ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.1024.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1024/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce L. Ch. , zastoupeného JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem se sídlem v Brně, Masná 20, proti žalovanému K. J. , zastoupenému JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem v Poličce, Palackého náměstí 62, o zaplacení částky 108.214,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 612/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. února 2009, č. j. 22 Co 456/2008-502, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 27. 5. 2008, č. j. 10 C 612/98-472, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit částku 108.214,- Kč s příslušenstvím i náhradu nákladů řízení žalobci (výrok I.) a nahradit náklady řízení České republice (výrok II.). Okresní soud poté, co doplnil skutková zjištění a provedl dokazování v rozsahu, v jakém mu to uložil Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 14. 10. 2004, č. j. 22 Co 140/2004-275, jímž byl zrušen předchozí vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v této věci ze dne 31. 10. 2003, č. j. 10 C 612/98-248, a usnesením ze dne 6. 3. 2008, č. j. 22 Co 598/2007-460, jímž byl zrušen rovněž vyhovující rozsudek okresního soudu ze dne 22. 3. 2007, č. j. 10 612/98-429, dospěl k následujícím závěrům. Žalovaný prováděl rekonstrukci domu žalobce, aniž by byla mezi účastníky uzavřena připravovaná písemná smlouva o dílo, zároveň nebylo prokázáno, že by byla uzavřena smlouva o dílo v ústní formě. Žalobce žalovanému zaplatil zálohu na provedení zamýšlených prací ve výši 300.000,- Kč, hodnota provedených prací přitom byla znaleckým posudkem stanovena na 164.995,43 Kč, z čehož okresní soud dovodil, že požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 108.214,- Kč je důvodný. Žalovanému se přitom nepodařilo prokázat, že na jeho úkor vzniklo žalobci bezdůvodné obohacení použitím materiálu ponechaného žalovaným na staveništi na svou stavbu. Za účinnou obranu žalovaného soud nepovažoval ani tvrzení, že mu jednáním žalobce vznikla škoda, když stavební materiál zakoupený pro stavbu žalobce musel se ztrátou prodat, neboť ze strany žalobce nedošlo k porušení žádné povinnosti zakládající jeho odpovědnost za škodu.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, č. j. 22 Co 456/2008-502, je potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o dílo mezi účastníky a věc je třeba posoudit podle ustanovení §451 a §458 obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud se ztotožnil i s výše uvedeným hodnocením obrany žalovaného spočívající v jeho domnělém nároku na vydání bezdůvodného obohacení a na náhradu škody žalobcem. K tvrzení žalovaného, že při určení výše bezdůvodného obohacení nebyla zohledněna cena dopravy a základních stavebních hmot, odvolací soud uvedl, že výše nákladů stanovených znaleckým posudkem byla v tomto ohledu ovlivněna zjištěním, že tyto položky do určité výše zajišťoval žalobce prostřednictvím třetí osoby. Namítal-li žalovaný nezohlednění skutečných, jím účtovaných, nákladů, není tato námitka rovněž důvodná, jelikož v případě nároku z bezdůvodného obohacení jsou pro posouzení jeho výše rozhodující náklady, které by v daném místě a čase musel žalobce vynaložit, aby získal hodnotu díla provedeného žalovaným, a je proto třeba vyjít z cen obvyklých a nikoliv účtovaných žalovaným. Námitky žalovaného tedy odvolací soud neshledal důvodnými, tudíž rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že jeho důvodnost spatřuje dovolatel především ve skutkových zjištěních nemajících oporu ve spise (§241a odst. 3 o. s. ř.) a vadách řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Podle dovolatele v řízení nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci, která navíc nebyla správně skutkově a právně zhodnocena. Upozorňuje především na to, že ve znaleckém posudku, z něhož při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně a posléze i soud odvolací, nejsou zahrnuty všechny položky vyjadřující hodnotu provedené stavby. Dovolatel rovněž považuje za nedostatek, že nedošlo k vypracování revizního znaleckého posudku, který by vyvrátil pochybnosti o soudem učiněných zjištěních založených na znaleckém posudku Ing. D., jejichž nesprávnost je zřejmá ze znaleckého posudku předloženého v řízení dovolatelem, jenž dále zpochybňuje závěr o neexistenci smlouvy o dílo mezi ním a žalobcem. Přestože smlouva nebyla uzavřena v písemné formě, nebylo mezi účastníky – jak vypověděli i v soudním řízení - pochyb o tom, co je obsahem jejich úmluvy. Další dovolací námitka směřuje ke zpochybnění správnosti výše úroku z prodlení. Přiznaly-li totiž soudy obou stupňů žalobci právo na úrok z prodlení od roku 1996 do roku 2009 ve výši 21 % roční úrokové míry, je tento závěr v rozporu s dobrými mravy, neboť soudy při posouzení této otázky nepřihlédly k délce trvání soudního řízení. Dovolatel učinil součástí dovolání i svoje námitky proti rozsudku soudu prvního stupně uplatněné v odvolacím řízení, s nimiž se podle něj odvolací soud vůbec nevypořádal. Těmito námitkami jsou zpochybňovány správnost zjištění vztahujících se k okolnostem uzavření smlouvy mezi účastníky, hodnocení důkazního materiálů týkajícího se průběhu výstavby a rozsahu prací provedených žalovaným, správnost znaleckého posudku, důvodnost jeho jednotlivých položek i způsob, jímž byla stanovena hodnota provedených prací a proveden následný odpočet pro stanovení výše bezdůvodného obohacení. Odvolací soud se podle dovolatele nevypořádal ani s pochybením soudu prvního stupně spočívajícím v neoprávněném přijímání změn a doplňků žaloby, které měly být pojímány jako nové žaloby, a ani se zmatečným výrokem rozsudku soudu prvého stupně. Z uvedených důvodů navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen se závazným právním názorem, který vedl soud prvního stupně k odlišnému rozhodnutí §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel však v dovolání nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu, jejíž specifikace je nutnou podmínkou pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2463, sešit 28/2004), a již tato okolnost znemožňuje dojít k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Zpochybňuje-li dovolatel závěr, že mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo, vtahuje se tato jeho námitka ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, k nimž však dovolací soud v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze, shledá-li dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. Rovněž další námitky dovolatele považující za nedostatek rozhodnutí odvolacího soudu skutečnost, že znalecký posudek, jež se stal základem pro určení výše bezdůvodného obohacení dovolatele, byl chybný a nedostatečný, a že nebyl vypracován revizní znalecký posudek za účelem odstranění jeho nedostatků, směřují ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, kterými se dovolací soud, jak již bylo uvedeno výše, při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže zabývat (k otázce přezkoumávání správnosti znaleckých posudků při řešení otázky přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Totéž se týká i ostatních skutkových námitek zmíněných v dovolání (okolnosti uzavření smlouvy, hodnocení důkazů týkajících se průběhu výstavby apod.). V případě znaleckých posudků navíc soudy obou stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí náležitě a přesvědčivě osvětlily důvody, kterými se při posuzování a hodnocení znaleckých posudků řídily v dané věci. Je rovněž třeba mít na zřeteli, že v souladu s ustanovením §120 odst. 1 o. s. ř. záleží na úvaze soudu, jak posoudí důkazní návrhy a které z nich provede. Pokud soud nedospěje k závěru, že posudky obsahují relevantní nedostatky, nemusí přistoupit k jejich přezkoumání posudkem jiného znalce.
K dovolatelem tvrzenému rozporu přiznané výše úroků z prodlení s dobrými mravy je třeba připomenout, že otázce rozporu s dobrými mravy nelze zpravidla přiznat zásadní právní význam, neboť její posouzení se odvíjí od jedinečných okolností každého případu, a přezkum této otázky tak postrádá potřebný judikatorní přesah pro dovození zásadní právní významnosti rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 308, svazek 3/2001). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2002 civ., sešit 1, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008) dále zdůraznil, že při posouzení rozporu přiznaného úroku z prodlení s dobrými mravy je třeba dbát především jeho účelu, spočívajícího v poskytnutí ochrany věřiteli působením hrozbou zvyšujícího se dluhu na dlužníka, v sankcionování dlužníka za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas a v kompenzaci za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Odepřít ochranu práva věřitele by pak bylo možné pouze tehdy, pokud by požadavek na úrok z prodlení tato hlediska přehlížel, nevycházel by ze smyslu institutu prodlení, případně by byl zneužíván k poškození dlužníka nebo by vedl k nepřiměřeným důsledkům tím, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos. Z řízení nevyplynulo, že by rozhodnutí o přiznaní úroku z prodlení bylo v rozporu s těmito podmínkami. Jejich naplnění nelze spatřovat pouze v délce trvání soudního řízení, a není tedy důvodu pro závěr, že by odvolací soud v tomto ohledu pochybil.
Přípustnost dovolání pak nelze dovodit ani z vad řízení, ke kterým mělo podle dovolatele dojít v řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že ve vadách řízení není možno spatřovat zásadní právní významnost rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (k tomu. srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 3078, svazek CD 1/2005, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07). Dovolatel nadto ani neuvádí, jak tyto vady měly ovlivnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, což je nezbytnou podmínkou toho, aby případně naplnily dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Je třeba navíc dodat, že nelze považovat za vadu, pokud došlo ke změně žaloby namísto toho, aby byly návrhy žalobce považovány za žaloby nové. Dovolatel předně tuto vadu blíže nevymezuje a není jasné, jaké konkrétní rozšíření či změnu žaloby má na mysli, obecně však platí, že ustanovení §95 o. s. ř. umožňuje žalobci měnit žalobu, změnu soud nepřipustí pouze tehdy, pokud by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Nelze tudíž považovat za jakékoliv pochybení soudu, došlo-li k pozměnění žalobního návrhu, netvrdí-li dovolatel a nejsou-li ani z řízení zřejmé skutečnosti, pro něž by nebylo možno v řízení pokračovat o změněném návrhu. Zcela neopodstatněné je pak tvrzení dovolatele o zmatečnosti výroku napadeného rozhodnutí, především není zcela zřejmé, v čem dovolatel nedostatky spatřuje, dále je možno říci, že výrok je v souladu s ustanovením §155 o. s. ř., a není tak důvodu pro závěr, že soud pochybil v jeho formulaci. Z dovolatelem předestřených námitek proto nevyplývá, že by rozhodnutí bylo možno považovat za zásadně právně významné a dovolání za přípustné.
Bylo-li dovolání ve vztahu k meritu věci shledáno nepřípustným, pak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není přípustné ani dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy, svazek 1/2002).
Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobce žádné náklady nevynaložil.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. srpna 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu