ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.662.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 662/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Arcibiskupství pražského , se sídlem v Praze 1, Hradčanech, Hradčanské nám. 56/16, IČ: 00445100, zastoupeného Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, proti žalovanému Křesťanskému spolku Sedlčanska, občanskému sdružení , se sídlem v Sedlčanech, Husova 270, IČ: 42731500, zastoupenému JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, ul. 28. října 184, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 229/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č. j. 24 Co 335/2009-123, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č. j. 14 C 229/2008-83, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené odevzdat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku „budovu čp. 432 na pozemku parc. č. 382 a dále pozemky parc. č. 382 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 384 – zahrada, zapsané na LV 2795 pro katastrální území Sedlčany, u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P.“ (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. října 2009, č. j. 24 Co 335/2009-123, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/ - viz posléze uvedený výklad) odvolací soud především dovodil, že smlouva o nájmu předmětných nemovitostí ze dne 15. prosince 2004 (dále jen „nájemní smlouva“) uzavřená mezi Římskokatolickou farností Sedlčany jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem je absolutně neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že jako pronajímatel ji uzavřel v rozporu se zákonem (s ustanovením §123 obč. zák.) subjekt, který nebyl v době jejího uzavření vlastníkem předmětných nemovitostí. K tomuto názoru dospěl mimo jiné i poté, co zaujal negativní stanovisko k otázce, zda Římskokatolická farnost Sedlčany nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením. V této souvislosti totiž dovodil, že jedním z nezbytných předpokladů vydržení vlastnického práva je dobrá víra držitele věci. Přitom – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 21 Cdo 1465/98 – zdůraznil, že dobrá víra je (obecně vzato) vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře. Dodal, že „při nabývání vlastnického práva k určitému majetku má dobrá víra samostatně právní význam jen tehdy, pojí-li se k domnělému právnímu titulu“ . Vycházeje z uvedeného uzavřel, že Římskokatolická farnost Sedlčany nemohla být v dobré víře, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a to proto, že z listiny ze dne 22. července 1969 nazvané „Převod správy“ nemohla – zejména s přihlédnutím k jejímu obsahu – objektivně vyvozovat právní titul k nabytí vlastnického práva k nemovitostem; jiný domnělý nabývací titul svědčící o její dobré víře nebyl žalovaným ani tvrzen (natož prokázán). Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud dovodil, že je-li nájemní smlouva absolutně neplatná, užívá žalovaný předmětné nemovitosti bez právního důvodu, čímž neoprávněné zasahuje do vlastnického práva žalobce (skutečného vlastníka nemovitostí) ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. Protože výkon vlastnického práva žalobce nepokládal – z důvodů rozvedených v napadeném rozsudku – za rozporný s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (k okolnostem, které dovolatel – poukazem na zjištění vyplývající podle něj z jednotlivých svědeckých důkazů – rovněž uplatnil) se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. 29 Cdo 962/2006, a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, z 31. května 2010, sp. zn. I. ÚS 281/10, a z 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). V souzené věci však takto uplatněné dovolací námitky (odvolací soud „jakékoliv další podpůrné důkazy odmítl provést“ ) k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a už proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
K námitkám uplatněným prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ lze uvést následující. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že napadené rozhodnutí je založeno rovněž na právním názoru, že Římskokatolická farnost Sedlčany nenabyla (před uzavřením nájemní smlouvy) vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením, neboť z listiny ze dne 22. července 1969 nazvané „Převod správy“ nemohla – zejména s přihlédnutím k jejímu obsahu – objektivně vyvozovat právní titul k nabytí vlastnického práva k nemovitostem a jiný domnělý nabývací titul svědčící o její dobré víře nebyl žalovaným ani tvrzen (natož prokázán). Správnost uvedeného právního názoru dovolatel zpochybnil dovolací námitkou (podřaditelnou pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), že „v případě, kdy není nabývací právní titul objektivně dohledatelný, … nemůže tato skutečnost vylučovat existenci dobré víry potencionálního držitele“ .
Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, uveřejněném na str. 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, uveřejněný na str. 158 v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněné pod C 573 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, a ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2827/99, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2077/99, uveřejněné pod C 283 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 11/2006). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pro úplnost zbývá dodat, že skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, byla předpokladem vydržení i v době před 1. lednem 1992 (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96). Citovaná judikatura je tudíž využitelná i pro účely posouzení otázky vydržení vlastnického práva k věci, jejíž držby se domnělý vlastník chopil v době před zmíněným datem.
V posuzovaném případě žalovaný dovozoval existenci (domnělého) právního důvodu, s nímž by bylo možné spojovat dobrou víru Římskokatolické farnosti Sedlčany o jejím vlastnickém právu k předmětných nemovitostem, z obsahu listiny ze dne 22. července 1969 nazvané „Převod správy“. Zmíněná listina – se zřetelem ke všem okolnostem daného případu – však takovým právním důvodem být nemůže, neboť i kdyby s ní jmenovaný subjekt nabytí vlastnického práva mylně spojoval, nešlo by v souzené věci o omyl omluvitelný. S přihlédnutím k obsahu uvedené listiny by totiž každý subjekt, jenž by – při jejím čtení – zachoval náležitou opatrnost, musel mít důvodné pochybnosti o tom, že na jejím základě nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.) dovodil, že Římskokatolická farnost Sedlčany nenabyla (před uzavřením nájemní smlouvy) vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Lze jen dodat, že správnost uvedeného právního názoru nemůže zvrátit dovolatelova námitka založená na úvaze o případné „objektivní nedohledatelnosti“ (jiného) nabývacího titulu. Je tomu tak proto, že soud rozhoduje zásadně jen na základě zjištěného skutkového stavu věci (§153 odst. 1 o. s. ř.). Zmíněná úvaha dovolatele je však založena na okolnostech, které ve zjištěném skutkovém stavu podklad nemají a vzhledem k jejich hypotetické povaze ani mít nemohou.
Zpochybnil-li dovolatel – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž navíc přikládal jiný právní význam – rovněž správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že soudní praxe je při výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. jednotná potud, že na jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod číslem 12 v sešitě číslo 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. Uvedené právní názory lze vztáhnout i na vyklizení domu obsahujícího pouze nebytové prostory. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí např. i rozsudky Nejvyššího soudu z 18. září 2008, sp. zn. 26 Cdo 4201/2007, z 15. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 1743/2007, a z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3195/2008.
Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu