ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1056.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1056/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) Ing. V. M. , b) L. M. , c) Dipl. ing. arch. J. P. , d) E. P. , e) M. Z. , f) Ing. C. M. , všech zastoupených Mgr. Markem Czivišem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 13, proti žalovaným 1) Podařil - Voráček, s .r. o. , IČ 25715607, se sídlem v Praze 4, Pod Svahem 788/9, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Rytířská 10, 2) Dopravnímu podniku hl. města Prahy, a.s., IČ 00005886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, zastoupené Mgr. et Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28, o zaplacení částky ve výši 1.110.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 65/2006, o dovolání žalobců a žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č.j. 29 Co 369/2008-247, takto:
I. Dovolání žalované 1), pokud směřuje proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č.j. 29 Co 369/2008-247, jímž byl změněn výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2008, č.j. 40 C 65/2006-181, tak, že žaloba proti 2. žalovanému se zamítá, se odmítá .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, č.j. 29 Co 369/2008-247, se zrušuje ve výroku I., kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2008, č.j. 40 C 65/2006-181, změněn tak, že žaloba proti 1. žalovanému je co do základu důvodná, ve výroku II., kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2008,
č.j. 40 C 65/2006-181, změněn tak, že žaloba proti 2. žalovanému se zamítá,
a ve výroku IV., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se domáhali na žalovaných zaplacení částky 1.110.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedli, že jako oprávněné osoby dle restitučních předpisů se na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. města Prahy ze dne 6. 9. 2002, č.j. PÚ 613/01, s účinností ke dni 22. 10. 2002 stali vlastníky pozemku parc. č. 4423/94, kat. území Modřany, obec Praha (dále jen „předmětného pozemku“) a že žalovaná 1) od února roku 2003 užívala předmětný pozemek bez právního důvodu, neboť ohledně užívání předmětného pozemku nebyla s nimi jako vlastníky uzavřena nájemní ani jiná smlouva. Naopak uvedli, že žalovaná 1) uzavřela se žalovanou 2) jako osobou povinnou dle restitučních předpisů dne 4. 12. 2001 nájemní smlouvu ohledně předmětného pozemku, na základě které platila žalované 2) nájemné. Z procesní opatrnosti proto žalobci uplatnili své právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči oběma žalovaným, přičemž výše částky odpovídá výši obvyklého měsíčního nájemného v dané lokalitě za období březen 2003 až březen 2006.
Žalovaná 1) uvedla, že předmětný pozemek byl původně součástí pozemku
parc. č. 4423/2, kat. území M., který byl ve vlastnictví žalované 2). V rámci pozemkové restituce byl z tohoto pozemku oddělen předmětný pozemek (parc. č. 4423/94, kat. území M.). Na původním pozemku (parc. č. 4423/2, kat. území Modřany) je přitom od 70. let 20. stol. umístěna skládka komunálního odpadu, kterou zde zřídil právní předchůdce žalované 2), Pražské komunikace, s.p., s tím, že od roku 1979 dochází k postupné rekultivaci skládky. Žalovaná 1) dále doplnila, že rekultivaci u něj objednala žalovaná 2) jako stavebnice a vlastnice skládky a že žalovaná 1) jako dodavatelka prováděla pro žalovanou 2) jako objednatelku rekultivaci na předmětném pozemku pouze do října 2002, kdy vlastnické právo k předmětnému pozemku přešlo na žalobce. Od té doby svou činnost vyvíjí pouze na sousedních pozemcích. Z uvedeného důvodu navrhovala žalobu vůči své osobě zamítnout.
Žalovaná 2) potvrdila, že s žalovanou 1) uzavřela dne 4. 12. 2001 nájemní smlouvu ohledně pozemku parc. č. 4423/2, kat. území Modřany, ale vzhledem k nedořešeným vlastnickým vztahům byl tento pozemek rozdělen a to na pozemek parc. č. 4423/93,
kat. území M., ohledně kterého nájemní vztah dále trval, a na předmětný pozemek
(parc. č. 4423/94, kat. území M.), k němuž tak nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne 4. 12. 2001 zanikl. Z uvedených důvodů žalovaná 2) uzavřela,
že na její straně k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobců nedochází a navrhla žalobu vůči své osobě zamítnout.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 11. 2006, č.j. 40 C 65/2006-74, žalobu ve vztahu k žalované 1) zamítl a žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 1.110.000,-- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že žádná z žalovaných pozemek neužívala, avšak žalovaná 2),
resp. její právní předchůdce zřídil na předmětném pozemku skládku, která dosud nebyla odstraněna, a tudíž žalobcům brání ve výkonu jejich vlastnického práva.
K odvolání žalobců a žalované 2) Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 6. 2007, č.j. 29 Co 88/2007-141 rozsudek soudu prvního stupně zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu
s §157 odst. 2 o.s.ř., když stručně a jasně nevyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, což má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 30. 9. 2007, č.j. 40 C 65/2006-147, žalobu ve vztahu k žalované 1) zamítl a žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 1.110.000,-- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že žádná z žalovaných pozemek neužívala, avšak žalovaná 2), resp. její právní předchůdce zřídil na předmětném pozemku skládku, která dosud nebyla odstraněna, a tudíž žalobcům brání ve výkonu jejich vlastnického práva.
K odvolání žalobců a žalované 2) odvolací soud usnesením ze dne 19. 2. 2008,
č.j. 29 Co 508/2007-176 rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí opět uvedl, že soud prvního stupně nepostupoval v souladu s §157 odst. 2 o.s.ř., když stručně a jasně nevyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, což má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně. Rovněž poukázal na logický a nezdůvodněný rozpor mezi žalobními tvrzeními a zjištěným skutkovým stavem a soudu prvního stupně rovněž vytkl, že účastníky nepoučil dle §118a o.s.ř.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 17. 4. 2008, č.j. 40 C 65/2006-181, výrokem I. žalobu ve vztahu k žalované 1) zamítl, výrokem II. žalované 2) uložil povinnost zaplatit žalobcům částku 720.000,- Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbytku žalobu vůči žalované 2) zamítl; výroky II. a IV. rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že žádná z žalovaných pozemek neužívala, avšak žalovaná 2), resp. její právní předchůdce zřídil na předmětném pozemku skládku, která dosud nebyla odstraněna, a tudíž žalobcům brání ve výkonu jejich vlastnického práva. Soud prvního stupně dále uzavřel, že vzhledem k námitce promlčení vznesené žalovanou 2) lze žalobcům přiznat náhradu ušlého nájmu jen za dobu dvou let před podáním žaloby.
K odvolání žalobců a žalované 2) odvolací soud rozsudkem ze dne 22. 1. 2009,
č.j. 29 Co 369/2008-247, výrokem I.: změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba proti žalované 1) je co do základu důvodná; výrokem II.: změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu ve vztahu k žalované 2) v celém rozsahu zamítl; výrokem III.: zrušil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; a výrokem IV.: změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 286.000,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že žalovaná 2) není ve věci pasivně věcně legitimována, neboť v rozhodném období, tj. od března 2003 do března 2006, nebyla vlastníkem předmětného pozemku. Odvolací soud naopak dospěl k závěru, že v řízení bylo jasně prokázáno, že žalovaná 1) v rozhodné době užívala skládku nacházející se na předmětném pozemku ve vlastnictví žalobců. Odvolací soud konečně uzavřel, že v dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval výší nároku a aby zjistil, v jakém rozsahu a po jakou dobu žalovaná 1) předmětný pozemek užívala, přičemž neopomene, že žalovaná 1) vznesla námitku započtení a uplatnila i své námitky proti znaleckému posudku ing. Kaftana (č.l. 49 a 115).
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a žalovaná 1).
1. Dovolání žalobců
Žalobci podali dovolání proti výrokům II. a IV. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost podaného dovolání spatřují v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadenými výroky rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uvedli nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítli, že žalovaná 2) jako stavebnice žádala na přelomu roku 2002 a 2003 Odbor výstavby městské části Praha 12 o dokončení technické a biologické rekultivace na celé ploše bývalé skládky komunálního odpadu včetně pozemku žalobců. Dále uvedli, že nájemní smlouva ze dne 4. 12. 2001 mezi žalovanou 2) a žalovanou 1) byla uzavřena za účelem asanace a rekultivace skládky, přičemž žalovaná 1) asanaci a rekultivaci neprováděla a naopak dále provozovala skládku odpadu; žalovaná 2) si přitom musela být vědoma dalšího provozu skládky, přesto žalované 1) užívání předmětného pozemku umožnila. Jelikož žalovaná 2) získala přijetím nájemného od žalované 1) neoprávněný majetkový prospěch, je v souzené věci rovněž pasivně věcně legitimována. Žalobci konečně namítali, že přiznání nákladů řízení k tíži žalobců (výrok IV. napadeného rozhodnutí) je nemravné, neboť žalobci jsou (s jedinou výjimkou) důchodového věku.
2. Dovolání žalované 1)
Žalovaná 1) podala dovolání proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost podaného dovolání spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť napadenými výroky rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítla, že nezrekultivovaná skládka komunálního odpadu, která se nachází na předmětném pozemku je samostatným předmětem občanskoprávních vztahů dle §118 obč. zák. Dále uvedla, že pouze zajišťovala rekultivaci skládky na základě smlouvy uzavřené s žalovanou 2), na kterou dopadala povinnost zajistit rekultivaci podle §21 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 185/2001 Sb.“). V této souvislosti také uvedla, že na předmětném pozemku skládku neprovozovala a proto se mohl bezdůvodně obohatit jedině vlastník a provozovatel skládky, který předmětný pozemek užívá právě tím, že na něm má skládku umístěnu.
Žalovaná 2) se k podaným dovoláním nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání jsou včasná, podaná oprávněnými osobami, řádně zastoupenými a splňují formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř.
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Žalobci prostřednictvím podaného dovolání napadají rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a IV.
Ve vztahu k výroku IV., kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobců uhradit žalované 2) náklady řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné, neboť napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1133/2005) a přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř. (srov. též usnesení
ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). V daném ohledu proto dovolací soud nemohl zohlednit ani dovolateli namítanou nemravnost (ad d), neboť výrok IV. je výrokem akcesorickým a rozhodnutí o něm se podle §243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. striktně odvíjí od posouzení správnosti výroku II., kterým bylo rozhodnuto ve věci samé.
Ve vztahu k výroku II. napadeného rozsudku odvolacího soudu je dovolání žalobců přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. , neboť dotčeným výrokem bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Žalovaná 1) prostřednictvím podaného dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a II.
Ve vztahu k výroku II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba proti žalované 2) se zamítá, není dovolání žalované 1) přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154) setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (srov. Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201 376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1907-1908; příp. Bureš, J. – Drápal, L. Dovolání podle občanského soudního řádu. Praha: C.H. Beck, 1994. s. 20-21). V souzené věci pak výrok II. odvolacího soudu zjevně není výrokem, kterým by bylo rozhodováno o nároku žalobců ve vztahu k žalované 1). S ohledem na předeslané dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání žalované 1) proti výroku II. odvolacího soudu není přípustné, neboť se nedotýká nároku, který by směřoval vůči ní. Dovolací soud proto dovolání žalované 1) v této části jako nepřípustné odmítl.
Ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku odvolacího soudu je dovolání žalované 1) přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. , neboť dotčeným výrokem bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
D. Důvodnost
Dovolání jsou v přípustných částech důvodná.
1.Dovolací soud se zabýval uplatněným dovolacím důvodem dle §241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. ve vztahu k výrokům I. a II. dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, tj. ohledně otázky pasivní věcné legitimace obou žalovaných.
2.Ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. určuje, že „kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Podle §451 odst. 2 obč. zák. je bezdůvodným obohacením „majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Dle §458 odst. 1 obč. zák. „musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení náleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.“
3.Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (např. v rozhodnutí ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009 nebo rozsudek ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3545/2009) vychází ze závěru, že „[p]ředpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít“ (srov. též Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil,
J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 1325). Nejvyšší soud dále ve své konstantní judikatuře dovodil,
že vůči vlastníku nemovitosti je k vydání bezdůvodného obohacení v podobě obdrženého nájemného povinna osoba domnělého pronajímatele (viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1095/2008, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008,
sp. zn. 33 Odo 793/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008,
sp. zn. 33 Odo 49/2006). Jinými slovy konstantní judikatura Nejvyššího soudu obecně stanoví, že se na úkor vlastníka nemovitosti neobohacuje přímo faktický uživatel nemovitosti, ale subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1095/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1590/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005).
4. Z výše uvedených závěrů je třeba vycházet i v souzené věci. Vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že žalovaná 2) nejprve z pozice vlastníka přenechala předmětný pozemek do užívání třetí osobě (žalované 1), avšak po převodu vlastnického práva na žalobce v důsledku restituce nadále ve vztahu k žalované 1) jako nájemkyni vystupovala z pozice pronajímatelky, neboť přijímala nájemné, nelze akceptovat závěr, že není ve věci pasivně věcně legitimována. V souzené věci je naopak s ohledem na předeslanou judikaturu rozhodující, že žalovaná 2) přijímáním plateb od žalované 1) jako nájemkyně s předmětným pozemkem v právním smyslu disponovala a na základě této dispozice získala majetkový prospěch na úkor žalobců, tj. vlastníků. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že pokud žalobci ve své žalobě uplatnili nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku, je pasivně věcně legitimovanou žalovaná 2) a nikoliv žalovaná 1).
Protože dovoláním napadený výrok I. a II. rozhodnutí odvolacího soudu je z výše uvedených důvodů nesprávný, dovolací soud je včetně závislého výroku IV., kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu