájemného, přiznána bytová náhrada ve formě náhradního bytu, jakož i rozsudky z 28. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 545/2003, a z 23. 1. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1521/2006, z nichž se podává, že speciální úprava práva na bytovou náhradu obsažená v ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. před novelou je úpravou kogentní, a že právo na bytovou náhradu nelze založit na základě aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Se zřetelem k uvedenému nelze tedy pokládat za správné právní posouzení nároku žalovaných na bytovou náhradu odvolací soudem.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (který se vůbec posouzením nároku na bytovou náhradu nezabýval), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.,v. r.
předsedkyně senátu